Pulitzer se narodil v Maďarsku židovským rodičům, kteří byli původem z Moravy. V roce 1864 se připojil k Americké armádě, do které byl pro něj problém se dostat díky astmatu a slabému zraku. Po válce začal psát do německého Westliche, kde se časem vypracoval na hlavního editora. Později se stal majitelem The New York World nebo St. Louis Post – Dispatch. Pulitzer byl mezi novináři známý jako usilovně pracující, cílevědomý člověk.

Spory s Hearstem

Již od počátku sváděl Pulitzer boj s Williamem Randolphem Hearstem, vlastníkem The New York Morning Journal. Vydavatelé největších soupeřících novin ve snaze rozšířit okruh svých čtenářů přinášeli nové rubriky, senzace a nápady. Mezi ně patřil také komiks s malým chlapcem, oblečeným do růžových šatů, pod přezdívkou „Yellow kid.“ Konkurenční boj se dostal do takového stádia, že Hearst začal překupovat novináře od Pulitzera. Jedním z nich byl také autor známého komiksu. Žlutý kluk se tak začal objevovat na stránkách The New Your Morning Journal. Pulitzer tedy nasadil komiks “Red kid,“ ten si však u čtenářů tak velkou pozornost nezískal. Neetické novinářské postupy a skandály se následně dostaly do dějin jako “žlutá žurnalistika.“

Pulitzerova cena

Pulitzerova cena je jedno z nejprestižnějších žurnalistických ocenění na světě. Za dobu jejího udílení se však kategorie značně obměnily. Kromě novinářských kategorií, jako jsou Veřejná služba, Investigativní zpravodajství nebo Fotoreportáž, zde můžeme nalézt i literární kategorie, mezi které patří Drama nebo Historie. Tímto oceněním se mohou pyšnit Ernest Hemingway, Bob Woodward, Carl Bernstein a další. O laureátech rozhoduje 77 pedagogů, editorů, vydavatelů a spisovatelů.

Pulitzer zemřel roku 1911 v Jižní Karolíně a ve své poslední vůli odkázal peníze na založení první katedry žurnalistiky na světě.

Arnošt Lustig pocházel z rodiny malého židovského obchodníka. Právě jeho původ mu nedovolil dostudovat reálku a zajistil mu pobyt v několika koncentračních táborech. Na konci války se mu podařilo uprchnout z transportu do Dachau a až do roku 1945 se ukrýval v Praze. Hrůzné vzpomínky se později staly inspirací pro spisovatelskou činnost. Velmi ho také ovlivnila ztráta téměř celé rodiny během holocaustu.

Ačkoliv je Lustig známý především jako spisovatel, již během studia na Vysoké škole politických a sociálních věd začal přispívat do novin a časopisů. V roce 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Později působil v Československém rozhlase, v kulturní rubrice časopisu Mladý svět, přispíval do Československého novináře, Mladého světa, velmi často psal také pro Literární noviny nebo do Rudého práva. Pracoval i jako scenárista pro Barrandovská studia. 

Jak sám řekl, právě novinářská kariéra měla velký vliv na jeho psaní. Novinařina jej naučila úspornosti, disciplíně, humoru a pokoře. Také i to, že inspiraci nelze čekat donekonečna a je třeba být hotov tehdy, když to požaduje šéfredaktor.  

Po emigraci v roce 1968 pracoval ve filmovém studiu v Jugoslávii, později přednášel na univerzitě v Iowě, na Drakeově univerzitě v Des Moines a od roku 1973 vyučoval film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 zde získal titul profesora. 

Po návratu do Československa po sametové revoluci vyučoval tvůrčí psaní na Karlově Univerzitě a později byl i šéfredaktorem české verze časopisu Playboy. 

Během života získal mnoho ocenění. K nejvýznamnějším patří například Cena Karla Čapka (nejvyšší literární cena České republiky), Cena Franze Kafky, jejímž záměrem je vyzdvihnout významné osobnosti literatury, které se svým dílem zasloužily o hodnoty demokracie, tolerance a humanismu a v neposlední řadě byl i laureátem Pulitzerovy ceny.

Novináři agentury Reuters Wa Lone a Kyaw Soe Oo neuspěli se svým posledním odvoláním u nejvyššího myanmarského soudu a stráví sedm let ve vězení. Policie zatkla oba novináře už předloni, kdy zveřejnili informace týkající se brutálního zásahu armády proti rohingským muslimům. Soud je následně obvinil z nelegálního držení tajných dokumentů, ve vazbě pak zůstali přes 16 měsíců.

„Byli odsouzeni na 7 let a trest platí,” stroze okomentoval dnešní jednání soudce Soe Naing, aniž by uvedl důvody, proč rozhodl tímto způsobem. Odsouzení novináři navíc nedostali možnost vyslechnout si verdikt soudu, který se nachází v hlavním městě Neipyijtu.

„Wa Lone a Kyaw Soe Oo se žádného trestného činu nedopustili, dokonce se nenašel žádný důkaz. Naopak se stali oběťmi, jejichž pravdivé zpravodajství chtěla policie umlčet. Budeme nadále dělat všechno pro to, abychom je osvobodili,” prohlásil hlavní právní zástupce agentury Reuters Gail Gove.

Zadržení redaktoři se zpravodajsky vyznamenali zejména v roce 2017, kdy popsali zabíjení, žhářství a rabování, které prováděly právě bezpečnostní složky Myanmaru proti rohingské menšině. Jejich informace doplnili a o rok později publikovali kolegové z agentury Reuters, za což minulý týden společně dostali Pulitzerovu cenu za mezinárodní zpravodajství.

S odsouzením reportérů nesouhlasí ani Nicholas Bequelin, regionální ředitel Amnesty International pro východní a jihovýchodní Asii. Podle jeho slov není zadržení Lonea a Ooa ojedinělou ukázkou politicky motivovaného zatčení v Myanmaru. Bequelin prosí mezinárodní špičky, aby na tamější vládu vytvářely větší tlak a dosáhly osvobození nevinných obětí.

Problém politických vězňů kritizují i lokální média. Zatím jediný smířlivý krok tímto směrem provedl prezident Win Myint, když v polovině dubna osvobodil více než 9000 odsouzených. Pomocné sdružení pro politické vězně nicméně uvedlo, že v rámci prezidentovy amnestie se na svobodu dostali pouze dva vězni odsouzení z politických důvodů. Za mřížemi jich přitom zůstává mnohem více.

The Wall Street Journal zaujal článkem o právníkovi amerického prezidenta Donalda Trumpa Michaelu Cohenovi. Ten měl uplatit dvě milenky tehdejšího prezidentského kandidáta, aby o aférách s ním pomlčely a neohrozily jeho volební kampaň.

Text The New York Times se rovněž týkal kontroverzního amerického miliardáře. V tomto případě šlo o daňové podvody, díky kterým se v devadesátých letech měl dostat k desítkám milionů po otci.

Agentera AP si cenu zasloužila informacemi z občanské války v Jemenu. Novináři psali o hrůzách a násilnostech, na jihu Arabského poloostrova strávili rok. Dvojici barmských reporterů píšících pro Reuters se jejich práce stala osudnou, jelikož skončili ve vězení. Informovali o pronásledování menšinového muslimského etnika Rohingů.

Porota cenu udílí už od roku 1917.

Joseph Pulitzer se narodil 8. dubna 1847 v maďarském městě Makó do židovské rodiny. Odtud se přestěhoval do Spojených států a brzy začal pracovat v novinách Westliche Post, kde se zanedlouho stal hlavním editorem.

V roce 1878 zakoupil St. Louis Dispatch a St. Louis Post. Ty následně spojil 12. prosince 1878 do jedněch novin s názvem St. Louis Post-Dispatch, které fungují dodnes.

Poté, co v roce 1883 zakoupil od Jaye Gouldy newyorské noviny New York World za cenu 346 000 amerických dolarů, začaly psát příběhy obyčejných lidí, přibližovali katastrofy, krimi příběhy a skandály ze života smetánky. Tímto krokem zachránil noviny před krachem. A také to byl počátek masové žurnalistiky.

V roce 1895 započal s populárním komiksem Yellow Kid od kreslíře Richarda F. Outcaulta, čímž započal fenomén tzv. yellow press. Komiks vydávali v novém nedělním vydání, díky kterému vzrostly celkové náklady deníku New York World z původních 15 tisíc výtisků na 600 tisíc. Hlavním konkurentem byl Pulitzerovi William Randolph Hearst, který vlastnil noviny New York Journal. Hearst v roce 1896 přeplatil Outcalta a komiks Yellow Kid začal vydávat v jeho novinách.

Pulitzer zemřel 29. října roku 1911 v Charlestonu v Jižní Karolíně. Ve své závěti zanechal peníze na prestižní novinářské ocenění s názvem Pulitzerova cena, kterou již od roku 1917 uděluje Kolumbijská Univerzita v New Yorku.

Sheri Finková

První žena, která získala Pulitzerovu cenu, a to za investigativní reportáž. Tématem bylo zpravodajství o práci lékařů po hurikánu Katrina. Cenu získala v roce 2010, nyní pracuje pro The New York Times Magazin. Před dvěma lety byla také součástí týmu, který získal Pulitzerovu cenu za mezinárodní reportáž o epidemii viru ebola v západní Africe. Američanka, která má doktorát z neurovědy, napsala zatím dvě knihy.

Sabina Slonková

Česká investigativní novinářka, držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky a Ceny Karla Havlíčka Borovského. V minulosti pracovala pro MF DNES, Hospodářské noviny, či web Aktuálně.cz. Nyní je šéfredaktorkou investigativního webu Neovlivní.cz. Známá je také pro články o ovlivňování zakázek na Ministerstvu zahraničí jeho pracovníkem Karlem Srbou, za které byla vypsaná odměna na její hlavu. Rozhovor zde.

Martha Gellhornová

Známá jako jedna z nejlepších válečných reportérek 20. století. Bojovnice proti válce, v jednadvaceti letech přijela do Evropy mapovat politické napětí před 2. světovou válkou. Její reportáže se soustředily většinou na životy a příběhy obyčejných lidí, čímž se velmi lišily od článků, které z války dodávali muži. Vypravila se také do Vietnamu či do Panamy. Její jméno nese také ocenění The Martha Gellhorn Prize for Journalism.

Lucie Výborná

Redaktorka Českého rozhlasu, televizní moderátorka, autorka knihy, dobrodružka. Tak by se dala charakterizovat jedna z nejznámějších žen českého éteru. Dříve pracovala také pro rádio Bonton, či Frekvenci 1. V minulosti moderovala akce typu Sportovec roku, Český lev, a další. Pro Radiožurnál se také zúčastnila expedic na horu K2 a v loňském roce přinesla rozhlas i na vrchol Čo Oju.

Daniela Drtinová

Stálice českého žurnalistického nebe. Od roku 1993 působila v České televizi, nyní ji už tři roky můžeme vidět v DVTV. Za svou práci posbírala několik ocenění, včetně Ceny Karla Havlíčka Borovského a několika Křištálových lup za internetovou DVTV.

Barbora Černošková

První žena, která moderovala olympijské studio pro Českou televizi, konkrétně na ZOH v Soči (2014). Několikanásobná mistryně ČR v synchronizovaném plavání, od roku 2003 pracuje pro Českou televizi, od roku 2012 je moderátorkou pořadu Branky, body, vteřiny. Rozhovor zde.

Mirka Spáčilová

Zřejmě nejznámější filmová kritička na tuzemské scéně. Nejdříve přispívala do Svobodného slova, později do Lidových novin a nyní recenzuje filmy v MF DNES. Její komentáře najdete i v rubrice Názory a na iDnes.cz. Celou svou kariéru strávila v kulturních rubrikách, dnes jde v jejích stopách také dcera Tereza Spáčilová.

Česká republika teď tak trochu prochází mediální krizí. Na našem trhu nastal střet zájmů. Ministr financí vlastní mediální skupinu, která vydává jedny z nejčtenějších deníků u nás. Ovlivňují vlastníci médií ve Spojených státech jejich obsah, a snažil se někdy někdo ovlivnit Vás?

Mně osobně se nikdy nikdo nepokoušel nařizovat, o čem smím či nesmím psát. Vlastníci Miami Herald zastávají přesvědčení, že reportérům by mělo být umožněno psát zcela svobodně, bez omezení a ovlivňování ze strany nadřízených. Standardem v médiích v USA je tlustá zeď mezi zpravodajskou místností a kanceláří vlastníka.

Takže jste v tomto ohledu nezaznamenal žádné problémy, ba ani excesy?

Musím připustit, že znám několik deníků, mezi něž patří například noviny z Las Vegas, jejichž vlastníkem je miliardář, kterému v Las Vegas patří několik kasin a zároveň je štědrým dárcem republikánů. Reportéři těchto novin si stěžovali, že mají zapovězeno psát negativní příspěvky týkající se kasin. Děje se to i v Kalifornii, kde se vlastník jedněch novin pokouší svým reportérům diktovat, o čem mají psát. Takže i v USA se podobné věci stávají. Sami novináři na ně však zpravidla upozorňují, protože žádný dobrý reportér nechce pracovat pro noviny s podobnými praktikami.

O médiích se často hovoří jako o hlídacích psech demokracie. Platí to však v neztenčené míře i pro současnost?

Funkce hlídacího psa je stále zásadní. Já osobně zastávám tezi, že jsme to právě my, kdo obrací pozornost veřejnosti na současné problémy a kauzy. Domnívám se, že zejména v období politických kampaní jsou sdělovací prostředky nahraditelné jen stěží. Politici řeknou cokoliv, jen aby dostali hlas. A jsou to právě média, která by měla jejich výroky podrobovat analýze.

Můžete být konkrétnější?

Klasickým případem takového politika je Donald Trump. Právě díky médiím víme, že mnoho jeho prohlášení se pravdě ani nepřiblížilo. Řada výroků, které politici pronesou, je problematická. A je na médiích, aby k polopravdám, které ovlivňují naše životy, nemlčela a rozpoutala diskuzi. Ověřování faktů napomáhá tomu, že politici nemohou bez povšimnutí šířit nepravdivá tvrzení. Média tak pomáhají udržovat bdělost.

Tradiční republikánský deník The Wall Street Journal se od Trumpa distancoval. Je to poprvé v historii, kdy se deník otočil ke “svému” kandidátovi zády?

Co si pamatuji, tak se to stalo poprvé. Pokud vím, tak většinou se kandidáti podporují hlavně v editorialech. Do WSJ píší opravdu konzervativní novináři, kteří doposud vždy podpořili konzervativního kandidáta. Jenže letošní volby jsou jiné. I tito autoři si uvědomují, že Trump je potenciální hrozbou. The Wall Street Journal čtou převážně podnikatelé a lidé, kteří obchodují na burze. Mnozí z nich vědí, že Trumpovo zvolení by pro podnikání a obchod bylo krajně nevýhodné.

Proč?

Pokud by vyhrál, je jisté, že burza a ceny akcií by šly dolů a schodek státního rozpočtu by se jen prohluboval. Všechna tato negativa si chytří republikáni uvědomují a vědí, že po zvolení Trumpa by šla ekonomika dolů. Myslím, že to je důvod, proč poprvé v historii i oni podpoří demokratického kandidáta. Protože Trump je jednoduše směšný.

Některá média přirovnávala republikánského kandidáta k různým evropským politikům. Sledujete politiku v evropských zemích?

Sleduji, ale nemám příliš času věnovat se jí dopodrobna. Samozřejmě jsem si všiml rostoucího počtu lidí, kteří mají strach z imigrantů. Myslím, že tyto tendence narůstají ve většině evropských národů. Některé hlasy mluví o uzavření hranic, o potřebě přestat pomáhat uprchlíkům. Množí se názory, že dosavadní pomoc imigrantům je chybou. Většina z těchto argumentů je nacionalisticky orientovaná. vím, že pár zemí už určitou transformací prošlo. Třeba Polsko, které má teď silně nacionalisticky orientovanou vládu.

Lze tedy přirovnat Trumpa k někomu z evropského prostředí?

Srovnávat jej s někým ze současných politiků si netroufám. Nejbližší přirovnání, které mě napadá, je analogie s Mussolinim. Italským fašistou, který měl podobnou náturu, dělal spoustu ilegálních věcí, urážel ženy… a mimo jiné vlastnil média.

Pojďme zpět do žhavé současnosti. Jak vnímáte fakt, že moderátory prvních prezidentských debat financovaly demokratické fondy?

Po prvních debatách skutečně padlo několik stížností ze strany republikánů na to, že moderátoři pomáhali Hillary Clintonové, ale nepřikládal bych tomu příliš velký význam. Tisk je k protagonistům debat obecně velmi kritický. Druhý den se však jejich výkony velmi podrobně rozebíraly v různých médiích a většina uznala, že moderátoři se chovali férově k oběma kandidátům.

Moderátor třetí debaty Chris Wallace byl naopak financovaný republikány. Jak hodnotíte jeho výkon co do požadované objektivity?

Chris Wallace čelí kritice nejen od tisku, ale také od řady svých kolegů, protože se prezidentské kandidátky velmi detailně vyptával na skandál týkající se její e-mailové korespondence. Kdežto když byl na řadě Trump, přišla řeč jen například na to, jakou další krásnou budovu má Donald v plánu postavit. Je snadné podlehnout myšlence, že moderátor pomáhá jednomu z kandidátů, ale většinou toto přesvědčení odráží postoj člověka, který debatu hodnotí. Ten podvědomě hledá náznaky, které podpoří jeho názor. Pokud tedy podporuji Clintonovou a uslyším od moderátora jakoukoliv rýpavou otázku, budu si vždycky myslet, že je to vůči ní nespravedlivé. Když naopak fandím Trumpovi, potěší mě kritický dotaz směřovaný na soupeřku a budu spokojený s vyvážeností debaty.

Proč podle vás Hillary Clintonová dlouhou dobu průzkumy v takzvaných klíčových státech?

Hlasování probíhá v padesáti státech a každý z kandidátů má jistých zhruba dvaadvacet z nich. Zbytek – tedy oněch pět až sedm států, kde voliči ještě nemají ujasněné preference – je tudíž doopravdy klíčový. Řekl bych, že Clintonová si vedla lépe díky o poznání lépe zorganizované kampani, kterou pojala velmi moderně.

V čem je její pojetí ve srovnání se soupeřem progresivnější?

Na všechno má lidi. Když je potřeba přesvědčit voliče, aby šli k urnám, má na to Clintonová vyhrazenou celou skupinu, která zjišťuje momentální nálady voličů. Lidé v jejím týmu mají tah na branku, ale také schopnost váhající elektorát přesvědčit a přetáhnout na její stranu. Clintonová měla podle mého kampaň pečlivě naplánovanou a rozvrženou od samého začátku až do konce, což z ní dělalo favoritku. Její protivník v tomto ohledu zaostával.

Co bylo podle Vás největší Trumpovou slabinou?

Jeho kampaň se zaměřovala v podstatě pouze na jeho osobu. Rád pořádá mítinky, kterých se účastní spousta jeho příznivců. Ti ho milují a budou mu vždy pochlebovat, protože to on velmi rád poslouchá.

Je možné nebo pravděpodobné, že zveřejnění dalších e-mailů a výsledků vyšetřování FBI by mohlo ohrozit stávající pozici Hillary Clintonové?

Mám za to, že je krajně nepravděpodobné, že se něco takového stane v příštích dnech (rozhovor se uskutečnil 31. října 2016, pozn. red.). Těch 650 tisíc e-mailů, které se právě objevily, pochází z laptopu jejího manžela. Je také celkem pravděpodobné, že většina z nich jsou kopie již prošetřované korespondence. Klíčovým faktorem je i to, že obsah není nijak závažný, nejedná se přece o plány na ovládnutí světa. Nic přísně tajného tam není. Nemyslím si tedy, že by právě tohle mohlo Clintonovou zničit. Problém spočívá hlavně v tom, že ke státní korespondenci používala soukromý e-mail, který však pravděpodobně nečetl nikdo zásadní. Zítra ovšem může někdo zveřejnit další kontroverzní Trumpovy výroky. Mohou se vyjádřit další ženy a podělit se o to, jak je Trump obtěžoval, a pozornost se strhne zpátky k němu.

Pokud by Hillary Clintonová uspěla ve volbách, stala by se první ženou zastávající úřad amerického prezidenta. Mohlo jí to pomoci získat hlasy navíc, podobně jako Baracku Obamovi pomohla jeho afroamerická příslušnost?

Ve Spojených státech se stále v určitých částech země potýkáme se značnými rasovými problémy. Co se Obamy týče, bylo mnoho lidí proti němu právě kvůli barvě pleti. Takže se v USA logicky najdou také lidé, kteří si myslí, že ženy politiku dělat nemohou. Mají utkvělou představu, že jsou dobré jen k tomu, aby vychovávaly děti. Některé útoky na Hillary Clintonovou se zakládaly právě na tom, že je žena. A to velmi schopná žena, které se republikáni právem bojí. Kdyby se jí nebáli, tak by ji tolik nenapadali.

Čeho se její soupeři obávali především?

Hlavní obava zřejmě pramenila z toho, že byla nejdůvěryhodnější ze všech prezidentských kandidátů. Pak je tu ale i druhá strana mince. Kdyby se na veřejnost dostala videa podobného rázu jako jsou ty Trumpovy, ve kterých by figurovala Hillary Clintonová nebo Barack Obama, veřejnost by je okamžitě odsoudila a brala by to jako naprosto nepřijatelné. Což mimochodem skvěle poukazuje na rasismus v USA. Ale Trumpovi z nějakého důvodu jeho chování prochází. V magazínu The Atlantic jsem četl zajímavou myšlenku, kterou napsala Salena Zito: “Tisk bere Trumpovy výroky doslovně, ale nebere je vážně, kdežto jeho příznivci ho berou vážně, ale ne doslovně.” Vidíme tedy zásadní rozdíl v tom, jak se obě strany liší v pohledu na tu samou věc.

Současný prezident Spojených států ke konci svého mandátu naznačil, že budoucí orientace USA bude směřovat na asijský trh spíše, než na trh evropský. Domníváte se, že pokud by se stala Clintonová prezidentkou, navázala by v tomto ohledu na svého předchůdce?

Hillary Clintonová má v mezinárodní politice obrovské zkušenosti. Ve funkci ministryně zahraničí procestovala více než sto padesát zemí. Spojené státy samozřejmě mají různé důvody k tomu, aby se soustředily na asijský trh. Nemyslím si ale, že upevňování vztahů nebo navazování spolupráce v Asii může rozvrátit americko-evropské přátelství, které trvá šedesát nebo sedmdesát let. Mám za to, že USA se snaží víceméně vyvažovat svá partnerství s ostatními zeměmi. Evropa však zůstává hlavním obchodním partnerem Ameriky, protože vzájemný obchod je výnosný pro obě strany. Nepředpokládám, že by se Spojené státy otočily ke starému kontinentu zády.

Autorky: Martina Jiroušová, Karolína Foitlová