Naše pátá nejvyšší věž pokryla signálem Jesenicko a Bruntálsko. Stavba vysílače na Pradědu měla zpoždění kvůli extrémním přírodním podmínkám a technici museli dojíždět na lyžích.
Radioaktivní znak kombinuje urbanisticky-technický přístup
Historie vysílače se začíná psát v roce 1968, tedy v době, kdy po celé republice přibývaly podobné stavby. Práce podle projektů architekta Jana Lišky ze Stavoprojektu Brno začaly stavbou přístupové silnice na vrchol. Původní název byl Televizní frekvenčně modulovaný a ultrakrátkovlnný vysílač Praděd. Pod tímto název v roce 1965 Správa telekomunikací Praha žádala o vydání územního rozhodnutí na výstavbu město Bruntál.
Návrh z ptačí perspektivy vypadá jako mezinárodní znak pro radioaktivitu. Podobně jako Ještěd měl vysílač připomínat startující raketu. Jedno křídlo je vyhrazené pro restauraci, další pro energetické centrum a v posledním zázemí radiokomunikací. Zde měli své místo zaměstnanci vysílače a vysílací místnost s technikou. Celý objekt měl být soběstačný na elektřinu a vodu.
Uprostřed křídel se pak vlastní věž se line do výšky 146,5 metru včetně anténního nástavce. Současný nástavec přibyl v roce 1993 a do té doby byla celková výška 162 metrů. Ve výšce 73 metrů je veřejně přístupná plošina, která slouží jako rozhledna.
Hlavní ocelový tubus vysílače má průměr tři metry a výšku 50 metrů. Obsluhují ho výtahy a žebříky. Z venku jsou umístěné rozhlasové vysílače.
Nejnižší místo je šest metrů pod povrchem a je zde kryt civilní ochrany a zařízení na čištění vody, která se používala do ústředního topení.
Starost o vysílač byla práce na dvanáctihodinové směny
Stavební práce skončily v roce 1980. Zpozdily se o tři roky, a to hlavně kvůli obtížným pracovním podmínkám. Pro nízké teploty bylo možné pracovat pouze pět až šest měsíců ročně. Spuštěním vysílače získalo Jesenicko a Brutálsko kvalitní pokrytí televizním i rozhlasovým signálem, protože do té doby zde byl velmi špatně dostupný ten rozhlasový.
Slavnostním otevřením restaurace začala práce pro 20 techniků, kteří obsluhovali nepřetržité analogové vysílání Československé televize. Na dvanáctihodinových směnách se střídali po deseti. Kromě vysílání museli udržovat v dobrém stavu i okolí vysílače.
„Práce okolo byly různorodé a člověk se tu necítil jako robot,“ říká Eduard Čegan, jeden z bývalých techniků pro seriál Retro České televize.
Tehdejší technici si pochvalovali oddělení jejich zázemí od všeho ostatního a měli poměrně luxus, že mohli spát většinou sami v pokoji.
Dnes se již vysílá pouze digitálně a z vysílače vysílají veřejnoprávní i soukromé televize. Z rozhlasových vln pak Český rozhlas Radiožurnál, Vltava, Olomouc, ze soukromých stanic například Hitrádio Orion, Radio Proglas, Evropa 2 a Radio Impuls.
I na Pradědu se s uměním nešetřilo
Součástí interiéru křídel jsou výtvarná díla, která vznikala v rámci Procentového zákona. Díky němu máme zachovalé tapisérie, dílo holubičky s mláďaty, nebo plastika Kapka vyvěrající z jesenických hvozdů, která je umístěná v části techniků. Původně měl mít Praděd bohatší doplňky interiéru, ale kvůli úsporám na ně nedošlo.
Špička antény pak tvoří nejvyšší umělý bod na území České republiky v celkové výšce 1638 metrů nad mořem. Historicky na vrcholu stála kamenná rozhledna, která za války sloužila jako meteorologická stanice a letecká pozorovatelna, a to pod názvem Adolf-Hitler-Turm (Věž Adolfa Hitlera).