Denní věštec nebyl nikdy médium, které by kouzelnická společnost mohla považovat za doopravdy seriózní. Pod vedením Voldemorta a jeho Smrtijedů se však velice rychle stal doslova hlásnou troubou propagandy. Čerpala autorka kouzelnické ságy svou inspiraci přímo z historie?
„Harry Potter: nežádoucí číslo 1.“
„Mudlovští šmejdi a nebezpečí, která představují pro pokojnou čistokrevnou kouzelnickou společnost.“
Tyto a další manipulující a lživé titulky mohli vídat kouzelníci a čarodějky ze světa Harryho Pottera na stránkách Denního věštce den co den během celé druhé kouzelnické války. Denní věštec, jediné kouzelnické noviny v Británii s významným dosahem, byl pod masivním vlivem vlády, respektive ministerstva kouzel. Ve chvíli, kdy ministerstvo ovládl lord Voldemort se svými Smrtijedy, se Věštec jejich zájmům zcela podřídil. To se projevilo zahájením masivní kampaně proti nežádoucím osobám, jako byli kouzelníci mudlovského původu nebo blízcí Harryho Pottera.
Není tajemstvím, že Denní věštec měl značné problémy se seriózností již před nadvládou Pána zla. Nejenže šel na ruku tehdejšímu ministrovi kouzel Popletalovi, ale zaměstnával například Ritu Holoubkovou. Novinářku, která své profesi sice rozuměla dokonale, ale uchylovala se k vysoce neetickým praktikám a neváhala si fakta upravit i zcela vymyslet. Ostatně to, že hlavním smyslem existence Věštce nebylo informovat a vzdělávat veřejnost, ale dělat zisky, nám potvrdila právě sama Rita. „Denní věštec je tu od toho, aby se prodával, ty hloupá,“ prohlásila jednou směrem k Hermioně Grangerové.
Čtenář si nemůže nevšimnout jistých paralel mezi světem Harryho Pottera a skutečným světem kolem nás. Lze předpokládat, že autorka populární ságy, Joanne Rowling, se pomocí Denního věštce snažila svým čtenářům ukázat, jak důležité je pro zdravou fungující společnost mít nezávislá seriózní média, která budou vždy odvádět kvalitní práci, a to bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci. A naopak jak nebezpečné je, když se média podřizují zájmům jednotlivců. Důvod je jasný. Ten, kdo má pod palcem média, totiž drží v rukou klíčový nástroj pro manipulaci společností a může velice snadno směřovat veřejné mínění směrem, který je pro něj výhodný. Pro potvrzení této myšlenky nemusíme chodit příliš daleko do historie.
Téměř totožnou rétoriku používal například nacistický týdeník Der Strümer během druhé světové války proti Židům. Ten byl vydáván od roku 1923 až do konce války a jasným důkazem jeho výrazně antisemitského postoje bylo motto „Židé jsou naše neštěstí“, které bylo k vidění hned na titulní straně. Příkladem podobného propagandistického média z dob socialismu je Rudé právo. V propagandě režimu hrálo klíčovou roli.
Na pozoru bohužel musíme být i v dnešní svobodné době. Podstatná část českých médií je v současnosti pod vlivem premiéra Andreje Babiše, který brzy po svém vstupu do politiky koupil Mafru, jeden z hlavních mediálních domů. A tak jako lord Voldemort potřeboval rozdmýchávat strach, nejistotu a vztek a přesvědčovat kouzelnickou společnost, že mudlové (nekouzelníci) jsou pro ni nežádoucí, Babiš úplně stejně využívá ve svých médiích negativních emocí. Pomáhá mu to ve špinění svých politických soupeřů a vykreslování jeho osoby jako zachránce proti neexistujícím problémům.
My Češi naštěstí oproti britským kouzelníkům a čarodějkám máme tu výhodu, že nejsme odkázáni jen na jediné velké neseriózní noviny a pár menších plátků, ale máme i svá nezávislá média. Jejich nezávislost je ale neustále v ohrožení a měli bychom proto pozorně sledovat, co se s nimi děje. Nikdy bychom neměli dopustit, aby se podřídila něčím soukromým zájmům – protože to může být prvním krokem ke ztrátě svobody.