Rozhovor s Reportérem ČT Davidem Macháčkem

David Macháček je český investigativní novinář. Od roku 2000 pracoval jako redaktor Mladé fronty Dnes, Hospodářských novin a webu Aktuálně.cz. Od roku 2006 je reportérem České televize (ČT) a působí v pořadu Reportéři ČT. Za své reportáže dostal už několik novinářských cen.

Pracoval jste v deníku Mladá Fronta Dnes, poté pár let na webu Aktuálně.cz a teď už třináct let působíte v investigativním pořadu Reportéři ČT. Je tudíž investigativní žurnalistika to, co vás baví nejvíce?

Ne že by mě nejvíc bavila investigativa, ale spíše ta televize.

Co je na práci v televizi tak zajímavého?

Pracujete tam s více lidmi než v psané žurnalistice, kde máte k dispozici pouze psaný text a případně nějakou grafickou úpravu textu. Takže možnosti, jak odprezentovat určité téma jsou omezené. Později se to stává rutinou. Oproti tomu v televizi máte ty samé informace, ale navíc k tomu máte možnost pracovat s obrazem, se zvukem, s hudbou. Můžete si pohrát s tím, jak informace předložíte.

To znamená, že v Reportérech jste hlavně kvůli televizi?

Jedním důvodem je televize, a druhým důvodem je, že je to nejsvobodnější redakce z těch všech, které jsem poznal. To neznamená, že jinde by bylo nějaké omezení vůči tématům, ale v Reportérech jsou lepší podmínky pro práci.

Co přesně myslíte těmi lepšími podmínkami?

Tím, že jsou tři reportáže za týden, tak je tam více času udělat to pořádně, anebo si člověk může dopřát ten luxus, že některé věci nemusí dodělat. Když zjistí, že téma není tak silné, aby si zasloužilo vysílání, je tam prostor pro to tu práci odložit nebo nedodělat. To například v denících, kde je spotřeba témat větší, tím že vychází šestkrát týdně, zároveň i s webem, tak tam si redakce nemůže dovolit nedodělat rozdělané téma. Autor v deníku z toho musí udělat alespoň jeden článek. Proto je v Reportérech výhoda, že když by to neobstálo u diváků, tak to prostě odebereme.

Jak těžké bylo pro vás na začátku najít správné a důvěryhodné zdroje?

To jste mě dostali, já nevím. To neděláte vědomě, funguje to podprahově. Základem je, se neustále ptát. Buď tu odpověď najdete v nějakém tištěném textu, v dokumentu nebo v rozhovoru s někým. To je celé. Určitě neplatí, že od slušného zdroje je ta informace věrohodná, někdy dokonce získáte přesné věrohodné informace od někoho, kdo je morálně naprosto záporný.

Klíčem k úspěchu v žurnalistice je tedy neustále klást otázky?

Musíte se ptát, a to, co se dozvíte, vyskládáte na stůl. V první fázi si vyhodnocujete, co navzájem funguje, co se navzájem potvrzuje, od koho a jakým způsobem jste se to dozvěděli a pořád nad tím musí viset otázka, v čí prospěch a proč vám tu informaci ten určitý člověk dává, v jaké podobě a co tím může sledovat. Nejtěžší je překonat ten prvotní ostych a ptát se, někam zavolat a zeptat se.

Stalo se vám někdy, že by váš zdroj neměl pravdu nebo se spletl?

Častokrát a není to manipulace. Je to situace, kdy vám člověk interpretuje svou verzi příběhu nějakého sporu, a vy zjistíte, že si ho on sám interpretuje špatně a neumí si připustit chybu. Ale nesmíte žít v paranoie, že s vámi někdo manipuluje nebo vám podsouvá špatné informace. Čas od času je potřeba udělat si inventuru toho, co jste zjistili a zkontrolovat si to.

Která z reportáží pro vás byla nejtěžší?

Nejtěžší jsou reportáže, u kterých by to lidé vůbec nečekali, například reportáže o privatizaci vodárenství. Všechno se to odehrávalo na případu Zlína, kde se podařilo vše dostat k soudu, jakým způsobem převzala Veolia kontrolu nad vodami a kanalizacemi ve Zlíně. Tohle je pro mě zásadní a moc důležitá věc, a jako téma u mě hodně vysoko, ale zároveň to skoro nikoho nezajímá, protože v tom nejsou emoce, které by lidi chytly. Navenek to působí moc jednoduše, ale na výrobu to bylo hodně náročné.

Čím to?

I přesto že jsme věděli od začátku, že Veolia proti nám půjde žalobami, které nemají problém stavět na vylhaných tvrzeních. Jim vůbec nevadí, že před soudem stejně okamžitě prohrají. Hlavním cílem toho, je vás zaměstnat a přidělávat práci, protože budete muset připravovat podklady pro právníky ČT, ale firma, která vydělává miliardy, nemá problém utratit stovky tisíc za předem prohraný spor.

Jaká reportáž se vás nejvíce dotkla?

Asi nejsilnější reportáž pro mě byl příběh jedné romské rodiny z Mostu. Byla to slušná rodina, která po přestěhování nezaplatila poslední fakturu za plyn. Faktura k nim nedoputovala a i přesto, že se jejich nová adresa dala lehce vyhledat, vznikla z toho nezaplacená pohledávka. V rámci exekuce bylo písařskou chybou stanovené penále desetinásobné, než mělo být. Rodina se tomu od začátku bránila. Nakonec ústavní soud dokázal pravdu o tom, že exekuce nebyla oprávněná. Byla to jedna z nejsilnějších reportáží, ale neměla velkou pozornost.

Která reportáž se podle vás nejvíce řešila mezi diváky?

My to nevíme, mělo by se to rozdělit na období před facebookem a po facebooku, protože před psali lidi na webové stránky ČT. Ale je to nezměřitelné s nástupem sociálních sítí. Jinak je to jako v běžném životě, čím větší blbost, tím větší ohlas.

Dostali jste do Reportérů nějaké negativní ohlasy?

Výhružky i stížnosti dostáváme pořád. Negativních ohlasů chodí hodně, ale nemám strach, že se mi něco stane. Nad tím neuvažujete, protože nevyhodnotíte, jestli je to jen sprostý dopis nebo vážně míněná výhružka. Toto není hrdinství prohlásit, že se nebojím. Ale větší strach máte v baru, kde vám někdo řekne, že vám ublíží.

Žalovali vás někdy osobně?

Vždy je to žaloba proti ČT, tam jde těžko žalovat proti jedné osobě, protože ten člověk vystupuje za ČT. Musel by to být incident při natáčení. Prostě je něco jiného odvysílat natočenou reportáž a zase něco jiného osobní jednání při natáčení v terénu. Zatím nic neprohráváme, je to tak časté, že to ani nepočítáme.

Chcete pokračovat v investigativě nebo se už těšíte do důchodu?

Mně přijde divné zdůrazňování té investigativní žurnalistiky. Může to být samotná část, ale v Reportérech máme i příběhy, informativní nebo klasické reportáže. Já osobně to neumím oddělit. Člověk je samozřejmě za tu dobu unavený, ale v každé reportáži se najde něco, co ho zaujme, jde spíš o to, abychom nepůsobili trapně a nenudili lidi. Pokud to děláte naplno, tak vás to buď chytne, nebo psychicky vyčerpává.

Chtěl byste dělat něco jiného?

Jenom tak tisíc věcí. Kdybych je uměl. Kdybych se uměl starat o kytky a stromy, tak bych dělal zahradníka. Staral bych se o velký sad, každé ráno v pět hodin vyjel s malým traktorem, sesbíral odpadky a podobně. Přes den kontroloval, zda je všechno zalité. Asi bych chtěl klidnější práci, zahradničina by mě bavila, ale neumím to.