„Cau, vsecky temata cos chtěla uz jsou rozebrany, tak jsem te zapsal na vydavatele,“ napsal mi spolužák z přednášky, na které se rozdělovala témata referátů. Děkuju pěkně. Znám desítky reportérů. Editorů. Vypotila bych asi i pár jmen šéfredaktorů, možná nějakého kameramana nebo zvukaře. Zato počet vydavatelů, kteří jsou mi známí, je plus mínus nula.
Jistě, ani mně se po všech těch semestrech strávených posedáváním na akademické půdě nevyhnuly zvučné názvy jednotlivých vydavatelských domů a jejich zaměstnanci na nejrůznějších pozicích se počítají ve stovkách. Kterému z nich ale můžeme říkat vydavatel?
Pro rychlé a snadné vypracování zadání by asi největší trefou byla nějaká unuděná recepční, nejlépe postarší a vděčná za každé rozptýlení. Kontakty na takové osoby se ale hledají mnohem hůř než by se dalo čekat. Pozornost jsem tedy přesunula k vyšším pozicím, které na mě Google plival o poznání ochotněji. Stovky kilometrů mezi hanáckou metropolí a Prahou mě přiměly k volbě komunikace přes e-mail. Velikým překvapením byla ochota, s jakou se mnou všichni kontaktovaní spolupracovali. Do prezentace jsem nakonec zvolila rozhovor s osobou nejpovolanější ve vydavatelství Economia – s (tehdy novým) generálním ředitelem Romanem Latuskem.
„Vydavatel je s novinami v kontaktu. Odněkud je vyndá a někam je dá“
Všechno běželo jako po másle, dostala jsem zajímavé odpovědi na své otázky, prezentace spatřila světlo světa a mohla jsem si oddychnout. Teoreticky. Jenže prakticky byl tenhle rozhovor dost nuda a pocit dobře vykonané práce ne a ne se dostavit. Vždyť mi ten člověk napsal (!), že ani nemá moc času číst noviny. Chtělo to něco navíc, protiklad, srovnání. Myšlenky se rozbíhaly do všech směrů. Když kontrast, tak Mafru. A když generálního ředitele, tak k němu jedině někoho z opačného pólu. Vydavatel přece nutně nemusí být někdo, kdo vystudoval bankovnictví, počítá vydělané korunky a mluví o businessu. Pro mě je to člověk, který má noviny v ruce.
Martin Staněk noviny čte. Aby ne. Jako vedoucí olomoucké pobočky tiskárny Mafraprint je jedním z prvních, kterému se po svém zrodu dostanou do rukou. Právě díky němu a asi stočlennému týmu jeho zaměstnanců máme možnost každé ráno v trafice sáhnout třeba po nejčerstvějších Lidovkách. Když jsem ho požádala o rozhovor, oproti ostatním souhlasil jen velmi váhavě. Bylo vidět, že se mu to nestává často. Nakonec kývnul a setkali jsme se osobně u kávy, aby mi pověděl o své práci i procesu tisku novin. Že všechno nakonec uvidím i na vlastní oči jsem ještě ani nedoufala.
Kolikrát už tiskli něčí krví a kolik zaměstnanců je na neschopence?
I když je tisk letáků víceméně totéž, noviny jsou noviny, a tak jsem se do Hodolan, kde tiskárna sídlí, vydala až se západem slunce. Deníky se totiž tisknou přes noc. Když jsem se o půl osmé večer hlásila na vrátnici, do zahájení jejich výroby zbývala více jak hodina. Pan Staněk už měl v zasedací místnosti připravenou prezentaci a při jeho přednášce jsem se dozvěděla veškeré informace o technickém vybavení, barvách, metodách tisku, formátech, nebo třeba o tom, jak funguje vkládání příloh do vydání. Jelikož jsem spíš praktický než technický typ, v hlavě mi zůstávaly víc právě tyto informace. Třeba, že stejně jako v životě i v tiskárně platí, že strkat prsty, kam nemám, se nevyplácí. Doptávala jsem se třeba na to, kolikrát už tiskli něčí krví nebo kolik zaměstnanců je na neschopence s pracovním úrazem. Když se pak můj průvodce začal tvářit, že mě nikam nevezme, raději jsem se vrátila zpět k technologiím a nutno říct, že nakonec i to byly velmi zajímavé informace. A pak už hurá do provozu.
V redakcích neoblíbené uzávěrky jsou dané právě podle potřeb provozu tiskárny. Jedna taková v tu dobu zrovna padla týmu MF Dnes. Pracovník u počítače ještě v rychlosti zkontroloval, zda redaktoři správně vyplnili datum nebo číslování stran a potom už dvě výrobní linky pomocí technologie CtP (Computer to Plate) rozjely přenos elektronické podoby dokumentů na tiskové desky. Tyto desky další pracovníci třídili do předem určených kastlíků podle čísel. Odsud pak přistávaly rovnou na rotační válce tiskového stroje namáčené do barvy. Když bylo vše takto připravené, tiskárna se mohla dát do práce. Chod stroje v tu chvíli přehlušil jakékoliv ostatní zvuky. Až tehdy jsem pochopila sluchátka na uších některých pracovníků. Pokud si totiž představujete mašinu o něco málo větší než je ta v knihovně, pak se mýlíte, stejně jako já poprvé. Třípatrový stroj by směle spolkl kdejaký rodinný domek i s terasou a i hukot jeho chodu tomu odpovídá.
Krom toho, že stroj noviny vytiskne, rovnou je také sám nařeže, poskládá a k dalšímu zpracování vydá vlastně téměř hotový produkt. Veškerou práci (tisíce kusů) tiskárna zvládne řádově za desítky minut. Než to však udělá, je potřeba zkontrolovat na prvních produktech, zda strany perfektně pasují na sebe a nikde nepřečnívají, jestli je červená správně červená a vůbec vše vypadá jak má. Každou chybu, okem laika nerozpoznatelnou, zkušený pracovník odhalí, počítačově opraví a tisk může pokračovat. Během tohoto procesu stovky nekvalitních kusů míří rovnou do odpadu.
Jakmile vše sedí, obrovský stroj dostane pokyn k vytištění celé várky a pomocí tří expedičních linek už jednotlivé kusy pokračují přes vkládací buben (kde jsou dovnitř umisťovány přílohy) až ke dvěma ručním nakládacím stancím. Na konci je zařazené stohovací zařízení pro balení produkce do zapáskovaných balíků, které pracovník ještě pro jistotu označí bílým štítkem a na takto zpracované zásilky už čeká venku pošta, která za ně od toho okamžiku přebírá zodpovědnost. Noviny potom celou noc putují po republice, aby ráno byly připravené na stánku třeba právě pro vás. Logicky jako první tiskárnu opouští nejvzdálenější vydání. To olomoucké se dočká až jako poslední.
Jako pohled do budoucnosti
Když jsme se po pár hodinách propletli z tohoto labyrintu, myslela jsem, že víc už toho být nemůže. Mohlo. Další zastávka byla hned o patro níž, kde se nacházelo nekonečné množství balíků papíru v úhledně naskládaných komínech až ke stropu. Co chvíli s několikatunovými kolosy manipulovali pomocí strojů a posunovacích zařízení silní zaměstnanci a papír doplňovali do tiskárny.
Teprve až tady naše exkurze končila. Nohy mě bolely asi jako po celém dni v ZOO. Poslední kroky vedly zpět k tiskárně, kde mi pan Staněk do ruky podstrčil ještě teplé noviny. Bylo to jako vidět do budoucnosti. A na další den jsem ráno ve vlaku místo novin sáhla po časopise. Dávno už jsem totiž věděla, o co ten den běží.