Televize je zahleděná sama do sebe, propojování médií ale stejně nemá budoucnost, říká Bronislava Janečková

Bronislava JaneckovaSpolupráce mezi dvěma veřejnoprávními médii, Českým rozhlasem a Českou televizí, téměř neprobíhá. Kooperace vzniká pouze díky tvůrcům, a to tak, že zpracují svůj projekt pro obě média. Jsou proto jediným spojujícím prvkem. O tom, jaké je pracovat pro dvě média zároveň a snažit se mezi nimi vytvořit vztah, jsem mluvila s Bronislavou Janečkovou, televizní a rozhlasovou dramaturgyní, dokumentaristkou a redaktorkou.

Jak vzniká práce pro dvě média zároveň a co to obnáší?

V mém případě jde většinou o spontánní nápad než nějaký předem stanovený záměr. Před začátkem své práce v rádiu jsem prožila šestnáct let v televizi, takže dobře vím, co které médium chce. Když jsem připravovala projekt Trhliny pro Českou televizi, jezdila jsem ještě před samotným natáčením za hrdiny a hrdinkami dělat „předrozhovory“ na diktafon. Ty rozhovory byly technicky tak kvalitní, až mi přišla škoda je nevyužít. Začala jsem je tedy natáčet na větší ploše a posléze jsem si točila i to, co brala kamera. Také jsem dotáčela než se sbalil štáb. Vzniklo z toho pět dílů pro rozhlas, pět dílu pro televizi a musím přiznat, že ty rozhlasové byly lepší.

V čem byly lepší?

Byly autentičtější. Obrázek je sice obrázek, jenomže když se točí pro rádio, lidé jsou daleko více otevřenější. Navíc když váš respondent ví, že není vidět, přináší mu to jistotu jakési anonymity. Pokaždé, když natáčím pro rozhlas citlivý příběh, říkám svému respondentovi, že mě nezajímá jeho pravé jméno. Vůbec ho nemusím zmiňovat. Zajímá mě jenom jeho příběh, a to mu také dává jistotu. V momentě, kdy děláte video, přichází někdo s kamerou, křičí se „pozor, jedem“ a tak dále a lidi se stáhnou. Není to zkrátka tak přirozené.

Myslíte si, že by měl filmový dokumentarista pracovat tímto dvojím způsobem, aby měly dokumenty větší výpovědní hodnotu?

Je to spíš moje specifikum. Ale má to své výhody. Televize není tak operativní, aby se hned sebrala a odjela točit, ale s diktafonem můžete odjet vždycky. V každém případě, když děláte osobní příběhy lidí, kteří se neradi ukazují a mají problém s kamerou a mikrofonem, je důležité je nejdříve poznat. Otevřít je, povídat si s nimi ještě než mikrofon zapnu a přistupovat k nim empaticky. Ve chvíli, kdy tam přijedete se štábem, vás už znají. Sice už to nikdy není jako poprvé, ale zase si vybaví další detaily svého příběhu.

 Použili jste zvukový materiál nahraný na diktafon i v televizním dokumentu?

Ano, auditivní materiál jsme používali například v momentě, kdy kamera ilustrovala prostředí.

Muže vzniknout rozhlasový dokument tak, že tvůrce použije zvukový materiál z televizního dokumentu?

Úplně ne, protože většina televizních dokumentů počítá z osmdesáti procent s vizuální složkou. Navíc aby mikrofon nevadil při televizním natáčení v obraze, bývá dál. A to je vždycky poznat. Výsledek by byl útržkovitý a neměl by tu výpovědní hodnotu. Dá se ale použít část materiálu. Tímto způsobem pracuje Stanislav Motl.

Je produkčně náročné zpracovat jeden pořad pro dvě média?

To rádio si dělá člověk sám. V televizi máte zvukaře, střihače a další, pokud tedy neděláte ryze autorské dokumenty, takže to nikdy není tak úplně vaše. Stačí, když se jeden špatně vyspí a hned to poznamená celou atmosféru. Proto i říkám, že nejpřirozenější způsob natáčení je, když jsou u mikrofonu jenom hrdinové a autor.

Když jste pracovala na Trhlinách, spolupracoval rozhlas s televizí?

Ne, vůbec. Televizi to bylo absolutně jedno. Rádiu vlastně taky. Jediným spojovacím prvkem jsem byla vlastně já.

Není to škoda?

Televize je zahleděná sama do sebe. Já jsem se snažila spoustu let ze své šéfredaktorské pozice spojovat média. Chtěla jsem rozjet projekt Rádio Televize. Dodnes mi ten projekt leží v šuplíku. Měla jsem sice spoustu známých v televizi, kteří by do toho šli, ale nikdy se to nerealizovalo. Tehdy šlo o konkrétní projekty, ve kterých jsem chtěla zapojit obě média. Jediný, kdo pracuje podobným způsobem, je právě Stanislav Motl ve svém pořadu Stopy fakta tajemství. Jeho rozhlasový pořad se líbil televizi, a tak to natočil i pro ně. Ale to byla práce, která probíhala nezávisle na sobě.

Ale u pořadu Cesta ze dna ta spolupráce proběhla.

Ano, ale jenom prostřednictvím autorky. To nebylo ani z vůle televize ani rozhlasu. Pokud tam vůle je, tak to jde. Myslím, že ta spolupráce zas takovou perspektivu nemá. Mohou to být jednotlivosti, kdy něco rozvine televize, něco rozhlas, ale že by to mělo speciální smysl pro posluchače nebo diváky…

Takže propojování médií podle Vás nemá budoucnost?

Nemá to budoucnost, protože není vůle a nebude. Pokud k něčemu takovému dojde a bude to zdařilé, tak to budou ojedinělé projekty. Jsem vás zklamala, že?

Přidat komentář