Investigativní novinář David Macháček má za sebou i přes vystudovanou strojní fakultu ČVUT v Praze bohatou žurnalistickou kariéru. Začínal v MF Dnes, poté působil v Hospodářských novinách, Aktuálně.cz a od srpna roku 2006 je jedním z reportérů pořadu Reportéři ČT. Po své přednášce o investigativní žurnalistice, věnované prvnímu ročnku začínajících novinářů Univerzity Palackého v Olomouci, odpověděl na pár otázek.
Víme o vás, že máte vystudovanou strojní fakultu na ČVUT v Praze. Co se pro vás stalo zlomovým bodem, díky kterému jste si uvědomil, že přestanete dělat strojařinu a stanete se novinářem?
To je jednoduché, přestalo mě to bavit. Ano, mám vystudovanou strojárnu, ale studoval jsem ji v době, kdy se jednak v průběhu studia změnil režim a druhak k nám konečně dorazily první počítače a programování. Tím pádem jsem se na strojárně zaměřoval více na programování matematických modelů než na klasickou strojařinu. Takovou prací se samozřejmě dalo dobře uživit, a tak jsem se tomu v různých podobách věnoval. Poté mě to ve svých 30 letech přestalo bavit, protože mi to přišlo, jako práce pro cvičenou opici. Jsem pyšný na to, že podle mého matematického modelu dělala firma Volkswagen turbodmychadla do jejich aut. Jednalo se opravdu o mechanickou práci, kterou by zvládnul každý, a tak mi ve svých 30 letech proběhlo hlavou, že tohle není to, co chci opravdu dělat.
Zabýval jste se psaním i před tím, než jste si uvědomil, že změníte obor?
Psaním jsem si vydělával na leasing prvního počítače, takže ano, nějaké zkušenosti byly. Jako dítě jsem chtěl být novinář, ale když jsem pobral rozum a zjistil, že to nemá cenu, tak jsem se na to vykašlal. Poté ve 30 letech, kdy mě programování přestalo bavit, jsem se nechal inspirovat americkými filmy. V těch jsem viděl ty pravé Američany, kteří jsou hrdí na to, že 3x za život změní profesi. Tím pádem jsem si řekl, proč bych měl dělat jenom to, co mám vystudováno? To nejsou okovy, nejsem předurčený napořád takové práci. Potkalo se to s tím, že v té době vznikaly nové kraje, ve kterých MF Dnes zakládala nové krajské redakce, což byl případ Pardubic. Východočeský kraj se rozdělil na kraj Hradecký a Pardubický. Někdejší východočeská redakce se stala hradeckou a pro Pardubice se zakládala na zelené louce úplně nová. Mně to přišlo jako skvělá šance. Říkal jsem si, že pokud dělat novinařinu, tak jít do těch největších, nejrespektovanějších novin, což bude určitě lepší a přínosnější, než začínat v Pardubickém deníku a postupně se prokousávat. Pokud to vyjde, tak začnu ve velké firmě, která má dobré zázemí a špičkové novináře. Zkusil jsem to a ono to vyšlo.
Investigativním žurnalistou jste se chtěl stát už na začátku vaší novinářské kariéry? Byl to váš cíl?
Ne, to rozhodně ne. Na Univerzitě Palackého v Olomouci učím investigativní žurnalistiku a všem svým studentům říkám, že je to spíše jako umělý konstrukt, jako taková marketingová nálepka. Ono to dobře vypadá, ale pro mě to je základ práce každého novináře, který dělá ve zpravodajství. Investigativní žurnalistika nepředstavuje nic jiného než kterákoliv jiná novinařina. Já opravdu nevím o jedné jediné speciální vlastnosti nebo dovednosti, čím by se ta práce odlišovala. To není ani věc odvahy a riskování. Nejde o práci s kriminálními zdroji. Já jsem se tím stát nechtěl, vždycky jsem chtěl být reportérem, protože žánr reportáže mě baví nejvíc. Když jsem dostal nabídku od Marka Wollnera z Reportérů ČT, tak to nebylo proto, že bych byl investigativním novinářem někde jinde. Byl jsem prostě normální novinář, kterého chtěl k sobě do týmu. Jako investigativní žurnalista máte nějaké informace, které je potřeba verifikovat, vyhodnotit kdo vám je říká, proč vám je říká a odlišit interpretaci od nějakých základních faktů.
Dostal jste se jako investigativní žurnalista do situace, že vám někdo vyhrožoval a podobné nepříjemné věci?
To se mi stalo jednou nebo dvakrát. Jednou jsem měl opravdu strach, ale to jsem ještě nepůsobil v televizi. Šlo o reportáž ohledně vyřizování účtů v kriminálním podsvětí v Mostu a Litvínově, kde šlo o nevyjasněné vraždy mezi podnikateli, provozovateli diskoték, distributory pervitinu a podobně. S chlapem, který měl být buďto údajný vrah nebo objednavatel těch vražd, tak s tím jsem se měl jednou setkat u benzinové pumpy za Litvínovem. Nakonec to byla úplně normální pohodová schůzka. Právě tam vám dojde, že to není jak v těch filmech, kde vás chce někdo někam vylákat a pak vás zabije. Pokud vás někdo bude chtít zlikvidovat, tak to udělá strašně jednoduše.
Musí být investigativní novinář tzv. splachovací a nebrat si tak vše moc osobně?
To ano, ale člověk si někdy říká, jestli to není náhodou špatně. Jde o to uvědomit si, kde je hranice na to být splachovací a kdy jste pro okolí cynik. Na jednu stranu musíte, protože ve chvíli, kdy podlehnete emocím těch, kterých se zastáváte, tak to je velmi nebezpečné. Ztrácíte ostražitost v prověřování informací, snadno podlehnete příběhu, který už je něco jiného než fakta a tím pádem jste citově vydíratelní. Investigativní žurnalista se musí proti tomuto obrnit a být schopný říct: „Máte smůlu, vybral jste si špatného advokáta, je to váš problém.“ Ten proces jde plíživě sám. Do žurnalistiky nejdete s tím, že musíte být takový a makový. Děláte to 10 let, poté se ohlédnete a zjistíte, že jste se změnil. Zároveň vás to někam posunuje, získáváte obrovskou sebejistotu pro normální život, naučíte se jednat s lidmi, dokážete s mnohem větším nadhledem vnímat své vlastní problémy, získáte obrovský sociální kapitál a síť kontaktů, které nemá kromě novinářů nikdo.