Jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu působí Ladislav Novák na Slovensku, v Rakousku a Maďarsku. V budoucnu by se chtěl věnovat tématům tání ledovců v Rakousku nebo slovenským romským osadám. „Člověk má obrovskou volnost, což je moc hezký rys této práce,“ tvrdí.
Zpravodaje děláte ve třech státech. Jaká témata jsou pro české posluchače nejzajímavější?
Nejvíce posluchače Radiožurnálu zajímá Slovensko. Přece jenom velká část žila ve společném státě a myslím, že to může být zajímavé i pro mladší generaci. Na Slovensku se aktuálně řeší politická situace, nestabilita. Teď se s blížícími volbami často mluví o stabilitě demokracie a o tom, jestli ten systém vydrží. Co se týče Rakouska, tak se zajímáme o to, co běžný posluchač opravdu chce, a to jsou často hory, lyžování a turistika. Dále informujeme o klimatických tématech, jako například o zelené transformaci. Je to alpská země, a proto tam funguje vztah k přírodě trochu jinak než u nás. Maďarsko je téměř monotematické. Tam v podstatě hlavní téma, které pohltí všechno, je Orbán – jeho způsob vládnutí a jeho vztah k Evropské unii, k menšinám a ke korupci.
V Bratislavě pracujete už téměř dva roky, předtím jste žil v Praze. V čem se tato dvě hlavní města nejvíce liší?
Jsou to samozřejmě hodně jiná města. Praha je téměř třikrát větší, Bratislava má nějakých 470 tisíc obyvatel, takže to je výrazně menší město a odpovídá tomu i nabídka služeb. Ale je to metropole nabízející spoustu věcí, které v Praze nejsou. Autobusem člověk dojede za deset minut na okraj hor a může vyrazit do Malých Karpat. To je něco, co můžeme v Praze závidět. Posledních několik let tady navíc roste moderní čtvrť s výškovými budovami. A co je možná zajímavé, je tady mnohem větší teplo než třeba v Praze. Jsme jenom o trošku víc na jih, ale léta jsou tady opravdu náročná.
Slovenskem před pěti lety otřásla vražda mladého investigativního novináře Jána Kuciaka. Nedávno byl do kin uveden dokument popisující celou tragédii. Rezonuje toto téma ve slovenské společnosti?
Kuciakova vražda převrátila slovenskou společnost naruby, jedná se o obrovsky důležitý moment v moderní historii země. S blížícími se předčasnými volbami je v průzkumech aktuálně nejsilnější strana SMER, běhěm její vlády k vraždě novináře došlo. Je možný návrat Roberta Fica (SMER), a to by mohl být pro Slovensko krok zpátky. Dokument o Jánu Kuciakovi byl velmi zajímavě zpracovaný. Odstup několika let umožňuje dobře uchopit toto téma a zorientovat se ve vyšetřování. Soudní proces vlastně ještě neskončil. Pro Slovensko to rozhodně není uzavřená kapitola. Nechci říct, že tím politická scéna žije, ale neustále se k tomu vrací.
Změnilo se postavení novinářů na Slovensku s ohledem na vraždu Jána Kuciaka? Vnímáte nějaký rozdíl oproti Česku?
Já bych řekl, že právě vraždou Jána Kuciaka si velká část společnosti uvědomila, jak důležití jsou pro demokracii a pro fungování systému. Myslím si, že i kvůli té vraždě jsou slovenští novináři odvážnější ve své kritice, často si dovolí být drsní vůči politikům. Velmi si dávají záležet na tom, aby byli tím hlídacím psem demokracie. Postavení novinářů v obou zemích je hodně podobné. Co se asi liší, je postavení veřejnoprávních médií. Zpravodajství RTVS je často terčem kritiky, a mezi diváky a posluchači nemá tak silnou základnu jako to u veřejnoprávních médií vidíme v Česku.
Jak se vám v jednotlivých zemích pracuje?
Na Slovensku má český novinář velmi příjemnou pozici. Novináři si tady pomáhají, spolupracují s námi. Často si uvědomují, že nejsme úplně konkurence. V Rakousku jsou lidé mnohem více zvyklí mluvit s novináři a jsou velmi vstřícní. Myslím si, že je to ovlivněno tím, že si tato země neprošla komunismem a má demokratickou tradici. No a v Maďarsku je to naopak. Tam člověk trošku cítí, že se lidé mají na pozoru. Obecně je tady zahraniční novinář méně vítaný.
Setkal jste se v Maďarsku s cenzurou?
Já ve své práci ne, mě nemají, jak cenzurovat. Pokud je ale akce organizovaná vládou, tak je pohyb novinářů velmi omezený. Většinou je tam nějaký koridor, kudy můžeme projít nebo nějaká místnost, odkud můžeme pracovat. Rozhodně není příležitost setkat se s účastníky a povídat si s nimi. Cenzura v Maďarsku funguje tak, že osmdesát procent veškerých médií je vlastněno lidmi, kteří jsou blízcí vládní straně Fidesz. Tím pádem je tam pluralita mnohem slabší než u nás, takže cenzura dopadá spíš na místní novináře. Člověk si musí dávat pozor na to, která média sleduje. Lidé, kteří se dívají pouze na televizi, mají omezené možnosti dostávat se k informacím.
Pro Radiožurnál přispíváte do rubriky Zápisník zahraničních zpravodajů. Jak tvorba takové reportáže probíhá? Jak se na ni připravujete?
Zápisníky jsou naše rodinné stříbro a všichni je děláme velmi rádi. Člověk si u toho může vyzkoušet nejzajímavější věci a podívat se na místa, která se jinak do vysílání nedostanou. Příprava je různá. Někdy si člověk může načíst spoustu materiálu a naplánovat, co zhruba bude na místě dělat. Jindy objeví zajímavé téma přímo v terénu a jde to natočit okamžitě bez přípravy. A když má dobrého respondenta, tak je potom radost dělat reportáž. V zápisníku si člověk může užít nejvíc kreativity, musí totiž lovit a hledat něco, co možná ani místním nepřijde zajímavé. Když se jich zeptáte, co je u nich v obci lákadlo, tak vás na Slovensku většinou pošlou do kostela nebo na nějaký hrad. Ale dělat zápisníky z hradů? To je nezáživné, takže se musí pátrat dál.
Co vás na práci zahraničního zpravodaje nejvíce baví? A co považujete za největší výzvu?
Asi to, že práce zahraničního zpravodaje je ten nejlepší způsob, jak poznávat cizí zemi. Člověk má obrovskou volnost, což je moc hezký rys této práce. Záleží na mně, kam pojedu, co budu natáčet a s kým se setkám. Navíc Český rozhlas má, zvláště na Slovensku, velmi dobré jméno, a to vám otevírá dveře. Výzva je to, že člověk je sám odpovědný za to, jaká témata nabízí. Neustále je musí hledat a být ve střehu, protože konzultace s redakcí je minimální. Navíc nemáte pevnou pracovní dobu, často pracujete pozdě večer a brzo ráno, takže je to někdy hodně těžké. Teoreticky vás můžou vzbudit v noci, když se něco bude dít.
Která reportáž Vám nejvíce utkvěla v paměti?
Mně se moc líbilo natáčení v obci Šumiac na východě Slovenska. Bylo to se starým bačou, který tam dříve chodil s ovečkami, ale teď už na to nemá věk. Ve své dřevěnici, což je stará tradiční chaloupka, má muzeum ovčích zvonců. Na první pohled si člověk řekne, co zajímavého může být na zvoncích? On jich tam ale má dva tisíce a je to pán, který moc krásně vypráví. Do toho vytahuje takové hudební nástroje, o kterých člověk nikdy ani neslyšel, zpívá a hraje. Bylo to opravdu krásné natáčení.
Máte určité téma nebo událost, kterou byste si v budoucnu přál zpracovat?
Takových věcí je hodně. Tím, jak neustále hledám a vymýšlím témata, tak mám seznam toho, čemu bych se chtěl věnovat. Už dlouho mám v plánu vyrazit do Rakouska a zabývat se tématem tání ledovců, konkrétně celým procesem, jak ledovce odtávají. Také bych se chtěl více věnovat slovenským romským osadám, na to zatím nebyl čas. Je to téma, které si vyžaduje hodně přípravy a nějaké místní spolupracovníky.
Co byste poradil začínajícím novinářům, kteří se chtějí stát zahraničními zpravodaji?
Přihlásit se do zahraniční redakce a naučit se, jak fungujeme a píšeme zprávy. Nejlepší je vybrat si oblast nebo region a začít se s ním seznamovat. Pak má člověk mnohem větší šanci se na daný post dostat. Protože jet třeba do Francie a neznat francouzštinu, kulturu nebo historii vás v podstatě diskvalifikuje.
Zdroj obrázku: Barbora Linková