Náplň práce:

• navrhování, příprava a zpracovávání příspěvků do zpravodajských pořadů
• samostatná příprava zpravodajských reportáží
• spolupráce se střihačem
• sledování z dostupných zdrojů aktuální dění v ČR a ve světě
• zajišťování materiálů z natočených reportáží
• spolupráce s archivem na správném popsání archivních materiálů

Požadavky:

• výborná znalost českého a anglického jazyka (slovem i písmem)
• motivace pro zpravodajství a snaha učit se novým věcem
• skvělé komunikační dovednosti a vyjadřovací schopnosti
• zkušenosti s tvorbou reportáží a prací před kamerou výhodou
• vysoká časová flexibilita

Nabízejí:

• práci na HPP
• 5 týdnů dovolené
• pracovní mobilní telefon a notebook
• nadstandartní lékařskou péči
• multifunkční pracovní prostředí na Barrandově
• slevy na široké spektrum služeb (cestování, sport, ..)
• vlastní fitness a saunu
• VOYO zdarma
• odvoz z/do práce pendlem na tramvajovou zastávku Geologická

Pokud Vás tato nabídka zaujala, více informací naleznete zde. 

Kvůli lepšímu pokrytí války na Ukrajině se hlavní zpravodajská relace TV Nova protahuje o dvacet minut, a to i o víkendu. Nyní má na místě konfliktu dva štáby. Lucie Hlubučková reportuje ze Lvova a okolí, informace z hlavního města přináší Jan Zálužský. Celková stopáž zpravodajské relace Televizní noviny má díky těmto změnám hodinu a nové filmy tak budou začínat až ve 20:40. „I nadále spolupracujeme s dalšími štáby sesterských televizí v rámci CME a monitorujeme i situaci na hranicích tak, abychom divákům přinášeli aktuální a ověřené informace,“ vysvětluje Kamil Houska, ředitel zpravodajství a publicistiky TV Nova. V důsledku vývoje situace na Ukrajině není tato změna ojedinělá.

Web televize nově nabízí i ukrajinské vysílání TN LIVE Україна. Na jeho činnosti se podílejí novináři z celé Ukrajiny. „Jsme si plně vědomi toho, že lidé, kterým se podařilo z války uprchnout a jsou nyní na území České republiky, potřebují mít přehled o situaci u nich doma v mateřském jazyce,“ uvádí Houska.

Kromě mimořádných vstupů se od úterý o hodinu protáhne i Snídaně s Novou. Končit bude až 9:35 a vyřadí tak z vysílání automatickou reprízu pořadu Na lovu. Od čtvrtka je taky na webové stránce Nova Plus dostupný obsah pro děti v ukrajinštině. „Všechny děti a rodiny tak bez ohledu na místo svého pobytu v České republice si budou moci na internetu bezplatně sledovat pohádky, rodinné filmy a další pořady v jejich rodném jazyce,“ uvádí TV Nova v poslední tiskové zprávě.

Dalších změn v důsledku dění na Ukrajině stále přibývá a podle dosavadního vývoje, jich ještě přibývat bude.

První přesun se dotkne zpravodajského týmu ve Varšavě na začátku března. Dosavadního korespondenta Lukáše Mathého vystřídá reportér zahraniční redakce Andreas Papadopulos. „Nastoupit na místo, na kterém přede mnou působil Mirek Karas, Josef Pazderka nebo Lukáš Mathé, je obrovská výzva. V Polsku se teď toho děje opravdu hodně, od sporu o důl Turów a stav právního státu v zemi až po aktuální krizi na hranicích s Běloruskem. Bude mi ctí nejen tyto události zprostředkovávat divákům ČT,“ říká Papadopulos.

Americkým zpravodajem se stane Bohumil Vostal, který v létě zamíří do Washingtonu. Nahradí tak Davida Miřejovského, který tento post zastával čtyři roky.

Z Bruselu se bude hlásit Petr Obrovský, který dosud působil jako korespondent v Bratislavě. Změna souvisí především s blížícím se předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie. Stávající belgický zpravodaj Lukáš Dolanský se přesune do Spojeného království. „Čtyři roky intenzivního zpravodajského života v Bruselu pro mě bylo splněním snu. Vždycky jsem toužil přímo v centru evropské politiky zažít to novinářské ‚být u toho‘. A sen se mi splnil vrchovatě: s brexitem, se spory o vládu práva, s covidovou a ekonomickou krizí, s audity českého premiéra, s evropskými volbami, s nekonečnými nočními summity,“ vysvětluje Lukáš Dolanský.

Další výměna se bude týkat postů v Bratislavě a Berlíně. Slovenským korespondentem se stane redaktor a moderátor Jan Šilhan. Z německé metropole bude diváky o tamním dění informovat Pavel Polák, reportér a expert na německy mluvící země. U zbylých zpravodajských postů v Turecku, Rusku, Číně, Izraeli a ve Francii zatím ČT změnu nechystá.

Jeden z mých vyučujících na žurnalistice nám řekl, že po chirurgii je práce novináře nejstresovější. Skládá se totiž z mikrostresů, které dennodenně novinář zažívá. Když jsem četla Vaši knihu Rozpojené státy, mám pocit, že byste se s tím výrokem možná ztotožnil. Mýlím se?

Nemýlíte se. Akorát se s tím člověk v každé životní etapě vyrovnává jinak. Na novinařině je příjemné a zajímavé, že obsahově to může být povolání, kde se každý den setkáváte s něčím jiným a máte možnost nahlédnout do neskutečných příběhů, o kterých jste nikdy nesnil. To je taky jeden z důvodů, proč jsem si novinařinu vybral jako své povolání. I když formátově jsou to věci, které jsou velmi podobné, a které se den ode dne zas tak neliší.

Rozumím.

Jak kdysi říkal můj mentor z BBC, máte možnost se kohokoliv kdykoliv zeptat na cokoliv, což jiné povolání nemá, možná kromě policisty. Na druhou stranu to přináší nějakou úroveň stresu, která je permanentní, a která je větší, pak menší. Je proměnlivá, ale stálá. Já jsem si už dlouho nevypnul mobil, ani v noci, protože buď máme nějakou službu, kterou jsme si rozdělili s vedením, anebo kdyby byla potřeba abych zaskočil. V tu chvíli sednu do auta a jedu do práce. Stejně jako doktor. A když jsem byl zahraniční zpravodaj, tak to bylo kvůli tomu, že tam byl jeden člověk na celou zemi, takže když se cokoliv dělo, musel jsem to zvednout i v noci. Z toho vyplývá, že tady je nějaká permanentní úroveň stresu, která se vám někde ukládá a záleží, jak je člověk schopný se s tím vyrovnat.

Když jsme u toho stresu. V porovnání s prací zahraničního zpravodaje a moderátora Události, komentáře, která z nich je stresovější?

Každá jinak. Když se člověk připravuje na Události a komentáře, připravuje se velkou část dne. Snažíte se načíst co nejvíce informací k tématu, o postojích konkrétního člověka a snažíte se to namixovat s tím, co už znáte. A potom vylezete před několik set tisíc lidí v době, kdy už by člověk měl přemýšlet o posteli. Když se tam předvedete v ne úplně nejlepším světle, když selžete v něčem, když nastane nějaký trapas, tak to není věc, která by se odehrála v rodině a zasmáli jsme se tomu společně, ale je to věc, kterou najednou vidí tolik lidí. Tenhle stres je s tím přirozeně spojen.

A co stres v případě zahraničního zpravodaje?

Když jste zahraniční zpravodaj tak je stres z toho, že ČT není v tom celosvětovém měřítku tak renomovanou institucí jako je třeba BBC, takže když požádá o rozhovor amerického politika konkrétně BBC, tak má vyšší šanci, že ten člověk přijme rozhovor než ČT. Některé věci jsou složitější a souvisí to i s technologií. Musíte tu reportáž do Česka dostat včas. A přestože technologie pokračuje neuvěřitelným tempem, i co se týče přenosů, živých vstupů, tak každá reportáž odeslaná do Prahy z USA byla spojená s jistou mírou stresu, jestli dojde včas, jestli to nebude rozkostičkované, jestli nebude asynchronní, například zvuk a obraz, a tak dále. Takže jsme někdy jezdili v autě, kdy jsme posílali reportáž přes mobil, a hledali nejlepší signál. A když to zrovna na té křižovatce fungovalo, tak jsme tam stáli a posílali, dokud se to do Prahy nedostalo.

Dle vašich slov v knize jste si v USA plnil svůj sen. Nechybí Vám ta práce?

Je pravda, že položit se do útrob české politiky nemusí být vždycky ta nejpříjemnější zkušenost, zvlášť v takové vyhrocené a kritické době, jaká je teď. Na druhou stranu moderátořina je zajímavá práce, člověk přichází do styku se zajímavými lidmi a novináři to samozřejmě tříbí myšlenky. Nicméně se to nedá srovnávat s tím, kdy je člověk v zahraničí. Já jsem považoval za hlavní cíl zprostředkovat příběhy lidí. Ani ne tak tiskové konference politiků, protože to je věc, kterou nabízí jakákoliv agentura, skoro tam nemusíme mít svého zpravodaje. Ale zpravodaj by měl nabídnout chuť té země, nějakou ingredienci, která se do agenturního zpravodajství nedostane.

Jak toho dosáhne?

Mluvit s běžnými lidmi a na jejich příkladu ukazovat, čím ta země žije. Že je to země různorodá, heterogenní. To je ta správná novinařina. A možná to souvisí s tím stresem, protože pokud nezvednete ráno telefon a nezavoláte někomu s žádostí o rozhovor nebo nenapíšete email, tak ho na konci dne nemáte. Jste vlastně do všeho hozený sám. Všechno si tam člověk, v těch menších televizích, jako je třeba ČT, zařizuje sám. Ale zpět k tématu, ty příběhy jsou to nejzajímavějšího, co na té práci je. Mluvit s lidmi, snažit se pochopit záměry jejich jednání nebo jejich životní situaci. Ať už jde o oběť hurikánu, který přišel o střechu nad hlavou, nebo o politika, který se snaží dát dohromady legislativu proti ruské propagandě. Je to jedno v té podstatě pokrývání a toho, jak k tomu přistupujeme, je na úplně stejné úrovni, ale to je to, co je na tom zajímavé.

V USA jste prožil pět let. Potkal jste mnoho lidí. Dokáže podle Vás Joe Biden, nový americký prezident, spojit Rozpojené státy?

Ne a myslím si, že by to nedokázal asi ani jiný prezident, bez ohledu na to, jakou by měl politickou příslušnost a zkušenost s politikou. Možná, že se dokáže pokusit o zahlazení těch největších rozporů, otupení těch největších hrotů. Ale Spojené státy jsou rozdělené tak hluboce, že se mu nemůže podařit po čtyřech letech, pokud by skončil, tu zemi odevzdat v nějakém sjednoceném módu. To se prostě nestane.

Jak to?

Já často uvádím příklad, že Spojené státy jsou de facto rozdělené od svého vzniku. A byly rozdělené ještě před svým vznikem. Právníci jednotlivých kolonií se tehdy hádali, jak mají budoucí Spojené státy před rokem 1776 vypadat. To zásadní rozdělení představuje zejména pohled na to, do čeho všeho může strkat nos federální vláda a co si ty státy mohou dělat samy na vlastní triko. To je jeden ze základů těch obrovských rozporů. Jsou lidi, kteří říkají, že vláda nemá strkat nos do ničeho a jsou lidé, kteří říkají, že bez federální vlády by Amerika nedržela pohromadě. A pak se to projevuje v jednotlivých hodnotách jako je vzdělání, ekonomika, rasové problémy, vztah ke zbraním, ale prapůvod je vlastně v tom pohledu, jak ta země má vůbec vypadat.

V knize Rozpojené státy jste napsal:

„Uvědomuji si, že kandidátům na prezidenta, které sleduji zblízka, přináším neštěstí. V letech 2008 a 2012 jsme se s Michalem Kubalem dohodli, že on bude mít jako stálý zpravodaj právo vybrat si, ze kterého štábu bude o volební noci reportovat. Vybral si Obamu a Obamu. Vítěze. Já jsem si jako stálý zpravodaj v roce 2016 zvolil člověka, u kterého se taktéž úspěch předpokládal. A potřetí v řadě jsem přinášel zpravodajství ze štábu poraženého. Vypisováním kurzů bych se asi neuživil.“  

U posledních voleb jste také působil jako moderátor, tak mě zajímá, jestli jste si tipnul alespoň protentokrát správně?

Já jsem na začátku roku 2020 byl přesvědčen o tom, že Donald Trump zvítězí, protože dokázal tehdy ustát první impeachment, ekonomice se dařilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by byli demokrati schopni postavit takového kandidáta, který by Trumpa ohrozil. Ale pak přišel Covid, obrovská ekonomická krize a spousta dalších věcí, které zpochybňovaly, zda Donald Trump práci odvádí tak, jak mnozí jeho stoupenci doufali. A nějak od poloviny loňska nebylo jasné, kdo všechno se k volbám dostane. Fenoménem těchto posledních voleb bylo hlasování poštou. Tak, jak zpochybňoval Donald Trump korespondenční volbu, nebylo jasné, jestli lidi přijdou, jestli budou volit. Nakonec se ukázalo, že volilo poštou, kvůli obavám z bezpečnosti, kvůli Covidu hrozně moc lidí a ti to dali primárně Joe Bidenovi. Těch nejasných věcí a těch, které nevypovídaly zcela jasně o vítězství jednoho nebo druhého, bylo spoustu a rozhodlo se to až o volební noci.

Můžeme se těšit na Rozpojené státy 2? Nebo na nějaký Váš další knižní počin?

Ne. Já do dneška považuji to, že jsem napsal knihu za obrovskou troufalost, protože nevím, jestli vůbec umím psát, to je jedna věc. A za druhé je ta země tak nepopsatelná a komplikovaná, že vměstnat ji do tří set stránek lze možná právě na základě jejích příběhů. Já si nečiním nárok na to, že té zemi rozumím. To v žádném případě. Ale pokud to někoho přiměje si k tomu něco dohledat dál, tak je to nejlepší, co se může stát. Napsal jsem teď jen novou verzi, trochu obohacenou o třicet, čtyřicet stránek, právě těch posledních voleb, takže v novém vydání, co vyšlo v minulých dnech, je to trochu tlustší knížka. A abych napsal nějakou další knihu, asi bych k tomu musel mít nějaký podnět, který by vznikl na základě dlouhodobějšího pobytu, než jenom z pasivního sledování z dálky. Měl jsem kdysi jeden nápad, ale proto bych v USA musel žít ještě několik měsíců, abych byl schopen to nějak dotáhnout. Takže nic takového zatím nechystám.

Ve funkci zpravodaje ČT v USA vás vystřídal David Miřejovský. Dal jste mu předtím nějakou radu? A jak hodnotíte jeho práci?

David má obrovské zkušenosti ze Slovenska a z Moskvy, kde působil předtím, takže si myslím, že tu práci odvádí dobře. Jeho nevýhoda je v tom, že kvůli Covidu je možnost cestování omezená, takže toho nemůže přinášet tolik z jednotlivých států, jak by asi chtěl. Já jsem se mu snažil vysvětlit spoustu věcí ohledně fungování společnosti, ohledně takových dennodenních záležitostí, jak přepsat auto, kde si zajistit akreditaci, možná jak často jezdit na technickou, prostě ty provozní záležitosti, které jsou odlišné, než jsou u nás.

A co kontakty?

Na první pohled to vypadá, že si tam předáme tu práci tak, že mu dám stovky kontaktů, které pak bude využívat. Takhle to nefunguje. Ty kontakty jsou nepřenosné, s Michalem Kubalem (zahraniční zpravodaj ČT v USA běhe let 2008-2012, pozn. red.) a Davidem Miřejovským jsme zjistili, že si člověk musí kontakty vybudovat sám. Když někdo přijede na ambasádu jako zaměstnanec, diplomat, tak tam jsou už vybudované vazby na ministerstvo zahraničí a tak, ale novinář si je stejně buduje znovu. Je to z velké míry nepřenosné. Já bych mu tam mohl nechat tisíce vizitek, ale ty vizitky by mu byly k ničemu, protože on by si nedokázal daného člověka spojit s konkrétní tématikou, s místem, s podnikem. Do jisté míry je první rok zpravodaje velmi komplikovaný. Trvá vám hodně dlouho, než se domůžete konkrétního kontaktu, než si zařídíte rozhovor. Když jste tam rok, dva, tak je to potom otázka už třeba jednoho telefonátu.

Můžeme se těšit, že byste si roli zahraničního zpravodaje střihl ještě jednou?

Je to komplikovanější. Za prvé by musela chtít ČT, za druhé by musela chtít má rodina, ta třetí neznámá je méně neznámá, to jsem já. A já bych velmi rád, pokud by ta příležitost byla, ještě někdy vyjel. Na druhou stranu si uvědomuji, že to není úplně lehké na čtyři, na pět let vytrhnout rodinu z jejich vazeb, děti ze školy a někam odjet. Proto spoustu zpravodajů, co působí v zahraničí, je bez rodin, ale je to práce natolik zajímává, že mě určitě vzadu v hlavě táhne.

Táhne Vás to do USA?

Nevím, jestli nutně do Spojených Států, ale zároveň je to země, kterou se snažím dlouhodobě sledovat, ke které jsem si vybudoval vztah už před více než dvěma dekádami, možná ještě víc předtím. Byl jsem na brigádě v jedné americké společnosti, tady na začátku devadesátých let, takže tu zemi mám rád, v mnoha věcech jsem k ní kritický, ale fascinuje mě už delší dobu. Spojené státy nebo jiné anglosaské země jsou mi blízké, bydlel jsem nějakou dobu v Londýně, takže i Londýn je pro mě zajímavý, ale zároveň moje francouzština nebo němčina nejsou bohužel na takové úrovni, abych byl schopen do toho jen tak vplout a působit tam bez jakéhokoliv problému. Angličtina je dominantní už jenom proto, že ji člověk používá téměř denně.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedl: „Novinařinu neberu jako práci, ale jako život.“ Od kdy jste věděl, že chcete být novinářem?

To nebylo tak, že bych se narodil a hned si uvědomil, že chci být novinářem, ale vždycky jsem byl člověk zvídavý, vždy jsem se snažil přijít věcem na kloub, proč jsou, jak jsou, číst si o věcech, mluvit s lidmi. Vždycky mě to bavilo a k tomu textu jsem měl vztah tak nějak odjakživa, protože jako malý jsem psal nějaké povídky. Ty byly tak strašné, že tam nějaký talent ani nebyl, ale aspoň mě to bavilo. Když byla na střední škole příležitost rozmýšlet co dál, tak jsem si říkal, že ta novinařina je asi nejblíž tomu, co jsem chtěl dělat.

Proč?

Protože se snaží vždycky věci nějak popsat, interpretovat, tlumočit a s dělá se s nějakým všeobecným zájmem, který neutuchá a nedá se zamknout, když jdete večer z práce a pak odemknout, když do ní přijdete. Tak si myslím, že to je asi nejvhodnější povolání, co se dá dělat.

Novinařinu spíš v terénu nebo ve studiu?

No, nevím, jestli by to zrovna moderátor hlavní televizní zpravodajské relace měl říkat takhle otevřeně, ale já se daleko přirozeněji cítím venku a bez čtecího zařízení, než vevnitř s ním. Je to takové lehce svazující. I to prostředí klíčovaného virtuálního studia, které je celé zelené, není úplně příjemné.

To lze pochopit.

Myslím, že je to fajn, pokud moderátor má zkušenost z reportéřiny venku, nejlépe ještě z nějaké cizí země, kde byl sám za sebe, kde si vše musel zařizovat sám. Myslím, že to potom pomáhá i při tom rozhledu ve studiu. Takže jednoznačně reportéřina je bližší mému srdci než nějaká sterilní prezentace textu. Zároveň chápu, že je moderátořina zajímavé povolání. Je pro mnohé dominantní, tomu rozumím. Jsou lidé, kteří nikdy nebyli reportéři, ale jsou výborní moderátoři. Mně to stále táhne do toho terénu.

Máte nějaký profesní vzor?

Třeba Ed Murrow, Bob Schieffer, to jsou lidé, kterých si velmi vážím. Jsou to lidi, kteří se nespokojili nikdy s jednoduchou odpovědí a vždycky pátrali dál, když jim něco nesedělo, nezdálo se, tak se vždycky snažili hloubat a hloubat, a to je to, co by podle mého měl správný novinář mít.

Co byste vzkázal studentům/studentkám žurnalistiky, kteří by jednou chtěli dělat práci jako vy?

Buďte, neříkám nutně drzí, ale odvážní, stateční v tom se pídit, když vám něco nehraje, nesedí, nespokojte se hned s tím první vysvětlením, protože to nemusí být nutně správné. Dost často vás může někdo tahat za nos, tak se zkuste pídit po původním zdroji. Současná novinařina často klouže po povrchu a lidé od sebe navzájem přebírají zprávy, retweetujou je na sociálních sítích a podobně. Novinařina samotná spočívá v tom, že mluvíte nejlépe s prvotním zdrojem, samozřejmě pokud to jde, s aktérem události, s člověkem, který ji rozumí, je komentátorem v té věci, nikoliv že zprostředkujete to, co už někdo přefiltroval, zpracoval sám. Je to samozřejmě také nutné, já to nezpochybňuji, ale pravá novinařina je nejbližší tomu skutečnému. Takže se dopídit k tomu, co bylo hybatelem události, kdo byl tím hlavním aktérem události a k tomu se dostat nejblíže. A pak mám ještě jednu věc, kterou odpovídám, když se mě studenti žurnalistiky zeptají, co je pro mě objektivita.

A sice?

Nesnažit se spokojit s tím jednoduchým alibistickým postojem, že dáte stranu A a stranu B, protože svět je daleko komplikovanější, než jen dvě strany, které jdou proti sobě. Ono to k tomu na ploše jedné, dvou minut reportáže trochu svádí, ale pro mě objektivita spočívá v nějakém odstupu. Snažím se získat samozřejmě co nejvíc informací, ponořit se do toho, ale pak musím vyplavat, nadechnout se a získat si nějaký odstup a pak teprve být schopen to zpracovat a předat dál. A to je podle mého názoru hlavní relevance objektivity, že máte od dané věci nějaký odstup, jakkoliv se ji snažíte co nejlépe a nejvíce pochopit.

Pět let jsme ho mohli vídat na televizních obrazovkách přinášet zprávy z jedné nejvyspělejší zemí světa. Byl jsem nadšený, když jsem se dozvěděl, že Martin Řezníček podobně jako Jakub Szántó připravuje knihu o svém působení zahraničního zpravodaje. Vždycky mě zajímalo, jak Amerika vypadá pohledem novináře z malého evropského státu. Nadšení jsem si uchoval i po přečtení knihy, zejména díky jeho psanému projevu, který dokáže vtáhnout do děje. Řezníček knihu pojal jako vyprávění o tom nejlepším a nejhorším, co v Americe zažil. Ať už se jednalo o prezidentské volby, rozhovory s českými osobnostmi, anebo o reportáže z oblastí zasažených hurikánem.

Nejedná se jen o výčet reportáží, které jsme mohli vidět v televizi. Už na prvních stranách knihy se můžeme dočíst, že jeho zájem o anglosaské země pramení od útlého věku. Po celou dobu čtení knihy jsem vnímal, jak blízká mu celá země je. Jsou v ní totiž i příběhy, jenž zasáhly i do osobního života autora. Příkladem byly třeba hromadné střelby ve školách, které se dotkly i jeho dětí. Zatím co Řezníček na základní škole trénoval nasazování plynových masek, jeho děti ze školy přinesly oznámení o cvičení proti hrozbě střeleckého útoku.

Celá kniha mapuje změny, které se za necelých pět let Řezníčkova působení na americké půdě odehrály. Silně se tyto změny odráží například v kapitolách o prezidentských volbách v roce 2016, o rasových problémech anebo o vztahu k válečným veteránům. Příběhy ale nejsou zaměřené jen na velké události, objevíme i osudy obyčejných Američanů, kteří rozhodně mají co říct. Za zmínku určitě stojí příběh bezmezného podporovatele Donalda Trumpa, který kvůli tragické smrti svého syna a Trumpovu slibu zredukovat závislost u mladistvých, prodal všechen majetek a vyrazil na pouť, při které budoucího prezidenta všude doprovázel.

Kniha je doplněná i různými fotografiemi, které dokumentují odlišné situace, ať už to je rozhovor s bývalým ministrem zahraničí Henrym Kissingerem, anebo prezidentská inaugurace Trumpa v roce 2016. Kniha tak získává více na autentičnosti a přiblíží čtenáře k popisovaným událostem.

Celkově Řezníček píše velmi poutavě a témata jsou srozumitelně poskládaná do kapitol. Stylem je určená spíše pro laickou veřejnost, ale své si v ní najdou i čtenáří, kteří se o Ameriku zajímají o něco více. Název pro knihu si autor vybral moc dobře. Rozpojené státy jsou, a ještě nějakou dobu budou. A tento stav název skvěle reprezentuje.

Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou

Autor: Martin Řezníček

Nakladatelství: Argo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 280

ISBN:   978-80-2573-103-1

Zpravodajské začátky

I díky jeho nezdaru na středních školách a otci novináři se Jiří dostal k žurnalistice. Roku 1924 nastoupil, toho času ještě jako Jiří Langstein, do rozhlasové společnosti Central European Radio, kde se poprvé setkal se zahraničním zpravodajstvím. Po připojení Rakouska k nacistickému Německu v rose 1938 byl vyslán do Francie jako zahraniční dopisovatel. Po začátku okupace v Československu začal Jiří společně s Waltrem Kollarzem vydávat Československé zprávy, které se postupem času začaly distribuovat do dalších zemí, od Francie přes Švýcarsko a Rusko i do Ameriky.

Válka v rozhlase

Po vypuknutí války ve Francii odjel do Anglie, kde pracoval pro BBC. Ve svých příspěvcích přibližoval lidem u nás život za hranicemi, například v pořadech Spojenecká převaha ve vzduchu a Jarní ofenziva spojenců.

Jménem Hronek

 V nově vzniklém nezávislém týdeníku Čechoslovák pak psal hlavně o Londýně a Paříži, válečných zónách, morálce vojáků i českých legiích. Zde už vystupuje pod pseudonymem Jiří L. Hronek.

Zakladatelem novinářských organizací

V roce 1941 stál u zrodu Syndikátu československých novinářů v Londýně. Následně v květnu roku 1945 vznikl Svaz českých novinářů. V červnu 1947 se Jiří Hronka stal generálním tajemníkem Mezinárodní organizace novinářů.

Komunistou na domácí půdě

Zpátky v Praze byl od roku 1945, kdy vstoupil do komunistické strany. Ten samý rok začal pracovat pro Československý rozhlas jako vedoucí zpravodajského sektoru. V září pak přišel s novým konceptem. Jeho rozhlasové noviny byly něco zcela jiného a rychle se uchytily.

V roce 1951 byl zbaven všech svých funkcí, kvůli možné účasti v procesu s Miladou Horákovou.

Svou kariéru zakončil jako šéfredaktor ČTK.

Jde o vůbec první případ, kdy Facebook musí upravit obsah některého sdělení na žádost vlády. Článek, na který příspěvek odkazoval, obviňuje vládu ze snahy nabourat odluku státu a církve na základě vyznání jednoho z kandidátů vládní strany do nadcházejících voleb.

Podle organizace Amnesty International je ale zákon spíše ke zlu, neboť dává vládě neomezenou moc potlačovat šíření názorů, které se jí nelíbí.

„Podle mě si teď zkrátka vláda testuje nové pravomoci, takže aktuální kauza je vlastně dobrou případovou studií,“ uvedl Australan Alex Tan, který spravuje facebookovou stránku States Times Review a byl to právě on, kdo musel příspěvek upravit. Nařízení se ale odmítl podřídit a mohlo by mu hrozit až pět let vězení.

Zákon o fake news ukazuje, že v budoucnu by mohla být možná kooperace vlád a provozovatelů sociálních sítí, ale pokud má docházet k úspěšnému ,,ničení‘‘ fake news, protiopatření musí být co nejrychleji.

V singapurském případu uběhlo od zveřejnění článku sedm dní, což na efektivitě rozhodně nepřidává. Přijetí zákona bylo pro ostatní státy velmi kontroverzní z důvodu kontroly a moci, kterou jím vláda nabyde.

Český rozhlas letos plánuje obnovit devět zahraničních zpravodajských pozic. Především se chce po roce vrátit do Polska, jméno tamního zpravodaje však zatím Rozhlas neprozradil. Martina Dorazína vystřídá v Moskvě Ivana Milenkovičová, která dosud působila jako redaktorka Lidových novin.

Česká tisková kancelář plánuje obměnit všechny tři svoje zahraniční zpravodaje. To znamená na Slovensku, v Německu a v Belgii. Jméno nového bruselského zpravodaje už je známé, od září jím bude Petr Kupec, který vystřídá dosavadního reportéra Jakuba Dospivu.

V České televizi dojde k několika personálním změnám 

České televizi se celkem hlásí jedenáct zahraničních zpravodajů, a to z Berlína, Bratislavy, Bruselu, Hong Kongu, Londýna, Moskvy, Paříže, Tel Avivu, Varšavy, Washingtonu a od ledna i z Istanbulu, kde působí Václav Černohorský.

Novinkou je výměna zahraničního zpravodaje Bratislavě, kterého bude dělat Petr Obrovský. Od dubna vystřídá dosavadního reportéra Lukáše Mathého, který se přesunuje do Polska.

Bývalý redaktor Práva a Reportéru Vojtěch Boháč předkládá vizi kanálu, jako analyticko-investigativní. Kanál je zaměřen na Východní Evropu, časem hodlá pokrýt i tu Západní. Externí distributor obsahu byla výchozí volba. ,,Naší ambicí je vydávat do roka jednu reportáž týdně. S touto periodicitou nemá z našeho pohledu smysl vést vlastní redakční web. Proto je náš web především prezentační a pro distribuci obsahu jsme vstoupili do partnerství s A2larmem,“ uvedl Boháč pro Mediář. Web A2larm je online komentářový deník nezávislého čtrnáctideníku A2. Sám se prezentuje jako kritická protiváha ,,médiím ovládaným oligarchy‘‘.

Právě nezávislost byla jedním z klíčových důvodů volby tohoto webu, jako záruka, že obsah nebude podléhat zájmům třetí osoby. Témata pohlcování mediálního trhu internetovými giganty, masivního skupování médií politiky a nedostatečných zdrojů mediálních domů na obzvlášť nákladné zahraniční reportáže se silně prolínají do příběhu Voxpotu.

Finance jsou klíčovým faktorem ke kvalitním reportážím, proto skupina usiluje mimo drobné dárce o sponzory nebo významné partnery, ovšem vždy podmíněné nezaujatostí. Budoucí partnery také kanál hledá ve velkých zahraničních mediálních společnostech. ,,Prozatím jednáme s německou Deutsche Welle, CNN nebo ruským kanálem Dožď,“ řekl pro Mediář šéfredaktor Vojtěch Boháč.

Vytrvalost skupiny i přes nedostatek prostředků je značně daná neklidem nad současným mezinárodním děním. ,,Je to hrozný pocit, když má člověk otevřené oči a vidí, že na domácích tématech záleží čím dál méně a zároveň s tím se propadá i zájem médií o zahraničí. Dění v České republice je do velké míry výsledkem trendů na mezinárodní scéně. Snaha pochopit události v desetimilionové zemi bez znalosti zahraničního kontextu je marná,‘‘ zveřejnil web A2larm Boháčovo stanovisko.

Voxpot lze podpořit zde.

Narodila se v roce 1964 v Českém Brodě. Vystudovala žurnalistiku na Karlově Univerzitě v Praze. Pro svou doktorandskou práci si zvolila téma kreslených seriálů a zaměřila se na vývoj časopisu Čtyřlístek. Ve svých 24 letech se zúčastnila palachiády, za což poté přišla o svou práci v časopise Květy. Jako zahraniční reportérka psala o Osetii, Abcházii, Gruzii, Tádžikistánu, Náhorním Karabachu, Afghánistánu a o uprchlických táborech a vypálených kurdských vesnicích v Kurdistánu.  V Čečensku se v roce 1994 osobně účastnila bombardování.

Po studiu začala pracovat v Lidových novinách. Nejprve v domácí rubrice, poté v zahraniční, konkrétně v Rusku. V Lidových novinách pracovala 27 let, ale letos na podzim z nich odešla. Dle jejích slov ji vedení deníku nedokáže ochránit před vlivem premiéra Andreje Babiše. Do jeho svěřeneckého fondu totiž spadá i vlastník tohoto deníku, tedy mediální skupina MAFRA.

Kromě své novinářské kariéry se věnuje také humanitární práci. Už ve svých začátcích, v roce 1994 spolu s Jaromírem Štětinou založili Epicentrum, což byla soukromá novinářská agentura. V Grozném založila domov pro padesát válečných sirotků. Dále je spoluzakladatelkou sdružení Berkat. Toto občanské sdružení pomáhá dětem, ženám a dalším nejen v Čečensku a Afganistánu, ale i uprchlíkům v České republice. Berkat znamená čečensky štěstí.

Dostala mnohá ocenění a vyznamenání. Mezi hlavní patří Cena Ferdinanda Peroutky, Novinářská křepelka nebo Cena Karla Havlíčka Borovského.