Jakub Patočka, šéfredaktor Deníku Referendum, se v rámci Týdne (reflexe) médií zúčastnil debaty o vývoji médií během třiceti let od revoluce. Ještě před samotnou debatou si stihl s redaktorkou Mediátoru popovídat o aktivismu, angažované novinařině, objektivitě a poctivosti.
Jste spoluzakladatelem Hnutí DUHA. Myslíte si, že je slučitelná role novináře a aktivisty?
Myslím si, že určitě ano, jenom je zapotřebí, aby v tom byla poctivá definice hranic a těch rolí. Vnímám jako velký problém, pokud aktivista svůj aktivismus promítá do novinářství tak, že dopředu má hotové teze a pro ně potom jen hledá argumenty. Pokud je ale někdo aktivistou a vedle toho profesí novinář a uvědomuje si, co ta profese novináře obnáší a jakým způsobem musí pracovat, aby se jeho životní přesvědčení nepromítalo do té práce, pak je to v pořádku.
Lze nějaké takové novináře jmenovat?
Klasickým příkladem takového novináře může být Bill McKibben, celoživotní aktivista za ochranu klimatu a současně všeobecně respektovaný americký novinář, který publikoval ve všech špičkových amerických mediích, včetně The New York Times. Dalším takovým případem je George Montbiot, sloupkař Guardianu s řadou prestižních novinářských ocenění a zároveň radikální ekologický aktivista, z žen lze jmenovat Naomi McKlain. Kdybych měl jmenovat někoho naší historie, tak v roce 1968 největší akce zdola občanské společnosti byl manifest Dva tisíce slov, jehož autorem byl novinář, můj velký vzor a dlouhou dobu můj šéf v Literárních novinách Ludvík Vaculík.
Kde je podle vašeho názoru hranice mezi aktivismem a žurnalistikou, kterou by novinář neměl překročit?
Já bych znovu zdůraznil a do té debaty vnesl ten koncept poctivosti. Je strašně důležité, abychom se svými čtenáři hráli poctivě. To znamená, že oni musí vědět, jaká my máme východiska a jaký je náš úhel pohledu, ze kterého pozorujeme to dění. A v případě, kdy to takhle poctivé je, tak pak je poctivý i ten váš novinářský výstup. Práce musí být poctivá i novinářskou metodou. To znamená, že nepominete žádné podstatné okolnosti případu, kterým se zabýváte.
Jaký je rozdíl mezi aktivistickým novinářstvím a angažovaným novinářstvím?
Aktivistické novinářství je takové, pro které je prvotní její cíl. Aktivističtí novináři výběrově skládají fakta tak, aby to podporovalo jejich dopředu hotový závěr. Naproti tomu angažované novinářství, ke kterému se Deník Referendum patří, se hlásí k nějaké občanské odpovědnosti, nějakému občanskému ideálu, který chce v té společnosti zastupovat. To je otevřeně deklarováno, takže naši čtenáři vědí, jaké máme východisko, jaký máme pohled na svět. To ale neznamená, že pokud nám nějaké argumenty nehrají do karet, tak je můžeme prostě pominout. Já mám hrozně rád výrok legendy britské žurnalistiky C. P. Scotta: „Comment is free, but facts are sacred”. Názory ať má každý, jaké chce, ale fakta jsou posvátná. To je, řekl bych, základ, se kterým můžete dělat angažovanou žurnalistiku.
Kdy jste tyto zásady angažované žurnalistiky uplatnil ve své praxi?
Když jsme zakládali v Deníku Referendum reportážní oddělení a rozhodli jsme se, že budeme dělat hloubkovou investigaci zaměřenou na Zdeňka Bakalu a Andreje Babiše, tak se mě ta kolegyně, se kterou jsme posléze na základě té investigace na Babiše napsali knihu Žlutý Baron, ptala: „No a co když zjistíme, že ten Babiš doopravdy v něčem té zemi prospívá?“ Protože v té době si to doopravdy spoustu lidí myslelo. Ten jeho příběh o jeho vstupu do politiky, aby to tu dal všechno do pořádku, nezněl úplně nemožně. A já jsem jí na to řekl, že když zjistíme, že něčím prospívá, tak to prostě napíšeme. I když máme základní východisko jiné, jestliže je taková skutečnost, tak to tak musíme i napsat.
Je žádoucí, aby vaši čtenáři znali váš názor ještě předtím, než si váš text přečtou? Nehrozí, že ti čtenáři, kteří se s vámi názorově ztotožňují, budou s vašimi texty automaticky souhlasit, a naopak ti kritičtí budou k textu přistupovat s předsudkem a budou napadat jeho objektivitu?
Já bych rozlišoval pojmy “názor” a “pohled na svět”. Naši čtenáři znají náš pohled na svět, nicméně v rámci tohoto pohledu na svět se u nás často střetávají úplně protichůdné názory. Myslím, že jsme jedno z nejpluralitnějších medií v České republice, protože k tomu našemu pohledu na svět ta pluralita patří. Nemyslím si, že by bylo možné v nějakém jiném českém médiu, aby se k nějakému tématu vyjadřovalo tolik lidí s různým názorem. Zároveň to nevzniká způsobem “hodíme to tam všechno, něco z toho vznikne”, všechno to vychází z nějakého konceptu, který naši čtenáři znají. A myslím si, že tenhle přístup spousta lidí oceňuje. Především lidé s mediálním kritickým vzděláním tento přístup často ocení víc než koncept objektivity, která často bývá jen zdánlivá.
Proč jen zdánlivá?
Já mám obecně s tím konceptem objektivity jako nejvyšší novinářskou hodnotou problém. Protože objektivita, vezmeme-li si, etymologický základ toho slova “objektiv”, zobrazuje něco, co máme před objektivem. Já se ale kriticky ptám, jak si ten pozorovatel vybral místo, kam se s tím objektivem postaví, jak vybral objektiv, kterým bude realitu popisovat a kde se rozhodl udělat střihy před tím objektivem. Protože i když to má nějaké zásady, jako například dát prostor oběma stranám, za tou technickou volbou výrazových prostředků, se často skrývá pohodlnost. Novináři se často zbavují odpovědnosti proniknout k podstatě skutečnosti a tu potom nějak věrně reprezentovat. To je takové to, jak se to někdy karikuje “pět minut pro Hitlera, pět minut pro žida”, což je samozřejmě vyhnáno k absurdnu, ale principiálně to tak často vidíme. Takže pro mě je poctivost, přesnost a pronikavost důležitější novinářské hodnoty než objektivita.
Co si myslíte o manuálu BBC, který reguluje projevy svých redaktorů na sociálních sítích?
Já s detaily toho manuálu nejsem obeznámen. Myslím si ale, že je jiný způsob práce a jiný kodex práce pro veřejnoprávní média, která z povahy věci vlastně reprezentují tu společnost jako celek a mají sloužit společnosti jako celku a jiná je role médií, názorově vyhraněných, které reprezentují určitý proud té společnosti a aspirují na to, zastupovat ji a sloužit ji jako celku. Ano, my plníme veřejný zájem, chceme sloužit společnosti jako celku, ale vycházíme z určitého pohledu na svět. Pro nás třeba není hlavní kritérium čtenost, my se nesnažíme o masovost, my se snažíme o kvalitu a o vliv. To jsou úplně jiné hodnoty. Čili v BBC nebo České televizi jsou takové manuály v pořádku, ale myslím si, že často se to přehání až do takového alibismu, který vede k určité depolitizaci té společnosti, což je problém.
Jaká je tedy podle vašeho názoru funkce názorově vyhraněných médií?
My bychom naopak měli vést občany k tomu, aby se na správě té společnosti podíleli. Takže pro mě, i když je novinář dokonce členem politické strany, nebo místního zastupitelstva, to není problém, pokud je to jasně deklarované a vnitřními pravidly té organizace je ošetřeno, aby on se tam neocital ve střetu zájmů. Tím se zase vracíme k tomu pojmu poctivost.
Jak moc jsou tomuto pohledu otevření čtenáři?
Čtenáři na to všechno přistoupí, je-li vše poctivě a otevřeně. Já jsem byl dlouhou dobu jako šéfredaktor Deníku Referendum zároveň členem Sociální demokracie a myslím si, že v té době vycházeli v Deníku Referendum jedny z nejkritičtějších textů o Sociální demokracii v českých médiích. Čtenáři, ten vztah s nimi, je prostě hrozně důležitý. Když oni vidí, že jste v tom poctiví, poctiví vnitřně, ale i v kvalitě ve výstupech té práce, tak pak máte vyhráno a nemusíte se schovávat za formální prostředky objektivity.