Kauza Jacka Rozparovače ovládla mediální scénu už v roce 1888 a ani dnes, po 131 letech, zájem o anglického sériového vraha úplně nevychladl. O rozdílech přístupů tehdejších novin a těch současných, ale i dalších aspektů, pojednává dizertační práce studentky doktorandského studia Eleny Petrové z Katedry žurnalistky Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre, kterou publiku představila v rámci letošního ročníku Mediální (r)evoluce.
Jak Vás napadlo věnovat svou dizertační práci právě tématu Jacka Rozparovače?
Tak já jsem se tímto tématem začala zabývat mezi lety 2012 a 2013. Zpracovávala jsem ho sama pro sebe, měla jsem o něm nějaké přednášky a dokonce jsem spolupracovala s našimi (slovenskými – pozn. red.) kriminology a kriminalisty, kterým se hodně líbil můj způsob uvažování, protože jsem se soustředila především na pachatelův profil. No a teď jsem se to vlastně rozhodla z té poloprofesionální úrovně povýšit o něco výš a přinést toto téma na akademickou půdu. Proto jsem se vlastně i přihlásila na doktorandské studium, protože jsem to chtěla podat trochu jiným způsobem jinému publiku. Prostě trochu vědecky.
Takže by se dalo říct, že byste do tohoto mediálního případu chtěla přinést nějaký „nový vítr“?
No, nový vítr asi ani ne. Jde o to, že jsem rozčarovaná z toho, jakým způsobem se v dnešní době zpracovávají fakta. A není to téma jen žurnalistů, ale vůbec obecně. Stavíme se k tomu velmi povrchně a myslím si, že je velmi silná potřeba ze strany společnosti, nemluvím jen o potřebě dnešních dnů, i tehdy v 19. století se silně manipulovalo s náladami. Mám pocit, že mojí úlohou je na ta fakta i samotnou práci poukázat a především pak na to, jaká by měla být. No a Jack Rozparovač je jen jakýmsi modelem, na kterém demonstruji, jak to uskutečnit.
To je zajímavé. Když už mluvíte o těch faktech, vy vlastně musíte vycházet novin a periodik tehdejší doby, tedy druhé poloviny 19. století. Do jaké míry považujete tehdejší zprávy za relevantní? Přece jen se jednalo hlavní téma tehdejší mediální doby a do jisté míry mohlo dojít i ke zkreslení.
Já čerpám už ze sekundárních zdrojů, co se toho 19. století týče, to znamená, že tam ty materiály v podstatě už analyzovat nebudu. Já budu vycházet z toho, co o tom řekli jiní a budu pouze reflektovat nálady tehdejší společnosti. A pak chci používat citace, které jsou opravdu jasně manipulované, emočně podbarvené a tak dále, no a pak to tedy chci celé porovnat s náladami, které tu panují dnes. To ale není ten hlavní zdroj, to je spíš takový sekundární. Co chci analyzovat především, jsou česká a slovenská periodika z let 2014 a 2019 a ano, částečně i ty zdrojové anglické. Anebo když ne přímo ten zdroj, protože tam se dá použít jen Daily Mail, tak potom v podstatě i média, která v Anglii byla a o té kauze s Aaronem Kosminskim (židovský přistěhovalec polského původu, který podle rozboru DNA nalezeného na šátku jedné z obětí, údajně měl být Jackem Rozparovačem – pozn. red.) informovaly.
Jak jste řekla, chtěla byste se věnovat především českým a slovenským médiím. Netrpíte v tomto případě nedostatkem zdrojů?
Vůbec! (smích) Je to zlé. Tedy zlé, myslím to v tom, že ačkoliv jsem tu kauzu Jacka Rozparovače považovala v našich zemích za poměrně cizí, tak těch materiálů je dost a není to jen bulvár. Z čeho jsem opravdu smutná, je to, že jak Tlačová agentura Slovenskej republiky, tak i česká média jako například Český rozhlas uveřejnili na svých stránkách informace, které nejsou „košer“. Na což je dobré poukázat. Teď jen taková poznámka z knihy Etika médií od Anny Remišové. Tam je ještě z roku 1999 uveřejněných „10 smrtelných hříchů novináře“, přičemž ty jednotlivé body se skutečně docela protínají s dneškem. Opravdu, takovéto nedoplňování pozadí, nedotahování kauz a mnoho dalšího je velký problém žurnalistiky, navzdory tomu, že tato teorie byla vydaná už v roce 1999. Skutečně si nemyslím, že dnes v roce 2019 by situace byla nějak lepší nebo jiná. Proto si myslím, že je dobré na to poukazovat.
Každopádně i tak musíte narážet na problém, že zprávy vydané v Česku nebo na Slovensku jsou převzaté z jiných, v tomto případě anglických zdrojů. Cítíte v nich, když je porovnáváte s originálem, nějaký rozpor? Liší se nějak od původní anglické verze?
Ano a i tím se chci ve své práci zabývat. Tedy tím, že vlastně ta anglická, řekněme jedna konkrétní zpráva, byla hodně obsáhlá a v podstatě jak u nás, tak u vás z toho vyrobili zprávu o rozsahu zhruba jedné pětiny, šestiny původního obsahu. Zároveň v těch titulcích bylo podle mě hodně sugestivně podané, že vrahem je polský Žid nebo židovský přistěhovalec a já tam, bohužel k tomu nemám hotovou analýzu, takže nemůžu říct nebo prezentovat výsledky, ale je tam ten pocit toho, že i tato kauza byla vlastně využitá na takovou tu podporu nenávisti a xenofobie.
Takových kauz je tu poslední dobou dost, narážíte na něco konkrétního?
Mám pocit, že když nemůžou slovenská nebo česká média psát o imigrantech jako o hrdlořezech, kteří se nám prohánějí po ulicích, tak nepohrdnou kauzou, která je 130 let stará. A bohužel toto je i v anglickém pojetí stejným motivačním faktorem pro šíření této zprávy napříč Velkou Británií s tím, že pak se to tedy dostane i do médií evropských.
Co si myslíte, že za tím zkreslováním je? Může to být tím, že českým i slovenských novinářům chybí takový ten historicko-faktografický podklad k tématu Jacka Rozparovače? Protože přiznejme si, v dnešní situaci, kdy nové zprávy přicházejí v řádech vteřin, je poměrně složité a hlavně zdržující si ty dobové reálie, podklady a události dohledat…
Upřímně, když jsem se tou kauzou zaobírala, narazila jsem na poměrně dost zdrojů, takže bych řekla, že najít je není zase tak těžké. Co mě překvapilo, byl fakt, že žádný ze slovenských ani českých novinářů se na tu kauzu nezeptal nějakého experta v oblasti kriminologie, který by jim k tomu dal nějaké informace a hlavně aspoň základní náhled. Řekla bych, že tohle je opravdu škoda. No a pak bych řekla, že to je ještě reflexe nálad současné společnosti, kdy využívají toho, o co má ta masa, to masové publikum, aktuálně zájem. Tedy o strach a emoce.
Jak jste sama řekla, tyto kauzy jsou hodně expresivní a hlavně sugestivní. Zajímalo by mě, jak to působilo na vás, když jste ty zprávy a dokumenty studovala. Nezačala jste si pod vlivem těch expresivně naladěných článků přece jen vykreslovat podobu Jacka Rozparovače podle nich? Nebo jste měla svou vlastní představu, které jste se držela už od začátku?
Ne, já jsem šla nejprve po faktech týkající se kauzy Jacka Rozparovače. Opírala jsem se o soudní zprávy, o nálezy těl a tak dále. Čili já jsem se vysloveně ze všeho nejdřív soustředila jen na to, co byly v této kauze fakta a potom, když už jsem se prohrabávala všelijakým materiálem nebo na mě z médií vypadla nějaká kauza o Kosminskem, tak jsem hned věděla, kde je sever. A hlavně i kvůli tomu, že jsem byla pobouřená z toho, jakým způsobem se s tím pracuje. Takže bych řekla, že jsem se v tom rozhodně neutopila ani neztratila, jenom jsem byla mírně znechucená z toho, že se zneužil nemocný člověk, který se už ani nemůže bránit.
Rozumím. Během své prezentace jste zmínila i otázku týkající se symbiózy bulváru a pachatele, čili větší prodej, větší sláva. Máte pocit, že tento vztah zanikl v minulosti, nebo ho tu máme i dneska? Mají současná média tendenci tvořit si vlastní kauzu moderního Jacka Rozparovače k přitáhnutí pozornosti?
To nedokážu říct, protože asi neznám žádnou konkrétní kauzu, která by to nějak odrážela. Ale jenom když si zapneme televizi okolo šesté, sedmé večer, vidíme, že televizní zpravodajství se vysloveně specializují na krimi. Takže krimi začíná, ať už je to na Primě nebo na Joj, a těch zpráv s touto tématikou je opravdu hodně.