Stejně jako u jiných profesí, také žurnalisté musejí začínat od píky. Začátečníci většinou se svými prvními mediálními příspěvky nezbourají svět, ale trpělivost růže přináší. O tom se přesvědčil i dvacetiletý Jirka z Dolního Újezda u Litomyšle, který se z eléva vypracoval na moderátora stanice Český rozhlas Dvojka.
s přispěním Barbory Chytilové
Kdy ses začal zajímat o rozhlas?
O Rozhlas s velkým R asi v patnácti letech. Ale pokud jde o rádio obecně, tak to musím zabrousit ještě do dávnější historie. Všechno začalo, když mi bylo asi dvanáct a založil jsem si své první internetové rádio. Vysílalo jednou za týden a musím přiznat, že ho nikdo neposlouchal. Už tenkrát sem ale tušil, že jednou na to budu v dobrém vzpomínat, a že právě tohle mě může dostat někam dál.
Takže jsi měl později další internetové rádio?
Ano. Druhý pokus už vyšel lépe. Vlastně moc dobře. Po tři roky bylo jedním z nejposlouchanějších amatérských rádií na internetu. S kamarády, kteří se na vysílání spolupodíleli, jsme se snažili napodobovat anglické BBC Radio 1 a můžu říct, že se nám to dařilo. I když pak nakonec skončilo, vzpomínám na ty roky jako na ty nejlepší, co jsem zatím prožil.
Jak jsi navázal spolupráci s Českým rozhlasem?
Do Českého rozhlasu jsem se dostal v sedmnácti. V rámci studia na střední škole jsem sháněl dvoutýdenní praxi, a proto jsem oslovil tři regionální studia Českého rozhlasu. Zpětné vazby jsem se dočkal ze studia v Pardubicích, kam jsem nastoupil na pozici eléva. Rozhlas sice jako elévy přijímá obvykle vysokoškoláky, které školí ve speciálním elévském programu v Praze, ale asi jsem se jim zalíbil.
Jakou práci ti jako elévovi svěřili?
Začínal jsem jako každý začátečník. Nejprve jsem natáčel ankety. Ta první měla asi tři minuty. Ptal jsem se v ní lidí na ulici, jak vzpomínají na svoji maturitu. Odevzdanou práci mi editorka pak ještě třikrát vrátila s tím, abych ji doladil. V té době jsem to bral jako neúspěch, ale dneska už vím, že právě tohle mě vyškolilo dělat práci na výbornou.
Co přišlo potom?
Následovala první reportáž. Ta už byla složitější. Musel jsem nejenom shánět respondenty, ale i obvolávat organizátory akcí, případně pořídit fotky na web a hlavně pak všechno sestříhat. Většinou jsem se do redakce vracel s hodinovým materiálem, ze kterého jsem musel vystřihnout jen tři a půl minuty.
Práci v rozhlasu beru jako koníček
Jak vypadal tvůj každodenní program?
Do redakce jsem přicházel kolem osmé hodiny. Zjistil jsem si, co se kde aktuálně děje a vybral si nějaké téma, kterému jsem se chtěl ve své reportáži věnovat. To mi musela ještě schválit editorka. Následoval minimálně jeden telefonát na místo, kde jsem chtěl natáčet, a pak už jsem s přenosným rozhlasovým mikrofonem vyrazil do terénu. Po sestříhání nahrávky jsem reportáž připravoval do vysílání a většinou si ji ve studiu po boku moderátora i sám živě uvedl.
U Rozhlasu jsi zůstal i po maturitě a dnes je z tebe skutečný moderátor.
Přesně tak. Z eléva se po třech letech stal moderátor na celoplošné stanici Český rozhlas Dvojka. Vysílám teď skoro každý den noční vysílání, které začíná v deset. Ohlásím začátek Četby na pokračování, která je už předtočená. Do půlnoci pak dělám práci zvukového technika pořadu Noční mikrofórum, takže pouštím písničky a mikrofony ve studiu. Po půlnoci se ale ze mě stává moderátor a až do pěti odbavuju celé vysílání sám. Sedím přímo v režii, pouštím písničky, mikrofony a do toho i mluvím. Občas taky pomáhám jako mistr zvuku na stanici Plus a jednou se mi poštěstilo zaskočit za moderátora i na Radiožurnálu.
A co platové ohodnocení?
Jako elév jsem samozřejmě nic nedostával. Žádné peníze bych ale ani nechtěl. Přínosem pro mě byly hlavně získané zkušenosti. Jako moderátor už plat dostávám, ale práci v Rozhlasu beru pořád spíš jako koníček než zaměstnání.
Jaké další benefity ti práce v rádiu přináší?
Setkávám se tu s lidmi, kteří mají stejné záliby. Taky jsem pořád v obraze a můžu být přímo u zdroje informací. Kromě toho jsem tu potkal mnoho slavných hostů, například Táňu Fisherovou, Danu Batulkovou nebo Matěje Rupperta. Je mi ctí vídat tu také známé moderátory stanice – Jaroslava Svěceného, Ondřeje Kepku, Zoru Jandovou, Jana Cimického a Romana Šmuclera nebo komentátory Petra Nováčka a Milana Slezáka. To jsou velká jména rozhlasové pavlače.
Smysl rozhlasu jsem pochopil, když mi zavolala nevidomá posluchačka
Jaké je být členem rozhlasové redakce?
Atmosféra v pardubické redakci byla skvělá. Pracují tam samí veselí a nadšení lidé, na kterých je vidět, že mají svou práci rádi. S nimi mi bylo hezky. Zato třeba newsroom Radiožurnálu v Praze je mnohem větší, sedí tu více lidí, každý si hledí své práce a s nikým se moc nevybavuje. Takový kolektiv už tak přátelský není.
Jak se díváš na roli rozhlasu na poli masmédií? Myslíš, že má potenciál i v dnešní době internetu?
Rozhodně ho nevnímám jako podřadné médium. Spousta lidí poslouchá jenom rádio. Důležitost a smysl rozhlasu jsem pochopil, až když mi do vysílání zavolala nevidomá posluchačka. Rádio poslouchá taky hodně řidičů za volantem, takže si myslím, že rozhlas tu byl, je a určitě ještě dlouho bude.
Takže i svou vlastní budoucnost vidíš nadále v éteru?
Určitě. Přemýšlím i nad vlastním rádiem, které by vysílalo program pro mladé, jakási „stanice 21. století“. Taková totiž v Česku podle mě chybí. V Českém rozhlasu bych si chtěl v budoucnu vyzkoušet i ranní vysílání. Vstávat s posluchači je podle mě to nejlepší na celém dni.
Na vysokou už se tedy nechystáš. Myslíš, že studium žurnalistiky je pro práci v rozhlase zbytečné?
Pro práci v médiích obecně je podle mě rozhodující spíš cit a nadání. Na dni otevřených dvěří jedné školy se zaměřením na žurnalistiku se mnou dělala rozhovor jedna její studentka. Neprojevila při tom ale žádnou kreativitu ani spontánnost, kterou bych od novinářky očekával. A pokud chce být někdo novinářem specializovaným třeba na politiku, myslím, že je lepší vystudovat přímo politologii.