Hlavní příběhovou linku tká bezprecedentní boj The Washington Post, konkrétně vydavatelky Kate Graham a šéfredaktora Bena Bradleeyho, s vládou Spojených států amerických o svobodném šíření informací. V tomto konkrétním případě zveřejnění tajné vládní zprávy Pentagon Papers. Film tak v tomto boji zobrazuje, jak nebezpečné mohou být pokusy o cenzuru tisku.

The Washington Post totiž nejsou první, kteří s touto vládní zprávou vyjdou na světlo. Jen o několik dní dříve zveřejní kusy zprávy na svých listech světoznámý deník The New York Times. Tomu však vláda Spojených států amerických pozastaví činnost a zažaluje je, takže musí k soudu.

Film ukazuje, jak důležitá je pro novináře práce se zdroji. Podle vyjádření jednoho z hrdinů filmu nesmí svůj zdroj novinář nikdy vyzradit. Tato příběhová linka je plná nevystopovatelných telefonů, schůzek v motelech a také špionáže mezi jednotlivými redakcemi.

A co teprve takové hledání v tajných materiálech. To je pro investigativní novináře hotová hostina. Skupinka lidí v čele s šéfredaktorem Bradleeym sedí v obývacím pokoji jeho domu mezi stohy papíru prakticky všude, kde se dá. Dohromady se snaží všichni sestavit ucelený obraz toho, jak celá válka ve Vietnamu probíhala.

Celým filmem pak prostupuje atmosféra toho, jestli by měly noviny The Washington Post zveřejnit tajnou zprávu pod hrozbou soudů a možného ukončení činnosti, nebo by se měli vzdát novinářských hodnot a nezveřejňovat nic. Kate s Benem však ukáží velikou odvahu a noviny s články o Pentagon Papers pustí do tisku, i přesto, že jim dvěma hrozí vězení a novinám postupný bankrot. Soud proti vládě USA vyhrají a uchrání tak novinářské hodnoty a právo obyvatel na svobodu slova a informací.

Celý film zakončuje mezi novináři velice známá scéna, kdy do budovy Demokratické strany vnikli pracovníci aparátu republikánského prezidenta Richarda Nixona. A kdo odhalil na svých stránkách tuto kauzu, která časem vešla do dějin pod názvem Watergate? Byli to Carl Bernstein a Bob Woodward. A kde jinde než na stránkách The Washington Post.

Je pro vás práce tiskového mluvčího každodenní rutina, nebo spíš dynamická práce? 

Je to práce, jako každá jiná, jak se říká v jednom dnes už klasickém filmu. Ne, teď vážně. Dynamická je tato práce v každém ohledu. A to i přes to, že část věcí je jako všude rutina, zatímco druhá část je hektická a vyžaduje, aby člověk reagoval hned a bez přípravy. Do té rutinní kolonky bude vždy patřit vyhodnocování mediálních analýz či tvorba základních rámců komunikačních strategií a PR plánů, krizových manuálů či tvorba vztahů a udržování vztahů s médii a jednotlivými novináři. Tato „všední“ práce je ale základ pro to, aby pak člověk dokázal ustát situace, při nichž musí reagovat rychle, pod tlakem a v krátkém časovém úseku.

Co konkrétně si pod tím mám představit?

Typicky jsou to krizové situace, na které se ve většině případů připravit nemůžete. Až když krize nastane, tak z části těžíte z toho, že víte, na koho se můžete obrátit, že máte k dispozici příslušné komunikační kanály a nástroje. Z velké části je ale každá „krizovka“ o zkušenostech, rychlém rozhodnutí i instinktu. A základním pravidlem samozřejmě je zachovat klid a chladnou hlavu.

Existuje měřítko úspěchu pro tiskové mluvčí?

Tady to asi bude vidět každý trochu jinak. Můj názor je, že základním měřítkem úspěchu je dobrá image vaší firmy a jejího managementu u jednotlivých cílových skupin a obecně v mediálním i celospolečenském prostředí. Práce na tvorbě pozitivního obrazu se skládá z mnoha dílčích věcí. Například články v médiích jsou jen jedna z nich. Mým cílem není to, abych byl co nejvíc citovaný já, ale aby se hovořilo o ČRo. Stejně tak není mým cílem, aby byl ČRo zmiňován v nějaké souvislosti za každou cenu, ale aby byl spojován s tématy, která naplňují představu o tom, jaké by mělo mít médium veřejné služby v naší společnosti postavení a jaké by mělo ctít hodnoty. A teď asi narazíme právě na slovo „měřitelnost“, protože tyto věci se měří jen velmi obtížně.

Existuje tedy něco, co je měřitelné?

Úplným základem, který změřit jde, je pro mě počet mediálních výstupů za každý měsíc a jejich tonalita, kde je cílem být zmíněný či citovaný v pozitivní nebo alespoň neutrální rovině. Dobrým vodítkem jsou průzkumy u našich posluchačů a pak i průzkumy veřejného mínění. Těší mě, že ČRo v nich stále patří k jedněm z nejdůvěryhodnějších médií v zemi.

Platí premisa, že menší citovanost mluvčího je odrazem dobře vedeného dlouhodobého PR?

Citovanost mluvčího se vždycky zvýší, když nastane nějaká krizová situace. Tak to má být. Mluvčí je od toho, aby řešil nepříjemné situace a aby byl případně i hromosvodem, po kterém se sveze nevole novinářů a veřejnosti. Je to jeho práce. Je mediálním štítem instituce, jejíž zájmy hájí. Dlouhodobé PR je důležitá věc, kterou zúročíte právě ve chvíli krize i po ní, ale nepomůže k tomu, aby krize nenastala.

Když jsme u krizových situací, asi nejde pominout Hovory z Lán…

V době, kdy se odehrála kauza Hovorů z Lán, jsem byl ve funkci mluvčího Českého rozhlasu plus minus dva měsíce, jestli se dobře pamatuji. Ale i kdybych měl vystavěné kdovíjak skvělé dlouhodobé PR, stejně by inkriminovaná slova ve vysílání zazněla. Důležitá byla ale následná práce, aby mediálním světem začala rezonovat jiná témata, která jsou pro ČRo důležitá a reprezentují jeho práci. To se, myslím, povedlo. Na Hovory z Lán se zapomnělo a mluvilo se o projektech a vysílání Českého rozhlasu.

Je nějaký rozdíl mezi citováním tiskového mluvčího veřejnoprávního média a podnikového mluvčího?

Rozdíl tu určitě je. Ten vyplývá ze samé podstaty toho, proč tu ČRo je, za jakým účelem byl zřízený, jaká je jeho role a poslání. Když jste firma, máte svůj business, máte své obchodní cíle, svoje obchodní strategie, zodpovídáte se představenstvu či majiteli. Máte svoje vztahy definované na premise „má dáti – dal“, když to záměrně hodně zjednoduším.

A co tedy to veřejnoprávní médium?

Médium veřejné služby má postavení zcela jiné. Patří k jednomu z pilířů společnosti, má být stavebním kamenem demokracie – nezávislé, objektivní, vyvážené. To všechno jsou závazky, které se promítají a musí promítat i do vaší práce a vašeho vystupování. Pokud reprezentujete ČRo, musíte mít na paměti, že je to instituce s obrovskou historií a tradicí, že je normotvorná a že je pod drobnohledem všech těch lidí, kteří její vysílání poslouchají a kteří přispívají na její provoz koncesionářským poplatkem.

Dokázal byste obdobně ukázat na rozdíly mezi prací redaktora média a prací tiskového mluvčího?

Pracoval jsem několik let jako novinář, takže vám mohu s klidem říci, že dělat redaktora a mluvčího jsou dvě zcela odlišné disciplíny. Hlavní rozdíl je v tom, že jako novinář informace ze zdrojů „dolujete“, zatímco jako mluvčí jste jejich „majitelem“ a naopak se rozhodujete, které informace mohou zaujmout, které jsou důležité a které stojí za to poskytnout médiím či na nich dokonce vystavět dlouhodobou PR strategii. V každém případě je ale nesmírně důležité, abyste jako mluvčí, píárista či markeťák znal dobře zásady a způsoby novinářské práce.

Do TOP10 veřejné sféry se poprvé dostal Jiří Fröhlich zastupující Českou obchodní inspekci (ČOI). Za pozornost stojí i umístění mluvčího vlády Martina Ayrera. Představitel komunikace Úřadu vlády se mezi prvními deseti objevil naposledy v roce 2011: jednalo se o tehdejšího mluvčího Jana Osúcha. Mluvčí z veřejného sektoru se k citacím dostávají výrazně častěji než představitelé podniků. Převahu jejich citovanosti lze doložit skutečností, že nejvíce citovaný podnikový mluvčí – Ivo Čelechovský z OKD se celkově umístil až na 4. místě. Druhý Aleš Ondrůj ze Student Agency by ve společném žebříčku skončil až devátý.

„Po letech se v top10 za komerční sektor neumístil žádný zástupce médií, loni devátá Alžběta Plívová (Česká televize) a předloni desátý Jiří Hošna (Český rozhlas) skončili až ve třetí desítce, což je ovlivněné tím, že na rozdíl od předchozích let nemuseli reagovat na tak medializovaná témata jako Hovory z Lán a otázku placení koncesionářským poplatků,“ dodává Věra Bartalosová.

Složení první desítky podnikových mluvčích však doznalo řady změn. „Poprvé se umístila zástupkyně Vítkovice Machinery Group – Eva Kijonková, Roman Pařík prezentující AGH a Marek Sviták z JE Dukovany. V případě OKD a Letiště Václava Havla se v žebříčku prosadili jejich noví mediální zástupci. Po letech se v TOP10 mezi podniky neobjevili představitelé veřejnoprávních médií či VZP,“ srovnala pořadí s předchozími lety Věra Bartalosová.

Nesem vám noviny, poslouchejte,
z té české krajiny, pozor dejte.
Čtěte je pilně a neomylně,
čtěte je pilně a neomylně,
přemýšlejte.

Noviny vytiskla čistá tiskárna,
ve stánky vložila hnedka z rána,
je ovinula a zavinula,
je ovinula a zavinula,
provázkama.

K němž čtenáři z Česka přišli,
i také novináři se tam sešli,
je vítali, je chválili,
je vítali, je chválili,
prachy nesli.

Šéfredaktor jim to sám přikázal,
když se jim v televizi všem ukázal,
ke stánku jíti, noviny koupiti,
ke stánku jíti, noviny koupiti,
hned rozkázal.

Ejhle, při novin vytisknutí,
stal se div veliký jak lusknutí,
neb nevědomost se proměnila,
neb nevědomost se proměnila,
ve vědění.

Mobily v redakcích prozpěvují,
nové zprávy nám ohlašují,
že jsou novinky, čerstvé novinky,
že jsou novinky, čerstvé novinky,
oznamují.

I my též, novináři, nemeškejme,
na naše hodnoty pozor dejme.
Kodexu svého, Pána našeho,
Kodexu svého, Pána našeho,
vždycky dbejme.

„Mediátorovi přeji, aby nikdy nevyčerpal témata. S tím souvisí taky mé přání médiím, aby přežila i další okurkovou sezonu. A v neposlední řadě přeji čtenářům, posluchačům i divákům, aby je informovali kvalitní a kritičtí novináři.“ Tak to nám vzkazuje Filip Titlbach, v současnosti redaktor v Českém rozhlase.

„Všem olomouckým studentům žurnalistiky, jejich pedagogům, ale i všem dalším čtenářům Mediátora přeji co nejklidnější Vánoce. I proto, že jinak si v životě coby novináři mnoho klidu neužijí, to jim můžu garantovat. Ale ono je to tak nejspíš dobře, vždyť proto tu práci vlastně děláme. Hodně štěstí a nápadů do nového roku,“ zdůrazňuje Luděk Mádl, šéfreportér Aktuálně.cz.

„Milí čtenáři Mediátora, přeji vám pohodové prožití vánočních svátků s těmi nejbližšími a v novém roce samé dobré a důvěryhodné zprávy a co nejméně falešných bublin. Studenti žurnalistiky, nezapomínejte být kritičtí a psát pro čtenáře. Mír, lásku, empatii a vítr v plachtách!“ přeje Tomáš Krejčiřík, zástupce šéfredaktora Olomouckého deníku.

„Co je to radost? Toť otázka, kterou jsem před pár okamžiky zaslechl na fakultním nádvoří u popelníků. Autorka si vzápětí sama odpověděla: „Je to vlastně taková forma stresu.“ Následně jí vyhasl zapalovač. Přeji všem čtenářům Mediátora, aby svíčka symbolizující právě radost, kterou na adventním věnci tuto neděli zapálíme, v našich myslích hned tak nevyhasla. A aby nás provázela i poutí následujícím rokem. Užijme si společně onu krásnou formu stresu u dotykových klávesnic chytrých telefonů, potažmo tabletů (a konzervativci u stolních PC), při „listování“ Mediátorem a dychtivém objevování neznámých zákoutí rozbujelé mediální krajiny. Také všem autorům Mediátora přeji vrchovatou porci radosti z přibývajícího počtu čtenářů i zajímavých rubrik… a hlavně to zdraví…!,“ přeje všem vyučující z katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky v Olomouci Karel Páral.

Hned po uveřejnění aplikace jsem musel Českému rozhlasu přičíst plusové body. Dlouho jsem neviděl tak přehledný, pěkný a přitom velmi jednoduchý vzhled, ve kterém byla jedna radost se pohybovat a díky intuitivnímu menu jsem se skoro pokaždé dostal tam, kde jsem chtěl. Ušetřil jsem si tak čas hledáním a ztracením se, což se občas v aplikacích podobného typu stává. Jedinou kaňkou byl na začátku stream živého vysílání, který mi nefungoval tak, jak tvůrci aplikace slibovali, občas se sekal a musel jsem aplikaci restartovat, aby naběhl.

Vydržel jsem a dočkal jsem se. Při plánovaném upgradu live stream opravili a už jsem si tak mohl vychutnávat vysílání ČRo kdekoliv po republice čistě a bez problémů, skoro lépe než z rádia. Aspoň takový jsem z toho měl pocit. Musel jsem vyzkoušet i přehrávání starších věcí z archivu, které fungovalo bezvadně, skoro jako bych přehrával hudbu z telefonu, bez větších zádrhelů. Zprávy jsem přes aplikaci nečetl, protože to dělám běžně i bez ní a stahovat pořady jsem také nezkoušel, protože na to v mém mobilu není místo.

Aplikace iRadio u mě tak díky funkčnosti a přehlednosti prakticky okamžitě zvítězila nad přehrávací aplikací play.cz, která sdružuje spoustu jiných stanic, ale nabízí jen live stream.

iRadio bude mít vždycky místo v mém telefonu, pokud to jen trochu půjde. A není to jen proto, že je to jedna z mála aplikací na území České republiky, která funguje bez větších, ale i těch menších problémů. Uvidíme, co bude dál.

Zhruba 30 stran textů jsem přečetl jednou, dvakrát, třikrát… A pořád jsem neměl dost. Říkal jsem si, proč to sakra čtu tolikrát. A pak mi to došlo. Houpací Osel v časopisové podobě je prostě až příliš krátký. Do prkýnka lidi, já chci něco víc, chci číst dál a dál, nechci se zastavit u toho, jak Boris Cvek mluví o Houpacím Oslovi a vrátit se zase na začátek k článku Jakuba Mikela o Generaci fň. Chci tam dvakrát více rozhovorů, dvakrát více polemik i dvakrát více zamýšlení.

Přesto však oceňuji články všech, kteří se na stránkách HO objevili, všechny jsou něčím zajímavé a nové, vtipné nebo k zamyšlení. Pozastavuji se nad tím, že něco tak kvalitního a dobrého dokáží vytvořit studenti. Díky jim za to, že je něco takového napadlo!

Vedle obsahu samotného se mi hodně líbí i grafické zpracování celého časopisu, ať už jeho černo-červeno-bílá varianta na přebalu nebo odstíny šedé uvnitř časopisu.

Já doufám, že se snad v době příští dočkáme dalšího, tentokrát však o poznání delšího čísla, aby všichni, kdo jsou jako já, měli po nocích co číst.

Podle textu na webu je Houpací Osel hravý publicistický web. Skromně se staví po boku nejdůvěryhodnějších světových médií, leč neuzurpuje si výhradní postavení. Nabízí originální obsah, komentuje politické, kulturní a společenské dění a lajfstajl. Východiskem je nezištná erudice, neokázalý glanc a krajní bezprostřednost projevu.

Novinář, scénárista a moderátor Petr Fischer se kulturní stanice ujme od 1. prosince 2016.  Nahradí Lukáše Hurníka, který ve své pozici skončil k poslednímu červnu. V minulosti působil mimo jiné v Lidových a Hospodářských novinách, České televizi a české redakci britské BBC.

 „ČRo Vltava je důležitou součástí programu Českého rozhlasu jako média veřejné služby. Věřím, že Petr Fischer přispěje k tomu, aby se Vltava profilovala jako moderní stanice artového typu a aby nadále přinášela posluchačům kvalitní kulturní publicistiku, literárně-dramatickou i hudební tvorbu,“ uvedl generální ředitel Rozhlasu René Zavoral.

Jmenování Petra Fischera šéfredaktorem stanice vzala na vědomí svém včerejším zasedání Rada Českého rozhlasu. Dále na schůzi Rada řešila stížnosti posluchačů, například ohledně společné bohoslužby na Radiožurnálu.

Petr Fischer (1969) vystudoval filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během své novinářské kariéry dostal Cenu Rudolfa Medka (2010) a Cenu Ferdinanda Peroutky (2012).

Křeslo šéfredaktora Dvojky opustí 31. července Miroslav Dittrich, který v této pozici působil od října 2013. „Miroslav Dittrich odvedl za dobu svého působení v Českém rozhlasu velký kus poctivé práce. Chtěl bych mu za jeho přínos pro vysílání Dvojky i celého Českého rozhlasu poděkovat a popřát mu mnoho štěstí v dalším soukromém i profesním životě,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Od 1. srpna jej nahradí novinář, historik, editor a autor rozhlasových dokumentů Martin Groman. Ten je předsedou Sdružení Ferdinanda Peroutky a s Českým rozhlasem už patnáct let spolupracuje externě.

Beze změny se neobejde ani zahraniční vysílání ČRo. Novou šéfredaktorkou stanice Radio Praha bude od 1. září Klára Lukešová-Stejskalová, která doposud působila v rozhlase jako vedoucí zahraniční redakce. Na pozici šéfa Radia Praha vystřídá Miroslava Krupičku, který v ní působil dlouhých 18 let. „Také Miroslavu Krupičkovi patří poděkování za jeho dlouholetou práci pro stanici Radio Praha a za formování podoby zahraničního vysílání,“ uvedl generální ředitel Zavoral.

A do třetice se nového vedení dočká i stanice Vltava. A to i přesto, že v otevřeném výběrovém řízení na nevybrali žádného kandidáta. Vedení Vltavy tak od 1. srpna dočasně převezme editor redakce kulturní publicistiky Antonín Pfeifer.

Jaké zkušenosti jsi získal na svých praxích, které absolvuješ už od střední školy?

V regionálním Deníku mě naučili psát zprávy, mluvit s lidmi, zvedat telefon v redakci plné lidí, což pro mě byla skoro nepřekonatelná překážka. Taky jít po podstatě problému, nestydět se zastavovat cizí lidi na ulici a další nezbytné dovednosti. Pak jsem poslal životopis do Českého rozhlasu, kam si mě pozvali na pohovor. Vzali mě a tak jsem mohl během volna, kdy jsem nebyl ve škole, externě spolupracovat. Mezi tím jsem stihl napsat pár reportáží pro olomouckou přílohu MfD a strávit týden v regionálním studiu České televize.

Pomáhá podle tebe studentům po škole praxe získaná v průběhu studia?

Jedině praxe je podle mých zkušeností dostane tam, kam chtějí. Minimálně získají kontakty, které jim v další kariéře můžou pomoct. Tím nepopírám, že je škola důležitá. Jen si každý musí co nejdřív uvědomit, kam chce svojí píli, a často i na úkor něčeho jiného, směřovat.

Kde všude jsi nabíral své zkušenosti ty?

Vedle zmíněných tradičních médií jsem také pomohl založit studentské rádio UP AIR, občas jsem přispěl do nějakého plátku, moderoval jsem maturitní ples, diskuzi o hazardu v Olomouci, společně s Milošem Knorem pak i největší kulturní akci v Sokolově nebo třeba Jeden svět. Člověk s tréninkem profesně vyroste.

Dokázal jsi v takové chvíli skloubit práci se školou?

Bohužel jsem musel školu odložit na druhou kolej. Snažil jsem se do rozhlasu chodit každý den. Psal jsem zprávy, vymýšlel témata a natáčel reportáže. V Olomouci mě dokonce začali pouštět ve studiu za mikrofon, a tak jsem se pomalu začal zbavovat trémy. Pak jsem přesídlil do pražské redakce, kde teď pracuji jako reportér. Hlavním tématem zájmu je pro mě a mou kolegyni pražský magistrát. Jinak pokrývám aktuální události nebo pracuji na dlouhodobějších tématech, jako je sociální centrum Klinika nebo problematika Klokánků.

V Českém rozhlase jsi začínal hned na pozici redaktora a reportéra, nebo jsi postupoval jinak?

Začínal jsem jako stážista v domácí redakci. Dva roky po sobě jsem se snažil co nejčastěji dojíždět do Prahy, kde jsem se učil stříhat, natáčel ankety, tiskové konference a takzvané „hrubáče“, tedy hrubé materiály pro ostatní redaktory, ze kterých pak skládali reportáže. Chodil jsem na hlasová školení a nechával si radit od kolegů. Později jsem začal s rozhlasem spolupracovat častěji, tentokrát v olomoucké redakci.

Co je tedy hlavní náplní tvé práce?

Zpracovávám téměř výhradně zvukové stopy do vysílání, případně vstupuji živě po telefonu nebo prostřednictvím přenosového vozu. Důležitou platformou je pro mě i Twitter, kam píšu krátké a aktuální informace z místa.

Je tvůj pracovní den naplánovaný do poslední vteřiny, nebo i hodně improvizuješ?

Každý den máme pečlivě naplánovaný. Kromě denních plánů zpracováváme i týdenní a měsíční. Víme tak, s čím můžeme ve vysílání počítat a nenadálé situace pak pokrýváme operativně. Každý den je jeden z reportérů nepřetržitě v redakci, tedy si neplánuje žádné natáčení, aby mohl případně rychle vyjet na místo. Máme taky noční pohotovosti, při kterých je redaktor na telefonu a musí být připravený rychle zareagovat. Můj denovlivňuje, jestli mám s někým naplánované natáčení, to jsem pak v terénu. Když jsem naopak v redakci, sleduji agentury, sociální sítě, obvolávám respondenty, politiky a svoje vlastní zdroje, zjišťuji, co je nového a vyrábím zprávy, případně domlouvám natáčení. Když se děje něco aktuálního, vyrážím na místo, zjišťuji informace, natáčím a vstupuji do zpráv nebo do proudového vysílání.

Je práce v rozhlase tvá vysněná, nebo bys chtěl dělat někde jinde/něco jiného?

Rozhlas je výjimečné a velmi specifické médium, kde pracuje tým profesionálů. Je to inspirativní prostředí. Pracuje se mi tam dobře a baví mě to. Není to ale práce, o které jsem snil od dětství. Původně jsem chtěl být člověkem, který odbavuje cestující na letišti a prodává letenky. Když jsem se ale rozhodl, že budu novinářem, chtěl jsem pracovat v audiovizuálním médiu. Zkrátka proto, že je to rychlé, aktuální a kreativní. V tomto ohledu je Český rozhlas rozhodně dream job. A jestli bych chtěl dělat něco jiného? Možná bych si chtěl časem – teď se ale bavíme o dlouhodobém horizontu – zkusit i jiné pozice, určitě ale v rámci ČRo.

K Českému rozhlasu projevuješ od začátku rozhovoru velkou loajalitu, co ji u tebe vyvolalo?

Není to tak, že bych chtěl chválit svého zaměstnavatele, ale upřímně – Český rozhlas má tu veřejnoprávní výhodu full servisu. Máme k dispozici špičkové technické zázemí, bezkonkurenční rešeršní oddělení a dobré techniky. V takovém prostředí stačí přijet na místo a dělat svoji práci. Všechno ostatní máte k dispozici. A nebudu zastírat, že v některých případech prostě pomůže i časem prověřená značka Českého rozhlasu. Lidé jsou díky tomu nakloněni vám s důvěrou říct hodně informací.

Jaký máte v práci kolektiv?

Profesionální, inspirativní a zapálený. Nikdy jsem se nesetkal s odmítnutím pomoci, svým kolegům důvěřuji. Pokud se v nějakém tématu zaseknu, často mi nabídnou svůj pohled na věc, což mě může v tématu posunout. Jsou to lidé, pro které je práce v rozhlase posláním. Věří tomu, co dělají. Vidí v tom smysl, to je důležité.

Tvá práce tě viditelně velmi baví. Zažil jsi ale někdy během práce pro ČRo opravdu nepříjemnou situaci?

Mezi ty nejnáročnější situace patří samozřejmě práce v časovém tlaku. To je každý živý vstup z aktuální situace. Člověk se musí rychle zorientovat, zjistit a ověřit si informace, správně si je sesumírovat a pak, nejlépe bez přeřeků, srozumitelně podat posluchačům. Takovou situaci pak může ztížit třeba napětí mezi lidmi, což se stává na demonstracích nebo pochodech sportovních fanoušků. Já jsem si tím prošel třeba na Hradčanském náměstí při únorových demonstracích v Praze.