Janek Kroupa je investigativní reportér Českého rozhlasu. Za sebou má obrovskou praxi, kterou si jednak odnesl z válečných konfliktů v Bosně, ale také z práce v MF Dnes nebo na televizi Nova. A k příležitosti Prix Bohemia Radio zavítal i do Olomouce.
V úvodu se zeptám na to, proč si vlastně říkáte Janek. Já jsem sám nositelem jména Jan, ale změnit ho tak, aby mi všichni říkali Janek, mě nikdy nenapadlo.
Já si tak neříkám, mně tak říkali rodiče už odmala. Takže já jsem byl vždycky Janek. Pro mě je to mé jméno.
Jsme studenti, tak se nemůžeme nezeptat na vaše školní léta. Co všechno jste vystudoval?
Já mám vystudované gymnázium. A nedostudoval jsem vysokou školu, na které jsem studoval antropologii a filosofii. Pak jsem se dostal do druhého ročníku, a někde byla válka. Říkal jsem si, že ta válka skončí, ale škola bude stát pořád. Takže jsem jezdil po válkách, a projel jsem jich asi dvanáct nebo třináct. Poté už mi na školu nezůstal čas.
V televizi jste začal pracovat velmi brzo, jak jste se k tomu dostal?
Já jsem ve dvaceti letech odjel do první války, to byla ta v Bosně. A když jsem se vrátil, tak jsem si říkal, co vlastně budu dělat. A říkal jsem si, že novinařina není úplně špatná věc. Já jsem si totiž myslel, že ještě nějaký další válečný konflikt bude. Tak jsem poslal životopis, začal jsem dělat v Občanském judu, kde mě to ale brzo přestalo bavit. Ale poskytlo mi to základní žurnalistickou rutinu na těch menších věcech. Pak jsem pracoval v pořadu Na vlastní oči, následovala část života v Mladé frontě Dnes.
Nyní pracujete v ČRo jako investigativec. Jak moc se liší práce pro veřejnoprávní rozhlas a soukromou televizi nebo tisk?
Není to žádný rozdíl. Práce, jako taková, je ve všech médiích zhruba stejná. Musíte zjistit téma, ověřit si informace. A liší se to jen v konečném zpracování. Televize mají tu komplikaci, že za sebou má člověk štáb. Je složitější svědkovi poskytnout intimitu, když máte kameru a světla. Daleko jednodušší je bavit se s někým pouze za přítomnosti mikrofonu nebo tužky a papíru.
V poslední době na vás velmi bouřlivě reagovali politici, kupříkladu Andrej Babiš. Jaký z toho máte pocit?
Je to způsob, jak se bránit v různých kauzách. Tenkrát se to týkalo kauzy Čapí hnízdo. Já jsem o osobě Andreje Babiše dělal v minulosti řadu věcí. To, že se oni snaží personifikovat, má směřovat k mé reakci. A já jsem na to reagovat nechtěl, protože jsem to bral jakou součást jejich obrany. Mě zajímala jejich odpověď, ne to, co oni říkají navíc.
Napsal jste scénář ke dvěma seriálům televize Nova – Expozituře a Atentátu. Udělal byste něco jinak?
Vždycky si člověk říká, že něco mohl udělat jinak. Hlavně proto, že vy jako autor scénáře máte jen omezenou možnost něco ovlivnit. Expozitura byla blíž tomu, co my jsme chtěli. Na Atentátu dělalo více režisérů, takže každý režisér do toho implantuje svůj pohled. Takže některé postavy bych já viděl asi jinak, ale to je přirozená věc.
Jako jeden z mála novinářů nemáte vlastní Twitter nebo Facebook. Proč? Je to dané utajením vaší práce?
Já strašně nerad mluvím o svém soukromí, protože se mé blízké snažím ochránit před případnými výhružkami. A nepotřebuji někomu ulehčovat to, co je pro mě důležité a co není. Ale upřímně řečeno, kolegové mě tlačí k tomu, abych si twitterový účet založil. Takže to někdy budu muset udělat, ale zatím jsem na to příliš mlád.
s přispěním Terezy Slavíkové