Známý novinář a investigativec Marek Wollner posílil 1. března vydavatelství Forum 24. Působí jako hlavní editor politické sekce tištěného Týdeníku Forum.

Smlouvu podepsal s ředitelem vydavatelství Pavlem Šafrem. Součástí zmíněného dokumentu je také dohoda o přípravě video a audio obsahu. Ten ale Wollner nemůže publikovat okamžitě, termín spuštění projektu musí respektovat dohodu novináře s Českou televizí.

„Redakce deníku Forum 24 a Týdeníku Forum vítá nástup Marka Wollnera a slibuje si od jeho příchodu posílení reportážního rozměru i nový důraz na svobodnou kritickou žurnalistiku,“ uvedla na své internetové stránce redakce deníku.

Marek Wollner tak otevírá novou etapu své novinářské kariéry. Ta předchozí skončila 13. ledna po vzájemné dohodě s Českou televizí. Právě ve veřejnoprávní televizi působil Wollner téměř 24 let.

Ve svém emotivním vyjádření na Twitteru popsala Česká televize Wollnera jako jednoho z nejlepších novinářů v zemi. „Především díky němu se Reportéři ČT stali respektovaným pořadem, který mnohokrát prokázal, že dokáže otevírat nová témata a rozkrývat i velmi složité a závažné celospolečenské kauzy,“ popsala novinářovu kariéru televize.

Své dlouhé působení v České televizi ukončil Wollner ve stínu nařčení z bossingu a sexuálního obtěžování. V souvislosti s obviněním nemohl moderovat a řídit již zmíněný pořad Reportéři ČT. Televize následně ustavila komisi, které se měla nevhodným chováním zabývat.

Marek Wollner zásadně odmítá, že by k nějakému nevhodnému chování z jeho strany docházelo. Stejný závěr přineslo také interní vyšetřování České televize. Podle závěrečné zprávy nevyplynulo, že by Wollnerovo jednání neslo znaky trestného činu.

Macháček se ve svých reportážích zaměřoval zejména na problematiku ochrany kulturních památek nebo chyby úředníků, které mimo jiné přiváděly i běžné občany do finančních problémů. Výjimečnými oblastmi zájmu Macháčka nebyly ani úplatky napříč úřady nebo orgány policie.

Za svou kariéru v České televizi posbíral Macháček také řadu ocenění, mimo jiné dvakrát první místo v soutěži CZECH PRESS PHOTO za reportáže o nezákonných využívání zajišťovacích příkazů finanční správy a komunistické perzekuci kamenosochaře, která skončila rodinnou tragédií.

„Není to ještě syndrom vyhoření, ale už jsem slyšel, jak škrtá sirka. Nechtěl jsem být v týmu Reportérů jen za zásluhy, ten pořad potřebuje čerstvou sílu a přiznávám, že já taky,“ uvedl Macháček pro web mediar.cz.

Před nedávném poskytl David Macháček Mediátoru1 rozhovor, přečíst si jej můžete zde.

Marek Wollner je šéfredaktorem reportážní publicistiky v České televizi. Ve známost vešel díky pořadu Reportéři ČT, který hledá zajímavé kauzy a přináší investigativní reportáže z domova i ze zahraničí.

Host pedagogické fakulty se rozpovídal i o vztahu novinářů a politiků, protože někteří lidé dokonce tvrdí, že novináři jim skáčou do řeči a nedovolí jim říct, co chtějí. „My jsme tady od toho, abychom jako novináři kladli nepříjemné otázky, abychom se dozvěděli něco víc než jen jejich naučené fráze,“ pravil sebevědomě autor i tří knih.

Jaké předpoklady musí mít investigativní novinář? „Zvídavost, duševní odvahu a čestnost,“ vyjmenoval Wollner základní vlastnosti. „Musíte být připraven i na to, že po vás půjdou a budou o vás říkat ošklivé věci,“ popsal toto specifické zaměření.

Většina debaty byla zaměřená na odpovídaní dotazů, které se týkaly hlavně jeho profese. „Není pro mě myslitelné být v televizi, pokud bych měl vysílat kompromitující reportáže,“ vysvětlil svůj postoj k médiím.

„Když chcete zareagovat na něco, co vás pobavilo, tak se jako veřejnoprávní novinář můžete stát terčem manipulativního článku,“ upozornil obecenstvo nositel ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2015.

Zajímavý byl i dotaz, zda se někdy bojí o své zdraví a zda je nějak chráněný. Podle něho je jeho samotná funkce ochranou, protože je veřejně známá osobnost. „Když jdu o půlnoci z práce, občas se přes rameno ohlédnu,“ dodal s úsměvem.

Pracoval jste v deníku Mladá Fronta Dnes, poté pár let na webu Aktuálně.cz a teď už třináct let působíte v investigativním pořadu Reportéři ČT. Je tudíž investigativní žurnalistika to, co vás baví nejvíce?

Ne že by mě nejvíc bavila investigativa, ale spíše ta televize.

Co je na práci v televizi tak zajímavého?

Pracujete tam s více lidmi než v psané žurnalistice, kde máte k dispozici pouze psaný text a případně nějakou grafickou úpravu textu. Takže možnosti, jak odprezentovat určité téma jsou omezené. Později se to stává rutinou. Oproti tomu v televizi máte ty samé informace, ale navíc k tomu máte možnost pracovat s obrazem, se zvukem, s hudbou. Můžete si pohrát s tím, jak informace předložíte.

To znamená, že v Reportérech jste hlavně kvůli televizi?

Jedním důvodem je televize, a druhým důvodem je, že je to nejsvobodnější redakce z těch všech, které jsem poznal. To neznamená, že jinde by bylo nějaké omezení vůči tématům, ale v Reportérech jsou lepší podmínky pro práci.

Co přesně myslíte těmi lepšími podmínkami?

Tím, že jsou tři reportáže za týden, tak je tam více času udělat to pořádně, anebo si člověk může dopřát ten luxus, že některé věci nemusí dodělat. Když zjistí, že téma není tak silné, aby si zasloužilo vysílání, je tam prostor pro to tu práci odložit nebo nedodělat. To například v denících, kde je spotřeba témat větší, tím že vychází šestkrát týdně, zároveň i s webem, tak tam si redakce nemůže dovolit nedodělat rozdělané téma. Autor v deníku z toho musí udělat alespoň jeden článek. Proto je v Reportérech výhoda, že když by to neobstálo u diváků, tak to prostě odebereme.

Jak těžké bylo pro vás na začátku najít správné a důvěryhodné zdroje?

To jste mě dostali, já nevím. To neděláte vědomě, funguje to podprahově. Základem je, se neustále ptát. Buď tu odpověď najdete v nějakém tištěném textu, v dokumentu nebo v rozhovoru s někým. To je celé. Určitě neplatí, že od slušného zdroje je ta informace věrohodná, někdy dokonce získáte přesné věrohodné informace od někoho, kdo je morálně naprosto záporný.

Klíčem k úspěchu v žurnalistice je tedy neustále klást otázky?

Musíte se ptát, a to, co se dozvíte, vyskládáte na stůl. V první fázi si vyhodnocujete, co navzájem funguje, co se navzájem potvrzuje, od koho a jakým způsobem jste se to dozvěděli a pořád nad tím musí viset otázka, v čí prospěch a proč vám tu informaci ten určitý člověk dává, v jaké podobě a co tím může sledovat. Nejtěžší je překonat ten prvotní ostych a ptát se, někam zavolat a zeptat se.

Stalo se vám někdy, že by váš zdroj neměl pravdu nebo se spletl?

Častokrát a není to manipulace. Je to situace, kdy vám člověk interpretuje svou verzi příběhu nějakého sporu, a vy zjistíte, že si ho on sám interpretuje špatně a neumí si připustit chybu. Ale nesmíte žít v paranoie, že s vámi někdo manipuluje nebo vám podsouvá špatné informace. Čas od času je potřeba udělat si inventuru toho, co jste zjistili a zkontrolovat si to.

Která z reportáží pro vás byla nejtěžší?

Nejtěžší jsou reportáže, u kterých by to lidé vůbec nečekali, například reportáže o privatizaci vodárenství. Všechno se to odehrávalo na případu Zlína, kde se podařilo vše dostat k soudu, jakým způsobem převzala Veolia kontrolu nad vodami a kanalizacemi ve Zlíně. Tohle je pro mě zásadní a moc důležitá věc, a jako téma u mě hodně vysoko, ale zároveň to skoro nikoho nezajímá, protože v tom nejsou emoce, které by lidi chytly. Navenek to působí moc jednoduše, ale na výrobu to bylo hodně náročné.

Čím to?

I přesto že jsme věděli od začátku, že Veolia proti nám půjde žalobami, které nemají problém stavět na vylhaných tvrzeních. Jim vůbec nevadí, že před soudem stejně okamžitě prohrají. Hlavním cílem toho, je vás zaměstnat a přidělávat práci, protože budete muset připravovat podklady pro právníky ČT, ale firma, která vydělává miliardy, nemá problém utratit stovky tisíc za předem prohraný spor.

Jaká reportáž se vás nejvíce dotkla?

Asi nejsilnější reportáž pro mě byl příběh jedné romské rodiny z Mostu. Byla to slušná rodina, která po přestěhování nezaplatila poslední fakturu za plyn. Faktura k nim nedoputovala a i přesto, že se jejich nová adresa dala lehce vyhledat, vznikla z toho nezaplacená pohledávka. V rámci exekuce bylo písařskou chybou stanovené penále desetinásobné, než mělo být. Rodina se tomu od začátku bránila. Nakonec ústavní soud dokázal pravdu o tom, že exekuce nebyla oprávněná. Byla to jedna z nejsilnějších reportáží, ale neměla velkou pozornost.

Která reportáž se podle vás nejvíce řešila mezi diváky?

My to nevíme, mělo by se to rozdělit na období před facebookem a po facebooku, protože před psali lidi na webové stránky ČT. Ale je to nezměřitelné s nástupem sociálních sítí. Jinak je to jako v běžném životě, čím větší blbost, tím větší ohlas.

Dostali jste do Reportérů nějaké negativní ohlasy?

Výhružky i stížnosti dostáváme pořád. Negativních ohlasů chodí hodně, ale nemám strach, že se mi něco stane. Nad tím neuvažujete, protože nevyhodnotíte, jestli je to jen sprostý dopis nebo vážně míněná výhružka. Toto není hrdinství prohlásit, že se nebojím. Ale větší strach máte v baru, kde vám někdo řekne, že vám ublíží.

Žalovali vás někdy osobně?

Vždy je to žaloba proti ČT, tam jde těžko žalovat proti jedné osobě, protože ten člověk vystupuje za ČT. Musel by to být incident při natáčení. Prostě je něco jiného odvysílat natočenou reportáž a zase něco jiného osobní jednání při natáčení v terénu. Zatím nic neprohráváme, je to tak časté, že to ani nepočítáme.

Chcete pokračovat v investigativě nebo se už těšíte do důchodu?

Mně přijde divné zdůrazňování té investigativní žurnalistiky. Může to být samotná část, ale v Reportérech máme i příběhy, informativní nebo klasické reportáže. Já osobně to neumím oddělit. Člověk je samozřejmě za tu dobu unavený, ale v každé reportáži se najde něco, co ho zaujme, jde spíš o to, abychom nepůsobili trapně a nenudili lidi. Pokud to děláte naplno, tak vás to buď chytne, nebo psychicky vyčerpává.

Chtěl byste dělat něco jiného?

Jenom tak tisíc věcí. Kdybych je uměl. Kdybych se uměl starat o kytky a stromy, tak bych dělal zahradníka. Staral bych se o velký sad, každé ráno v pět hodin vyjel s malým traktorem, sesbíral odpadky a podobně. Přes den kontroloval, zda je všechno zalité. Asi bych chtěl klidnější práci, zahradničina by mě bavila, ale neumím to.

Na Czech Press Photo mohou videa, na rozdíl od fotografických příspěvků, soutěžit pouze ve třech kategoriích, a to Feature, Investigation a Aktualita a reportáž.

V sekci Feature získala ocenění Silvie Kleková, která pro Českou televizi zpracovala video Příliš drahá naděje. V reportáži se věnovala pacientům s nevyléčitelnou nemocí, kteří viděli naději a způsob, jak rakovinu vyléčit, v nových biologických lécích, se kterými by měli šanci na prodloužení života. Léky jsou však drahé a pojišťovna jim je nechce zaplatit. „Někteří v této extrémně složité situaci sháněli peníze a drahé léky si platili sami. Ocenění patří jim,“ dodává Kleková.

Manželky teroristů

Stejně tak v kategorii Investigation zaujaly mezinárodní porotu reportérky České televize Lenka Klícperová a Markéta Kutilová s reportáží Královny chalífátu. Svůj výběr porota vysvětlila uznáním, že autorky citlivě poukazují na často opomíjené účastnice válečného konfliktu Islámského státu. Reportáž vyobrazuje manželky džihádistů vzpomínající na život v chalífátu, ženy, které po osvobození města Rakká žijí se svými dětmi v uprchlickém táboře a setkávají se pouze s odporem a nepřátelstvím.

„Jsem rád, že nejvyšší ocenění získaly na Czech Press Photo ve dvou kategoriích hned dvě reportáže Reportérů ČT. Dokazuje to, že Reportéři ČT odvádí tu nejlepší práci a bodují na prestižních soutěžích v České republice,“ uvedl šéfredaktor reportážní publicistiky Marek Wollner.

Pracující uprchlíci

Sekci Aktualita a reportáž potom ovládli Jarmila Štuková a Andrej Štuk, reportéři na volné noze, a jejich příspěvek Tři kamarádi. Tři mladiství uprchlíci, kteří pracují i přes to, že jsou vykreslováni jako ‚parazité čekající s nataženou rukou na příspěvky‘.

Do kategorie video přispělo letos celkem 26 autorů s celkovým počtem 41 videí. Vítězné a další vybrané fotografie a videa bude možné vidět na výstavě až do 30. ledna na Staroměstské radnici nebo některé z nich na oficiálních stránkách soutěže.

Měla vaše investigativní práce na politiky v minulosti větší dopad než v současné době?

Je zajímavé, že v České republice to nikdy úplně dobře nefungovalo. Politická kultura tu byla vždycky horší a po našich reportážích se málokdy stalo, že politik uznal chybu nebo dokonce vyvodil odpovědnost, jak je to v západních zemích. Vždycky k tomu musel být dotlačen, a to trvalo často několik měsíců. Ale pomohlo nám, že tu naši věc převzala další média a tlak se začal zesiloval. V dnešní době je rozdíl právě v tom, že například Babišova média jeho kauzy nepřeberou a pokud ano, tak jenom ve velice neškodné podobě materiálu z ČTK, který spíš věc popíše, než úplně obnaží. Tak se skutečně těm politikům ani neděje to co v minulosti, že by se tlak na ně stupňoval a dřív nebo později je to vedlo k nějakému rozhodnutí rezignovat nebo se omluvit. Čili proti tomu, co bylo v minulosti, kdy to vůbec nebylo dobré, tak teď je to ještě horší.

Víme o vás, že máte vystudovanou strojní fakultu na ČVUT v Praze. Co se pro vás stalo zlomovým bodem, díky kterému jste si uvědomil, že přestanete dělat strojařinu a stanete se novinářem?

To je jednoduché, přestalo mě to bavit. Ano, mám vystudovanou strojárnu, ale studoval jsem ji v době, kdy se jednak v průběhu studia změnil režim a druhak k nám konečně dorazily první počítače a programování. Tím pádem jsem se na strojárně zaměřoval více na programování matematických modelů než na klasickou strojařinu. Takovou prací se samozřejmě dalo dobře uživit, a tak jsem se tomu v různých podobách věnoval. Poté mě to ve svých 30 letech přestalo bavit, protože mi to přišlo, jako práce pro cvičenou opici. Jsem pyšný na to, že podle mého matematického modelu dělala firma Volkswagen turbodmychadla do jejich aut. Jednalo se opravdu o mechanickou práci, kterou by zvládnul každý, a tak mi ve svých 30 letech proběhlo hlavou, že tohle není to, co chci opravdu dělat.

Zabýval jste se psaním i před tím, než jste si uvědomil, že změníte obor?
Psaním jsem si vydělával na leasing prvního počítače, takže ano, nějaké zkušenosti byly. Jako dítě jsem chtěl být novinář, ale když jsem pobral rozum a zjistil, že to nemá cenu, tak jsem se na to vykašlal. Poté ve 30 letech, kdy mě programování přestalo bavit, jsem se nechal inspirovat americkými filmy. V těch jsem viděl ty pravé Američany, kteří jsou hrdí na to, že 3x za život změní profesi. Tím pádem jsem si řekl, proč bych měl dělat jenom to, co mám vystudováno? To nejsou okovy, nejsem předurčený napořád takové práci. Potkalo se to s tím, že v té době vznikaly nové kraje, ve kterých MF Dnes zakládala nové krajské redakce, což byl případ Pardubic. Východočeský kraj se rozdělil na kraj Hradecký a Pardubický. Někdejší východočeská redakce se stala hradeckou a pro Pardubice se zakládala na zelené louce úplně nová. Mně to přišlo jako skvělá šance. Říkal jsem si, že pokud dělat novinařinu, tak jít do těch největších, nejrespektovanějších novin, což bude určitě lepší a přínosnější, než začínat v Pardubickém deníku a postupně se prokousávat. Pokud to vyjde, tak začnu ve velké firmě, která má dobré zázemí a špičkové novináře. Zkusil jsem to a ono to vyšlo.

Investigativním žurnalistou jste se chtěl stát už na začátku vaší novinářské kariéry? Byl to váš cíl?
Ne, to rozhodně ne. Na Univerzitě Palackého v Olomouci učím investigativní žurnalistiku a všem svým studentům říkám, že je to spíše jako umělý konstrukt, jako taková marketingová nálepka. Ono to dobře vypadá, ale pro mě to je základ práce každého novináře, který dělá ve zpravodajství. Investigativní žurnalistika nepředstavuje nic jiného než kterákoliv jiná novinařina. Já opravdu nevím o jedné jediné speciální vlastnosti nebo dovednosti, čím by se ta práce odlišovala. To není ani věc odvahy a riskování. Nejde o práci s kriminálními zdroji. Já jsem se tím stát nechtěl, vždycky jsem chtěl být reportérem, protože žánr reportáže mě baví nejvíc. Když jsem dostal nabídku od Marka Wollnera z Reportérů ČT, tak to nebylo proto, že bych byl investigativním novinářem někde jinde. Byl jsem prostě normální novinář, kterého chtěl k sobě do týmu. Jako investigativní žurnalista máte nějaké informace, které je potřeba verifikovat, vyhodnotit kdo vám je říká, proč vám je říká a odlišit interpretaci od nějakých základních faktů.

Dostal jste se jako investigativní žurnalista do situace, že vám někdo vyhrožoval a podobné nepříjemné věci?
To se mi stalo jednou nebo dvakrát. Jednou jsem měl opravdu strach, ale to jsem ještě nepůsobil v televizi. Šlo o reportáž ohledně vyřizování účtů v kriminálním podsvětí v Mostu a Litvínově, kde šlo o nevyjasněné vraždy mezi podnikateli, provozovateli diskoték, distributory pervitinu a podobně. S chlapem, který měl být buďto údajný vrah nebo objednavatel těch vražd, tak s tím jsem se měl jednou setkat u benzinové pumpy za Litvínovem. Nakonec to byla úplně normální pohodová schůzka. Právě tam vám dojde, že to není jak v těch filmech, kde vás chce někdo někam vylákat a pak vás zabije. Pokud vás někdo bude chtít zlikvidovat, tak to udělá strašně jednoduše.

Musí být investigativní novinář tzv. splachovací a nebrat si tak vše moc osobně?
To ano, ale člověk si někdy říká, jestli to není náhodou špatně. Jde o to uvědomit si, kde je hranice na to být splachovací a kdy jste pro okolí cynik. Na jednu stranu musíte, protože ve chvíli, kdy podlehnete emocím těch, kterých se zastáváte, tak to je velmi nebezpečné. Ztrácíte ostražitost v prověřování informací, snadno podlehnete příběhu, který už je něco jiného než fakta a tím pádem jste citově vydíratelní. Investigativní žurnalista se musí proti tomuto obrnit a být schopný říct: „Máte smůlu, vybral jste si špatného advokáta, je to váš problém.“ Ten proces jde plíživě sám. Do žurnalistiky nejdete s tím, že musíte být takový a makový. Děláte to 10 let, poté se ohlédnete a zjistíte, že jste se změnil. Zároveň vás to někam posunuje, získáváte obrovskou sebejistotu pro normální život, naučíte se jednat s lidmi, dokážete s mnohem větším nadhledem vnímat své vlastní problémy, získáte obrovský sociální kapitál a síť kontaktů, které nemá kromě novinářů nikdo.

Mediator1: Je dobře, když se z novináře stane celebrita?

Je to v pořádku, může to dokonce posloužit dobré věci. Ale záleží na konkrétním člověku, jak to ustojí. Když to zvládne jako třeba Marek Wollner, tak je to užitečné, dělá jméno nějakému typu žurnalistiky, je to značka pořadu a jeho slovo má větší vliv, protože si ho rádo poslechne větší množství lidí. Někteří byť jen kvůli tomu, že je to celebrita, ale je důležité, že jeho slovo nezapadne, že ho nemůže někdo tak snadno umlčet.

Zásadní je, aby na tom novinář úmyslně nepracoval, to nemůže dopadnout dobře. Už jen kvůli tomu, že mu to odčerpává energii, kterou má věnovat svojí práci. Dobrý novinář, který chce patřit mezi ty nejlepší, tomu musí dávat všechno. Je přitom úplně jedno, jestli chci hrát hokej jako Jágr nebo házet oštěpem jako Železný, prostě když v něčem chci být dobrý, tak musím pracovat jen na tom.