Festival Jeden svět nezavítal jen do Olomouce, ale taky do Uherského Hradiště. A s sebou přinesl přednášku s názvem Pod povrch se Světlanou Witowskou. Beseda o fake news, ověřování informací a práci v médiích sice nepřilákala početné obecenstvo, zato přinesla odpovědi na otázky, které mohou zajímat nejen mladé nadšence pro novinařinu.
Vy jste už v průběhu debaty nakousla téma oblékání žen v médiích. Máte pocit, že jsou z tohoto pohledu ženy diskriminované? Nebo například z pohledu věku?
Diskriminaci vůči věku ani tolik nevnímám. Ale celkově to mají ženy v médiích mnohem těžší. Musejí hrát roli matky, manželky a v mém případě i moderátorky. V jedné chvíli jsem si uvědomila, že všechny tyto role nejdou dohromady, takže jsem odešla ze zpravodajské relace a Událostí komentářů, abych měla čas na děti a na rodinu. Ale myslím si, že by se to mohlo časem zlepšit, protože se genderové vnímání dnes postupně mění. Navíc ve vedení médií jsou většinou muži a já si nemyslím, že je to správně. Pohled mužů a žen na svět a celkově na to, co je v životě důležité, je odlišný a promítá se to i do zpravodajství.
A pokud jde o oblečení, tak ano, ženy to mají náročnější. Je na ně většinou upřená větší pozornost než na muže. U mužů stačí, že si vezmou oblek a vymění kravatu. Ženy ale musejí mít každý den jiné šaty. A potom může nastat ta chvíle, kdy se díváte na televizi a vůbec neposloucháte, co říká moderátorka, ale řešíte: „Ježiš, co to má na hlavě? Co jí to udělali? A co jí to dali na sebe?“ Ale ještě se mi nestalo, abych se zamyslela nad tím, co má na sobě například Martin Řezníček.
Teď z trochu jiného soudku – co byste poradila mladým lidem, kteří vstupují do světa médií a novinařiny?
Radila bych jim, aby se připravili na velmi konkurenční prostředí, které často není úplně spravedlivé. Občas je trošku toxické a velmi náročné na čas a na stres. Uvnitř redakcí, obzvlášť v televizi, je to boj o to, kdo bude na obrazovce. Takže bych všem doporučovala, aby rovnou nechtěli být moderátory, ale začali tím, že budou psát nebo točit reportáže a začnou pěkně od začátku. Takzvaně si projdou celou tu cestu a moderátorské křeslo bude ta třešnička na dortu, ten vrchol kariéry. Neměl by to být cíl, ke kterému se upínají hned na začátku. Vždycky je lepší, když za sebou má moderátor nějaký novinářský background a diváci mu důvěřují.
Je podle Vás pro začínající novináře důležitá vysoká škola? Nebo je možné, aby se zájemci o novinařinu vypracovali? Například mají hotové gymnázium, láká je svět médií, ale nechtějí jít na vysokou školu.
Já bych řekla, že vysoká škola je vždy dobrá pro jakékoliv zaměstnání. U nás v České televizi ji měli skoro všichni kolegové a ti, kteří ji neměli, tak si ji dodělávali při práci. V různých pozicích je vysokoškolské vzdělání dokonce podmínkou. Rozhodně to ale neznamená, že je potřeba mít vzdělání z fakulty sociálních věd. Mám zkušenosti, že i vystudovaní učitelé, ekonomové nebo právníci mohou být dobrými novináři. Vždy, když vystudujete nějaký obor, tak jste pro redakci bonus, protože tomu oboru rozumíte.
Navíc doporučuji všem, kdo by si to chtěli vyzkoušet, aby při škole šli na stáž nebo na brigádu do nějakého média. Tam zjistíte, jestli vás to zajímá nebo ne. Já jsem tak začala pracovat v Mladé frontě v pátém ročníku na právech. A zjistila jsem, že mě to zajímá, tak jsem u toho vydržela. Dostudovala jsem právnickou fakultu, mám diplom, v životě jsem to nedělala, ale vždy jsem byla přínosem pro všechny redakce, ve kterých jsem pracovala.
Když říkáte, že každý člověk může do médií přinést nový pohled, jsou přímo témata nebo lidé, se kterými ráda spolupracujete právě proto, že Vám ten nový pohled přinesou?
Já mám kolem sebe lidi, kteří mají základní předpoklad pro to, aby byli dobrými novináři – jsou zvědaví a zvídaví. Já osobně mám třeba ráda debaty s lidmi. Jezdíme po celé republice, povídáme si s hosty a to, na co se ptají, ve mně vždycky vzbudí nějaký nový zájem nebo nové téma. Takže pro mě je důležité se bavit s úplně běžnými lidmi, abych zůstala v normálním světě a věděla, co je trápí.
Na základě toho jsme postavili i náš nový pořad Spotlight. V něm se s hosty bavíme o takových tématech, abychom to dělali pro lidi. Myslím si, že touhou novináře by mělo být zpracovávat zajímavá témata tak, aby to někoho oslovilo a chtěl si ten rozhovor pustit nebo přečíst.
Vy jste říkala, že novinář má být zvědavý. Po Vaší besedě se bude promítat film Kuciak: Vražda novináře. Právě Ján Kuciak šel do hloubky všech věcí, o kterých psal. A skončilo to jeho vraždou. Nemáte třeba z tohoto pohledu obavy, že se dostanete do tak velké hloubky nějaké věci, že budete mít pocit, že už jeto nebezpečné?
Ona ta denní novinařina nejde úplně do hloubky. Já jsem vždycky dělala věci, které nejsou pod povrchem, ale spíš po povrchu. Investigativní novinařina, kterou se zabýval Ján Kuciak, je nejdražší způsob novinařiny. Takového novináře musíte nechat pracovat, na jednom tématu třeba půl roku nebo rok a on během té doby nic nevyrobí. Ale pořád musí investigovat a pátrat. Takže ono investigativních novinářů, a hlavně těch dobrých, moc není.
Já jsem se nikdy do téhle novinařiny pouštět nechtěla. Už proto, že se obávám, že kdybych se dostala pod povrch a do hloubky něčeho nekalého, nerada bych ohrozila sebe a své děti. Takže to nechávám na těch odvážnějších. A vlastně v souvislosti s Kuciakem mě zaráží, jak se Slovensko, které se před pěti lety probralo, vrací do starých kolejí. A děsí mě, jak krátkou mají lidi paměť.