Americký film režiséra Micka Jacksona z roku 2002 natočený na motivy skutečných událostí vypráví příběh válečných zpravodajů z právě se rozvíjející televizní stanice CNN ze zápisků producenta Roberta Wienera. Snímek ověnčený třemi Zlatými Glóby ukazuje, že i žurnalistika může být nebezpečná profese.
Robert Wiener. Dramaturg z CNN, dnes už jedné z největších televizí, se jakožto správně odvážný a drzý americký novinář chopí příležitosti a odlétá do Iráku. Rázem se stává válečným zpravodajem. Robert, přezdívaný „Vídeňák“, si přizve na pomoc svou dlouholetou kamarádku Ingrid Formánkovou, mladou a dravou žurnalistku s českými kořeny. V této podobě by chtěl být oním zpravodajem v Iráku snad každý. Luxusní hotel, tučné kapesné a oddaný štáb.
Zprvu to vypadá jako nevinná hra. Předhánějí se s ABC a CBS o to, kdo získá lepší záběry či přímo rozhovor s prezidentem Saddámem Husajnem. To je však jen začátek. Už po pár dnech si Robertovo bystré oko začne všímat brutální propagandy pocházející od iráckého ministerstva informací, které jim ustavičně hází klacky pod nohy. K tomu všemu musí bojovat s přísnou cenzurou a předpotopní technikou. Postupem času pro ně vyvstává mnoho nových skutečností.
Otázka morální
Když se Vídeňák vydá udělat rozhovor s důležitými americkými osobnostmi v Iráku, které se ukrývají, jelikož by se mohly stát živým štítem pro bombardovací cíle, stane se sám terčem kritiky. Robert si myslí, že pomáhá. Oni se přece mohou svěřit a lidé v USA se dozvědí, co se tady děje. Na druhé straně mince je, že mohou být viděni místní vládou a tím ohroženi na životě. Kde je hranice mezi pomocí a hazardem s lidskými životy v touze získat unikátní rozhovor?
Otázka důvěry
I dnes je stále aktuální problematika důvěryhodnosti novinářů. Ačkoliv celý Wienerův štáb chtěl pouze pomáhat a informovat, potýkal se s nedůvěrou místních kvůli chování konkurenčních stanic, kterým šlo pouze o senzaci. I oni však museli věřit pouze některým svým zdrojům bez ověřování informací a také, lidově řečeno, pěkně naletěli. Stali se nástrojem propagandy režimu kvůli své vlastní naivitě. Proto otázka důvěry mezi novináři, jejich zdroji a veřejností zůstane bohužel nezodpovězena.
Síla slova
V novinářské profesi neexistuje nic silnějšího než slovo. I když budou lidé po sobě střílet nejmodernějšími zbraněmi, prvotní impuls k útoku bude vždy verbální formou. Roberta ani moc nezajímaly válčící strany. Chtěl dosáhnout toho, aby k válce vůbec nedošlo a věděl, že jediná možnost je právě komunikace. „Dokud se mluví, je naděje. Ve chvíli, kdy přestaneme mluvit, umřeme,“ věří Robert.