O profesi fotožurnalisty jsme se pobavili s fotografem pro ČTK Luďkem Peřinou. Ten nám prozradil, co je podstatou jeho práce, jak to chodí s technikou a jaké jsou požadavky na novinářskou fotografii.
Co je podstatou vaší práce? Co všechno pro ČTK děláte?
Má práce se týká obrazového zpravodajství a mým úkolem je k obrázku připojit také text, ale velmi obecný. Jen popsat co je to za událost, kde to je, co je tam za osoby atd. Výstupem mé práce je tedy fotografie s popiskou.
Fotíte sám nebo jezdíte fotit zároveň s redaktory?
Je to tak půl na půl. Spíše jezdím sám, protože je hodně věcí, které se dají vyfotit, ale nedá se o nich napsat a naopak. Sem tam jezdím i s redaktory, třeba s kolegyní jezdím dělat soudnictví.
Je potřeba na tuto profesi nějaké vzdělání?
Myslím, že mnohem lepší než vzdělání je škola života. Je potřeba člověka hodit do vody a nechat ho tam plavat. Buď chytne tempo a poplave, nebo nechytne a klesne pod hladinu. O podmínce vzdělání u naší profese nevím. Spíše jde o to obrazové vnímání, ne o titul.
Jak jste se vy osobně dostal k této profesi?
V novinách pracuju od roku 1992. Začínal jsem v Hanáckých novinách. Pak jsem byl dlouho, asi 16 let v Mladé Frontě Dnes. Na tu dobu mam krásné vzpomínky, tam jsem se naučil vše, co teď v praxi využívám, byla to dobrá škola, taková škola života. Teď jsem pátým rokem u ČTK.
Máte v ČTK nějakou specializaci nebo fotíte úplně vše?
Jsem univerzální fotograf. To mě moc naplňuje, ta všestrannost. Pořád zkouším něco jiného, takže mě má práce nikdy nepřestává bavit.
Máte stálou pracovní dobu?
Ne žádnou od do pracovní dobu nemám. Pracuji, kdy je zrovna potřeba. Někdy večer, v noci, ráno, …
Upravujete nějak fotky poté, co je vyfotíte?
V počítači dělám maximálně výřezy nebo upravím nějakou křivku. Na nic jiného není čas, proto ji musím vždy vyfotit co nejlépe.
Kolik fotek průměrně nafotíte?
V průměru fotím tak dvě fotky denně. Ale je to těžké to tak říct. Jsou týdny, kdy se musí fakt makat, aby se vše stihlo. Pak jsou taky týdny, kdy člověk neví, co by zpracoval a pořád dumá. Nejhorší období jsou kolem Vánoc, začátek nového roku, taky letní prázdniny. To si pak člověk musí najít něco, na co by se zaměřil. Jeden rok jsem si našel zajímavé muzea, jako muzeum sekyrek, železnic a to jsem chvíli fotil.
Jaké jsou požadavky na fotky?
Je podstatné zachytit celek, pak třeba detail. Taky záběr celku, polocelku, nějakou atmosféru se snažím zachytit, zátiší, atd. Aby tam vždy byly různé záběry, aby nebyly jen z jednoho místa a tak. Snažím se, aby zákazník dostal soubor zhruba pěti fotek a mohl si z nich vybrat to, co potřebuje.
Jak je to s technikou? Máte vlastní nebo používáte techniku ČTK?
Je to technika ČTK. Což je obrovská výhoda, někteří kolegové pracují na volné noze a musejí mít techniku vlastní. Technika je sama o sobě hrozně drahá. Nemají tedy k dispozici takové vybavení jako my. ČTK dle mého disponuje opravdu špičkovým vybavením. Loni jsem dostal to nejnovější tělo, které zrovna bylo na trhu. Teď dokonce nabízíme zákazníkům službu Rychlé foto. Znamená to, že fotku odešlu na server do Prahy hned po vyfocení pomocí speciální vysílačky připevněné na fotoaparát.
Vnímáte svoji práci jako kreativní nebo je to pro vás už spíše stereotyp?
Určitě je to kreativní, ale svým způsobem je to i trochu rutina. Už člověk nemusí vymýšlet, jak co vyfotit, už ví co a jak. Trochu té rutiny, nebo spíše té řemeslnosti tam je. Ale tím, že mám více času, než když jsem pracoval v novinách, tak se do fotek snažím dostat něco nového. Abych se nepodíval do archivu a neřekl si aha to je úplně stejné jako minulý rok.
Je tato práce stresová?
Stres jsem zažil spíše když jsem ještě dělal pro noviny. V ČTK je to jiné, tady se všechno plánuje dopředu, takže víme co a jak. V novinách to tak nebylo, často se stávalo, že nás pro fotky posílali na poslední chvíli. Taky byly náročnější na množství fotek. Museli jsme spěchat na jednu akci, pak hned zase rychle na druhou. Tady v ČTK je to větší pohoda, není potřeba tolik fotek, mám více času, můžu si vše pořádně promyslet, zůstat po celou akci a nacvakat si co potřebuji.
Co naopak vnímáte jako největší plus u vaší profese?
Tato práce má úžasné kouzlo v tom, že se setkáváte každý den se spoustou hrozně zajímavých lidí a tento osobní kontakt je úplně nenahraditelný. Je to strašně obohacující pro člověka.
Vzpomenete si na nějaký silný zážitek?
Silným zážitkem pro mě bylo fotit papeže Svatého Jana Pavla II. na Svatém Kopečku v roce 1995.
Baví vás a obohacuje vaše práce i po těch letech, co ji děláte?
Tomu co dělám říkám, že jsem dělníkem fotografie. Někde jsem to možná četl nebo mě to napadlo samotného, už nevím. Pokládám se za dělníka fotografie a baví mě to, i po těch skoro pětadvaceti letech. Samozřejmě, že mám někdy blbou náladu, nebaví mě to a netěším se, ale to je jen výjimečné. Spíše se těším, koho nového zase potkám a co nového se dozvím.