„Bojím se jezdit do zemí zasažených IS, protože je tam válka, ne protože Erik něco zveřejnil,“ říká fotoreportérka Jarmila Štuková

stukova6Fotoreportérka Jarmila Štuková dříve spolupracovala s Českou televizí, Českým rozhlasem a Lidovými novinami. V současnosti její články vycházejí v týdeníku Reflex. Nejčastěji pracuje v zemích zasažených válkou jakou jsou Irák, Sýrie nebo Afghánistán. V dnešní době se ale právě zahraniční zpravodajství potýká s nedůvěrou diváků. Ti nevěří, že média podávají objektivní informace. „Neřekla bych, že by naše média něco záměrně zkreslovala. Problém je podle mě v tom, že většinou převzala zprávu ze zpravodajských agentur. Ty ale neviděly dané situace na vlastní oči, nemohly vyhodnocovat na místě, jestli někdo lže,“ myslí si Jarmila Štuková. Mimo jiné vyjádřila i svůj názor ke kauze Alího Fajáda a uveřejnění částky zaplacené za dvě Češky unesené v Pákistánu.

V souvislosti se zahraničním zpravodajstvím je často probíraná otázka bezpečnosti. Zejména v nedávné době se otevřela diskuze na toto téma kvůli únosu skupiny českých občanů v Libanonu, mezi nimiž byl i právník Alího Fajáda. Proč se to mohlo stát? Nenašli si vhodného člověka, nebo to nebyla chyba a bylo to úmyslné?

Já si myslím, že to byla obrovská chyba rozvědky. Martin Psík, příslušník vojenského zpravodajství, by měl být v utajení už jenom z povahy své práce a na svém facebookovém profilu zveřejňuje informace o tom, kde a na čem pracuje. To je zásadní chyba. Navíc mi přišlo neuvěřitelné, že když zajmeme člověka, který prokazatelně není „čistý“, tak ho pustíme kvůli takové chybě. To by se nemělo stávat. To je to samé jako když časopis Respekt uveřejnil výši výkupného za dvě unesené Češky, což je podle mě fatální chyba. Měla jsem pocit, že to snad ani nemohl pustit Erik Tabery. Takovou informaci by neměli civilisté vědět, nemyslím si, že je to veřejný zájem. Nejvíce mě naštvalo, že to otiskl Respekt. Kdyby to byl například Blesk, tak bych se za to styděla, ale přešla bych to. Když to ale napíše Respekt, tak je to pro mě obrovská chyba. Ta zpráva se velmi rychle dostala do mnoha médií v zemích, kde se unáší. Dnes už to není problém, existují překladače atd.

Bojíte se kvůli uvedení té částky sama o sebe?

Ne, takhle to určitě nemám. Já se bojím do těch zemí jezdit, protože je tam válka. Kvůli tomu, že to Erik (Tabery, pozn. redaktora) uveřejnil, se nebojím víc. Jen mě to mrzelo, je to ohrožující informace. Vím totiž naprosto přesně, že cizinci v exponovaných zemích naše média sledují.

Máte kvůli tomu problém pracovat v určitých oblastech?

Ano, napsala jsem totiž pravdu, o tom, co se v některých zemích se silnou cenzurou děje. Kvůli tomu mám potíže se do některých míst opět vrátit, protože místní úřady mi nedají povolení. Když jedete do zemí jako jsou Irák, Afghanistán, Pásmo Gazy, musíte projet ozbrojenými checkpointy. Na každém vás prověřuje generál, nemůžete si jen tak na guerillu přijít fotit. Když tam jede někdo nezkušený a udělá tam ostudu, protože nezná danou zemí a poměry v ní, tak to ztěžuje práci ostatním. Pak vám to tam ti lidé vypráví a vy se stydíte. Stává se, že tam jezdí lidé, kteří se vydávají za novináře kvůli adrenalinu, a už i ohrozili vojáky, kteří tam s nimi byli. Začne střelba a ten člověk se zhroutí a začne řvát.

Jak je možné, že se tam ti lidé dostanou? Novináři se snad nemusí prokazovat?

Musí, ale lidi jsou vynalézaví a udělají si falešnou průkazku, i když to se děje málo. Například do Sindžáru je velmi těžké se dostat. Teď jsem vyjednávala měsíc povolení, abych tam mohla jet, a to už jsem tam jednou byla. Je to složité. Musíte jim poslat žádost s ofocenou novinářskou kartou a přesně popsat, co tam chcete dělat. Já jsem pod Syndikátem novinářů, tudíž jsem rychle dohledatelná.

V Iráku a Sýrii jste byla i téměř před rokem s Lenkou Klicperovou, šéfredaktorkou časopisu Země a lidé, kvůli projektu Archa pomoci. Můžete stručně shrnout, o co šlo?

Archa pomoci byl projekt, se kterým za námi přišel místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Společně s Charitou ČR, která tam měla nemocnici, nás požádali, abychom jely do míst postižených válkou. Z těchto oblastí jsme měli napsat reportáže a doplnit je fotografiemi. Navíc se vytvořila sbírka. Peníze z ní pak měly jít na pomoc lidem z těchto míst. Nakonec jsme vybrali přes 700 000 Kč. Tu nabídku jsme s nadšením přivítaly. Jsem nejraději, když spojím novinářskou práci s pomocí. Cítím, že do budoucna budu chtít dělat jen takové projekty, které někomu pomůžou.

Z projektu Archa pomoci vzniklo dvanáct reportáží. Nejvíce mě zasáhl příběh o jezídkách, který je uveřejněn na stránkách Radiožurnálu, mediálního partnera tohoto projektu. Můžete ho shrnout?

V srpnu 2014 Islámský stát (IS) vtrhnul do Sindžáru. Lidé, kteří nestačili utéct, byli pochytáni a zavlečeni před místní radnici. Nejhezčí, mladé ženy byly prodány do otroctví nejvýznamnějším příslušníkům IS. Putovaly třeba do Rakka, což je „hlavní město“ IS v Sýrii. A tyhle dvě mladé sestry, které se objevily v reportážích,  byly vězněné a brutálně znásilňované po osm měsíců. My jsme je poznaly tři dny poté, co utekly. Byl to pro mě hrozný zážitek. Ony už ani neplakaly, jen tam seděly a potichu vyprávěly svůj příběh. Byla tam s námi překladatelka, žena. Jezídové jsou totiž velmi konzervativní. Kdyby jezídka byla znásilněna v době, kdy není válka, tak ji okamžitě zabije někdo z mužské části rodiny. Kvůli válce se tahle krevní msta změnila, ale ty dívky žijí v hanbě. Dokonce řekly, ačkoli jezídové jsou pacifisti, že chtějí jít bojovat proti IS a chtějí pomstít všechny znásilňované ženy.

Myslíte si, že je takhle brutálně znásilnili z toho důvodu, že to jsou jezídky, nebo se to může stát i někomu ze Západu?

Stoprocentně, může se to stát komukoli. Kdyby jakákoli žena padla do zajetí IS, tak by se to stalo. Když příslušníci IS vidí ženu, tak ji berou jako maso a znásilní ji. Ty jezídky nám dokonce vyprávěly různé praktiky. To bylo neuvěřitelné, oni je znásilňovali různými předměty, týrali je. IS je plný frustrovaných, nevzdělaných, krutých mužů. Navíc, když vidíte jednotky bojující proti IS, tak jsou odhodlané, ale jsou v nich jen kluci. Nikdy nestáli na frontě, jen brání svoji zemi. A musí bojovat proti sebevražedným atentátníkům, kteří tam jdou zdrogovaní a opilí. Existuje mnoho fotek, na kterých je zachyceno, že pijí alkohol. Já si neumím představit Kurda, který by šel a vyhodil se do povětří.

I o takovýhle událostech mluvíte velmi otevřeně. Říkáte informace, které běžně nezní v českých médiích. Myslíte si tedy, že čeští novináři zkreslují zprávy, které nám jsou podávány?

Neřekla bych, že by naše média něco záměrně zkreslovala. Problém je podle mě v tom, že většinou převzala zprávu ze zpravodajských agentur. Ty ale neviděly dané situace na vlastní oči, nemohly vyhodnocovat na místě, jestli někdo lže. Z toho důvodu se objevují nepřesné informace. Například když jsme jeli do Sindžáru, veškerá média informovala o tom, že 90 % města je pod dohledem pešmergů. Bylo to přesně naopak. Je tu ale i spoustu zpravodajů, kteří velmi dobře pracují na místě a přinášejí zprávy s vysokou relevancí. Obecně máme dobré novináře. Záleží na člověku. O každém je potřeba si zjistit jeho profesní minulost.

Jak tedy hodnotíte například reportáže Jakuba Szántó z České televize?

My se dobře známe, jsme kamarádi. Myslím si, že je to velmi zkušený „chlap“, který umí v těch oblastech pracovat. Znám jeho práci a jemu bych zrovna věřila. Teď jsme se zrovna potkali na frontě v Iráku, akorát jsme se dostaly na lepší úsek fronty než on, jelikož jsme ženy.

Dále čtete:

Rozhovor o cestě Jarmily Štukové od studia na DAMU k focení ve válečných zónách

KOMENTÁŘE

Přidat komentář