Francouzský film Fantomas poprvé svět spatřil v roce 1964. Až do dnešní doby patří mezi nejlepší svého druhu, mimo jiné i díky hvězdnému obsazení. Hlavní postavy totiž hrají Louis de Funès (komisař Juve) a Jean Marais, který vystupuje právě v roli zvídavého novináře Fandora, který je odhodlaný dopadnout záhadného Fantomase. Celý díl filmové trilogie se odehrává v Paříži, která je stále časněji sužovaná intrikami neznámého zločince, který je neúspěšně stíhán jak policií, tak i tiskem.
Fandor pracuje pro francouzské noviny s názvem Pařížský Kurýr. První záběry, které ukazují chod redakce, jsou divákovi představeny během úvodních několika minut. Kamera zabírá zakouřenou místnost s barem. Všichni přítomní včetně Fandora a jeho snoubenky Heleny, která v novinách pracuje jako fotografka, sledují televizi, kde právě končí vysílání rozhovoru s komisařem Juvem, který informuje veřejnost o postupu vyšetřování kauzy Fantomas. Celá redakce v čele s Fandorem se tomu směje, televizi vypínají a hlášení neberou vůbec vážně. Na mnoha dalších momentech je vidět, že Fandor k policii nemá vůbec žádný respekt, a jejich hlášení považuje pouze za báchorky, které mají veřejnost uklidnit. Fandor to poměrně jasně dá najevo i slovy: „A to jsme prý my ti, kdo klamou veřejnost.“
Svou nelibost k policii také Fandor nekrytě využívá ve svých článcích. Píše proti nim bojovně a otevřeně je kritizuje za přístup k vyšetřování podle něj neexistujícího Fantomase. Za svou agresi je kritizován svou snoubenkou, která se zmíní o tom, že jeho články vyznívají trošku jako fráze a jsou moc řvavé. Fandor jí usadí slovy: „Ty tomu prd rozumíš,“ a „Víš co, starej se radši o svoje fotky.“ Ukazuje tím, že i když si své milé velice váží, na profesní úrovni se staví o mnoho výš.
Fandor v celém filmu vystupuje jako logik, který, i přesto, že prahne po senzaci, potřebuje mít vše racionálně vysvětlené. Když ho ale napadne vytvoření falešného rozhovoru s Fantomasem, včetně zfalšování jeho fotografie, nemá jediné etické zábrany. Tvrdošíjně se žene za vidinou bulvárního taháku, který přiláká čtenáře. Když mu jeho plán vyjde, ve filmu je velmi dobře vidět, jak velký vliv má v té době tisk. Kurýra čtou téměř všichni, kameloti se nestíhají otáčet a během pár hodin ví o Fantomasovi všichni, včetně ministrů.
Šéfredaktor je naprosto nadšený z Fandorova neetického tahu, z čehož má novinář samozřejmě radost. Když ale jeho nadřízený označí článek za „naprosto nejlepší kachnu století“, ohrazuje se a stojí si za tím, že je všechno pravda. Když je Fandor ze lži nařčen i ze strany komisaře Juva, reaguje velmi sebevědomě a klidně, a to i přesto, že ho komisař zahrne nařčeními jako: „Každá lež vám je dobrá, jen když zvýšíte náklad. Krev a senzace to je vaše živobytí. Počkejte až dokážu, že ten váš článek je žvást.“ Je nutní zmínit, že Fandor se proti těmto nařčením nijak nebrání a s komisařem se nijak nehádá.
Zajímavou scénou také je moment, kdy Fandor přichází po střetu s komisařem domů. Nalívá si skleničku něčeho, co vypadá jako Skotská a lehá si do postele se čtyřmi různými novinami. Je tedy vidět, že práce novináře nekončí odchodem z redakce a obzvláště ne pro Fanora, který svou prací i dýchá. O tom vypovídá i fakt, že ho vůbec nepřekvapuje telefonát v 11 hodin večer.
Když je unesen Fantomasem, během několika málo minut se rozkoukává a už automaticky přemýšlí, co ze situace vytěžit. Je na něm vidět, že se snaží o Fantomasovi zjistit co nejvíce informací, v hlavě mu už běží nápady titulků, které několikrát i zmíní nahlas, přemýšlí, co zaujme a přiláká čtenáře. Když mu Fantomas dá 48 hodin na článek, tak také ihned reaguje otázkou „Jak se znovu setkáme? Byl bych rád, kdybychom si dali schůzku.“ Jednoduše řečeno Fandor je prostě člověk, na kterém je jasně vidět, že novinářské povolání je něco, co člověka stojí veškerý jeho čas, ale i přesto to stojí za námahu.