Publicistický pořad Newsroom je už skoro 10 let součástí vysílání ČT24. Pořad, který mapuje nejdůležitější události českých i zahraničních médií má ve svém týmu i redaktorku Janu Ďuďákovou, která se zaměřuje na dění ve Visegrádské čtyřce. „Česká televize (ČT) byla vždy mým vzorem, protože je to opravdu, a jsem o tom přesvědčená, nejsilnější a nejkvalitnější televizní médium v našem regionu,“ vysvětluje.
Jak jste spokojena s prací v Newsroomu? Je to pro vás ten pravý pořad? Nebo máte zálusk ještě na jiné pořady?
Newsroom mě velmi baví, protože obsahuje témata se týkají médií, mediálního dění, ale i dezinformací a konspiračních teorií. Jsou to moje téma, psala jsem na ně i diplomovou práci, kde jsem dělala rozhovory s lidmi, kteří propadli konspiračním teoriím a zkoumala jsem, jak to změnilo například jejich politické postoje, jejich pohled na svět a velmi mě to bavilo. Takže Newsroom je přesně taková relace, která se věnuje těmto cílovým tématům. Navíc mě velmi mě baví zpravodajství a publicistika, v ČT jsou široké možnosti, co byste mohli dělat, takže já mám oči otevřené a vždy, když z nějaké redakce, nebo někde jinde, potřebují pomoct, tak se ráda zapojím a pomáhám, kde se dá. Pomáhám především se slovenskými tématy, protože tam mámo oproti českým redaktorům výhodu. Takže například nedávno, když byl atentát na premiéra Roberta Fica, tak jsme mimořádně vysílali s Lukášem Mathém, byli jsme ve studiu a komentovali jsme společně veškeré dění, pomáhali jsme si a přinášeli divákům čerstvé informace, které průběžně přicházely, takže cokoli takového se vyskytne, tak vždy ráda ve vysílaní pomůžu jakékoli redakci.
Máte pracovní kalendář máte hodně nabitý vzhledem k tomu, co se děje Slovensku i v Polsku?
Myslím si, že tato sezóna pro nás v Newsroomu, která začala loni v září, je mimořádně náročná právě kvůli dění na Slovensku, protože se tam konaly parlamentní volby, poté se konaly volby zase v Polsku, což je vlastně taky moje téma. Po parlamentních volbách na Slovensku přišel divoký vývoj, práce slovenským novinářům se velmi ztížila. Po prezidentských volbách přišla vzpoura v komerčních médiích a nastalo bouřlivé dění kolem veřejnoprávní televize na Slovensku. Zároveň bylo také bouřlivé dění kolem veřejnoprávní televize v Polsku, takže je to mimořádně náročná sezóna a musím říct, že poslední měsíce jsem moc volna neměla, takže už se trochu i těším na letní pauzu.
Myslíte si, že je kritická televizní žurnalistika a žurnalistika obecně na Slovensku v ohrožení už tím, jak se poslední rok situace na Slovensku vyvíjí?
Domnívám se, že kritická žurnalistika na Slovensku je jednoznačně ve velkém ohrožení. Vidíme to ze všech možných směrů. Vidíme tady útoky politiků na novináře, slovní útoky, politiky, kteří si na ulici novináře natáčejí. Je na scéně nový zákon, který zrušil a vytvořil novou instituci veřejnoprávní televize a rozhlasu. Je tu hodně věcí, u kterých odborníci bijí na poplach. Zároveň je teď bouřlivé dění v komerční televizi Markíza, kde se bouřila redakce proti vedení, popisují údajné zásahy do jejich práce ze strany jejich šéfa zpravodajství a publicistiky. Takže si myslím, že slovenská žurnalistika je v ohrožení, ale byla v ohrožení i v minulosti a slovenští novináři proti tomu uměli vždy bojovat. Dělají kvalitní práci a věřím, že to na Slovensku není ještě úplně ztracené.
Máte teď tendence, více než kdykoli jindy, se na mediální scénu na Slovensko vrátit?
Často myslím na to, že bych ráda byla doma na Slovensku a že bych tam možná uměla, novinářsky přispět, že by to možná nebylo na škodu. Zároveň si myslím, že ta pozice Slovenky v ČT má také tu výhodu, že mnoho Slováků se obrací na ČT, a hodně Slováků věří tomuto veřejnoprávnímu médiu, je to pro ně důvěryhodná televize. Díky tomu, že jsem tady, mám možnost témata zpracovat s jistým nadhledem a odstupem zpoza hranic. Takže si mám za to, že i z této pozice z Česka umím na ta témata poukázat a možná je to hodnotnější, protože v tom nejsem tak angažovaná a umím si ten odstup zachovat, i když je to těžké.
Do jaké míry máte volnou ruku při tvorbě vašich reportáží? A jak dlouho reportáž připravujete?
V naší redakci máme volnou ruku na témata, přinášíme na porady své návrhy, někdy téma přijde od editora, který potřebuje něco zpracovat. Vždy o tématech diskutujeme a já se snažím, aby má práce byla opravdu pečlivá a všechny fakta důkladně ověřuji. Navíc je tu vždy ještě kontrola od editora, což je skvělé, protože když jste unavení a musíte dokončit nějaké věci, je dobré mít ještě jednoho člověka, který se na to podívá. Máme také dramaturga a šéfku publicistiky, kteří naše reportáže kontrolují. Tato vícefázová kontrola je něco, co na České televizi velmi obdivuji a zažívám to poprvé v takové míře. Pokud jde o časový rámec, většinou pracujeme na týdenní bázi. Děláme jednu nebo dvě velké reportáže týdně, různé vstupy a podcast. Někdy připravujeme nadčasová témata dopředu, ale většinou pracujeme na týdenní bázi, abychom vše stihli v nedělat odvysílat.
Využíváte hodně při tvorbě vašich reportáží zahraniční zpravodaje?
Záleží na tématu. Někdy zavolám Janu Šilhanovi na Slovensko, aby mi něco natočil a on mi to pošle, pokud není nutné tam jezdit. Když jde o velké téma, které potřebuji pokrýt sama, odjedu do Bratislavy, letos jsem tam byla nesčetněkrát. Musím říct, že Honza Šilhan a také Andreas Papadopulos z Polska jsou skvělí a velmi nám pomáhají. Mohu se na ně s čímkoli obrátit, jsou to velmi šikovní novináři a jsem ráda, že s nimi mohu spolupracovat.
Bylo to takhle i na Markíze nebo má ČT výhodu?
Ano, určitě. To je jedna z velkých výhod ČT. Když jsem pracovala v televizi Markíza, v komerčním médiu, zahraniční zpravodajové neexistovali. Tím, že jsem v zahraničí studovala, vždy se ráda koukám i za hranice, protože si myslím, že když vylezeme z té naší ulity, která je v rámci našich hranic, tak dokážeme získat úplně jiný nadhled. Na České televizi mám ráda právě to, že má širokou síť zahraničních zpravodajů. Pokud něco potřebuji, mohu jednoduše zvednout telefon a zařídit to jedním hovorem.
Nelákala vás někdy práce zahraničního zpravodaje?
Ano, určitě mě to lákalo. V České televizi se vlastně cítím jako na zahraničním postu, což je pro mě velmi zajímavé a přínosné, ale už se tu začínám cítit jako doma. Česká témata jsou mi blízká, hlavně politika, kterou velmi intenzívně sleduji. Ale být zahraničním zpravodajem je krásná práce a všem našim zahraničním zpravodajům fandím.
Co vás motivuje k novinářské práci?
Mě motivuje to, že si myslím, že v prostoru, ve kterém žijeme, bychom měli být vnímaví k tomu, co se děje kolem nás. Mělo by nás to zajímat a domnívám se, že novinařina má obrovskou sílu otevírat témata, poukazovat na dění, které je špatné nebo je neférové. Tím pádem můžu měnit svět k lepšímu, a to je to, co mě na tom motivuje.
Bylo pro mě velmi důležité zkusit si práci v České televizi, abych se naučila postupy a standardy veřejnoprávního média, protože inklinuji k odpovědné žurnalistice, která se v ČT nejvíce cení
Než jste pracovala v České televizi, pracovala jste právě v televizi Markíza. Máte také zkušenost se dvěma slovenskými rádii – pracovala jste v Rádiu Viva, stážovala v Rádiu Expres. Nemáte tendence se k rozhlasové žurnalistice vracet? Nebo vás baví více ta televizní?
Já jsem začala v televizi Markíza pracovat na zpravodajském webu Tvnoviny.sk. Tam jsem byla na stáži a poté jsem si přidala ještě jednu stáž v nejposlouchanějším rádiu na Slovensku, Rádiu Expres, kde jsem se toho hodně naučila a bylo to vynikající. Následně jsem odjela do Austrálie a když jsem se vrátila, přemýšlela jsem, jestli se mám do Markízy vrátit a jak. Pozvali mě na konkurz do ranní show Teleráno, kde jsem začala následující roky pracovat a u toho jsem pracovala v regionálním Rádiu Viva. K rádiu mě to samozřejmě tahá, ale jeho omezení je to, že se tam nepracuje obrazem, což mě začalo hodně bavit. Já jsem si původně myslela, že budu dělat rozhlasovou žurnalistiku. Lákalo mě to spíše tím rozhlasovým směrem než tím televizním, jelikož rozhlas vám nabízí jistou intimitu, říkám jí veřejná intimita, protože interagujete s lidmi, ale zároveň nejste vidět, můžete být za mikrofonem klidně v teplákách, uvolněný, což se v televizi úplně nedá, protože reprezentujete i obrazem. Ale rozhodně se nebráním v následujících letech ani práci v rádiu.
Bylo pro vás těžké z týmu Telerána odejít? Chybí vám slovenská televize a je to v České televizi lepší než na Markíze?
Bylo to mimořádně těžké odejít, protože jsem pracovala v týmu plném úžasných lidí a milovala jsem ty rána v Teleránu, protože každé to vysílání bylo jiné. Bylo dynamické, voněla tam káva, byla dobrá snídaně. Velmi jsme se nasmáli během reklamních pauz a shledávám to pěkným obdobím mého života. Samozřejmě na ranní vstávání se nikdy nedá úplně zvyknout, je to velká dřina ráno vstávat ve tři nebo ve čtyři ráno a být svěží před televizní obrazovkou. Bylo to období, které mě naučilo najít v sobě sílu. Každopádně já jsem vždy jistým způsobem vzhlížela k veřejnoprávním médiím, líbí se mi myšlenka veřejné služby, líbí se mi, že veřejnoprávní média mají vysoké etické standardy. Česká televize byla vždy mým vzorem, protože je to opravdu, a jsem o tom přesvědčená, nejsilnější a nejkvalitnější televizní médium v našem regionu. Toužila jsem vidět, jak to tu funguje, jak to chodí, chtěla jsem se něco naučit, vidět více do zákulisí. Takže jsem do ČT šla nejdříve na pracovní stáž, ještě když jsem pracovala na Markíze. Bylo pro mě velmi důležité zkusit si práci v České televizi, abych se naučila postupy a standardy veřejnoprávního média, protože inklinuji k odpovědné žurnalistice, která se v ČT nejvíce cení. Cítila jsem, že byl prostor, kam jsem se mohla posunout. Po stáži si mě tam už nechali a já jsem za to mimořádně vděčná, protože ČT je výjimečná tím, že jsou tu vysoké nároky na práci a tím pádem ta práce doopravdy nabírá na kvalitě, na etických standardech. Je to úžasné prostředí pro intelektuální rozvoj, protože je velmi důležité se vzdělávat a vědomostně se posouvat. Velmi důležitý je obsah, samozřejmě forma, ale velký důraz je kladen na ten obsah, který se divákovi nabízí, a to se mi velmi líbí.
Neuvažovala jste někdy nad tím, že byste šla z Markízy do TV Nova, která je vlastně sesterskou televizí televize Markíza? Neláká vás vrátit se někdy zpět do komerčních médií?
Nebráním se vůbec návratu do komerčních médií. Myslím si, že cokoli budoucnost přinese, tak je třeba mít oči otevřené a není třeba se zavírat někde v ulitě a odmítat nějaké kariérní příležitosti. ČT byla pro mě takovou zárukou žurnalistické kvality, ale rozhodně se do budoucna nechci uzavřít před možností vrátit se do komerční televize třeba i na Slovensko.
Neuvažovala jste nad prací ve veřejnoprávní televizi RTVS, i když je to tam teď velmi problematické?
RTVS mě lákala, přemýšlela jsem nad tím, ale problémem na Slovensku bylo, že generálního ředitele volil parlament, takže ta televize měla a má období nestability, je kořistí politiků a s plánovanými změnami ji čeká turbulentní období. ČT se oproti RTVS dokázala těmto tlakům úspěšně bránit. Přesto držím RTVS palce a doufám, že se situace zlepší. Myslím si, že tam pracují skvělí novináři, a velmi bych si přála, aby Slovensko mělo jednou tak kvalitní veřejnoprávní televizi jako Česká republika.
Na Slovensku byla sledovanost vždy nakloněna Markíze, že ano?
Na Slovensku měla vždy větší sledovanost Markíza, která historicky suplovala roli veřejnoprávní televize, zejména v dobách, kdy byla RTVS pod silným politickým tlakem. Markíza vznikla v 90. letech jako první komerční stanice, v době, kdy byl u moci Vladimír Mečiar a Slovenská televize vysílala propagandistické zpravodajství. Markíza byla tehdy protipólem této televize a fungovala jako ostrov kritické žurnalistiky. A vlastně si tu pozici roky udržela.
V zahraniční jsem načerpala hodně inspirace
Chtěla jste být vždy novinářkou?
Já jsem měla vždy ráda psaní. Když jsem byla na základní škole, psala jsem do školního časopisu. Ale během střední školy jsem se velmi začala věnovat divadlu, takže jsem se novinařině trochu vzdálila a věnovala jsem se ochotnickému divadlu. Poté jsem odešla studovat do Spojených států a začala zase hodně psát, hlavně o mojí zkušenosti za oceánem. Odstartovala jsem amatérský blog a občas mi kratší texty vyšly ve slovenských Hospodářských novinách. Poté jsem se hlásila na žurnalistiku, protože jsem byla vždy velmi zvědavá, zajímalo mě společenské dění, cítila jsem společenskou zodpovědnost a cítila jsem, že chci něco společnosti vrátit, takže novinařina byla ta cesta, kterou jsem se chtěla vydat.
Máte vystudovanou žurnalistiku a politologii. Na střední škole jste byla rok v Americe, následně na vysoké škole na Erasmu v Austrálii, poté jste ještě absolvovala letní školu na Oxfordu v Anglii v rámci magisterského studia politologie. Která ze zmíněných zemí vám nejvíce přirostla k srdci?
Já si myslím, že Austrálie byla absolutně úžasná, protože to byla skvělá zkušenost a velmi mě bavilo univerzitní prostředí. Vždy jsem si užívala akademickou půdu a vždy mě to tahalo za hranice. A přesně tam jsem si mohla vyzkoušet akademický život na vysoké úrovni. Tím myslím, že to byla vysoká akademická kvalita, byly tam velmi vysoké nároky na studenty – jak psát jednotlivé eseje, jak formulovat myšlenky a jak pracovat se zdroji. A proto jsem si velmi univerzitní prostředí v Austrálii užila.
Ale co se mého života týče, tak mi nejvíce dala asi Amerika, protože jsem byla na škole El Capitan High School v maturitním ročníku, bylo mi 18 let, bylo to hodně utvářející období a Amerika mě velmi ovlivnila. Otevřela mi dveře do světa, najednou jsem zjistila, že se nemusím bát, že ty možnosti jsou, jen je třeba vyhledávat je a mít oči otevřené. A že je úžasné, být v obklopení jiných kultur a lidí z různých koutů světa, takže toto multikulturní prostředí mi přirostlo k srdci. Amerika byla také obrovský výstup z komfortní zóny, protože když jsem tam přišla, neuměla jsem moc anglicky. Musela jsem se naučit v tomto diskomfortu pracovat.
Co jste si odnesla z Oxfordu?
Ta letní škola byla postavená na tom, že se tam hlásili novináři z různých koutů světa. Účastnili jsme se přednášek různých šéfredaktorů významných světových médií a lidí z jednotlivých mediálních domů. Řešili jsme tam mediální témata, bavili jsme se o tom, kam žurnalistika směruje, jaké jsou problémy ve světě, navzájem jsme o nich diskutovali. Bylo to mimořádně přínosné, protože nám to všem otevřelo oči a poskytlo jiný pohled na žurnalistiku mimo hranice naší země.
Určitě jste si tam získala i kontakty ze žurnalistického světa.
Na to byla právě ta škola zaměřená, abychom mezi sebou interagovali, abychom potom zůstali v kontaktu a když někdo bude něco potřebovat, napíše tomu druhému. Já jsem tam měla jednu novinářku, která pocházela z Ruska, takže když jsme s Newsroomem točili téma, které se týkalo Ruska a potřebovala jsem získat kontakt na studentku žurnalistiky na ruské univerzitě, tak ona mi pomohla.
Poté tam byla například jedna spolužačka, která pracovala jako moderátorka pro Russia Today. Bylo to ještě před ruskou invazí. Ptala jsem se jí, jaká tam byla atmosféra, jak probíhala propaganda v zákulisí. Ona z té televize potom odešla, takže byla otevřená tomu povídat si o tom. Bylo to období, kdy jsem nabrala spoustu inspirace.
Co byste poradila mladým novinářům a novinářkám?
Aby se připravili na to, že budou muset být pracovití, ale aby se nevzdali a nenechali se tím odradit. Aby vytrvali i ve chvílích, kdy to bude těžké a bude se zdát, že jen nosí někomu z moderátorů kávu, protože tak začínal každý z nás. Aby věřili ve svůj talent, aby se nikdy nevzdali svojí empatie a citlivosti, protože novinářský svět má tendenci tyto vlastnosti trochu potlačit a překrýt je jistým cynismem. Je velmi důležité, aby novináři byli empatičtí a citliví. A aby se neustále vzdělávali, protože novinařina potřebuje v první řadě inteligentní novináře.