Football Club – čtvrtletník vymyšlený v oblacích. Jeden z životních počinů, který se povedl, říká Karel Häring

Ve Španělsku měli Panenku a v České republice donedávna kde nic, tu nic. Říkáte si, co je to za prohozený nesmysl? Sportovní novináři Karel Häring a Jan Kaliba stojí za vznikem magazínu Football Club. Jedná se o, jak název dokonce i jazykovému barbarovi napovídá, fotbalové periodikum, které přináší nadčasová témata, jenž jsou typická pro zahraniční předchůdce nového tuzemského čtvrtletníku. Mimo jiné právě také pro jeden španělský, který nese název po autorovi slavné penalty z Bělehradu 1976. Po třech číslech „FC“ je spokojených čtenářů celá řada, ze které vyčnívá podpora Petra Čecha.

Dlouhých 16 let dělal pro jediný sportovní deník v České republice. Přílišná rutina už ho ale trochu omrzela, a tak se stal z Karla Häringa novinář na volné noze.

V předvánočním čase tak v deset večer řešil úplně jiný problém než uzávěrku vydání na druhý den. Musel totiž poslat skoro sto balíčků, které obsahovaly všechna tři čísla „jeho“ letošní novinky, některým předplatitelům po celé republice, ale i za jejími hranicemi. „Ježiš, proč zrovna já,“ ptala se s nadsázkou v prosinci paní za přepážkou na jedné z pražských pošt. „A když jsme dodělali první várku, tak jsem jí řekl, že mám v autě ještě jednou stejný počet. Ale je vidět, že čím větší pošta, tím jim to lépe odsýpá,“ říká autor rozhovorů se Stevenem Gerrardem či Thierym Henrym – bývalými fotbalovými hvězdami, na které novináři stáli dlouhé fronty.

Adresáti balíčků se mohli těšit na trojnásobnou dávku strhujících příběhů ze všech koutů světa a ze všech časů fotbalové historie. Články, které Football Club obsahuje, jsou inspirativní hned v mnoha aspektech. Samozřejmě, primárně je určený fotbalovým příznivcům, ale texty tvoří střípky, které se dohromady skládají v kompletní mozaiku. Dostává se tak daleko za hranice samotné hry, jejíž smysl je mimochodem v magazínu prezentovaný tak, jak byl v samotných začátcích, totiž jako droga, která vám dostane pod kůži a milujete ji, ať už jste odkudkoliv či z jakýchkoliv poměrů.

První číslo čtvrtletníku vyšlo v červnu loňského roku. Nápad se zrodil samozřejmě mnohem dříve, a nebylo to nikdy jindy než během pracovních povinností. „Myšlenka vznikla na cestě letadlem z bulharské Sofie, kde tehdy hrála Plzeň utkání evropských pohárů. Často jsme ještě více v minulosti cestovali z Janem Kalibou, velmi si rozumíme, máme dost podobný pohled na věci, které nás baví. Oba dva jsme navíc četli anglický fotbalový čtvrtletník Blizzard. Říkali jsme si, že tam jsou úžasné články, které se fotbalu dotýkají ze všech různých úhlů, a celkově má takový obsah, který si člověk normálně v novinách nepřečte. Zkrátka vymyká se to mainstreamu,“ vrací se zpět v čase Häring.

V letadle s kolegou tehdy rozhodně neměli nouzi o zajímavé myšlenky. „Jen během toho krátkého letu nás napadlo více než deset témat. Samozřejmě jsme pak řešili, jestli do toho vůbec jít, kolik by to stálo a jestli jsme schopni finance vůbec sehnat. Věděli jsme totiž, že to není projekt, který by se prodával po deseti tisících. Každý navíc máme svoji hlavní práci, což znamená, že se tomu nemůžeme věnovat vždy stoprocentně,“ říká novinář, který se pracovně dostal například na mistrovství světa v Brazílii.

Jak prenatální fáze magazínu pokračovala?
Přípravy nám trvaly vlastně téměř rok. K posunu došlo v prosinci 2016, kdy jsme se potkali s kamarádem Jiřím Horou, který je fotbalovým nadšencem a mecenášem. Díky němu jsme mohli náš projekt rozjet v aktuální podobě. Tehdy tam s námi byli ještě Petr Nosálek a Guillaume Narguet. Je to Francouz žijící u nás, který češtinu ovládá takřka dokonale. Mimochodem, Guillaume nám pomohl ve chvíli, kdy jsme váhali, jestli do toho opravdu jít.

Zrovna Guillaume Narguet má v každém čísle Football Clubu jeden až dva články. Češtinu ovládá takovým způsobem, že to může jít rovnou do tisku, nebo texty píše v angličtině a následně se překládají?
Česky umí opravdu velmi dobře. Text napíše v češtině, my jeho text lehce upravíme, i když píše fakt hezky. Je vidět, že má jiný styl, ve Francii používají hodně dlouhá souvětí. Co se ale týká nějaké celkové podoby textu, tak to není tak, že bychom to celé překopali. To vůbec ne. Jedná se spíše o jednotlivé výrazy. Já jsem z jeho písemného projevu nadšený. A když jsme u Guillaumea, tak musím zmínit také ruského novináře Ivana Židkova, který do prvního čísla přispěl článkem, který rovněž napsal v češtině. Také jsme ho samozřejmě museli upravit, ale klobouk dolů před tím, jak to napsal.

Do čtvrtletníku ale už celkově přispěl široký okruh novinářů ze všech koutů světa. Je to tak, že je musíte spíše nahánět, aby vám nějaký text napsali, nebo se nabízí sami?
Vývoj byl takový, že pro první číslo jsme oslovili okruh sportovních žurnalistů, které známe. Nebyl jsem moc velký optimista v tom, že by se k nám sami hrnuli, protože nikdo nevěděl, o co se přesně jedná. Zároveň jsme se poptali u zahraničních kolegů, u kterých byl překvapivě mnohem větší zájem. Protože v kontextu zmíněného Blizzardu či španělského časopisu Panenka, věděli, co přesně zamýšlíme. Přímo jsme také psali do redakce Blizzardu, jestli bychom s nimi nemohli vyměnit jeden článek. Od druhého čísla je to tak, že se různí novináři sami nabídnou, že by měli nějaké téma, tak jestli bychom ho nechtěli. Hodně aktivní je v tomto směru například Lukáš Vráblík ze Slovenska. Teď je zájem oboustranný.

Co hrálo roli v tom, aby se jednalo o čtvrtletník? Měla to být zkrátka obdoba Blizzardu se vším všudy, nebo by to ani jinak při častější periodicitě nebylo stíhatelné?
Spíše ta druhá varianta (úsměv). Původně jsem si zahrával s myšlenkou, že bychom vydávali Football Club každé dva měsíce, ale v tomto jsem byl přehlasován. A teď jsem za to ohromně rád, protože člověk si ani neuvědomuje, jak tři měsíce rychle utečou. Napřed jednotliví novináři napíšou články, které následně editujeme, pak jde čtvrtletník na zlom ke grafikovi. Potom se to celé ještě třikrát čte, ale stejně se tam nějaká ta chybka dostane. Mezitím už se kouká dopředu na další čísla. Každý totiž má samozřejmě ještě jinou práci a autorům je dobré dát aspoň měsíc na článek. Při takovéto periodicitě aspoň zůstaneme trochu více vzácnější.

Předvídat úspěch či neúspěch Football Clubu bylo při prvním čísle asi celkem těžké. S jakým nákladem jste vyrukovali na trh?
První číslo jsme chtěli nechat udělat tisíc kusů, ale Jiří Hora nás přemluvil, ať uděláme ještě o pět set více. Dotisk jsme nakonec dělat nemuseli, ale kdybychom zůstali u původního návrhu, tak bychom byli někde na hraně. Opravdu jsme předtím netušili, kolik se toho může prodat, protože, když se ještě vrátím k Blizzardu, tak tam mají doteď takovou filozofii, že za inzerci zatím neutratili ani jednu libru.

Vy také zatím máte nulové náklady v kolonce „propagace“?
Byli jsme na tom stejně na začátku. Na podzim jsme udělali to, že jsme si zaplatili inzerci do knihkupectví do vánočních letáčků. Plus jsme ještě měli menší kampaň na Facebooku, která byla úspěšná.

A roste nyní zájem o Football Club?
Zatím je na tom nejlépe „jednička“, přestože vycházela na léto, které je takovým hluchým obdobím. Zároveň jsme si jedinou reklamu dělali pouze přes naše twitterové účty. Občas nám tedy pomohl někdo, kdo má více followerů. Například Jindřich Šídlo, který měl v prvním čísle článek. Zrovna od něj nám tweety ohledně našeho čtvrtletníku velmi pomohly. Stejně tak v Reflexu o nás vyšel malý „jedňáček“. Od druhého čísla pak jsme domluveni s Petrem Čechem, který nás také propaguje na Twitteru.

Jak vůbec vznikala spolupráce s tímto legendárním gólmanem?
Na jaře, když jsme s ním dělali ještě s Janem Kalibou v Londýně rozhovor, jsme mu o celém projektu říkali a jemu se to líbilo. Požádali jsme ho, jestli by nám pomohl dostat Football Club do povědomí lidí.

Co říká Petr Čech na samotný obsah?
Do Anglie jsem mu posílal dva vánoční balíčky pro rodiče. Nebavili jsem se o konkrétním textu. Ale pomohl nám. Do prvního čísla mi zařídil rozhovor s Carlem Cudicinim (gólman, který dlouhé roky působil v Chelsea, pozn. aut.) a věřím, že v budoucnu, aniž bych ho chtěl nějak zneužívat, nám pomůže třeba s rozhovorem s někým dalším. V této fázi nám často vypomáhá s propagací, takže uvidíme, jak se mu to dál bude líbit. Není to ale žádná úzká spolupráce. Nechci, aby to vyznělo tak, že využíváme jeho jméno, to rozhodně ne. Když jsme se na začátku o tom bavili, tak jsem od něj chtěl vědět, že ho do ničeho netlačíme. Řekl, že kdyby se mu to nelíbilo, tak do toho nepůjde.

Můžete nyní po třech vydáních říct, zda je Football Club výdělečný, nebo je to spíše jen pro vaši radost z obliby čtenářů?
Je to hlavně pro naši radost. Výdělečné to zatím není, i když, abych pravdu řekl, to nemáme přesně spočítané. Řekli jsme si, že když se dostaneme do fáze, kdy by to bylo schopné si samo na sebe vydělat, tak budeme spokojeni. Nemáme to s Janem Kalibou nyní tak, že bychom si tím přivydělávali. Honza je zpravodajem Českého rozhlasu v Americe, takže své práce má více než dost. A já toho mám také hodně. Vím, že to může znít blbě, ale v tuto chvíli to děláme opravdu pro naše potěšení, které se skrývá v tom, že jsme zrealizovali něco, o čem jsme předtím pouze přemýšleli. Zároveň, a to je podle mě nejdůležitější, máme pocit, že se to fakt líbí. Že je to něco nového…

Mezera na trhu tedy podle vás vyplněna?
Spíše taková mezírka. Nikdy to nebude nic mainstreamového, ale je to něco, po čem určitá skupina lidí může mít hlad, protože to tu nebylo.

Máte nějaký svůj speciálně oblíbený text?
Je jich celá řada, ale takový charakteristický pro nás je článek z prvního čísla „Vítejte v FC Molenbeekistán“, kterou psal zmiňovaný Guillaume. Reportáž, ve které se prolínal fotbal s nyní nechvalně známou muslimskou čtvrtí v Bruselu. My to ve čtvrtletníku vnímáme právě i z fotbalového hlediska, protože v tamním klubu působil Josef Masopust. Nebo když Jan Podroužek napsal text o českém trenérovi Fadrhoncovi, o kterém toho u nás nikdo moc neví, ale v Holandsku zanechal obrovskou stopu. K tomu bych měl jednu poznámku.

Povídejte…
Jednou z věcí, které chceme Football Clubem dosáhnout, je zaplnění bílých míst v historii českého fotbalu, protože když se podíváte do anglických magazínů, tak vždy nějakou část věnují i vzpomínkám a pohledům do minulosti. Celkově je to pestřejší. V současné sportovní žurnalistice se příliš zaměřujeme na velká jména. Je jasné, že to na nich musí noviny a weby stavět, ale dají se najít velmi zajímavé příběhy a témata i za tou první linií. I to je důvod, proč jsme do toho šli.

A co dále podle Vás dělá Football Club unikátním zbožím?
Kontakty po celém světě. Když tady chce člověk napsat něco velkého ze zahraničí, tak logicky jde na internet, tam hledá a hledá, něco si už pamatuje z dřívějška, ale nikdy se nedostane k takovým souvislostem a detailům, jako když máte svého člověka na místě. Novinář, který žil 15 let v Uruguayi, má na místě své kontakty. To je jedna z největších přidaných hodnot. My bychom určité věci od stolu v Česku popsat nedokázali.

Jak se cítíte vy jako svobodný novinář, kdy jste si sám sobě pánem? Naplňuje vás to více než každodenní práce pro noviny, kterou jste dělal pro deník Sport dlouhá léta?
Musím říct, že jsem ze Sportu odešel dobrovolně, protože po těch šestnácti letech se do toho už vkrádala rutina. Měl jsem možnost to trochu změnit. Dělat ve Sportu byl vždycky můj sen, který se během té doby naplnit. Zážitků například jen z cest bylo nespočet. Na Sport jako značku nedám dopustit, ale určitě odchodu nelituji, protože mám své hlavní zaměstnání a můžu díky tomu dělat právě Football Club. Možná mám méně volného času, byť už i práce ve Sportu byla časově velmi náročná, hlavně co se týká víkendů. Nicméně jsem sám sobě vlastním pánem a je to mnohem pestřejší. Dělám zkrátka to, co mě baví.

Pestrost vaší práce spojené s Football Clubem doplňuje také rozesílání jednotlivých čísel předplatitelům. Jste nyní tak trochu i pošťák, ne?
Na poště jsem před Vánoci trávil více času, než za celý svůj dosavadní život (smích). Všechno to jsou zkušenosti. Nikdy jsem nebyl na poště v Jindřišské v deset večer (úsměv). Co je pro mě v rámci toho projektu dobré, je to, že já jsem nikdy nebyl nějak extrémně pečlivý, když jsem si četl články po sobě. Teď si na to člověk musí dávat více bacha, protože jde se svojí kůží na trh. Kdyby bylo patnáct chyb ve vydání, tak to strašně kazí dojem.

Má to ještě další světlé stránky?
Mě strašně na tom těší, že když začnu texty editovat, a to za těch 16 let se ke mně dostalo informací mraky, tak se z nich dovídám nové věci, o kterých jsem do té doby vůbec nevěděl. Nejdříve to čtu jen jako text, vůbec ho nekoriguji, protože bych se ztratil. Zkrátka mně to novým přísunem informací opravdu strhne, a i proto mám pak pocit, že se náš čtvrtletník lidem může líbit.

A máte vůbec svého korektora nebo korektorku?
Máme. Ale nejsou to kmenoví zaměstnanci, protože klasická redakce de facto neexistuje. I proto děláme veškerou agendu zatím sami.

Porady tak probíhají po různých podnicích?
Teď už bohužel moc ne, protože Honza Kaliba je pracovně ve Washingtonu. Ale jinak jsme neustále ve spojení.

Dáváte autorům drobné rady, jakým způsobem by měli článek napsat tak, aby zapadal do koncepce Football Clubu, nebo to sami moc dobře ví?
My jim dáváme svobodu. Dám příklad. Teď se mi přihlásil Tomáš Podvín, novinář, který dříve dělal v internetové sekci deníku Sportu, a je hodně zaměřený na španělskou ligu. Jeho nápad je takový, že napíše článek o trenérovi Mourinhovi a jeho vývoji. Dříve byl totiž u fanoušků více oblíbený, dnes už tomu tak úplně není. My jsme si jenom řekli, co by se nám tam líbilo, protože není úplně jednoduché napsat text na osm stran. Ale jak to napíše, to nechám na něm. Teď obecně: pokud daný člověk něco nabídne a nám se to do daného čísla hodí, tak to přijmeme. Jen když už je naplánováno podobné téma, tak řekneme: „Sorry, teď se nám to tam zkrátka nevejde.“ Ale to není cenzura. Jde o to, že nemůžeme mít polovinu článků rozhovory.

Váš magazín se dostává do mnoha a mnoha twitterových příspěvků různých uživatelů, kteří s Football Clubem přidávají fotku s velmi pozitivními ohlasy. Zaznamenali jste už vůbec nějaké negativní reakce, které jsem já zatím nikde nenašel?
Samozřejmě nás obliba těší. Když člověk něco dělá, tak je logicky rád, když jsou na to dobré ohlasy. Jsem rád, že nám sami čtenáři posílají fotky s magazínem. Zrovna teď se objevila jedna hezká z pláže v Dubaji (úsměv). Zároveň to nechceme přeceňovat, nemůžeme si říkat, že je vše perfektní. Je to ale takový pěkný bonus, když lidé chválí. Samozřejmě jednou kritika přijde, až se něco nepovede, ale teď jsme za přízeň rádi.

S ohledem na to, že máte navázanou spolupráci z Petrem Čechem, který je v Anglii velký pojem, ke všemu do Football Clubu přispívá široká zahraniční síť novinářů, a už jste do projektu zapracovali slovenské texty, nepřemýšlíte o tom, že byste začali čtvrtletník vytvářet v angličtině?
Už se nás na to ptali (úsměv). Ty slovenské texty chceme udržet v každém čísle. Určitě ale nechceme jít do Anglie, ačkoliv tam mají mnohem větší trh, tak je pokrytý výbornými publikacemi – ForFourTwo, World Soccer nebo a právě Blizzard. I ve Skotsku mají čtvrtletník podobného typu. Rozšířit se chceme pomocí aplikace, kterou – snad – budeme mít ke čtvrtému číslu. Tam věřím, že by se mohla podařit nějaká větší expanze na trhu, protože zasílání balíčků na Slovensko je náročné. Je to i pro ně špatné, protože platí hodně peněz na poštovné.

Plní se vám Football Clubem sen?
Dá se to tak říct. Mně se jeden splnil už nástupem v roce 2000 do deníku Sport. Teď tomu je tak také, protože nápadů má člověk vždy hodně, ale ne vždy se realizace povede. Proto z toho mám radost. Vždycky když přijdou krabice s výtisky, tak jsem šťastný i nervózní zároveň, protože se člověk bojí, aby se tam neobjevila nějaká hloupá chyba. Asi ale můžu říct, že je to jeden z těch počinů, který se mi v životě povedl. A doufám, že to bude fungovat i dál.

Čím byste tento počin chtěl ještě více zdokonalit? Máte nějaký vysněný rozhovor nebo článek?
Mám už pět let přání udělat rozhovor s Garym Linekerem (bývalý hráč klubů FC Barcelona nebo Leicester City a anglický reprezentant, pozn. aut.). Už jsem o to několikrát žádal. Bylo mi odpověděno, že Gary děkuje za zájem, ale že má proseb o rozhovor už hodně. Uvidíme, jestli k tomu někdy dojde, ale strašně bych chtěl, aby se to splnilo, protože to je jeden z nejlepších kanonýrů v Anglii, který se po kariéře dal na dráhu moderátora v BBC, není to jen expert, ale člověk, který expertům pokládá otázky. A uvádí to výborně. Kdysi se tady v České republice při natáčení setkal i s legendárním Josefem Bicanem, tak na to by mě lákalo se ho zeptat. Už jsem měl to štěstí, že jsem mluvil se známějšími hráči – s Johnem Terrym, Thierym Henrym nebo Stevenem Gerrardem. Ale rozhovor s Linekerem je můj další sen.

UKÁZKA Z PRVNÍHO ČÍSLA – ČLÁNEK JINDŘICHA ŠÍDLA: http://www.footballclub.cz/upload/ukazka_2017_1.pdf

Přidat komentář