Do olomoucké redakce začala docházet před osmi lety. Tehdy ještě studovala na místní univerzitě, nikoli však žurnalistiku. V redakci trávila většinu svého volného času včetně víkendů. „Moje houževnatost se mi po letech vrátila,“ míní bývalá šéfredaktorka Olomouckého Deníku Lucie Bukvová.
Na Univerzitě Palackého v Olomouci jste studovala bohemistiku. Proč jste nezvolila žurnalistiku?
O oboru žurnalistika na zdejší univerzitě jsem neměla valné mínění. Nevím, jestli byla chyba na straně studentů nebo jejich vyučujících. To, co jsem se naučila na vysoké škole, jsem využila naprosto minimálně, spíše jsem získala všeobecnější vzdělání, naučila jsem se vyjadřovat a získala jsem všeobecný přehled o světě.
V redakci jste strávila již řadu let. Jak jste se probojovala až na vrcholný post?
Nejdříve jsem si tu našla brigádu jako pomocný web editor. Pracovala jsem hlavně během prázdnin, když ostatní zaměstnanci byly na dovolené, také o víkendech a svátcích. Ovšem ani náhodou toho nelituji. Potom jsem pracovala jako redaktorka, neměla jsem ovšem své konkrétní zaměření. Krátce na to se ze mě stala editorka a poté, co odešel z vedení tehdejší šéfredaktor, dohodlo se vedení na tom, že jeho místo nahradím já.
Kterou profesi ze zmíněných jste měla nejradši?
Měla jsem ráda všechny a ke všem bych se s chutí vrátila. Jako redaktorka jsem milovala psaní velkých témat, kauz a seriálů. Bylo jich poměrně hodně, třeba seriál o dějinách olomoucké architektury.
Na práci editorky mě zase bavilo to, že jsem měla velkou moc nad tím, jak noviny budou ve výsledku vypadat.
Práce šéfredaktorky rozhodně není stereotypní. Co vás ve vaší profesi nejvíce baví?
Líbí se mi, že jsem pánem svého času. Když si správně rozvrhnu, co který den a hodinu budu dělat, málokdy nastanou nějaké komplikace. Správně jste řekla, že to není stereotypní práce. Musím se neustále vzdělávat, zdokonalovat. Každou volnou chvíli sedím u počítače a čtu nejrůznější typy médií, abych si doplnila všeobecný přehled a získala širší povědomí o regionálním i světovém dění.
Mimo jiné mě baví práce v grafickém programu, ve kterém noviny vznikají a také tvorba inforgrafik. Existuje jen málo činností, které mě v práci nebaví, například administrativa. Někdy je také velmi vyčerpávající komunikovat s určitými lidmi – ne vždy je to příjemné a málokdy dosáhnete svého. Taky mi někdy vadí, že jsem v práci prakticky sama a nemám zde nikoho sobě rovného. Nemůžu jen tak s někým na kafíčko nebo oběd. Je to takový osamocený post.
Myslíte si, že je vaše práce stresující?
Podle mě je stres příliš silné slovo. Jedná se spíše o práci pod neustálým tlakem, protože každý den musí ty noviny vyjít. Samozřejmě čas od času se dostaneme i do stresové situace, třeba když se stane nějaká nehoda na dálnici. Musím se umět dobře a rychle rozhodovat, kterého redaktora a fotografa tam pošlu. Taky se musím postarat o to, aby se zpráva co nejrychleji dostala na web. Důležitá je v tomto případě také komunikace s okresními redakcemi.
Stresu jsem podléhala spíše zpočátku. S věkem a zkušenostmi jsem si vytvořila obranný mechanismus.
Musela jste někdy jako šéfredaktorka řešit soudní spory?
Bez stížností by to samozřejmě nešlo, ale nikdy na nás nikdo trestní oznámení nepodal. Většinou řešíme drobná nedorozumění, které vznikají na základě kontroverzních článků, které nedělají protistraně dobré jméno.
K soudu bych se jít nebála, protože redakce čerpá informace z důvěryhodných zdrojů, ale jsem ráda, že k žádným větším problémům tady nikdy nedošlo.
K většině nedorozumění dochází na úrovni okresních redakcí, Olomouckému deníku se to naštěstí vyhýbá.
Jak vypadá klasický den šéfredaktorky Olomouckého deníku?
Záleží na konkrétním dnu a období v roce. Pondělky se liší od pátků a advent zase od obyčejného letního dne.
Zpravidla však přicházím do redakce v osm ráno.
V devět je ranní porada. Většinou tam spíš jen sedím a sleduju, co bude který redaktor psát a co se bude fotit. Redaktoři mají povinnost nabídnout minimálně dvě témata. Když se mi něco nezdá, tak na to upozorním nebo se na to doptám. Editoři figurují v týdenním plánu a určují témata, která jsou nutná. Já mám na starost dlouhodobý plán, tedy zhruba dva týdny až tři měsíce. Po poradě se zhruba ví, jak budou noviny vypadat.
Poté komunikuji s centrálními a okresními redakcemi. Domlouváme se na obsahu a podobě novin tak, aby v regionální části nevyšly stejné články, jako v celostátním sešitu.
Ve třináct hodin je odpolední porada, té se však neúčastním.
Redakci opouštím kolem páté odpoledne. Mezi osmou a devátou večer mi editoři posílají náhled titulní stránky a jiné stránky, kterou si vyžádám.
Co byste vzkázala studentům žurnalistiky?
Chopte se co nejdřív příležitosti a snažte se dostat do praxe! Na škole vás naučí spoustu teorie a praxi skoro žádnou. V praxi po vás chtějí praxi a ne teorii. Rozhodně se nebojte pracovat zadarmo. Vrátí se vám to.
Poznámka: Rozhovor s Lucií Bukvovou vznikl v době, kdy vedla olomouckou redakci Deníku, momentálně je na mateřské dovolené.