V kalendářích zrovna nastal pátek – sedmnáctý srpen. Je ráno. A co že je to vlastně za den? Přece ten, kdy se na pultech novinových stánků objevilo historicky první číslo československého Vogue. Je až k neuvěření, že se v poměru k většině ostatním trhům, kde Vogue vychází, objevil právě tady. V malém českém rybníce. I v tom slovenském, abych byla přesná.
Vedle zemí jako je Velká Británie, Austrálie, Itálie, Japonsko, Francie nebo Rusko je to radost a hlavně příležitost, která poskytuje silnou platformu nejen pro začínající nadějné talenty ze sfér módního průmyslu, ale představuje i ty, jejichž jména patří k těm neuznávanějším. Složení redakce koneckonců mluví za vše – Andrea Běhounková v čele, dále pak modelky Eva Herzigová, Karolína Kurková, Daniela Peštová nebo Tereza Maxová, fotografové Ivan Pinkava, Michal Pudelka nebo Tono Stano, přispěvovatelé Barbara Nesvadbová, Emma Smetana či Martin Hradecký a mnoho dalších. Zkrátka lidi, kteří i ve světovém měřítku něco znamenají. A tak je tady. Časopis, který jsem toužila mít, když ho Carrie Bradshaw se seriálu Sex ve městě nosila v podpaží a pro který později sama pózovala ve svatebních šatech.
Ale zpátky na začátek
Obstarat si první číslo československého Vogue nebylo v mém případě nic jednoduchého. Ačkoliv musím uznat, že v Praze to měli o trochu složitější. Hned první den byly totiž dostupné výtisky fuč. Tady u nás, v pětašedesátitisícovém městě byla situace sice lepší, ale snad to bylo mou smůlou nebo nepozorností, ale na onu módní bibli jsem nedokázala nikde narazit. A tak uběhl týden. Týden plný pochybností o tom, že první číslo ještě někde seženu. Když už jsem se na to skoro vykašlala, stala se skvělá věc – nádražní trafika a v ní poslední tři výtisky. Jeden z nich skončil na pultu prodavačky, 129 korun a nashledanou. Vogue putoval domů. Ke mně domů a musím říct, že chyba to rozhodně nebyla.
Ano. Vážně nebyla. Po prolistování několika stránek jsem si konečně mohla přečíst editorial šéfredaktorky Andrey Běhounkové, o kterém tak všichni básnili a já pořád nevěděla o čem je, protože víte proč (týden jsem časopis marně sháněla). Těch pár slov opravdu zahřálo u srdce. „Je 1. ledna a jistý manželský pár jde do Národního divadla na novoroční představení Libuše, …“. Jako bych rozečítala novou knihu. Věta od věty buduje příběh, který pobízí k zamyšlení a inspiruje. A kdo že byl hlavním hrdinou onoho příběhu? Olga Havlová. Silná osobnost, která se nebála a zaslouženě se stala symbolem svobody a boje za vlastní názor. Není divu, že zdobí i titulní stránku časopisu. Co na československé edici Vogue oceňuji je především smysl pro vnímání historického kontextu. Jsem ráda, že je u něj vidět, že se po nikom neopakuje, ale naopak vytváří svůj vlastní úhel pohledu a ve vší decentnosti představuje naše hodnoty. Ty, na které bychom měli být všichni hrdí. Je hezké sledovat, že kvalita obsahu je standardem, a ne jakýmsi vzdáleným cílem.
Za zmínku stojí i strana 38 aneb Vogue backstage. Na ní jsem zjistila, že art director Jakub Straka po dobu vytváření prvního čísla československého Vogue snědl 1104 brusinek v čokoládě (těch přiznaných) a letěl 8042 kilometrů, aby pořídil ilustrační fotografii koně na stránku s trendem Nová citlivost nebo že průměrná doba spánku redaktorů během vytváření prvního vydání byla 5 hodin a 48 minut. Ano. Opravdu jsme všichni jenom lidi.
Svoboda, svoboda, a ještě jednou svoboda
Téma svobody se odráží v podstatě na všech stránkách prvního čísla. Ukazuje silné ženské osobnosti, nejen Olgu Havlovou, ale třeba i paní Miluši Roubíčkovou, jež jako opora stála po boku svého manžela Reného Roubíčka, významného sklářského mistra, a jež se podílela na jeho úspěchu. Napříč prvním číslem jsem si mohla přečíst několik rozhovorů, například se skladatelem Michaelem Kocábem o tom, jaká je jeho životní filozofie a co pro něj znamená rok 1989, nechala jsem se inspirovat aktuálními trendy, mohla jsem nechat oči na fotografiích Michala Pudelky, které představují jednotlivé filmové snímky 20. století jako jsou Holky z porcelánu, Vesničko má středisková, Čas sluhů nebo Bota jménem Melichar. Všechny v jemném závoji retra a soustředěnosti. Perlou na závěr byly fotografie Olgy Havlové, kterou ztvárnila modelka Karolína Kurková. Za impozantní prací stojí fotograf Branislav Šimončík, který Olgu dokázal zachytit takovou, jaká opravdu byla. Skromná, a přitom tak veliká. Nejen srdcem. Obdivuji, jak věrně dokázala Karolína pracovat se svým obličejem a mimikou. Vysoká míra autentičnosti je tak zcela zřejmá. Intimní, s myšlenkou a minimalistická.
Co je mi sympatické je i to, že se v prvním vydání, které je zároveň zářijovým speciálem, nachází spousta fotografií a já jako milovník fotografie, fotografických výstav a focení tohle prostě můžu. Obdivovala jsem portréty Alexandera Bela, již zmíněnou Pudelkovu Československou filmovou epopej i kouzelné snímky Alexandry von Fuerst. A snesla bych i daleko větší množství. Ačkoliv má Vogue CS čtyři sta stránek, nepřijde mi, že by byl zahlcen přebytečnou reklamou. Právě naopak. První číslo československého Vogue dokázalo, že je opravdovou lokální verzí se vším všudy a také dokázalo i to, že na obálce nemusí být nutně viditelná tvář, ale naopak stačí jedna neobyčejná osobnost, holá záda a jedno poselství. Pro nás – Čechy i Slováky. To, na které bychom v žádné situaci neměli zapomínat. Svoboda není samozřejmostí. Můj dojem je více než pozitivní a moje prázdná polička již netrpělivě očekává říjnové vydání.