Kterak mě Babiš pozval na kafe aneb V demokratické společnosti je prý zcela normální, že ministr ve vládě vlastní velkou část médií

Nedělal jsem si o něm nikdy žádné velké iluze, ale teď … darmo mluvit. Na oplátku jsem ovšem dostal telefonní číslo a mám si s ním pokecat u kafe (škoda jen, že kafe nepiju). Když jsem se dozvěděl, že noviny si koupil proto, aby o něm novináři nepsali špatně před volbami, docela jsem se pousmál (vzpomněl jsem si na ten dávno otřepaný vtip ze školky, v němž milionář kupuje Čínu). Když mi ale řekl, kterak o něm píšou „jeho novináři z Mladé fronty“ zmrzl mi úsměv na rtech. V demokratické společnosti je pak prý zcela normální, že ministr ve vládě vlastní velkou část médií. Třešnička na závěr – prý je ještě dobře, že do chodu svého média nekecá, jako to dělá pan Porybný v případě svého deníku Právo (uniklo mi něco, nebo se Porybný taky dostal do vlády a vlastní obrovský koncern?) Co na to říct? Jedině snad – *no comment*.

Už třetím rokem se při studiu žurnalistiky dovídám, že Andrej Babiš stojí za koncem nezávislosti českých médií. Už z principu ovšem nemám rád, když se lidé navzájem škatulkují. Proto jsem uvítal, když jsem se mohl pana Babiše na situaci v jeho médiích zeptat osobně. Kromě odpovědí jsem pak dostal i telefonní číslo a pozvání na kafe.

Andreje Babiše jsem se zeptal, jestli si myslí, že je demokratické koupit si noviny, když o něm jako o (tehdy ještě budoucím) politikovi píšou něco špatného. Spolu s beznadějně zaplněnou učebnou jsem slyšel, že někteří z „jeho novinářů“ mohou mít nízké sebevědomí a proto mohou mít „určitou brzdu“.

Měl jsem to štěstí, že Babiše moje otázka zaujala. Ptal jsem se, jak hodnotí to, že valná část novinářů po nákupu Mafry z vydavatelství odešla. Dozvěděl jsem se, že Babiš prý neodhadl „mentalitu novinářů“. Před jeho příchodem prý v Mladé frontě fungovala buňka ODS. Tato strana si navíc měla v největším seriózním deníku v Česku nechat psát své politické projevy. Do zákulisí naší vrcholné politiky bohužel (nebo spíš bohudík?) nevidím. Proto ani nemohu hodnotit, nakolik jsou informace pana Babiše pravdivé.

Vyslechl jsem si i příběh o tom, kterak lídr politického hnutí ANO ke svým novinám přišel. Na začátku prý byl deník Blesk, na jehož titulní straně Andreje Babiše, cituji: „neskutečně poblil Šafr“. Předseda hnutí reagoval tím, že Blesk zažaloval. To mu ovšem nestačilo, a proto si koupil svoje noviny: „zrazu jsem měl (na výběr, pozn. red.) Blesk a Mladou frontu a mohl jsem si je koupit“.

Od ministra financí jsem za sled otázek dostal soukromé telefonní číslo a pozvání na kafe. Termín schůzky jsme sice už řešili textovými zprávami, ale zatím jsme se (pro velkou vzdálenost mezi našimi domovy) bohužel nedomluvili. Shodli jsme se však na tom, že se sejdeme.  Stejně jako on se těším na to, až mi bude moci celou problematiku vysvětlit v soukromí.

Andrej Babiš je dnes jedním z nejmocnějších lidí v zemi. Vlastní média a ekonomicky úspěšnou společnost. Z pozice ministra financí má podstatný vliv na českou politiku. Pro někoho nejzřetelnější symbol střetu zájmů byznysu a politiky, pro jiné takřka mesiáš, který konečně nekecá, nybrž maká a zemi vede k ekonomickému růstu. Z historie se už někteří z nás mnohokrát poučili o tom, že jednoduchá řešení nebývají v politice často ta nejrozumnější. Když použiji další klišé – nic není černobílé. Proto by naše čtvrt století stará demokratická společnost měla své politiky hlídat. Občanská společnost, podporovaná nezávislými médii, je tím nejlepším strážcem nejen demokratických hodnot, ale především také mnohých nešvarů jako je korupce či klientelismus. Nezbývá mi tedy nic jiného, než si na konci tohoto textu položit následující otázku: Kdo dnes kontroluje Andreje Babiše?