Češka, která bojuje v Iráku. Svým fotoaparátem

stukova6Mohla z ní být divadelní produkční, ale v podstatě náhodou se dostala k žurnalistice. Začala se věnovat fotografování a natáčení v rozvojových zemích a oblastech zasažených válkou. Jarmila Štuková vypráví o tom, jaká je práce novinářky v rizikových oblastech. „Jako žena máte výhodu, že si můžete dát „cígo“ s muži a poté jít za ženami, které mi i ukazovaly spodní prádlo a mluvit o tom, jaké je to být žena v těchto zemích, a to i v konzervativních rodinách.“ Díky své práci se dostala do zemí jako jsou Sýrie, Afghánistán nebo Irák, které většina z nás nikdy neuvidí, setkala se s bojovníky IS i s lidmi v uprchlických táborech.

Jak jste se od studia na DAMU dostala k fotografování v rizikových oblastech, je to přece jenom výrazný kontrast.

Mám moc ráda kulturu a divadlo především, tak jsem se přihlásila. Myslela jsem si, že mě nevezmou. Byla to zábava, ale už někdy ve druháku jsem si uvědomila, že do divadla chci chodit jako divák a ne ho dělat. Přemýšlela jsem, co budu tedy dělat a jednou jsem potkala „kluky“ z České televize, kteří právě zakládali novou agenturu a ptali se mě u piva, jestli jim nechci dělat produkční nebo spíš takovou „podržtašku“. Byli to hodně zkušení reportéři, jezdili do Afghánistánu, do pásma Gazy, do Iráku, zažili války v Sierra Leone, Libyi a já jsem tam s nim i opravdu šla. Dělala jsem všechno, vařila „kafe“, ale zkusila jsem si i život reportéra. Pro ČT jsme dělali seriál Život v misi, tam jsem si poprvé podržela kameru. Byl to takový krátký cyklus dokumentů s rodinami vojáků, kteří právě odjížděli na mise. K žurnalistice jsem se ale dostala až přes svého tehdejšího přítele, se kterým jsem odjela do Indie natočit reportáž o AIDS a prodeji orgánů. Tam jsem si poprvé kladla otázku, jestli to chci dělat, ale měla jsem pocit, že to má význam a začalo mě to bavit. Psala jsem o tom reportáž do Lidových novin a musela jsem k tomu dodat i fotografie a tehdy jsem se do focení zamilovala. Po vydání mě vzali do magazínu „Lidovek“ jako redaktorku, kde jsem si začala vybírat i vlastní témata. 

Teď jste na „volné noze“. Jak to zvládáte? Dostanete zakázku a vy ji uděláte nebo je to naopak, vy něco nafotíte a poté s tím oslovíte média?

Už žurnalistiku dělám dlouho, dostala jsem několik cen, takže už se nemusím nikam vnucovat. Když přivezu článek, prodám ho bez problémů do médií. Taky jsem začala točit dokumenty. Vyberu si zemi a téma a zpracuji to, ale ne vždycky. To je jen jedna část mé práce. Taky dělám ve sdružení Femisféra, ve kterém se pokoušíme mapovat příběhy žen v rizikových oblastech. Na tenhle projekt jsme dostali grant. Teď jsem právě ve střižně a stříháme dokument o třech ženách z Afghánistánu, Kamerunu a Indie, kde jsme točily popálené ženy kyselinou, což je tam takový brutální, hnusný a velmi rozšířený fenomén. Jednou za čas také vyfotím reklamu, za což jsem ráda, protože si vydělám a je to jiná forma focení, hraji se světlem, můžu zkoušet něco docela jiného. Navíc do toho píšu nějaké texty a sem tam fotím i módu, což jsou ale okrajové věci. Nejvýznamnější je pro mě ten dokument, ať už stojím za kamerou nebo za fotoaparátem. 

Mnoho vašich článků vyšlo v Reflexu. Proč jste si vybrala tento časopis?

Asi nejvíce mých psaných článků vyšlo v Lidovkách, odkud jsem vloni odešla. Je to protože v Reflexu dávají velký prostor fotografiím. Navíc když přivezete zajímavé téma, uvažujete, koho chcete oslovit, kdo je váš čtenář. Myslím si, že kdybych to dala do Respektu, tak většina jejich čtenářů ví, co se děje, a aniž bych chtěla dělat ze čtenářů Reflexu hlupáky, to opravdu ne, domnívám se, že budou daleko více překvapení. Hlavní ale je, že mi v něm dávají ten veliký prostor a také mám Reflex ráda, i když neříkám, že úplně všechno, ale v rámci českých médií mi Reflex rezonuje. Stejně tak český Newsweek, Reportér nebo třeba Echo.

Ráda bych se teď zaměřila na vaši současnou práci v rizikových oblastech. Ještě než do nich odjedete, co musíte udělat?

Vždycky musíte najít prověřeného člověka přímo na místě. To je zcela zásadní věc. Tím, že do těch zemí jezdím dlouho, mám vytvořenou síť kontaktů. Vím, komu mohu zavolat, komu mohu důvěřovat. To je první věc. Také je podstatné mít spojení s elitami zdejších ozbrojených složek. Musíte se snažit minimalizovat rizika. Čím je člověk zkušenější, tak se umí lépe pohybovat na místě, nedělá některé věci zbytečně. Musíte taky prověřit, jak jste schopná reagovat na stres. Nemůže se štítit nebo tam chodit s nalakovanými nehty. Ráda se o sebe starám tady v České republice, ale v momentě, kdy jedu na reportáž, tak jsem schopná spát kdekoliv a sníst cokoli, i syrovou kozu, jde mi pouze o tu práci. Začátky byly o daleko těžší, člověk se musí postupně zorientovat.

Jak jste začínala? Jak jste našla lidi, kterým se dá věřit? To je přece hodně těžké.

To ano, většinou je to tak, že znáte novináře různě po světě a napíšete jim, jestli vám nedají kontakt na člověka, kterého hledáte. Například když jsem teď chtěla jet do Sierra Leone, tak jsem použila Facebook. Našla jsem tam novináře a poprosila je, jestli neznají někoho, kdo by byl ochoten pracovat s někým ze Západu. A oni mi dali kontakt na dalšího reportéra, který v oblasti pracuje a taky číslo na „fixera“, to je člověk, který se o vás stará, přímo ze Sierra Leone. Věděli o něm, že si rád přivydělá, když přijede bílý novinář.

Stalo se někdy, že by se někdo nechtěl nechat vyfotit, nebo že by za to chtěl zaplatit?

Zaplatit nikdy nechtěli. Platíte fixerovi, tomu člověku, který se tam o vás stará. Museli jsme zaplatit, když jsme se chtěli potkat s příslušníky IS, když jsme se chtěli setkat s dítětem, které uneslo IS a pustili ho. Lidé z fronty nebo v uprchlickém táboře za to zaplatit nikdy nechtěli. Stane se vám, že někdo, kdo je hodně konzervativní, se bojí fotoaparátu. Já mám jasnou zásadu, že když někdo nechce být focený, tak ho nefotím. V Iráku se mi to skoro nestalo, v Afganistánu ano, ty ženy se tam velmi bojí a to byl problém.

Je tedy výhoda být žena-novinářka na frontě?

Když tam pracujete, tak určitě ano. Často se stane, že muži se vám chtějí zalíbit a mají radost, že vás zajímá, jak tam pracují, proto vás vezmou na velmi exponovaná místa. Zároveň máte výhodu, že si jako žena můžete dát „cígo“ s muži a poté jít za ženami, které mi i ukazovali spodní prádlo a mluvit o tom, jaké je to být žena v těchto zemích a to i v konzervativních rodinách. Nevýhoda je, že když jsem přijela na frontu, tak muži přestali bojovat a šli si s vámi povídat, to je pro ně nebezpečné.

Kromě fotografování války ukazujete tvář těchto zemí i pozitivně v projektu ONE BLOOD, vysvětlíte, prosím, co to je a jak jste na tenhle nápad přišla?

Napadlo nás to s manželem před šesti lety a dodneška je to pro „naše dítě“ a máme ho velmi rádi. A vzniklo to tak, že jsme začali jezdit do různých oblastí sužovaných poválečným konfliktem, chudobou nebo nemocí. Bylo nám líto, že když si najdete na internetu třeba slovo Afganistán nebo Irák, tak je to spojováno jen s těmito hrůzami. Říkali jsme si, že je to škoda, že bychom chtěli ukazovat i pozitivní stránky těch zemí a najít tam lidi stejné krve, proto ONE BLOOD. Začali jsme tam hledat příslušníky různých subkultur, které vznikly na Západě. Nejdříve jsme našli tanečníky breakdance z pásma Gazy. Jeden kluk tam našel na internetu tenhle tanec a založil si tam skupinu, která trénuje v rozpadlém domě. Jejich motto je „tanec proti násilí“. V Kambodži jsme potom objevili boxerku Tharot, která se věnuje bojovému umění bokator a musela se tam prosadit mezi muži. Nedávno dokonce natočila film s Bradem Pittem a Angelinou Jolie.

Jak ty lidi hledáte?

Je to náročné, většinou si vybereme zemi, do které chceme jet. A pak dlouho hledáme subkulturu, o které bychom chtěli natáčet. Teď nás čeká Alžír s death metalovou kapelu.

Jak jste se k nim dostali?

My jsme se potkali s kamarádem, který žil v Alžíru a jeho sestra nám o nich řekla. Hledali jsme to na Youtube a zjišťovali jsme, jak se k nim dostaneme. A skutečně tam taková minoritní scéna funguje. Mají tam různé malé koncerty.

Na FB stránkách ONE BLOOD byla poměrně nová fotografie a u ní popisek „Jarmila z One Blood týmu odjela spolu s Olgou Šilhovou do západoafrického Kamerunu, kde natáčí dokument o žehlení ňader dospívajících dívek.“ Objasníte, o co jde?

To je fenomén, který je praktikován v Kamerunu. Dělají to matky svým dcerám v mo
mentě, kdy jim začnou rašit ňadra. Velmi často je to v devíti letech. Používají na to nahřátý kámen, který zatlačí na ňadra, poté vezmou tyč, která připomíná baseballovou pálku a „jezdí“ po hrudníku vší silou a těm dívkám do destruuje prsa. Dělají to, protože nechtějí, aby jejich dcery byly znásilněny. Tam se mnohokrát stalo, že dívky byly znásilněny kvůli velkým prsům, muži v Kamerunu totiž nechodí za znásilnění do vězení. Těm ženám to kazí budoucí vztahy, mají problémy s kojením a psychické problémy.

Dále čtěte:

“Bojím se jezdit do zemí zasažených IS, protože je tam válka, ne protože Erik něco zveřejnil,” říká fotoreportérka Jarmila Štuková