Každý rok si 17. listopadu připomínáme počátek sametové revoluce. Tento den se stal mezinárodním dnem studenstva a dnem boje za svobodu a demokracii. Sešli jsme se proto s mediálním historikem Petrem Orságem, kterého konec komunistické vlády zastihl během vysokoškolských let.
Jak jste prožíval sametovou revoluci?
Pro mě to byl zásadní formativní životní zážitek. Jsem strašně vděčný Pánu Bohu, že jsem u toho mohl být. Kousek odsud (rozhovor vznikl na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky, pozn. red.) jsme tehdy vyhlašovali studentskou stávku a byly to velmi důležité okamžiky mého života. Měl jsem velké štěstí. Proto se obhajoba demokratického řádu stala jednou z podstatných náplní mého života a jsem rád, že můžu v této misi pokračovat na univerzitě. I mé působení v novinách bylo neseno étosem listopadu 1989, který jsme zažili na vysoké škole. To bylo pro nás a pro většinu mých spolužáků určujícím zážitkem. Celá řada z těch lidí, kteří mi pomáhali revoluci podnikat, stanuli na významných postech. Například můj dobrý přítel, kolega a spolu revolucionář byl teď zvolen děkanem filozofické fakulty v Olomouci. Takže je fajn, že žijeme ve skvělých časech, byť se to před pár lety zašmodrchalo oligarchizací a parcelováním politického prostoru. Ale to už je jiná kapitola.
Mnoho domácností v minulém režimu přes zákaz poslouchalo exilová rádia jako například Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Jak podle Vás tato média otevřela oči lidem a jak pomohla k událostem 17. listopadu?
Šlo o souběh mnoha faktorů. V těch listopadových dnech začalo mnohem větší množství lidí náruživě poslouchat rozhlasové vysílání. Část rozhlasových stanic přestala být rušena už několik měsíců předtím. Poslech rádií byl tehdy nejsnazší způsob, jak se dostat k nějakým alternativním faktům. Obstarat si informace pomocí samizdatu nebo nějakými složitými cestami získat třeba exilové Listy vydávané v Římě olomouckým rodákem Jiřím Pelikánem bylo mnohem komplikovanější a hrozily vám trestní postihy. Lidé žijící v pohraničí dokázali naladit signál i ze sousedních zemí, takže přijímali necenzurovanou verzi západního světa. Vedle sebe tak existovaly rozhlasové stanice vysílající v češtině a současně v Československu žili lidé schopní poslouchat Deutsche Welle v němčině nebo Radio France Internationale ve francouzštině. Tito lidé měli informační náskok a výhodu. Jako malý kluk si pamatuji, že moje babička vysílání západních rozhlasů pravidelně poslouchala. Následně vyslechnuté zprávy šířila sousedům po vesnici. Tito lidé poté mohli porovnávat informace s tehdejšími oficiálními médii v Československu.
Transformace mediálního systému byla kouzelným obdobím
Takže výrazný podíl na podnícení revoluce mělo právě rozhlasové vysílání?
Nejen. U nás existovala také samizdatová a ineditní (zakázaná, ilegální, pozn. red.) tvorba, ale z hlediska dosahu, na většinovou společnost, byly tyto publikace velmi omezené. Významným samizdatovým periodikem až ke sklonku normalizačního dvacetiletí, se staly samizdatové Lidové noviny, které měly ambici zasáhnout podstatnou část populace tím, že se kromě toho vydání vlastního distribuovalo tzv. divokým samizdatem. Tohle také pomohlo šířit informace nepohodlné režimu.
Slyšela jsem, že tehdejší kopírování a šíření tiskovin a jakýchkoliv informací bylo pod kontrolou. Jakou formou a rychlostí se šířilo povědomí o listopadovém dění v porovnání s dneškem, kdy se zprávy mohou šířit skrze e-mail?
V nesvobodných časech se informace nejrychleji šířily v ústním podání. Takzvanou šeptandou, která s sebou nese to nebezpečí, že informaci zkreslíte. Šeptandou se roznášely i zprávy, které pravidelní posluchači rádia Svobodná Evropa získali přímo z vysílání. Byl to takový paradox, že západní média informovala o dění v Československu mnohem vyváženěji než ta naše. Přinášela alternativní informace, které se mohl čtenář nebo posluchač dozvědět, na rozdíl od médií hlavního proudu v Československu.
Jak se tehdejší oficiální média zhostila zpravování o samotné revoluci?
Velmi rozpačitě. Novináři a šéfredaktoři tehdejších listů pracovali dlouhé roky podle zavedených postupů. Takže když si v srpnu roku 1988 demonstranti připomínali dvacetileté výročí okupace Československa, sdělovací prostředky v Československu neinformovaly nestranně a vyváženě. Informovaly o protisocialistických silách, které se snaží rozvrátit náš socialistický stát a lidově demokratické zřízení. A stejně tak fungovali novináři v listopadových dnech. Menší deníky, například Lidová demokracie nebo Svobodné slovo, byly mnohem odvážnější v tom, kam až jít a jaké informace ukazovat čtenářům. Informovaly národ dříve něž Rudé právo. Dokázaly čtenářům nabízet informační alternativu k ideologickým balastem obaleným zprávám. Navíc je nutné podotknout, že v této době již podstatná část obyvatel Československa poslouchala vysílání západních rozhlasových stanic. Postupně se začala média proměňovat. Mnohem větší práci v transformaci měla veřejnoprávní média, což trvalo dlouho.
Postupně však přišla demokracie a vznikl prostor pro myšlení lidí. Jaké byly největší změny v chodu médií po roce 1989 a jakou vyvolaly reakci?
Byla to velká a dramatická změna. Ti, kteří s komunistickou mocí byli nejvíce spojeni, zejména šéfredaktoři, většinou opustili svá místa. Jinak neprobíhaly žádné dramatické personální čistky, tak jako třeba za protektorátu nebo v době, kdy se komunisté chopili moci a nekomunistické novináře začali brutálně vyhazovat a stíhat. Nic tak dramatického se v roce 1989 nestalo. Na vedoucích místech byli lidé vyměněni. Novináři se potom přeorientovali. Do redakcí přišla celá řada nových mladých lidí, kteří nebyli spjati s komunistickým režimem. Přineslo to nový vítr, ale současně jsme to tehdy neuměli. Učili jsme se žurnalistiku za pochodu. Potíž byla v tom, že na začátku 90. let jsme neměli žádné mentory. Byly to každopádně velmi pozoruhodné časy a jsem moc rád, že jsem je zažil, protože transformace mediálního systému byla kouzelným obdobím.
Učili jsme se žurnalistiku za pochodu, neměli jsme žádné mentory
Co pro Vás osobně znamenal tento zlom a osvobození médií Vy? Co jste rád poslouchal na stanice či četl za tiskoviny v tehdejší době?
Já jsem dostudoval v půli 90. let, takže jsem naskočil do víru těchto událostí. Začaly se rozvíjet různé koncepty, jako třeba regionalizace redakcí. Bylo to jakési budování demokracie a kapitalismu v Čechách. Najednou se noviny ocitly v tržním prostředí nabídky a poptávky. Ty, které nebyly poptávány, záhy zanikly. To bylo něco nevídaného. Trh byl mnohem bohatší, vznikaly desítky nových titulů a časopisů. Tehdy jsem studoval na vysoké škole, bavila mě veškerá komerční rádia, což bylo něco nového. Začala vysílat tehdejší rockovou a populární hudbu v mnohem širší škále než to bylo předtím. Nebyl internet, tím pádem celá řada hudebních kapel a různých hudebních směrů byla nedostupná. To, že začala muziku přinášet komerční rádia pro nás mladé, bylo skvělé. Tomu jsem propadl. Byl jsem také velkým čtenářem denního tisku. Četl jsem například Mladou frontu a Lidové noviny, které shodou okolností fungují dosud. Chodili jsme pravidelně do studovny filozofické fakulty univerzity Palackého v Olomouci, kde jsme tato periodika četli. Vzpomínám si, že postupně vznikaly časopisy, jako je třeba Respekt, který je svým způsobem nástupcem Mladého světa.
Ještě se na chvíli vrátíme k době nesvobody. Víme, že před rokem 1989 existoval deník Rudé právo, který ideologicky spadal pod Komunistickou stranu Československa (KSČ). Pro mladé byl dostupný třeba Mladý svět vydávaný Socialistickým svazem mládeže. Veškeré tiskoviny, vysílání rozhlasu a televize byly bedlivě kontrolovány. Byla cenzura u všech médií stejná?
To nelze říci úplně jednoduše. Systém byl poměrně složitý, zejména z pohledu kontrolních mechanismů dohlížejících na to, které informace budou v oběhu, a které nikoliv, protože nevyhovovaly z nějakého důvodu KSČ. Tento systém se precizoval čtyřicet let a zvláště v normalizačním dvacetiletí, pro které byla charakteristická personální politika coby významný způsob ovládnutí jednotlivých redakcí. Vyházeli se proreformní pražsko-jarní novináři, kteří museli odejít většinou do jiných profesí nebo do zahraničí do exilu, někteří dokonce skončili ve vězení. Obsazení redakcí těmi ideologicky spolehlivými novináři se ukázalo jako velmi efektivní nástroj. Zabraňovalo publikovány jakýchkoliv škodlivých mediálních obsahů. Existovala celá řada dalších mechanismů, které tomu také měly bránit, jak jste zmiňovala různé cenzurní mechanismy. Takto se to udrželo až do revoluce v listopadu 1989. Kromě toho existovaly různé alternativní informační platformy. Zahraniční rozhlasová vysílání jednotlivých západních stanic, která měla vysílání v českém jazyce, například britská BBC. Programy na rozhlasové stanici Svobodná Evropa vytvářela československá redakce a tyto programy měly vytvářet širokou platformu různých pořadů, témat a názorů. Takže ta programová skladba rádia skutečně působila jako náhradní vysílání pro ta komunistická vysílání.
Dnes předrevoluční média vnímáme velmi negativně. Vše bylo pod kontrolou a pod propagandistickými ideologiemi komunistického režimu. Vidíte na nich naopak něco pozitivního oproti médiím dnešním?
Média byla velmi nezáživná, bylo to přepolitizované. Nedalo se to číst. Když se podíváte na Rudé právo třeba z roku 1975 nebo i 1988, tak to bude strašně nudné. Na titulní straně byla častokrát témata, jejichž důležitost se odvozovala od důležitosti pro KSČ. Například šlo o oficiální zprávy týkající se zasedání stranických orgánů nebo o situaci ve spřátelených zemích. To bylo to hlavní, proč moc lidí Rudé právo číst nechtělo. Lidé se snažili uchylovat k méně dogmatických titulům, jako bylo třeba Svobodné slovo nebo deník Lidová demokracie. Ty byly méně dogmatické, byť všechny důležité informace, které KSČ chtěla, se tam také objevovaly. Nicméně jejich víkendové přílohy byly čtenářsky atraktivnější. Z pohledu dneška je to nebe a dudy.
Tehdejší a dnešní média? Nebe a dudy
Pokud byste měl srovnat média před revolucí a dnešní média, nacházíte v nich nějaké paralely?
Proměna obsahová i vizuální byla velmi dramatická, proto je těžké nějaké paralely hledat. Každopádně význačným rysem československé žurnalistiky, historicky už od konce 19. století, byla její stranickost, která trvala až do roku 1989. Politické strany vydávaly politické deníky. Celá moderní porevoluční žurnalistika se začala stavět s velkým odporem ke stranickému pojetí žurnalistiky. Naopak se snažila být co možná nejvíce nezávislá na státní moci. Změna chápání nezávislého žurnalistického působení přichází až s vlastnickými změnami českých médií. Snahou bylo vymanit žurnalistiku z vlivů politické moci. To se svým způsobem dařilo za určitých obětí a negativních jevů. Jako třeba divoká privatizace prvních porevolučních let. Byla to mimořádná a složitá doba.
Pokud se nepletu, tak jste působil v Hospodářských novinách nebo v Mladé frontě. Což byla také média vzniklá po revoluci jako reakce na změnu ke svobodnému tisku.
Obě zmiňovaná média fungovala již v nějaké podobě předtím. Po roce 1989 se část médií zachovala. Rudé právo se transformovalo na Právo, přičemž ten nový název měl signalizovat formálně a obsahově znezávislení tohoto deníku. Podobně Mladá fronta se transformovala v nezávislý deník a symbolem toho nakonec byla i změna názvu na MF Dnes. Noviny existující za komunistického režimu se transformovaly a zůstaly na trhu ve formě nezávislých titulů. Potom vznikla celá řada pokusů nově zakládaných titulů, které však většinou neměly dlouhého trvání. Z tradičních deníků, které se obnovily po roce 1989 dodnes zůstávají jenom Lidové noviny, což je deník založený na konci 19. století. Deník vycházel do začátku 50. let, kdy ho komunisté přivedli k finančnímu bankrotu. Obnovený byl jako samizdat na konci 80. let. Po převratu v listopadu 1989 byl vydáván jako standardní periodikum. Je to jediný deník, který drží takto dlouhou kontinuitu.
Fotogalerie Bára Vránová