Štěpánka Martanová je bývalou studentkou žurnalistiky na Univerzitě Palackého. Během studií nasbírala spoustu praktických zkušeností a dnes je redaktorkou zpravodajství České televize, moderátorkou pořadu Týden v politice a redaktorkou zpravodajství Českého rozhlasu Regina.
Pracujete jako redaktorka pro Českou televizi (ČT). Mohla byste nám popsat, co vše tato práce obnáší?
Obnáší to hlavně pevné nervy a spoustu času. Záleží na tom, co zrovna dělám. Pokud natáčím reportáž pro Události, den je následovný: Ráno v 9:25 přijdu na poradu, kde mám jasně dané téma. Protože se věnuji politice, je to většinou hlavní zpráva dne, tedy otvírák. S editorem doladíme detaily, řekneme si jak bude reportáž postavená, jestli tam dáme nějaký příběh nebo bude jen čistě politická. Tím končí dopolední přípravy ve studiu a kolem desáté vyrážím točit do terénu. S nasbíraným materiálem se vrátím zpátky a píšu reportáž. Po letech praxe už to má člověk v hlavě a jede jako stroj.
Žádné problémy tedy obvykle nenastávají?
Občas se stane, že nejde přijít na ten správný začátek, což mají někdy všichni novináři. Většinou si ale stačí dát kafe nebo nějakou svačinu, na chvíli se od daného tématu odpoutat, a za čtvrt hodinky vám to naskočí a reportáž je na světě. Samotné zpracování reportáže, tedy napsat text a sestřihat ji, je přibližně záležitost dvou hodin.
Jak často jste v kontaktu s editorem?
Po dopolední poradě jdu za editorem a domluvím se s ním, jestli dáme do reportáže veškerou opozici, nebo jen určitý typ, a to z toho důvodu, že jsme doposud měli sedm stran v Poslanecké sněmovně, což je na krátkou reportáž opravdu hodně. Jsou témata, například financování politických stran nebo schválení důležitých zákonů, kde se oslovuje všech sedm stran a témata, kde nám stačí jedna koalice a jedna opozice, což je například téma o tom, jestli by občanské průkazy měly mít čipy. Toto vše doladíme s editorem dopoledne nebo během dne, kdy si voláme. Když mám reportáž hotovou, jdu za ním a on si ji přečte. Kontroluje strukturu, na které jsme se domluvili, a hlavně obsah, aby tam nebyla nějaká chyba, což se samozřejmě může stát – nejsme stroje. Pak se jde přibližně na hodinu do střižny, kde editor vidí finální verzi reportáže.
Nejste jen redaktorka, ale také moderátorka pořadu Týden v politice. Co obnáší tato práce?
Tento pořad dělám s Láďou Kebruškem. Moje náplň práce je ta, že sestavuji bodový scénář, domlouvám si hlavního hosta, většinou je to ministr, který má daný týden aktuální agendu, a ještě rozdám práci dvěma kolegům v kraji. S nimi se domluvím co se u nich zásadního politického děje. Když mám všechno hotové, i natočený rozhovor, točí se tzv. spojováky, kterými provedu diváky pořadem. Je to úplně jiný typ práce, kde jsem spíše ve funkci editora a moderátora.
Je hodně rozdílná práce v ČT, jako veřejnoprávním médiu, a v soukromé televizi Prima?
Těžko říct jak je to v dnešní době, protože jsem z Primy odešla už před deseti lety. Odlišné to ale určitě je. Veřejnoprávní médium má dané určité věci, které musí vysílat. V soukromé televizi si můžete vybrat co odvysíláte. Je tam také rozdíl v kvalitě zpracování. Pak jsou v soukromé televizi jisté věci, kterých jsem já svědkem nebyla, ale víme že se dějí, a to jsou reportáže na objednávku. Někdo může říci, že se to děje i v ČT, ale to si nemyslím. Primární rozdíl je ale určitě ve výběru témat a v jejich zpracování.
Jak jste se dostala do ČT? Chtěla jste tam vždy pracovat?
Napsala jsem šéfredaktorovi e-mail. Z placu jsem znala kolegu Honzu Osúcha, se kterým jsme se jednou zapovídali, a já se zeptala, jestli někoho nehledají. On mi řekl, ať napíšu šéfredaktorovi. Tak jsem napsala, šla na pohovor a dostala práci. Paradoxně jsem nikdy do ČT nechtěla, ale nyní jsem hrdá, že tam pracuji. Když se podíváme na to, jak u nás v dnešní době vypadají média, tak si myslím, že ta veřejnoprávní jsou v současnosti jediná záruka vyváženosti a objektivity.
Pamatujete si na svou úplně první reportáž?
Ano, bylo to na Primě. Hrál se fotbalový zápas Česko – Slovensko. V té době jsem fotbalu vůbec nerozuměla, a editor mě vyslal do Berouna, ať natočím reportáž o tom, kdo komu bude fandit. Šla jsem na fotbalové hřiště a naháněla kluky, kteří si čutali po škole, na anketu.
Spolupracujete také s Českým rozhlasem. Co je pro vás větší srdeční záležitost?
Určitě rozhlas, a to vám řekne každý, kdo tam kdy pracoval. Nedokážu to popsat, ale rozhlas je kouzelné místo, kam se každý rád vrací. Vše, co umím, mě naučili tam. Veškerou praxi, kterou vám škola nedá, jsem tam získala. Měla jsem hrozně dobré kolegy, kteří nade mnou stáli a naučili mě svou práci dělat dobře. Náplň práce je také odlišná, protože v rozhlase musíte přemýšlet trochu jinak, musíte více mluvit a hrát si s jazykem.
Chtěla jste být novinářkou už odmala?
Chtěla jsem být novinářkou už na střední škole, kde jsem psala do školního časopisu. Paradoxně jsem ale měla čtyřky z češtiny. Šla jsem si však za tím, co mě bavilo a splnil se mi sen.
Studovala jste v Olomouci. Jak na ni vzpomínáte?
Krásné město, tvrdá škola. Měla jsem to jednodušší v tom, že jsem předtím studovala VOŠ Publicistiky v Praze a do Olomouce jsem si šla udělat titul bakaláře. Spoustu věcí jsem už uměla a díky praxi to bylo snazší. Vzpomínky mám ale velmi pěkné.
Co vás na vaší práci nejvíce baví a naplňuje?
To, že se setkávám se zajímavými lidmi a dostávám se do míst, kam bych se běžně nepodívala. Setkala jsem se například s Tony Blairem nebo měla možnost letět na služební cestu s předsedou sněmovny do států jakými jsou Uzbekistán a Kazachstán. Je to velký bonus téhle práce. Nejvíce mě však baví volby. Je to sice náročná práce, která zabere spoustu času, ale zároveň je to velký adrenalin, protože víte, že volby mají velkou sledovanost.
Ptaly se Štěpánka Kotrbová a Radka Kmochová