Pracuje více než dvacet let jako externí reportér pro National Geographic Česko. V průběhu své praxe navštívil mnoho zemí – od Afriky až po Antarktidu. „Musíte psát tak, aby reportáž byla čtivá a zároveň odrážela realitu,“ tvrdí.
Nedávno jste se vrátil z Antarktidy, kde jste před 18 lety pomáhal se stavbou vědecké stanice Johana Gregora Mendela. Jak jste se cítil, když jste znovu navštívil “místo činu“? Vnímal jste to jinak než před lety?
Když je něco poprvé, tak je všechno takové sladší a voňavější, protože nevíte, co můžete očekávat. Během první cesty jsme jeli stanici stavět, takže jsme věděli, že výprava nebude o vědě, ale opravdu hlavně o stavbě. Já jsem celou akci dokumentoval. Kromě fotek k tomu ještě vznikl i dokumentární film a velká reportáž v magazínu National Geographic. Teď – po těch 18 letech – mě spíše zajímalo, jak stanice funguje a jak se tam žije vědcům. Už jsem věděl, že nyní budu informovat o práci vědců.
Stavbu stanice jste tedy zdokumentoval. Chtěl jste pomoci zpopularizovat vědu?
Já se zabývám popularizací dlouhodoběji. Mým záměrem bylo, aby si veřejnost uvědomila, že je sice pěkné stanici postavit, ale daleko obtížnější je v ní pracovat, postupně každý rok vykazovat výsledky a zachovat kontinuitu zkoumání.
Během vašeho pobytu jste pro Deník psal sérii zápisků. Zmiňoval jste proměnlivé počasí, pití vody z potoka i pečení vlastního chleba. Jak těžké je žít a psát v takových podmínkách?
Život je tam dnes podstatně jednodušší. Tím, jak stanice v současné době funguje, můžete zapomenout na drsné podmínky ve stylu dobyvatelů nebo objevitelů Antarktidy. Je spíše občas těžké najít si čas na psaní a téma, které lidi chytí. Musíte psát tak, aby reportáž byla krátká, čtivá a zároveň odrážela realitu. Navíc je potřeba ji napsat na poprvé, protože zpětná vzájemná komunikace je obtížná.
Jak jste zápisky posílal? Měl jste k dispozici internet?
Využíval jsem internetové připojení přes satelit, ale není možné posílat velké soubory nebo velké fotky, nic takového nejde.
V roce 1994 jste byl součástí Expedice Živá Afrika, která byla zaměřena na geografický výzkum. Následně jste vydal stejnojmennou knížku obsahující reportáže z cesty. Máte nějaký zážitek dodnes v živé paměti?
V paměti vám vždy zůstanou vypjatější situace, ať už příjemné nebo nepříjemné. Já si vždy vybavím havárii motorového rogala se dvěma členy naší výpravy, kteří zahynuli pod Kilimandžárem. Strávili jsme spolu šest měsíců v jednom autě, věděli jsme o sobě prakticky všechno. Okamžik, kdy vedoucí expedice volal domů rodičům těch dvou kluků a oznamoval, že už se jim nevrátí, byl mrazivý.
Přesuneme se k trochu lehčímu tématu. Kam si zapisujete poznámky a nápady? Máte notebook, nebo radši používáte jiné prostředky?
Novinařinu dělám zhruba od devadesátých let, takže jsem taková živá fosilie a pamětník toho, že se kdysi používal jen zápisník. To, co jsem si nezaznamenal a večer nepřepsal do deníku, neexistovalo. Teď už je to díky mobilu nebo počítači jednodušší. I když jsem měl s sebou na Antarktidě malý noťas, stejně jsem si poctivě psal každý den deník. Ty zásadnější věci ještě přepisuji do počítače a vše zálohuji. Jak říkal můj počítačový technik, data rozdělujeme na zálohovaná a ztracená. A já mám vždycky hrůzu z toho, že má data budou ta ztracená.
Schováváte si své staré zápisníky?
Schovávám, mám doma sklad. Jedna banánová krabice je plná právě těchto zápisníčků. Je to výhodné, když potřebuji informaci, co se jakýkoliv den na cestě událo.
Vystudoval jste fyzickou geografii a kartografii, což jsou obory, které se novinařiny moc netýkají. Co vás k ní přivedlo?
Zjistil jsem, že dělat vědu v „první lize“ mi moc nejde. Přišel jsem ale na to, že umím psát, jakž takž něco nafotit a snažím se takto geografii spojit s obyčejnými starostmi všedního dne.
Předtím jste pracoval pro český časopis Koktejl. Jaký byl přechod z tohoto magazínu do National Geographic, který má zahraničního majitele? Vnímal jste nějaké rozdíly?
Koktejl byl ve své době nejlepší, byla to pro mě výborná škola. S tehdejší šéfredaktorkou Janou Patkovou jsme zažili nejvíce expanzivní dobu magazínu. A jak občas mnozí říkají – byla to jízda. Až zpětně si člověk uvědomí, jak se doba s příchodem elektronických médií pozměnila. Co se týká National Geographic, nakladatelství Vltava Labe Media má licenci na publikování v českém jazyce a vy se musíte podřídit požadavkům majitele, který vám licenci zapůjčuje.
V NG působíte od roku 2003 jako externí reportér. Co tato práce obnáší? Bylo těžké ji získat?
Začal jsem zde s projektem výstavby české stanice, který se vedení magazínu zamlouval a exkluzivně o něm psal, takže to byl docela dobrý start. Hodně záleží na nápadech a na tom, jak je člověk zpracuje. Dělali jsme například velkou reportáž po stopách Emila Holuba. Strávili jsme určitou dobu v Zimbabwe a Zambii – zkrátka tam, kde se pohyboval. Někdy se naopak věnuji místním tématům. Je to spíš o chuti psát a snaze zachytit určitou událost neotřele v intencích magazínu tak, aby to čtenáře bavilo.
Máte možnost si v magazínu navrhovat vlastní témata?
Místní témata si navrhujeme sami se schválením šéfredaktora. Důležité také je, v jakém čísle se téma bude publikovat a zda by se nehodilo i k jiným tématům.
Kde berete inspiraci?
Je to o nápadu, který ale nepřichází automaticky. Pročítám si své deníky a dívám se, co by se dalo více rozpracovat. Už delší dobu sleduji pokrok v nanotechnologiích. Mám nějaké nápady, ale jedná se o velmi rozsáhlé téma. Spíše si ho nechávám bublat v hlavě a píšu si zatím jen poznámky – co by tam mohlo být a co by se dalo vyfotit. Snažím se, ať je to pro čtenáře zajímavé od začátku až do konce.
Rád také fotíte, pořizujete si tak fotky k reportážím sám?
Většinou ano, to je možná moje výhoda, reportáž umím napsat a zároveň nafotit. Sice to nenafotím na úplně top úrovni, ale celek – text a fotka – je moje silná stránka.