Filip je stále studentem žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci, přesto už pracuje pro Český rozhlas v Praze, s kterým si na vlastní kůži zažil napadení přenosového vozu během únorových demonstrací na Hradčanském náměstí. V médiích začínal už na gymnáziu, kde pracoval pro regionální Deník, zkušenosti sbíral i na univerzitním rádiu UP AIR.
Jaké zkušenosti jsi získal na svých praxích, které absolvuješ už od střední školy?
V regionálním Deníku mě naučili psát zprávy, mluvit s lidmi, zvedat telefon v redakci plné lidí, což pro mě byla skoro nepřekonatelná překážka. Taky jít po podstatě problému, nestydět se zastavovat cizí lidi na ulici a další nezbytné dovednosti. Pak jsem poslal životopis do Českého rozhlasu, kam si mě pozvali na pohovor. Vzali mě a tak jsem mohl během volna, kdy jsem nebyl ve škole, externě spolupracovat. Mezi tím jsem stihl napsat pár reportáží pro olomouckou přílohu MfD a strávit týden v regionálním studiu České televize.
Pomáhá podle tebe studentům po škole praxe získaná v průběhu studia?
Jedině praxe je podle mých zkušeností dostane tam, kam chtějí. Minimálně získají kontakty, které jim v další kariéře můžou pomoct. Tím nepopírám, že je škola důležitá. Jen si každý musí co nejdřív uvědomit, kam chce svojí píli, a často i na úkor něčeho jiného, směřovat.
Kde všude jsi nabíral své zkušenosti ty?
Vedle zmíněných tradičních médií jsem také pomohl založit studentské rádio UP AIR, občas jsem přispěl do nějakého plátku, moderoval jsem maturitní ples, diskuzi o hazardu v Olomouci, společně s Milošem Knorem pak i největší kulturní akci v Sokolově nebo třeba Jeden svět. Člověk s tréninkem profesně vyroste.
Dokázal jsi v takové chvíli skloubit práci se školou?
Bohužel jsem musel školu odložit na druhou kolej. Snažil jsem se do rozhlasu chodit každý den. Psal jsem zprávy, vymýšlel témata a natáčel reportáže. V Olomouci mě dokonce začali pouštět ve studiu za mikrofon, a tak jsem se pomalu začal zbavovat trémy. Pak jsem přesídlil do pražské redakce, kde teď pracuji jako reportér. Hlavním tématem zájmu je pro mě a mou kolegyni pražský magistrát. Jinak pokrývám aktuální události nebo pracuji na dlouhodobějších tématech, jako je sociální centrum Klinika nebo problematika Klokánků.
V Českém rozhlase jsi začínal hned na pozici redaktora a reportéra, nebo jsi postupoval jinak?
Začínal jsem jako stážista v domácí redakci. Dva roky po sobě jsem se snažil co nejčastěji dojíždět do Prahy, kde jsem se učil stříhat, natáčel ankety, tiskové konference a takzvané „hrubáče“, tedy hrubé materiály pro ostatní redaktory, ze kterých pak skládali reportáže. Chodil jsem na hlasová školení a nechával si radit od kolegů. Později jsem začal s rozhlasem spolupracovat častěji, tentokrát v olomoucké redakci.
Co je tedy hlavní náplní tvé práce?
Zpracovávám téměř výhradně zvukové stopy do vysílání, případně vstupuji živě po telefonu nebo prostřednictvím přenosového vozu. Důležitou platformou je pro mě i Twitter, kam píšu krátké a aktuální informace z místa.
Je tvůj pracovní den naplánovaný do poslední vteřiny, nebo i hodně improvizuješ?
Každý den máme pečlivě naplánovaný. Kromě denních plánů zpracováváme i týdenní a měsíční. Víme tak, s čím můžeme ve vysílání počítat a nenadálé situace pak pokrýváme operativně. Každý den je jeden z reportérů nepřetržitě v redakci, tedy si neplánuje žádné natáčení, aby mohl případně rychle vyjet na místo. Máme taky noční pohotovosti, při kterých je redaktor na telefonu a musí být připravený rychle zareagovat. Můj denovlivňuje, jestli mám s někým naplánované natáčení, to jsem pak v terénu. Když jsem naopak v redakci, sleduji agentury, sociální sítě, obvolávám respondenty, politiky a svoje vlastní zdroje, zjišťuji, co je nového a vyrábím zprávy, případně domlouvám natáčení. Když se děje něco aktuálního, vyrážím na místo, zjišťuji informace, natáčím a vstupuji do zpráv nebo do proudového vysílání.
Je práce v rozhlase tvá vysněná, nebo bys chtěl dělat někde jinde/něco jiného?
Rozhlas je výjimečné a velmi specifické médium, kde pracuje tým profesionálů. Je to inspirativní prostředí. Pracuje se mi tam dobře a baví mě to. Není to ale práce, o které jsem snil od dětství. Původně jsem chtěl být člověkem, který odbavuje cestující na letišti a prodává letenky. Když jsem se ale rozhodl, že budu novinářem, chtěl jsem pracovat v audiovizuálním médiu. Zkrátka proto, že je to rychlé, aktuální a kreativní. V tomto ohledu je Český rozhlas rozhodně dream job. A jestli bych chtěl dělat něco jiného? Možná bych si chtěl časem – teď se ale bavíme o dlouhodobém horizontu – zkusit i jiné pozice, určitě ale v rámci ČRo.
K Českému rozhlasu projevuješ od začátku rozhovoru velkou loajalitu, co ji u tebe vyvolalo?
Není to tak, že bych chtěl chválit svého zaměstnavatele, ale upřímně – Český rozhlas má tu veřejnoprávní výhodu full servisu. Máme k dispozici špičkové technické zázemí, bezkonkurenční rešeršní oddělení a dobré techniky. V takovém prostředí stačí přijet na místo a dělat svoji práci. Všechno ostatní máte k dispozici. A nebudu zastírat, že v některých případech prostě pomůže i časem prověřená značka Českého rozhlasu. Lidé jsou díky tomu nakloněni vám s důvěrou říct hodně informací.
Jaký máte v práci kolektiv?
Profesionální, inspirativní a zapálený. Nikdy jsem se nesetkal s odmítnutím pomoci, svým kolegům důvěřuji. Pokud se v nějakém tématu zaseknu, často mi nabídnou svůj pohled na věc, což mě může v tématu posunout. Jsou to lidé, pro které je práce v rozhlase posláním. Věří tomu, co dělají. Vidí v tom smysl, to je důležité.
Tvá práce tě viditelně velmi baví. Zažil jsi ale někdy během práce pro ČRo opravdu nepříjemnou situaci?
Mezi ty nejnáročnější situace patří samozřejmě práce v časovém tlaku. To je každý živý vstup z aktuální situace. Člověk se musí rychle zorientovat, zjistit a ověřit si informace, správně si je sesumírovat a pak, nejlépe bez přeřeků, srozumitelně podat posluchačům. Takovou situaci pak může ztížit třeba napětí mezi lidmi, což se stává na demonstracích nebo pochodech sportovních fanoušků. Já jsem si tím prošel třeba na Hradčanském náměstí při únorových demonstracích v Praze.