České televize vytvořila dokumentární sérii Cesta ze dna o šesti nezaměstnaných ženách. Hrdinky téhož cyklu mohli posluchači slyšet ve čtyřdílném rozhlasovém dokumentu na stanici Dvojka v únoru tohoto roku. Ty se přitom měly stát pokračováním těch televizních. Rozhlas získal z televizních dokumentů přes sto čtyřicet hodin časosběrného materiálu. O tom, jak si autorky poradily se zkrácenou rozhlasovou stopáží a o úskalích a výhodách propojování materiálu mezi dvěma médii, povídala Andrea Hanáčková, olomoucká univerzitní pedagožka a rozhlasovou dokumentaristka.
Rozhlasová verze byla prezentovaná jako pokračování televizní série. Jednalo se o skutečně pokračování?
Zvukovou verzi vnímám spíš jako samostatné dokumenty, než jako pokračování těch televizních. Možná sedmdesát pět procent materiálu je ze zvukové stopy dokumentů pro Českou televizi, ale do rozhlasu se dostalo i něco, co v televizním zvukovém záznamu nebylo.
Překvapilo Vás něco poté, když jste si poslechla druhou, rozhlasovou verzi?
Co mě překvapilo, byla míra zkreslení některých faktů, k nimž došlo zkrácením osmi televizních padesátiminutovek do čtyř rozhlasových půlhodin. Po zhlédnutí televizních dokumentů jsem totiž zjistila, kolik věcí je jinak, než jsem si představovala. Například manžela hrdinky Báry jsem v rozhlase vnímala značně negativně. Přitom v televizní verzi působí jako vstřícný a trpělivý muž. Na druhou stranu tématem zůstává pořád nezaměstnanost a mnoho detailů, které se dozvídáme ze života kolem hrdinek, je navíc. V té chvíli pro dramaturga nemusí být tak podstatné, jak vyznívá postava manžela. Ale kdybych neměla tu možnost porovnání s televizním záznamem, tak bych v tomto kontextu zřejmě neuvažovala.
V čem se zvuková verze nejvíce vzdálila té televizní?
Žánrem. Televize prezentuje sérii jako docusoap. Autorka se tomu trochu brání, ale říkala mi, že takto označený projekt má větší šanci projít přes producentský systém. Nicméně ta televizní série rozhodně vykazuje řadu prvků, které tomuto žánru odpovídají. V rozhlase jde o tradiční portrétní dokumenty se společným tématem – nezaměstnaností žen. V rozhlasových portrétech nedochází k paralelnímu sledování jiných příběhu, tak jako v televizní verzi. Jiná je také pozice autorky. Autorka vypráví o tom, jak a za jakých okolností potkala danou hrdinku a místy příběhy interpretuje. Svým hlasem posunuje časové souvislosti, sem tam dodá nějaký popis, který je stěžejní pro pochopení situace, a dovolí si i autorský komentář. A to v televizní verzi chybí, mimo jiné i proto, že se na dané časové ploše prostě autorka nemohla k šesti respondentkám dostat tak blízko a taky proto, že si nemohla dovolit v žánru docusoap kterékoli z nich stranit.
Jak podle Vás převzetí televizního materiálu ovlivnilo následný rozhlasový dokument?
Tím, že byla stále deklarována první televizní verze, jsem prostě u řady situací „slyšela“ přítomnost kamery. A to je něco, co mě přivádělo na pochyby. V těch momentech jsem si říkala, na kolik jsou situace autentické, a na kolik jsou takzvaně nahrané. Vím, že Veronika (Korčáková Sobková, pozn. red.) má schopnost se k lidem přiblížit velmi empaticky, z jiného autorského rozhlasového dokumentu (Nežrat) znám i její schopnost sebereflexe. Ale nevěřím tomu, že úplně neviditelně na hrdinky působila taky přítomnost kameramana, zvukaře a osvětlovače. Dost podrobně jsem to popsala ve svém blogu na stránce dokrevue.
V televizní verzi hrdinky samy sebe nahrávají bez přítomnosti štábu nebo dokáží velice otevřeně o tématu mluvit. Také se tam objevují úplně obyčejné, autentické momenty z jejich životů, díky kterým jsem se dokázala vcítit do jejich situace. To mi v rozhlase chybí a z tohoto pohledu vidím audio jako chudou verzi televizního dokumentu.
Ale i mikrofon umí zachytit autentickou situaci! Celá debata se točí kolem toho, že autorka od začátku nevytvářela dokument pro rozhlas, že točila pouze pro televizi. Na výsledném zvuku situací je to samozřejmě poznat. Pozdější dotáčky, které už vznikaly vysloveně pro rozhlas, byly spíše verbálním dovětkem příběhu, tam už na trpělivé snímání situací zjevně nebylo dost času. Navíc trend točit v situacích je v evropské dokumentaristice velmi intenzivní. V tomto ohledu myslím, že Veronika odvedla výbornou práci a že bychom se od ní v rozhlase mohli učit kompozici záběru a jakési trpělivosti vyčkat, co která situace nabídne.
Nemělo by se k těmto novým, „recyklovaným“ verzím přistupovat jako ke svébytnému formátu a neporovnávat ho s původní verzí?
Přesně tak, základní problém je v porovnávání těchto dvou verzí. Bohužel jsme hned od začátku věděli, že to je natočeno původně jako televizní dokument. Rozhlasové dokumenty byly neustále prezentovány jako pokračování těch televizních. Také byl použit stejný titul pro obě verze zpracování. Byli jsme zkrátka tolikrát na to spojení upozorněni, že jsme se té komparaci ani nemohli vyhnout.
Měl by být jeden dokument zpracován dvěma různými médii?
Nemyslím si, ale když o té možnosti uvažujeme, tak některé téma se k tomu docela nabízí. Podle mého názoru by byl vstup filmových a televizních dokumentaristů do rozhlasu velkým přínosem a opačně. Myslím, že by lidé, pracující stále v audiovizi byli překvapení, jaké možnosti se nabízejí ve chvíli, kdy začnete vytvářet obrazy pouze zvukem. Tady jde ještě o něco jiného – spolupráce obou médií je proklamována už řadu let. V zahraničí jde o standardní situaci, často jasně danou tím, že rozhlas a televize sídlí v jediném domě. Čili je důležité, že se to v případě spolupráce Lenky Svobodové a Veroniky Korčákové Sobkové prostě stalo. O té spolupráci se mluví už několik let a zatím jen málokdo z „rozhlasáků“ nebo „televizáků“ si na ni dokázal vytvořit čas a odvážně do ní vstoupit.
Je to vůbec poprvé, kdy někdo něco takového podnikl?
Nenápadně, ale dlouhodobě takhle pracovala Bronislava Janečková, která natočila cyklus Trhliny pro televizi a zároveň z toho vytvořila dlouhé časosběrné dokumenty pro Český rozhlas. Suverénně se mezi těmito dvěma médii pohybuje třeba Jitka Škápíková, dříve vynikající rozhlasová dokumentaristka a dramaturgyně, dnes režisérka a scenáristka pro obě média na volné noze. Takže to není zas taková novinka a něco, co by se nikdy v Českém rozhlase nedělo. Asi bych ze spojení dvou médií nedělala takovou vědu, jde především o autorský záměr.
Česká televize odvysílala dokumentární cyklus Cesta ze dna, který vznikl v producentské skupině Aleny Müllerové. Premiéra prvního dílu proběhla v březnu minulého roku. Jedná se o osm padesáti minutových dílů, které se zabývají tématem nezaměstnanosti. Mapují cestu šesti žen, které se snaží najít zaměstnání. Zobrazují jejich každodenní život a jsou doplněny autentickými záběry s otevřenými výpověďmi hrdinek. Režisérkou dokumentární série je Veronika Korčáková Sobková. V únoru 2016, necelý rok po zveřejnění dokumentů v České televizi, odvysílal Český rozhas na stanici Dvojka, v pořadu Dobrá vůle, čtyřdílnou dokumentární sérii o čtyřech nezaměstnaných ženách. Režisérka televizních dokumentů dotočila příběhy žen a rozhlas získal přes sto čtyřicet hodin časosběrného materiálu. Vznikly čtyři díly dlouhé třicet minut. Dramaturgyní rozhlasové verze a tvůrkyní nápadu byla Lenka Svobodová. Český rozhlas považuje spolupráci těchto dvou médií za velký počin. Rozhlas veřejnost informoval prostřednictvím svých tiskových zpráv a uspořádal velkou debatu po premiéře odvysílaných dokumentů.