Pět let strávil jako zahraniční zpravodaj České televize (ČT) v USA. O svém působení v Americe napsal knihu Rozpojené státy, v níž se snaží pomocí příběhů přiblížit českým čtenářům, dle jeho slov, nepopsatelnou a komplikovanou zemi jakou USA je. V rozhovoru pro Mediátor1 se novinář a moderátor Martin Řezníček rozvyprávěl o své knize, práci zahraničního zpravodaje i o plánech do budoucna.
Jeden z mých vyučujících na žurnalistice nám řekl, že po chirurgii je práce novináře nejstresovější. Skládá se totiž z mikrostresů, které dennodenně novinář zažívá. Když jsem četla Vaši knihu Rozpojené státy, mám pocit, že byste se s tím výrokem možná ztotožnil. Mýlím se?
Nemýlíte se. Akorát se s tím člověk v každé životní etapě vyrovnává jinak. Na novinařině je příjemné a zajímavé, že obsahově to může být povolání, kde se každý den setkáváte s něčím jiným a máte možnost nahlédnout do neskutečných příběhů, o kterých jste nikdy nesnil. To je taky jeden z důvodů, proč jsem si novinařinu vybral jako své povolání. I když formátově jsou to věci, které jsou velmi podobné, a které se den ode dne zas tak neliší.
Rozumím.
Jak kdysi říkal můj mentor z BBC, máte možnost se kohokoliv kdykoliv zeptat na cokoliv, což jiné povolání nemá, možná kromě policisty. Na druhou stranu to přináší nějakou úroveň stresu, která je permanentní, a která je větší, pak menší. Je proměnlivá, ale stálá. Já jsem si už dlouho nevypnul mobil, ani v noci, protože buď máme nějakou službu, kterou jsme si rozdělili s vedením, anebo kdyby byla potřeba abych zaskočil. V tu chvíli sednu do auta a jedu do práce. Stejně jako doktor. A když jsem byl zahraniční zpravodaj, tak to bylo kvůli tomu, že tam byl jeden člověk na celou zemi, takže když se cokoliv dělo, musel jsem to zvednout i v noci. Z toho vyplývá, že tady je nějaká permanentní úroveň stresu, která se vám někde ukládá a záleží, jak je člověk schopný se s tím vyrovnat.
Když jsme u toho stresu. V porovnání s prací zahraničního zpravodaje a moderátora Události, komentáře, která z nich je stresovější?
Každá jinak. Když se člověk připravuje na Události a komentáře, připravuje se velkou část dne. Snažíte se načíst co nejvíce informací k tématu, o postojích konkrétního člověka a snažíte se to namixovat s tím, co už znáte. A potom vylezete před několik set tisíc lidí v době, kdy už by člověk měl přemýšlet o posteli. Když se tam předvedete v ne úplně nejlepším světle, když selžete v něčem, když nastane nějaký trapas, tak to není věc, která by se odehrála v rodině a zasmáli jsme se tomu společně, ale je to věc, kterou najednou vidí tolik lidí. Tenhle stres je s tím přirozeně spojen.
A co stres v případě zahraničního zpravodaje?
Když jste zahraniční zpravodaj tak je stres z toho, že ČT není v tom celosvětovém měřítku tak renomovanou institucí jako je třeba BBC, takže když požádá o rozhovor amerického politika konkrétně BBC, tak má vyšší šanci, že ten člověk přijme rozhovor než ČT. Některé věci jsou složitější a souvisí to i s technologií. Musíte tu reportáž do Česka dostat včas. A přestože technologie pokračuje neuvěřitelným tempem, i co se týče přenosů, živých vstupů, tak každá reportáž odeslaná do Prahy z USA byla spojená s jistou mírou stresu, jestli dojde včas, jestli to nebude rozkostičkované, jestli nebude asynchronní, například zvuk a obraz, a tak dále. Takže jsme někdy jezdili v autě, kdy jsme posílali reportáž přes mobil, a hledali nejlepší signál. A když to zrovna na té křižovatce fungovalo, tak jsme tam stáli a posílali, dokud se to do Prahy nedostalo.
Dle vašich slov v knize jste si v USA plnil svůj sen. Nechybí Vám ta práce?
Je pravda, že položit se do útrob české politiky nemusí být vždycky ta nejpříjemnější zkušenost, zvlášť v takové vyhrocené a kritické době, jaká je teď. Na druhou stranu moderátořina je zajímavá práce, člověk přichází do styku se zajímavými lidmi a novináři to samozřejmě tříbí myšlenky. Nicméně se to nedá srovnávat s tím, kdy je člověk v zahraničí. Já jsem považoval za hlavní cíl zprostředkovat příběhy lidí. Ani ne tak tiskové konference politiků, protože to je věc, kterou nabízí jakákoliv agentura, skoro tam nemusíme mít svého zpravodaje. Ale zpravodaj by měl nabídnout chuť té země, nějakou ingredienci, která se do agenturního zpravodajství nedostane.
Jak toho dosáhne?
Mluvit s běžnými lidmi a na jejich příkladu ukazovat, čím ta země žije. Že je to země různorodá, heterogenní. To je ta správná novinařina. A možná to souvisí s tím stresem, protože pokud nezvednete ráno telefon a nezavoláte někomu s žádostí o rozhovor nebo nenapíšete email, tak ho na konci dne nemáte. Jste vlastně do všeho hozený sám. Všechno si tam člověk, v těch menších televizích, jako je třeba ČT, zařizuje sám. Ale zpět k tématu, ty příběhy jsou to nejzajímavějšího, co na té práci je. Mluvit s lidmi, snažit se pochopit záměry jejich jednání nebo jejich životní situaci. Ať už jde o oběť hurikánu, který přišel o střechu nad hlavou, nebo o politika, který se snaží dát dohromady legislativu proti ruské propagandě. Je to jedno v té podstatě pokrývání a toho, jak k tomu přistupujeme, je na úplně stejné úrovni, ale to je to, co je na tom zajímavé.
V USA jste prožil pět let. Potkal jste mnoho lidí. Dokáže podle Vás Joe Biden, nový americký prezident, spojit Rozpojené státy?
Ne a myslím si, že by to nedokázal asi ani jiný prezident, bez ohledu na to, jakou by měl politickou příslušnost a zkušenost s politikou. Možná, že se dokáže pokusit o zahlazení těch největších rozporů, otupení těch největších hrotů. Ale Spojené státy jsou rozdělené tak hluboce, že se mu nemůže podařit po čtyřech letech, pokud by skončil, tu zemi odevzdat v nějakém sjednoceném módu. To se prostě nestane.
Jak to?
Já často uvádím příklad, že Spojené státy jsou de facto rozdělené od svého vzniku. A byly rozdělené ještě před svým vznikem. Právníci jednotlivých kolonií se tehdy hádali, jak mají budoucí Spojené státy před rokem 1776 vypadat. To zásadní rozdělení představuje zejména pohled na to, do čeho všeho může strkat nos federální vláda a co si ty státy mohou dělat samy na vlastní triko. To je jeden ze základů těch obrovských rozporů. Jsou lidi, kteří říkají, že vláda nemá strkat nos do ničeho a jsou lidé, kteří říkají, že bez federální vlády by Amerika nedržela pohromadě. A pak se to projevuje v jednotlivých hodnotách jako je vzdělání, ekonomika, rasové problémy, vztah ke zbraním, ale prapůvod je vlastně v tom pohledu, jak ta země má vůbec vypadat.
V knize Rozpojené státy jste napsal:
„Uvědomuji si, že kandidátům na prezidenta, které sleduji zblízka, přináším neštěstí. V letech 2008 a 2012 jsme se s Michalem Kubalem dohodli, že on bude mít jako stálý zpravodaj právo vybrat si, ze kterého štábu bude o volební noci reportovat. Vybral si Obamu a Obamu. Vítěze. Já jsem si jako stálý zpravodaj v roce 2016 zvolil člověka, u kterého se taktéž úspěch předpokládal. A potřetí v řadě jsem přinášel zpravodajství ze štábu poraženého. Vypisováním kurzů bych se asi neuživil.“
U posledních voleb jste také působil jako moderátor, tak mě zajímá, jestli jste si tipnul alespoň protentokrát správně?
Já jsem na začátku roku 2020 byl přesvědčen o tom, že Donald Trump zvítězí, protože dokázal tehdy ustát první impeachment, ekonomice se dařilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by byli demokrati schopni postavit takového kandidáta, který by Trumpa ohrozil. Ale pak přišel Covid, obrovská ekonomická krize a spousta dalších věcí, které zpochybňovaly, zda Donald Trump práci odvádí tak, jak mnozí jeho stoupenci doufali. A nějak od poloviny loňska nebylo jasné, kdo všechno se k volbám dostane. Fenoménem těchto posledních voleb bylo hlasování poštou. Tak, jak zpochybňoval Donald Trump korespondenční volbu, nebylo jasné, jestli lidi přijdou, jestli budou volit. Nakonec se ukázalo, že volilo poštou, kvůli obavám z bezpečnosti, kvůli Covidu hrozně moc lidí a ti to dali primárně Joe Bidenovi. Těch nejasných věcí a těch, které nevypovídaly zcela jasně o vítězství jednoho nebo druhého, bylo spoustu a rozhodlo se to až o volební noci.
Můžeme se těšit na Rozpojené státy 2? Nebo na nějaký Váš další knižní počin?
Ne. Já do dneška považuji to, že jsem napsal knihu za obrovskou troufalost, protože nevím, jestli vůbec umím psát, to je jedna věc. A za druhé je ta země tak nepopsatelná a komplikovaná, že vměstnat ji do tří set stránek lze možná právě na základě jejích příběhů. Já si nečiním nárok na to, že té zemi rozumím. To v žádném případě. Ale pokud to někoho přiměje si k tomu něco dohledat dál, tak je to nejlepší, co se může stát. Napsal jsem teď jen novou verzi, trochu obohacenou o třicet, čtyřicet stránek, právě těch posledních voleb, takže v novém vydání, co vyšlo v minulých dnech, je to trochu tlustší knížka. A abych napsal nějakou další knihu, asi bych k tomu musel mít nějaký podnět, který by vznikl na základě dlouhodobějšího pobytu, než jenom z pasivního sledování z dálky. Měl jsem kdysi jeden nápad, ale proto bych v USA musel žít ještě několik měsíců, abych byl schopen to nějak dotáhnout. Takže nic takového zatím nechystám.
Ve funkci zpravodaje ČT v USA vás vystřídal David Miřejovský. Dal jste mu předtím nějakou radu? A jak hodnotíte jeho práci?
David má obrovské zkušenosti ze Slovenska a z Moskvy, kde působil předtím, takže si myslím, že tu práci odvádí dobře. Jeho nevýhoda je v tom, že kvůli Covidu je možnost cestování omezená, takže toho nemůže přinášet tolik z jednotlivých států, jak by asi chtěl. Já jsem se mu snažil vysvětlit spoustu věcí ohledně fungování společnosti, ohledně takových dennodenních záležitostí, jak přepsat auto, kde si zajistit akreditaci, možná jak často jezdit na technickou, prostě ty provozní záležitosti, které jsou odlišné, než jsou u nás.
A co kontakty?
Na první pohled to vypadá, že si tam předáme tu práci tak, že mu dám stovky kontaktů, které pak bude využívat. Takhle to nefunguje. Ty kontakty jsou nepřenosné, s Michalem Kubalem (zahraniční zpravodaj ČT v USA běhe let 2008-2012, pozn. red.) a Davidem Miřejovským jsme zjistili, že si člověk musí kontakty vybudovat sám. Když někdo přijede na ambasádu jako zaměstnanec, diplomat, tak tam jsou už vybudované vazby na ministerstvo zahraničí a tak, ale novinář si je stejně buduje znovu. Je to z velké míry nepřenosné. Já bych mu tam mohl nechat tisíce vizitek, ale ty vizitky by mu byly k ničemu, protože on by si nedokázal daného člověka spojit s konkrétní tématikou, s místem, s podnikem. Do jisté míry je první rok zpravodaje velmi komplikovaný. Trvá vám hodně dlouho, než se domůžete konkrétního kontaktu, než si zařídíte rozhovor. Když jste tam rok, dva, tak je to potom otázka už třeba jednoho telefonátu.
Můžeme se těšit, že byste si roli zahraničního zpravodaje střihl ještě jednou?
Je to komplikovanější. Za prvé by musela chtít ČT, za druhé by musela chtít má rodina, ta třetí neznámá je méně neznámá, to jsem já. A já bych velmi rád, pokud by ta příležitost byla, ještě někdy vyjel. Na druhou stranu si uvědomuji, že to není úplně lehké na čtyři, na pět let vytrhnout rodinu z jejich vazeb, děti ze školy a někam odjet. Proto spoustu zpravodajů, co působí v zahraničí, je bez rodin, ale je to práce natolik zajímává, že mě určitě vzadu v hlavě táhne.
Táhne Vás to do USA?
Nevím, jestli nutně do Spojených Států, ale zároveň je to země, kterou se snažím dlouhodobě sledovat, ke které jsem si vybudoval vztah už před více než dvěma dekádami, možná ještě víc předtím. Byl jsem na brigádě v jedné americké společnosti, tady na začátku devadesátých let, takže tu zemi mám rád, v mnoha věcech jsem k ní kritický, ale fascinuje mě už delší dobu. Spojené státy nebo jiné anglosaské země jsou mi blízké, bydlel jsem nějakou dobu v Londýně, takže i Londýn je pro mě zajímavý, ale zároveň moje francouzština nebo němčina nejsou bohužel na takové úrovni, abych byl schopen do toho jen tak vplout a působit tam bez jakéhokoliv problému. Angličtina je dominantní už jenom proto, že ji člověk používá téměř denně.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedl: „Novinařinu neberu jako práci, ale jako život.“ Od kdy jste věděl, že chcete být novinářem?
To nebylo tak, že bych se narodil a hned si uvědomil, že chci být novinářem, ale vždycky jsem byl člověk zvídavý, vždy jsem se snažil přijít věcem na kloub, proč jsou, jak jsou, číst si o věcech, mluvit s lidmi. Vždycky mě to bavilo a k tomu textu jsem měl vztah tak nějak odjakživa, protože jako malý jsem psal nějaké povídky. Ty byly tak strašné, že tam nějaký talent ani nebyl, ale aspoň mě to bavilo. Když byla na střední škole příležitost rozmýšlet co dál, tak jsem si říkal, že ta novinařina je asi nejblíž tomu, co jsem chtěl dělat.
Proč?
Protože se snaží vždycky věci nějak popsat, interpretovat, tlumočit a s dělá se s nějakým všeobecným zájmem, který neutuchá a nedá se zamknout, když jdete večer z práce a pak odemknout, když do ní přijdete. Tak si myslím, že to je asi nejvhodnější povolání, co se dá dělat.
Novinařinu spíš v terénu nebo ve studiu?
No, nevím, jestli by to zrovna moderátor hlavní televizní zpravodajské relace měl říkat takhle otevřeně, ale já se daleko přirozeněji cítím venku a bez čtecího zařízení, než vevnitř s ním. Je to takové lehce svazující. I to prostředí klíčovaného virtuálního studia, které je celé zelené, není úplně příjemné.
To lze pochopit.
Myslím, že je to fajn, pokud moderátor má zkušenost z reportéřiny venku, nejlépe ještě z nějaké cizí země, kde byl sám za sebe, kde si vše musel zařizovat sám. Myslím, že to potom pomáhá i při tom rozhledu ve studiu. Takže jednoznačně reportéřina je bližší mému srdci než nějaká sterilní prezentace textu. Zároveň chápu, že je moderátořina zajímavé povolání. Je pro mnohé dominantní, tomu rozumím. Jsou lidé, kteří nikdy nebyli reportéři, ale jsou výborní moderátoři. Mně to stále táhne do toho terénu.
Máte nějaký profesní vzor?
Třeba Ed Murrow, Bob Schieffer, to jsou lidé, kterých si velmi vážím. Jsou to lidi, kteří se nespokojili nikdy s jednoduchou odpovědí a vždycky pátrali dál, když jim něco nesedělo, nezdálo se, tak se vždycky snažili hloubat a hloubat, a to je to, co by podle mého měl správný novinář mít.
Co byste vzkázal studentům/studentkám žurnalistiky, kteří by jednou chtěli dělat práci jako vy?
Buďte, neříkám nutně drzí, ale odvážní, stateční v tom se pídit, když vám něco nehraje, nesedí, nespokojte se hned s tím první vysvětlením, protože to nemusí být nutně správné. Dost často vás může někdo tahat za nos, tak se zkuste pídit po původním zdroji. Současná novinařina často klouže po povrchu a lidé od sebe navzájem přebírají zprávy, retweetujou je na sociálních sítích a podobně. Novinařina samotná spočívá v tom, že mluvíte nejlépe s prvotním zdrojem, samozřejmě pokud to jde, s aktérem události, s člověkem, který ji rozumí, je komentátorem v té věci, nikoliv že zprostředkujete to, co už někdo přefiltroval, zpracoval sám. Je to samozřejmě také nutné, já to nezpochybňuji, ale pravá novinařina je nejbližší tomu skutečnému. Takže se dopídit k tomu, co bylo hybatelem události, kdo byl tím hlavním aktérem události a k tomu se dostat nejblíže. A pak mám ještě jednu věc, kterou odpovídám, když se mě studenti žurnalistiky zeptají, co je pro mě objektivita.
A sice?
Nesnažit se spokojit s tím jednoduchým alibistickým postojem, že dáte stranu A a stranu B, protože svět je daleko komplikovanější, než jen dvě strany, které jdou proti sobě. Ono to k tomu na ploše jedné, dvou minut reportáže trochu svádí, ale pro mě objektivita spočívá v nějakém odstupu. Snažím se získat samozřejmě co nejvíc informací, ponořit se do toho, ale pak musím vyplavat, nadechnout se a získat si nějaký odstup a pak teprve být schopen to zpracovat a předat dál. A to je podle mého názoru hlavní relevance objektivity, že máte od dané věci nějaký odstup, jakkoliv se ji snažíte co nejlépe a nejvíce pochopit.