Se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce se snažila dát lidem pojem o tom, jak se pracuje v různých fabrikách, firmách či společnostech, kde především pracují lidé, kteří nemají úplně na výběr ze škály zajímavých povolání. Byla celkově v šesti nových zaměstnání, kde pracovala od týdne až po měsíc. Zítra se v rámci festivalu Jeden svět v Olomouci představí film Hranice práce, který z jejích zážitků vychází.
Pracovala v prádelně v Motole, v drůbežárně ve Vodňanech, v třídírně odpadu. Byly chvíle, kdy už to chtěla vzdát, ale i díky odhodlání sebe a své kamarádky a dokumentaristky Apoleny Rychlíkové, to nevzdala.
Co bylo hlavním podnětem pro spuštění takového projektu?
Celé to začalo příběhem mé švagrové, která se živí nekvalifikovanými zaměstnáními. Od ní se mi donášely různé příběhy, jak musí vstávat ve čtyři ráno a vedoucí jí půl hodiny před začátkem směny napíšou, že má jet úplně někam jinam, což se ani nedalo stíhat. Dále, že má velkou odpovědnost, ale opravdu špatně placené. A takhle přecházela z jednoho zaměstnání do druhého, ale příběhy byly docela podobné. A v téhle chvíli menší nápad o článku dozrál do něčeho většího. Spousta lidí zažívá něco podobného, ale nechtějí o tom na veřejnosti mluvit, a já jsem to mohla psát z vlastních zkušeností a ze svých pocitů a nemusela jsem tím omezovat druhé.
Podle čeho jste si vybírala dočasná zaměstnání?
S Apolenou jsme měly pár prací vytipovaných, ale stejně je vybírala ona a hodně to korigovala. Nebylo to tak, že bych já to dělala pro její film, ale bylo to tak, že ona točila film o tom, co já dělám. Jsme kamarádky a byla jsem jí vděčná, že byla tak iniciativní, protože to já nejsem. Měly jsme dohodu, že chceme jeden nadnárodní, jednu veřejnou instituci, jednoho českého zaměstnavatele. Šlo nám o to, abychom výběr zaměstnání měly rozvrstvený. Po mojí první práci v prádelně, kterou jsem našla náhodou, jsem chtěla, aby zbylé práce byly svým způsobem užitečné pro společnost. Hlavně z toho důvodu, aby se společnosti lépe vysvětlovalo, že i lidé v opomíjených povoláních jsou hrdí na svojí práci a jsou potřeba, i když nejsou platově ohodnoceni, jak by měli.
Jak vnímají nově získaní přátelé, že o nich píšete takhle veřejně?
Byli rádi, že se o tom konečně někdo dozví. Měla jsem i jednu ne tak moc pozitivní reakci, ale po přiblížení situace se vše vyjasnilo.
Jak velký dopad to mělo na vaši rodinu a na vás?
Můj muž mě hodně podporoval, stejně tak rodiče i sourozenci. Děti jsou různě staré, takže reakce byly taky různé. Samozřejmě to nejhůře neslo nejmladší pětileté dítě, které nechápalo, proč máma není doma. Při mé poslední práci, kterou jsem sháněla v Ostravě, jsem to už nevydržela. Jednak jen shánění práce my zabralo dva týdny a v samotné práci jsem byla pouze sedm dní, ale hlavně jsem to bez něj nezvládala a ono beze mě také, takže mojí Ostravskou misi absolvovalo se mnou.
Jak teď, skoro po roce hodnotíte svojí práci? Mělo to nějaký dopad a vidíte v tom do budoucna větší smysl?
Myslím si, že to určitě nějakou měrou přispělo, minimálně mým novinářským kolegům, k vnímání situace jinak. Jedna kolegyně mi řekla, že když dělala rozhovor s ředitelem Motola, tak jí vlastně došlo, že kdyby zvedli náklady na praní a tím pádem i mzdy, tak by lidé křičeli nejdřív. Lidé, kteří by to museli platit. A snad se k těmto profesím bude časem i jinak přistupovat.