Padesát pět minut vysílání v prime time na ČT, více než dvě stě vědeckých témat měsíčně a provoz vědecké redakce České televize. Za tím vším stojí Daniel Stach. Nejen špičkový komentátor a moderátor, ale především inspirující osobnost.
Býváte před vysíláním nervózní? Znají tento pocit i zkušení moderátoři, jako vy?
Byl jsem nervózní před prvním dílem Hyde Park Civilizace. A poté, když jsem vysílal díl o češtině, protože jsem gramatický ignorant. [smích] Jsem schopný „v Izraeli“ napsat tvrdé y a vůbec mi to nepřijde divné. Takže z toho jsem nervózní byl. Jinak ale nebývám. Mít strach je podle mě špatně, dobře je mít respekt. Respekt k tomu, co dělám a k lidem se kterými pracuji. Respekt z toho, že vím, že mám limity a hranice. Když jdu do vysílání, musím mít respekt k tomu, co dělám. Ale já se těším. Mě to baví a mám z toho radost.
Je to něco, co vás naučil sport?
Určitě. Mě sport strašně dobře připravil na to, co dělám. Kdybych nedělal vodní slalom, tak dnes nedělám televizního moderátora. Co mě sport naučil, se mi hodí v práci. Vodní slalom nutí rychle se rozhodovat, neustále analyzovat a věřit svému podvědomí. Učí být připravený na změnu plánů. Sport mi také dal můj rituál, který dělám před každým vysíláním. Kdysi jsem ho dělával před startem každého závodu.
Můžete mi ho popsat?
Ono to vypadá tak, že protočím panenky a přesunu se na jedno konkrétní místo. V té chvíli mám místo očí jenom bělmo. Nevypadá to hezky. Kolegové z toho na začátku byli hodně nervózní. Vypadá to, že kolabuji. Už si na to zvykli a dělají si ze mě jen legraci. Díky rituálu se mohu během pár sekund zkoncentrovat, přepnout do vysílacího módu a lépe fungovat.
Pamatujete si na svůj první rozhovor? Byla to katastrofa, jako u většiny novinářů, nebo ne?
Katastrofa to snad nebyla, trauma z toho nemám. Přemýšlím, který byl ten úplně první, protože jde o to, jak bych to vzal. Co si ale perfektně pamatuji, a co se mi moc nepovedlo, byl můj první živý vstup v televizi. Ten se mi moc nepovedl, pamatuji si ho do dneška.
Jak sám sebe vnímáte, když se zpětně vidíte a slyšíte v TV? Díváte se na sebe vůbec?
Ano, musím. Snažím se většinu z věcí, které dělám, vidět. Zároveň se snažím své rozhovory jenom poslouchat. Přestože se jedná o pořad v televizi, platí, že diváci dělají něco jiného. Žádný můj divák, když se dívá na Hyde Park Civilizaci, nesedí u televize s blokem, aby si psal poznámky. Pravděpodobně si s někým povídá, dělá si večeři, drbe kočku, v horším případně psa, a u toho poslouchá televizi. Dobrá zpětná vazba je, když jdu běhat a pustím si Hyde Park Civilizaci jako podcast. Pokud tomu příběhu při běhu nerozumím, podal jsem to špatně.
Dáváte tedy větší důraz na svá slova a neverbální komunikaci moc neřešíte?
Neverbální komunikaci naopak řeším hodně. Potřebuji se dostat do stavu, kdy nebude rušivá, ale pomůže a stane se přirozenou. Když jsem začínal moderovat, gestikuloval jsem moc. Měl jsem výraznou neverbální komunikaci. To diváka u televize vyrušuje. Bylo toho příliš, musel jsem se naučit ovládat. Když komentuji venku, pořád mluvím rukama, chodím a dynamicky se pohybuji. Vyhovuje mi to, ale v televizi je to rušivý element.
Jakým způsobem zvládáte střídat pozici seriózního moderátora ČT a energetického až skoro dětsky nadšeného komentátora sportovních akcí? Je pro vás těžké obě polohy perfektně zvládnout?
Ne, je to pro mě přirozená věc. Každá práce vyžaduje trochu něco jiného. Co mají společného je, že člověk musí být připravený a musí umět reagovat na aktuální dění. Ve zpravodajství není tolik prostoru pro emoce. Zatímco u divoké vody, horských kol a u běhu, tam s těmi emocemi cíleně pracuji. Diváci na tyto akce přicházejí pro emoce, pro to, aby je to vtáhlo a bavilo. Chci, aby se tam ode mě něco dozvěděli, ale zároveň, aby je to pohltilo. Aby byly součástí dění. Tam se musím přepnout. Nemůžu komentovat a moderovat stejně. To nejde. Jsou to dva odlišné světy. Ale jsem na to zvyklý. Zároveň něco z jednoho světa se mi vždycky v tom druhém hodí.
Jak konkrétně se připravujete na své hosty a složitá vědecká témata?
Velmi si cením, že mám Pavlínu Sedlářovou, která dělá rešerše. Je skvělá a díky ní nemusím číst všechno sám. To znamená nějakých 600 až 800 stran materiálů týdně. Nyní to dělá ona a je to velká pomoc. Dohledávám si další věci. Dívám se na rozhovory a chci vědět, jak daný člověk mluví. Jak reaguje na otevřené a uzavřené otázky. Jak a o jakých tématech ještě chce a nechce mluvit. Zvláště, když jde o rozhovor, který vedu v angličtině. Potřebuji si hosta naposlouchat. Připravuji se na odborné termíny, které používá. Musím jim rozumět a dokázat je divákům přeložit a vysvětlit.
Je to hodně práce dopředu, nejdříve rešerše, naposlouchání hosta a potom příprava struktury. Dávám velký důraz na promyšlenou strukturu rozhovoru. Odkud kam rozhovor bude směřovat. Jak na sebe jednotlivé části budou navazovat. To chci mít vždy připravené. Otázky si nepřipravuji. Když jdu na Hyde Park Civilizaci, mám na padesát pět minut vysílání připravených pět až šest otázek. Píšu si velmi precizně strukturu, kde mám faktické informace k jednotlivým tématům. Otázky, které pokládám, vznikají během živého vysílání.
Takže je vaše práce zejména improvizace v živém přenosu?
Ano – postavená na základě podrobné přípravy. Jdu na Hyde Park Civilizaci a mám dokument, který má většinou dvanáct stránek. Obsahuje citace, čísla a data. Mám tam rozdělené jednotlivé tematické bloky, o které se chci opírat.
Je Hyde Park Civilizace největší částí vaší práce?
Ano, časově je to největší část mé práce, zejména z hlediska přípravy, ale jak kdy. Někdy ano, někdy ne. Hyde Park Civilizace je pro mě určitě to, co mě nejvíc baví a naplňuje.
Jak vypadaly vaše začátky novinářské kariéry v médiích?
Moje novinářské začátky byly dost atypické. Přes Facebook jsem se přihlásil na exkurzi do televize a zapojil se do natáčení. Na základě toho, jak jsem reagoval, mi nabídli práci. Tak jsem v televizi zůstal. Už to bude 15 let. Začínal jsem úvodními reportážemi do Hyde Parku ČT24. To bylo skvělé, protože jsem dělal každý den jiné téma. Musel jsem připravit reportáž během odpoledne. V pondělí jsem dělal politické téma, v úterý ekonomické, ve středu zahraniční, ve čtvrtek přišel nějaký sportovec a v pátek tam byl kuchař. Na každé téma jsem připravoval unikátní reportáž. Potom jsem postupoval dál, začal jsem dělat vstupy reportéra z terénu a začal jsem moderovat Hyde Park Civilizaci. Později jsem přidal moderování ranního vysílání Studia 6 a v roce 2016 jsem dostal za úkol postavit vědeckou redakci ČT.
Když vám bylo poprvé nabídnuto moderování Hyde Park Civilizace práci jste chtěl odmítnout. Bylo to z důvodu studu či pocitů, že na to nemáte?
Já jsem to dokonce odmítl. [smích] Odmítl jsem to s tím, že jsem na to příliš mladý. Bylo mi dvacet čtyři a tohle byl pořad, který řešil největší otázky společnosti. S nabídkou mě oslovila Gáby Cihlářová. Řekl jsem jí, že na to, aby pořadu lidé věřili, potřebuje mít někoho, kdo má životní zkušenosti, aby k němu měli diváci důvěru. Myslel jsem si, že ve čtyřiadvacetiletého kluka takovou důvěru mít nebudou. A ona říkala: „Já si myslím, že to bude dobrý, pojď tomu dát prostě šanci.“ Tak jsme udělali několik pilotních vysílání a na základě nich jsme si řekli, že by to mohlo fungovat a že by to mohlo být dobrý. To bylo v roce 2012 a od té doby vysíláme v prime time pořád. Takže snad to dobrý je.
Považujete se za dobrého moderátora?
V něčem objektivně ano. V něčem si myslím, že mám co zlepšovat. Ale vím, že dělám věci, které nikdo jiný nedělá. Hyde Park Civilizace je světový unikát. Nikde jinde na světě není. Když řeknu lidem z Cambridge nebo z Oxfordu, že máme v Hyde Park Civilizaci vědeckou redakci, nechtějí mi to věřit. Vím, že věci, které dělám, se jinde nedělají. Mám z toho o to větší radost, když to diváky baví. Lidé nám hodně píšou, dávají vědět, že se jim pořad líbí. Zároveň vidíme pozitivní zpětnou vazbu i ve sledovanosti. Takže to snad nedělám úplně blbě. Ale vidím tam hodně věcí, na kterých potřebuji pracovat a potřebuji je zlepšit.
Na čem konkrétně chcete zapracovat?
Určitě na angličtině. Nemám tak dobrou výslovnost angličtiny, jak bych si představoval. Mohl bych zlepšit moderování s více hosty. S tím nemám tolik zkušeností. V okamžiku, kdy má člověk větší počet hostů, je to trošku o něčem jiném. Tam je určitě co zlepšovat. Také bych se mohl lépe naučit práci svých kolegů. Protože v okamžiku, kdy člověk chápe, co dělají ostatní, dělá i svoji práci daleko lépe.
Jak vypadá váš klasický pracovní den?
Můj pracovní den se hodně liší den ode dne, týden od týdne. Je to hodně netradiční a nestandardní. Moje role je trošku specifická. Například tento týden jsem měl několik přednášek, příští týden je moje šéfová pryč, takže si převezmu vedení redakce a ten další se naopak chystám do terénu. Neplatí, že bych pracoval pondělí až pátek. Jediný den, který mám volný je neděle. To se opravdu snažím mít volno.
Je toho na vás někdy trochu moc? Jak se vám daří skloubit náročný profesní život s osobním životem?
Někdy je toho opravdu dost, to nezastírám. Nejvíc toho bylo, když jsem dělal reportéra v terénu a když jsme rozjížděli vědeckou redakci. Spočítali jsme, že jsme byli v práci šest dní v týdnu v průměru jedenáct hodin denně. Potřebovali jsme to rozběhnout a rozjet. Ale nelituji toho. Byla to cenná zkušenost, ze které žiji dodnes. A jak odpočívám? Mám dvě malé děti, takže ty se o to postarají. Musím hodně plánovat. Abych mohl komentovat sportovní akce nebo moderovat konference, musím opravdu hodně plánovat. V tuto chvíli mám rozplánovanou velkou část listopadu 2025. Hlídám si, abych měl čas sportovat a spát. Když člověk nespí, je jenom otázka času, kdy se zničí. Ne vždy se mi podaří odhadnout, že už je toho na mě moc.
Bylo pro vás plánování vždy důležité?
Dříve jsem neuměl hospodařit s časem a neuměl jsem nad tím přemýšlet. Postupně jsem se to učil. Byla doba, kdy jsem dělal takzvaného denního zpravodaje. Pokrýval jsem mimo jiné i dění v parlamentu. Přišel jsem v půl deváté ráno do poslanecké sněmovny a skončil jsem, až tam skončilo jednání, což bylo třeba v jednu v noci. Druhý den v půl deváté jsem tam byl zpět. To byla doba, kdy jsem moc plánovat nemohl. Nedokázal jsem odhadnout, kdy skončím. To je cena, kterou za tu práci člověk platí.
Tvrdíte o sobě, že jste divný. Kdy poprvé jste uvědomil, že nejste úplně „normální“?
Že jsem normální mi někdo naposledy řekl, když mi bylo dvanáct let. Naučil jsem se s tím žít. Nejsem škatulkový typ. Ani dnes. Můj styl komentování není pro každého. Můj pohled na svět není běžný. Takže ano, jsem si vědomý, že objektivně jsem v řadě věcí jiný. Ale jsem na to zvyklý a nepřijde mi to divné. Jaký jsem mi připadá normální.