Čím víc textů do Reportéra píšu já, tím jsou z toho naši grafici vyděšenější, říká o svém zvládání deadlinů Robert Čásenský

Robert Čásenský, jeden z předních českých novinářů, mimo jiné v letech 2006-2013 působil jako šéfredaktor deníku MF DNES. Následně založil magazín Reportér, ve kterém účinkuje jako šéfredaktor nyní a nám přiblížil, o čem jeho práce je.

V čem se liší práce šéfredaktora deníku a měsíčníku?

Hlavně v tom rytmu. U deníku se z velké části zabýváte aktuálním děním a tím, co dáte večer na titulní stranu, a tomu je přizpůsobený i rytmus celého dne. U MF Dnes jsme vždy začínali kolem deváté hodiny ráno a od samého začátku, tedy první porady redakce, jsme se nejvíce zajímali o to, co bude otvírák na titulní straně. I v deníku se však vyskytlo plánování. Některá témata, například do magazínu, se připravovala předem. Ovšem hlavní náplň novin je stále tažená událostmi. Na stranu druhou, musíte být připraveni i na to, že se nic nestane, ale pokud ano, tak musíte získat co největší počet informací a ty zpracovat.

A jak je to tedy u měsíčníku?
V případě měsíčníku, jako je ten náš (Reportér), je to právě daleko více založeno na plánování. Dlouho dopředu se rozhodujeme o tom, kterým tématům se budeme věnovat. Jelikož je chceme zpracovat důkladně, tak to někdy zabere i řadu měsíců práce na jednom článku. Podobné jsou si deníky a měsíčníky právě v tom závěru, kdy u obou musíte vymyslet lákavý titulek a k němu kvalitní foto na titulní stranu.

Sledujete ještě další rozdíly ve své práci, kdy srovnáte konkrétně MF Dnes za „své éry“ a Reportéra v současnosti?

Samozřejmě rozdíl mezi mou prací šéfredaktora v MF DNES a Reportérovi je počet lidí. Zatímco v deníku jich bylo dvě stě, v našem malém magazínu nás je dohromady šest. Takže když jsem si na cokoli vzpomněl ve velké redakci, byli tam na to lidi. U nás si musíme veškerou práci dělat sami v malém počtu.

Co uděláte jako první, když ráno přijdete do redakce?

Rozsvítím světla. Většinou se pustím do práce, kterou mám rozdělanou. Já si toho totiž obvykle naberu víc a pak se mi kolikrát zdá, že nestíhám. Ale stihnu to. Rozhodně si na začátku nečtu noviny. Ty mám obvykle přečtené z mobilu, když odvedu dceru do školy a jdu pěšky do redakce.

Jaká byla vaše cesta od redaktora k šéfredaktorovi?

Vlastně docela přímá, i když dlouhá. Redaktora jsem začal dělat v Českém deníku v květnu 1993. Poměrně rychle jsem se stal součástí týmu lidí, kteří sestavovali titulní stranu. Tehdy to tak chodilo, že lidé, kterým bylo kolem dvaceti, měli obrovské šance, protože nebyla žádná střední generace novinářů.

Kam jste se posunul poté?

Poté, co dala většina redakce výpověď, jsem odešel také, a to do novin, které se jmenovaly Telegraf. Ty už dnes ovšem neexistují. Odtud jsme odešli poté, co se tehdejší vládě ODS kolem Václava Klause úplně nelíbilo, co jsme psali o jejich přátelích. Následně jsem trávil nějakou dobu ve vlastní PR agentuře s pár dalšími kolegy. Roku 1997 jsem nastoupil do Lidových novin, kde jsem od roku 1998 působil jako zástupce šéfredaktora. Tyto noviny jsem také opustil a od roku 2001 jsem nastoupil na stejné místo v MF Dnes. V lednu 2006 mi němečtí vlastníci nabídli post šéfredaktora a ten jsem zastával až do roku 2013, kdy MAFRA změnila majitele. Pak už jsem tam být nechtěl.

Co je podle vás na vašem postu nejnáročnější?

Zabírá to hodně času. Pokud to děláte pořádně, často zůstanete v redakci do noci. Ale jinak je to dobrá a hezká práce, kterou mám rád.

Jaké máte vztahy v redakci? Jste spíš šéf a nebo kamarád?

To byste se museli zeptat spíš mých kolegů. I v tak velké redakci jako byla MF jsme to měli založené na vzájemné komunikaci. Samozřejmě, že rolí šéfredaktora je konečné rozhodnutí, ale já jsem se vždycky snažil o to, aby to nebylo autoritativní rozhodování, ale spíše konsenzuální, a snad se to povedlo, alespoň podle toho, co ostatní říkali.

Stalo se vám někdy, že jste vy nebo vaši kolegové nedodrželi deadline?

Mně se to stává poměrně pravidelně. Čím víc textů píšu já, tím víc jsou z toho naši grafici vyděšenější. Mám dlouhodobé problémy, protože, jak už jsem zmiňoval, já si toho vždycky naberu víc, než jsem schopen stihnout. Na druhou stranu nikdy se nestalo, že by noviny neodešly a nebo nevyšly včas. Někdy to je sice hektické, dramatické, až dramatické, ale nikdy se nestalo, že bychom to úplně prošvihli.

Musel jste někdy své zaměstnance za něco trestat?

Občas to tak je. Někdo udělá chybu a vy ho potrestat musíte. U mě to ovšem zpravidla nebyl trest jako takový, ale spíše výstrahy. Ovšem stalo se nám, že jsme měli v redakci fotografa, který podváděl s cesťáky (vyúčtováním cestovních výdajů) a obíral redakci, takže toho jsme vyhodit samozřejmě museli. V Reportéru ne, protože tady mám lidi, kteří dělají novinařinu dlouho, umí to a vybral jsem je tak, aby spolu byli schopní pracovat a aby se k sobě hodili.

Přidat komentář