Editorka Českého rozhlasu Olomouc Andrea Bzonková se v rozhovoru pro web Mediator1 rozpovídala o své práci a zkušenostech, o cestě z fakulty tělesné kultury k médiím, o rozdílech mezi prací v rozhlase, televizi a novinách a hlavně o tom, proč je práce editora důležitá nebo co by měl redaktor udělat, aby editorům ušetřil práci.
Na svém facebookovém profilu píšete, že jste studovala fakultu tělesné kultury. Jak jste se od sportu dostala právě k médiím?
Studovala jsem obor, na kterém byla možnost jít na specializaci sportovní žurnalistiky. Dělali jsme přijímačky na dálkové studium na žurnalistiku na Filozofické fakultě v Olomouci. Tímto způsobem jsem se trošičku přesunula od sportu k žurnalistice, spíše ze zvědavosti a zájmu. Náhoda tomu chtěla, že když jsem to začala studovat, potřebovala jsem praxi a začala jsem se o to zajímat. Náhoda mě dovedla do rozhlasu.
Svou první rozhlasovou anketu jste natočila v roce 2005. Vzpomenete si, na co jste se v ní ptala a co vás motivovalo ji natočit?
Na co jsem se ptala, už si nepamatuji. Je to moc dlouho. Od té doby jsem jako redaktor nějakou dobu působila a natočila toho víc. Byl to úkol, který jsem dostala v práci, a tak jsem ho udělala. Tak, jak je to ve škole, tak i v práci máte nějaká témata, se kterými přicházíte sama a něco, co dostanete za úkol a musíte ho nějak zpracovat.
Pracovala jste v televizi, novinách i v rozhlase. Jsou nějaké rozdíly mezi prací v tištěném médiu, oproti televizi a rozhlasu?
Samozřejmě. Je to práce v médiích jako taková, ale rozdíly mezi tiskem, rádiem a televizí jsou obrovské. V rádiu předáváte všechny informace posluchači cestou zvuku, takže to musí být srozumitelnější mnohem víc, než v ostatních médiích. Mělo by to být sdílné a tu informaci předat jednoduše, nezabíhat příliš hluboko. V televizi máte navíc obraz, což je velká přidaná hodnota, protože obraz by měl diváka zaujmout a k tomu máte průvodní slovo. Komentujete dění, nebo se to doplňuje. V novinách vnímám výhodu, že čtenář se může vrátit ke sdělení, kterému nerozuměl nebo ho nepochopil. Může si to víckrát přečíst. V rádiu tuto možnost nemáte, říkáte to teď a tady, a pokud to posluchač nepochopí, tak pravděpodobně přestane poslouchat.
V mnoho online médiích je práce editora opomíjená. Proč je pro kvalitní médium práce editora nezbytná a v čem spočívá?
Je to kontrola při výstupu. Jedna věc je redaktor, který přichází s tématy a vy to jako editor nějak korigujete, hledáte souvislosti. Redaktor může trpět profesní slepotou, nebo tím, že tématu hodně rozumí a tím pádem si myslí, že je to jasné i pro příjemce. Editor by měl mít odstup a říct redaktorovi, aby podal vše od začátku do konce a zjednodušil to tak, aby tomu rozuměl i ten, kdo o tom slyší poprvé. Druhá věc je faktická správnost sdělení a správné použití jazyka. Je tam toho víc. Editor by měl samozřejmě také sledovat aktuální dění, abychom o nic nepřišli a vše měli pokryté. Myslím si, že práce editora je velmi důležitá. Redaktor to všechno nemůže pojmout. Věnuje se svému a nesleduje to okolní, ten background.
Jaký žurnalistický žánr vám dá jako editorovi nejvíce zabrat?
Nerozlišovala bych to podle žánrů. V rozhlase je to sice také rozdělené na mnoho žánrů, nicméně stále si myslím, že mi kolikrát dá nejvíc zabrat něco krátkého a jednoduchého než třeba dlouhý rozhovor, na který se i redaktor dobře připraví. Záleží také na tom, jak moc je to těžké téma. To už může být u krátké zprávy, která je ve stopáži patnácti sekund a k tomu ohlášení do deseti sekund, složitější, abychom to sdělení v krátkém časovém úseku zachytili. U delších rozhovorů mi přijde, že ani ne pro mě jako pro editora, ale pro redaktora může být složité, aby zbytečně neodstupoval a udržel jednu linku rozhovoru, aby to bylo poslouchatelné. To bych měla jako editor posoudit.
Co byste vzkázala začínajícím novinářům, aby ulehčili práci svým editorům?
Aby se na práci soustředili, aby se snažili inspirovat od starších a úspěšnějších. Když něco připravují, aby se nebáli to klidně konzultovat, než něco napíší, nebo natočí. Ušetří práci sobě, i editorovi. Aby si po sobě četli, poslouchali, než to pošlou dál a než mají pocit, že je dílo hotové. Kolikrát je to o tom, že lidi spěchají a nepřečtou si to, neposlechnou, přitom stačí tak málo. Přečíst a vědět, jestli tomu rozumím. Když tomu rozumím, pravděpodobně tomu budou rozumět i čtenáři, nebo posluchači. Pak už je práce pro editora jednodušší, protože když něco jen rychle nasázíte a myslíte si, že je to dobrý, tak to většinou dobré není.
Máte nějaký profesní sen, který byste si během své kariéry chtěla splnit?
Asi ne. Jsem spokojená a baví mě to, co dělám. Dosáhla jsem toho, co jsem si před pár lety nedokázala představit. Doufám, že to tak zatím bude. Samozřejmě co přijde, to přijde a možná bych za rok odpověděla jinak, třeba bych se chtěla posunout někam dál.
Sledujete média i ve svém volném čase, nebo se raději věnujete jiným aktivitám?
Ráda se věnuji jiným aktivitám, ale přesto mi to nedá a sleduji je. Kolegy, konkurenci nebo všeobecně, co se kde děje a o čem se mluví, o čem se píše. Ani ve volnu se toho neumím vzdát.
Média dnes skrze sociální sítě sledují i děti. Uvítala byste v českém školství větší prostor pro výuku mediální gramotnosti?
Přiznám se, že nevím, kolik prostoru je tomu ve školách, ať už základních nebo středních. Mluví se o tom, že toho prostoru mnoho není, takže i podle toho, když k nám přijdou nějací studenti, tak ta znalost, povědomí, mi přijde malá, vůbec i o mediálním trhu v Česku. Pravděpodobně by si mediální gramotnost zasloužila prostor, protože těch informací je na mladé lidí hrnutých díky internetu velmi mnoho a neumí se v nich zorientovat, co je pravda, co není pravda, co si z čeho mají vzít. Nejenom mladí, i starší lidi neumí pracovat s informacemi a vyselektovat je. Takže ano.