Média působí odhaleně, ale tajemně zároveň. Diváci vidí veškerý obsah který produkují. Informace se zpracovávají právě zde a je to pomyslný most mezi událostí a veřejností. Jaké to je v takovém světě pracovat?
Střet s praxí může být v mnoha oborech zlomovým momentem v profesi. V některých případech to může vést k povzbuzení a dodání motivace, že tohle je doopravdy ta vysněná práce. Jindy může člověk tvrdě narazit se zjištěním, že to není jeho směr.
Očekávání vs. realita
,,Když jsem přišla na stáž do Českého Rozhlasu v Hradci Králové, tak mi všichni říkali jak to bude pohoda, že to bude hezký a fajn tím, že je to malá stanice a i já jsem tomu věřila,“ říká studentka žurnalistiky Univerzity Palackého v Olomouci Viktorie Antlová.
,,Dělala jsem zpravodaje – celkem nás bylo šest co jsme se starali o celý Královehradecký kraj a byla to fakt řehole. Viděla jsem ty redaktory jak dřou. Celý ten proces vytvořit jeden výstup zabere hrozně moc času a vlastně si to ten člověk dělá celý sám. A to, že je to malý kraj je na tom to složitý. Nikoho nebaví pořád poslouchat o tom, jak lítají laviny, který lyžařský střediska jsou otevřený a který ne. Chtěla bych vytrhnout ten mýtus, že to, že je to malá redakce je ta práce jednodušší, není.“
Diváky zajímá pouze ten finální produkt, ať už je to článek, reportáž v rádiu, či s obrazem v televizi. A všichni chtějí, aby to bylo srozumitelné a ideálně co nejkratší, ale obsáhlé informacemi po kterých prahnou. To, že jsou za tím hodiny práce nikdo nevidí. Od hledání tématu, přes konzultaci s editorem, obsáhlou rešerši, kapku kreativity, točení, psaní, editování, korekci, následné odevzdání toho finálního díla a celé znovu od začátku. Žurnalistika je rozsáhlý obor. Je plná objevů, zásad, informací a hlavně tvoří odraz reality pro veřejnost.
Jak funguje agenda-setting?
Volba témat v médiích je vědou sama o sobě. Záleží o jaký typ média se jedná. Je mírný rozdíl mezi veřejnoprávním médiem a tím soukromým. Média veřejné služby reflektují o aktuálních situacích. Co se právě teď kde děje, mají zpravodajský ráz a jejich obsah tomu odpovídá. Soukromá redakce, či stanice na druhou stranu, víc pobízí k upuštění uzdy fantazie, témata mohou být i subjektivizovaná, publicistického rázu, avšak ne vždy.
Viktorie Antlová má zkušenost s oběma typy médií. Dle jejích slov je Český rozhlas striktní ve volbě témat. ,,V případě, že jsem přišla s vlastním nápadem, byla nutná konzultace s šéfredaktorem. Pro mě osobně to byl trochu oříšek, protože věci, co zajímaly mě, nezajímaly naši cílovku,“ vysvětluje Antlová. ,,Postupem času jsem si na to zvykla, že nemůžu udělat pozvánku na rapovej koncert pro posluchače Českého rozhlasu, je jasný, že je to zajímat nebude.“
Houpací Osel je studentská undergroundová redakce ve které Antlová působí. Podcast Oslovení, který tvoří spolu se spolužačkou Terezií Říhovou, se zaměřuje na aktuální kauzy ať už politického, kulturního, či sociálního rázu. Moderátorky spolu diskutují a přibližují dané téma posluchačům. Antlová tuhle spolupráci popisuje jako volnou a autentickou. Pro Houpacího Osla i píše na web.
Znovu a lépe
Žurnalistika je komplexním povoláním a nese s sebou velkou dávku zodpovědnosti. Záleží na nás, na lidech v médiích, abychom správně zvládli předat to hlavní poslání, které má zpráva sdělit. Antlová vnímá novinařinu jako krásnou práci, která není vždy úplně vděčná a rozhodně není lehká. Co je pro ni v téhle branži nejtěžší?
,,Teď to možná bude trochu znít, jakože bojuju se svým egem,“ směje se Antlová. ,,Největší problém, který žurnalistika pro mě obnáší je asi to, že ty jako redaktor odvedeš danou práci a jsi na to pyšná. Děláš rešerši, strávíš nad tím spoustu hodin a říkáš si: ,,jo, to je fakt dobrý, jsem na sebe hrdá,“ a jdeš s tím hotovým produktem za editorem a ten ti řekne, že to není to co chce a není to podle jeho představ. Je to věc se kterou se musím ještě naučit pracovat trochu líp, protože se to prostě děje a každý, kdo v tom pracuje, to zná. Vadí mi, když nedocílím toho perfektního výsledku hned napoprvé a v tomhle světě doopravdy není čas ztrácet čas.“
Rychlost, přesnost a přímost, to si žurnalistika vyžaduje a není prostor na chyby, proto musí redaktor pracovat co nejlíp to jde. Občas ani nejlíp nestačí a je potřeba na to jít jinak. Ve zpravodajství není čas mít třetí pokus na zprávu, nebo na živý vstup. Vše pracuje a vše klape, každý v redakci má své místo a ví jak na to. Je těžké se v tomhle světě zorientovat, ale člověk si na to zvykne, vlastně pracuje pořád. Cokoliv se děje okolo něj by mohl být námět na téma. Novinář je neustále ve střehu, i když zrovna není v práci.
Pro koho je takhle práce ta pravá? Antlová se i přes některé nedokonalosti nevzdává a říká, že by v tomhle oboru chtěla dál zůstat. ,,Je to práce která je krásná, dost často není vděčná a rozhodně není lehká. Zároveň obohacuje nás všechny, je potřeba a pro mě má velký smysl. Baví mě edukovat a rozvíjet podvědomí veřejnosti i sebe sama.“