Reflex, časopis ostrých hran. Ostrá témata, ostré kontrasty, ostré červené X. Dnes tento kontroverzní týdeník slaví výročí, první číslo vyšlo 3. dubna 1990. Tenkrát byl redakční proces jako nezkrocený kůň. Titulky se kreslily ručně, času na korekce bylo minimum. V radě časopisu seděli i známí umělci jako Bolek Polívka nebo Adolf Born.
Po revoluci se rodily nové časopisy jako houby po dešti. Čtenář toužící po kontroverzních tématech si také brzy přišel na své. V roce 1990 vyšlo 3. dubna první číslo týdeníku Reflex. Šéfredaktorské žezlo třímal Petr Hájek, pozdější mluvčí Václava Klause. Ač si od počátku časopis liboval v odvážně, ale seriózně pojaté kontroverzi, popírání opičích prapředků naštěstí na stole nebylo. Hájkovy tendence vymezovat se vůči většině se totiž nepřestaly stupňovat. Dnes tvrdí, že evoluce je nesmysl a kouření není zdraví škodlivé. Vraťme se ale do roku 1990. Tenkrát měl společně s ostatními kolegy za cíl otevřít tabuizovaná témata, o kterých lidé dříve nemohli číst.
„Reflex nebyl, a jsem zplnomocněn tvrdit to i dnes, nikdy jen časopisem, ale svébytným životním stylem. Samozřejmě o něco klidnějším než v divokých, devadesátých letech, kdy se jen těžko dalo rozeznat, jestli začíná redakční porada, nebo večírek,“ napsal současný šéfredaktor Reflexu Marek Stoniš při příležitosti třicátého výročí časopisu.
Večírky přinášejí ovoce. Na jedné z večírkových porad dost možná vznikl i vizuál časopisu, který je pro Reflex dodnes typický. Na svědomí ho má mistr typografie Aleš Najbrt. Původně se měl časopis jmenovat Společnost. Záměr šokovat a upoutat potenciálního čtenáře by však tento název zadupal do země. Reflex. Slovo úderné, poutavé, křičící. Právě Najbrtovi se velmi zamlouvalo a nakonec se na něm s Petrem Hájkem shodli.
„Ostré X pro mě byla nádherná výzva,“ říká Najbrt v rozhovoru s Milanem Tesařem pro Reflex. Vzpomíná, jak v začátcích bylo každé číslo originál. Fungovalo pár stálých rubrik, ale sem tam se objevil nějaký článek navíc a nebylo ho kam dát. Titulky kreslili ručně, času na korekce bylo málo. Než se člověk rozkoukal, měl na stole další číslo.
Redakčních večírků se účastnili i herec Bolek Polívka nebo výtvarník Adolf Born, autor příběhů o Machovi a Šebestové. Mezi spolupracovníky časopisu byl tehdy i uznávaný mediální teoretik Jan Jirák.
V prvním čísle bychom narazili i na Bohumila Pečinku. Ten si na pár let odběhl do Lidových novin, pak získal cenu Ferdinanda Peroutky a hrdě se vrátil do Reflexu. Jeho články se časopis pyšní dodnes. Podobným případem je dříve zmíněný Milan Tesař, s malou pauzou pracuje v Reflexu už 32 let. Stál nejen u zrodu týdeníku, ale i komiksu Zelený Raoul v roce 1995. Zelenému mimozemšťanovi, který pozoruje dění v České republice, vdechl život kreslíř Štěpán Mareš. Náměty k pravidelným příběhům vymýšlí právě Milan Tesař s dalšími dvěma spolupracovníky Reflexu. Komiks najdeme v každém čísle na čtvrté straně.
Z 32 let se ledacos změnilo. V redakci se vystřídal nespočet lidí, z nichž někteří ještě ani nebyli na světě, když se časopis zakládal. Jestli ale něco týdeníku s jistotou zůstalo, pak je to rozmanitost a kontrast v obsahu každého čísla. V tom je Reflex jedinečný. „Je nezařaditelný, vymyká se klasickým mediálním škatulkám. Jeden důkaz za všechny: Několik stránek před seriózními komentáři a analýzami už čtvrt století vychází komiks Zelený Raoul. Možné jen v Reflexu,“ pochvaluje si Stoniš.