Jak funguje prostředí regionální redakce ČTK v Olomouci? Co je náplní práce jejích redaktorů? A jak se práce novináře změnila v průběhu let? Redaktor Petr Běhal se v mediálním prostředí pohybuje od počátku své pracovní kariéry. Jaký postoj k novinařině on sám zaujímá?
Ptaly se Ivona Dundálková, Marta Bednářová
Jaké jsou vaše předchozí pracovní zkušenosti?
Od prvopočátku pracuji v médiích. Nejprve jsem pracoval v Olomouckých listech, byl to tuším čtrnáctideník, který však zanedlouho zkrachoval. To bylo hned po revoluci. Poté jsem pracoval v konkurenčním týdeníku Puls, po něm v Zemědělských novinách. Od roku 1997 pracuji v ČTK v Olomouci. Jednu dobu jsem pracoval také v ČTK v Praze, ale zase jsem se vrátil do Olomouce.
Jak jste se k práci v ČTK dostal?
Pracoval jsem v novinách, které byly ve stejné budově jako ČTK. S jejími redaktory jsme se navzájem znali, a když jeden z nich odešel za prací do Prahy, nastoupil jsem na jeho místo.
Jak probíhá váš pracovní den? Co je jeho náplní? Kolik redaktorů v Olomoucké ČTK pracuje?
Jsme tu dva, já a kolegyně. Začínáme v osm hodin ráno, uzávěrky nemáme. Nemáme ani stálou pracovní dobu, ale většinou se snažíme být mezi čtvrtou až pátou doma. Poté se hodíme do „pohotovostního režimu“ a čekáme, jestli se něco stane. Fungujeme online.
Jak probíhá vaše spolupráce s Prahou?
Naše spolupráce probíhá především po telefonu. Pracujeme podle „plánovaček“, které nám každý týden posílají. V Praze je každé ráno porada, na které se rozhoduje o tom, jaké zprávy sbírat a jaké jsou hlavní témata, o kterých se bude psát. Máme povinnost napsat do Prahy, na čem budeme pracovat následující den. Při rozhodování o tom, jaké události jsou důležité, nám napomáhá poměrně složitý program. Události jsou v něm označeny číslicí podle důležitosti.
Máte určený počet článků, který musíte denně publikovat?
Ne, nemáme. Samozřejmě čím víc, tím líp. Existují statistiky. Když ukazují, že píšete hodně, tak vám nadřízení nic neřeknou, když dle nich píšete málo, tak to už vidí a dělají „ty, ty, ty“ (smích). Takovým tím průměrem jsou tři/čtyři zprávy denně, tak aby klienti měli z čeho vybírat.
Pondělky trávíte v terénu. Co si pod tím máme přestavit?
Většinou začínají nějaké soudy, kterých se účastní kolegyně. Já dělám domácí a ekonomické zpravodajství. Někdy chodím například do firem dělat rozhovory, poté už řešíme, co přinese den. Mimo jiné raní nápor policejních svodek, v zimě sníh na silnici, apod.
Jak byste srovnal minulosti se současností, s dobou internetu?
Dřív byla pohoda. Čekalo se na to, až zazvoní telefon, obecně se hodně telefonovalo. V klidu jsme si v těch 90. letech zašli na oběd, a když jsme se vrátili, zjistili jsme, že se v mezidobí nic nestalo. Teď už často nestíháme na ten oběd ani zajít. Dnes v době internetu je hlavní dostat událost co nejrychleji do éteru. Většina informací se přes něj dá dohledat, takže když se něco stane, hned sednu a píšu. Je pravdou, že nám na druhou stranu usnadnil práci. Dříve jsem se musel víc snažit, jelikož se psalo na strojích a případná korektura byla složitá.
Jste se svou prací spokojen, baví vás? Je pro vás zároveň koníčkem?
Baví mě to už výrazněji méně než dřív. Koníčkem to pro mě určitě není. Je to práce jako dělaná pro mladé lidi, kteří nemají rodinu, kteří se chtějí nějak seberealizovat a jsou pro to zapálení. Jakmile už rodinu máte, přibývají léta, tělo je unavené, mozek taky, už to není ono.
Je pro vás tato práce zatím ta nejlepší z pracovních zkušeností?
Záživnější byla určitě má předešlá práce. Tady je to víc stereotypní. Není to jako dělat reportáž o Dolních Stráních, kam může člověk vyjet, udělat si výlet. V tomto případě nejde o tu zážitkovou novinařinu, je to spíše taková otročina (smích).
Proč jste se vrátil z pražské ČTK zpět do Olomouce?
Každá nová práce je ze začátku zajímavá. To byla tehdy i ta v Praze. Jakmile ale spadnete do stereotypu a jedete na setrvačnost, tak už to tak super není. Navíc mi chyběla rodina, přátelé. Návrat do Olomouce mi tehdy přišel jako dobrý nápad a parádní změna.
Bylo v Praze více práce?
Ta práce byla v globálu stejná. Výhoda byla v tom, že pracovní doba v Praze byla „od-do“, takže jsem ráno přišel na devátou a o půl čtvrté jsem už mohl vypnout mobil. Tady je naopak výhodou, že když přijdeme brzo ráno a napíšeme ty tři/čtyři zprávy rychle, můžeme se hodit do zmíněného pohotovostního režimu. Funguje zde samozřejmě zákon schválnosti. Někdy zoufale hledáme informace, voláme, není prostě do čeho píchnout. Pak přichází ty dny, kdy nevíme co dřív.
Zdá se vám být množství práce, které tady vykonáváte ve dvou, přijatelné?
Je to na hraně. Je to opět o tom, jestli je dobrý nebo špatný den. Když jsme tu bývali tři, byla to větší pohoda.
Myslíte si, že máte při jejím výkonu dostatek volného času na rodinu, přátelé, sebe?
Právě ho moc nemám. Například při posledních volbách, kdy jsme potřebovali získat určité statistiky nebo když se řešily Vrbětice, jsme pracovali hodně po večerech. A ať už dělám cokoliv, když mám pohotovostní režim a něco se stane, musím se prostě zvednout a jít. Nemůžu po práci dojít domů, vypnout mobil a o nic se nestarat.
Myslíte si, že je pro práci redaktora důležité a přínosné studium žurnalistiky?
Asi určitě. Přinejmenším vám dá ten základní přehled. Mé začátky po střední škole byly hodně krušné, dnes bych asi šel studovat dál. Ale stejně si myslím, že ta praxe je kolikrát důležitější. Například v redakci v Praze měl žurnalistiku vystudovanou jeden člověk, možná dva. Je pravda, že tam bylo hodně vysokoškoláků, ale paradoxně někteří redaktoři pouze se střední školou to dotáhli dál.
Cítíte se za svou práci dostatečně finančně ohodnocen?
Tak určitě to není ideální. Když přepočtete ten výdělek na hodinu, tak to není žádná sláva.
Chtěl byste do budoucna práci ještě změnit?
Asi už ne. Člověk si prostě zvykne. Ale na druhou stranu by se mi líbila práce mluvčího nebo místo v nějaké PR agentuře.
Co si myslíte, že by mělo patřit mezi vlastnosti člověka, který chce vykonávat tuto profesi?
Určitě psychická odolnost. Je to práce často ve znamení velkého stresu. Také je podle mě důležité mít dobré rodinné zázemí, chápající buďto rodiče nebo manželku. Potom určitě trpělivost. Především by to člověka ale mělo bavit, musí do toho dát srdíčko (smích).
Máte nějaký vzkaz pro možná budoucí redaktory?
Ze začátku to bude práce za málo peněz, půjde hlavně o tu otročinu v redakci. Já už bych do toho asi podruhé nešel. Takže si to dobře rozmyslete, připravte se na to, že je to práce náročná a finanční ohodnocení tomu moc neodpovídá. Není to prostě procházka růžovým sadem.