O besedu, kterou na poslední dubnové úterý naplánovaly katedry žurnalistiky a slavistiky, byl velký zájem. Přestože se brzy podařilo obsadit všechna místa k sezení, zbylí zájemci se nenechali odradit, a plnit se tak začaly i schodišťové uličky přednáškového sálu. Hostem totiž byl dlouholetý zahraniční zpravodaj Miroslav Karas.

Karas mezi lety 1992 až 1998 reportoval pro Československý a posléze Český rozhlas z Polska. Poté se pro Českou televizi hlásil z Varšavy, ale i z Běloruska, Pobaltí nebo Ukrajiny. V roce 2012 se přesunul do Moskvy, odkud monitoroval dění v postsovětském prostoru, a na jaře 2020 se stal ředitelem TS Ostrava.

„Se zahraničním zpravodajstvím jsem začínal, když neexistoval mobilní telefon ani internet. Zpráva, kterou jsem si předem načetl na magnetofonový pásek, se pak telefonicky poslala do Prahy. Někdy se to podařilo, jindy ne. Mělo to kvalitu telefonního hovoru, ale já to uctíval – vypadalo to, že opravdu voláte ze zahraničí,“ vzpomínal Karas na jeho začátky v Polsku.

Cestování, potkávání nových lidí i haldy lidských ostatků

Karas připomněl, že televizní zahraniční reportér pracuje v týmu s kameramanem. V destinacích, jako je Rusko, jim navíc asistuje místní člověk, který pomáhá s vyřizováním mnoha formalit. Tento tým si ale rozděluje i role řidiče, produkčního, zvukaře, osvětlovače nebo střihače.

Zahraniční zpravodaj podle Karase skutečně pozná a procestuje zemi, ve které pracuje. „Člověk se setká se spoustou lidí, pohledů, názorů, příběhů. Nemusíte chodit do práce na směny, pracujete z terénu, nebo z bytu v zahraničí. Třeba i u piva mluvíte s lidmi, sledujete zpravodajství a vzděláváte se – zahraniční zpravodaj musí být neustále v obraze. Domů do Česka se ale dostanete jen v létě a o Vánocích,“ vysvětloval, co všechno tato práce obnáší.

„Pokud se ale někdo vydá cestou zahraničního zpravodaje, musí být připravený na to, že půjde do války. Nikdy mě nenapadlo, že zastřelí někoho kousek od nás, že budu potkávat hromady lidských těl, včetně těl malých dětí,“ připomenul Karas i stinnou stránku jeho někdejší profese. „Samozřejmě můžete odmítnout a říct, že do toho nejdete. Je to otázka hodně interní a intimní. My jsme se s kameramanem poradili a ve válce strávili několik měsíců,“ doplnil.

Novinář v Rusku má tvrdý chleba

Část přednášky Karas věnoval také specifikům novinářské práce v Rusku. „Ruský režim zvláště novinářům ze zemí NATO nepomůže. Řeknou vám, ať otázku pošlete faxem, oni pak mají třicet dnů na odpověď. V Estonsku nebo Lotyšsku jsou ministři dostupní na mobilních číslech, v Rusku můžete volat leda tak z okna,“ vysvětloval, jak složité je v největším státě světa získat oficiální vyjádření.

„Já nejsem kompetentní, tohle vám může říct jen ministr, pošlete fax, ministr se s vámi rád sejde,“ tak Karas popsal typickou odpověď ruských tiskových mluvčí i na banální dotazy redaktorů. Ruské orgány si přehazují odpověď, dokud novináře nedonutí to vzdát, k Putinovi se pak dostane jen vybraná hrstka prokremelských novinářů.

Publikum se také dozvědělo, že natáčení ve veřejném prostoru ruští obyvatelé mnohdy oznamují policii a ruská státní média informují jen o tom, co se hodí vládnoucí garnituře. Novinář v Rusku si proto podle Karase musí vybudovat síť kontaktů, aby vůbec věděl, že se zrovna něco důležitého děje.

Nezodpovězené nezůstalo ani světové téma číslo jedna – ruský útok na Ukrajinu

Karas také odpovídal na dotazy publika a beseda přirozeně začala směřovat i k ruské agresi na Ukrajině. „Já jsem samozřejmě na straně toho, kdo se brání. A brání se Ukrajina, útočníkem je jednoznačně Rusko. Ruská propaganda přitom o válce mluví jako o speciální mírové operaci, čemuž mnoho Rusů věří. Ve válce lžou všichni – musí lhát. Rusové chtějí ospravedlnit zvěrstvo, které páchají, a Ukrajinci se snaží zmobilizovat vlastní národ k dalšímu hrdinskému odporu,“ zastal se Karas jednoznačně ukrajinské strany barikády.

„Představte si, že se rozvede dlouholeté manželství. Bývalá manželka si najde nového partnera, tak jako si Ukrajina, která kdysi žila s Moskvou, našla nového partnera – Západ. Jenže bývalý manžel přijde a rozbije jí hubu, protože s tím nesouhlasí. Tak se v mých očích dnes chová Moskva,“ uzavřel Karas lidským příměrem celou přednášku.

Kvůli lepšímu pokrytí války na Ukrajině se hlavní zpravodajská relace TV Nova protahuje o dvacet minut, a to i o víkendu. Nyní má na místě konfliktu dva štáby. Lucie Hlubučková reportuje ze Lvova a okolí, informace z hlavního města přináší Jan Zálužský. Celková stopáž zpravodajské relace Televizní noviny má díky těmto změnám hodinu a nové filmy tak budou začínat až ve 20:40. „I nadále spolupracujeme s dalšími štáby sesterských televizí v rámci CME a monitorujeme i situaci na hranicích tak, abychom divákům přinášeli aktuální a ověřené informace,“ vysvětluje Kamil Houska, ředitel zpravodajství a publicistiky TV Nova. V důsledku vývoje situace na Ukrajině není tato změna ojedinělá.

Web televize nově nabízí i ukrajinské vysílání TN LIVE Україна. Na jeho činnosti se podílejí novináři z celé Ukrajiny. „Jsme si plně vědomi toho, že lidé, kterým se podařilo z války uprchnout a jsou nyní na území České republiky, potřebují mít přehled o situaci u nich doma v mateřském jazyce,“ uvádí Houska.

Kromě mimořádných vstupů se od úterý o hodinu protáhne i Snídaně s Novou. Končit bude až 9:35 a vyřadí tak z vysílání automatickou reprízu pořadu Na lovu. Od čtvrtka je taky na webové stránce Nova Plus dostupný obsah pro děti v ukrajinštině. „Všechny děti a rodiny tak bez ohledu na místo svého pobytu v České republice si budou moci na internetu bezplatně sledovat pohádky, rodinné filmy a další pořady v jejich rodném jazyce,“ uvádí TV Nova v poslední tiskové zprávě.

Dalších změn v důsledku dění na Ukrajině stále přibývá a podle dosavadního vývoje, jich ještě přibývat bude.

První přesun se dotkne zpravodajského týmu ve Varšavě na začátku března. Dosavadního korespondenta Lukáše Mathého vystřídá reportér zahraniční redakce Andreas Papadopulos. „Nastoupit na místo, na kterém přede mnou působil Mirek Karas, Josef Pazderka nebo Lukáš Mathé, je obrovská výzva. V Polsku se teď toho děje opravdu hodně, od sporu o důl Turów a stav právního státu v zemi až po aktuální krizi na hranicích s Běloruskem. Bude mi ctí nejen tyto události zprostředkovávat divákům ČT,“ říká Papadopulos.

Americkým zpravodajem se stane Bohumil Vostal, který v létě zamíří do Washingtonu. Nahradí tak Davida Miřejovského, který tento post zastával čtyři roky.

Z Bruselu se bude hlásit Petr Obrovský, který dosud působil jako korespondent v Bratislavě. Změna souvisí především s blížícím se předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie. Stávající belgický zpravodaj Lukáš Dolanský se přesune do Spojeného království. „Čtyři roky intenzivního zpravodajského života v Bruselu pro mě bylo splněním snu. Vždycky jsem toužil přímo v centru evropské politiky zažít to novinářské ‚být u toho‘. A sen se mi splnil vrchovatě: s brexitem, se spory o vládu práva, s covidovou a ekonomickou krizí, s audity českého premiéra, s evropskými volbami, s nekonečnými nočními summity,“ vysvětluje Lukáš Dolanský.

Další výměna se bude týkat postů v Bratislavě a Berlíně. Slovenským korespondentem se stane redaktor a moderátor Jan Šilhan. Z německé metropole bude diváky o tamním dění informovat Pavel Polák, reportér a expert na německy mluvící země. U zbylých zpravodajských postů v Turecku, Rusku, Číně, Izraeli a ve Francii zatím ČT změnu nechystá.

Jeden z mých vyučujících na žurnalistice nám řekl, že po chirurgii je práce novináře nejstresovější. Skládá se totiž z mikrostresů, které dennodenně novinář zažívá. Když jsem četla Vaši knihu Rozpojené státy, mám pocit, že byste se s tím výrokem možná ztotožnil. Mýlím se?

Nemýlíte se. Akorát se s tím člověk v každé životní etapě vyrovnává jinak. Na novinařině je příjemné a zajímavé, že obsahově to může být povolání, kde se každý den setkáváte s něčím jiným a máte možnost nahlédnout do neskutečných příběhů, o kterých jste nikdy nesnil. To je taky jeden z důvodů, proč jsem si novinařinu vybral jako své povolání. I když formátově jsou to věci, které jsou velmi podobné, a které se den ode dne zas tak neliší.

Rozumím.

Jak kdysi říkal můj mentor z BBC, máte možnost se kohokoliv kdykoliv zeptat na cokoliv, což jiné povolání nemá, možná kromě policisty. Na druhou stranu to přináší nějakou úroveň stresu, která je permanentní, a která je větší, pak menší. Je proměnlivá, ale stálá. Já jsem si už dlouho nevypnul mobil, ani v noci, protože buď máme nějakou službu, kterou jsme si rozdělili s vedením, anebo kdyby byla potřeba abych zaskočil. V tu chvíli sednu do auta a jedu do práce. Stejně jako doktor. A když jsem byl zahraniční zpravodaj, tak to bylo kvůli tomu, že tam byl jeden člověk na celou zemi, takže když se cokoliv dělo, musel jsem to zvednout i v noci. Z toho vyplývá, že tady je nějaká permanentní úroveň stresu, která se vám někde ukládá a záleží, jak je člověk schopný se s tím vyrovnat.

Když jsme u toho stresu. V porovnání s prací zahraničního zpravodaje a moderátora Události, komentáře, která z nich je stresovější?

Každá jinak. Když se člověk připravuje na Události a komentáře, připravuje se velkou část dne. Snažíte se načíst co nejvíce informací k tématu, o postojích konkrétního člověka a snažíte se to namixovat s tím, co už znáte. A potom vylezete před několik set tisíc lidí v době, kdy už by člověk měl přemýšlet o posteli. Když se tam předvedete v ne úplně nejlepším světle, když selžete v něčem, když nastane nějaký trapas, tak to není věc, která by se odehrála v rodině a zasmáli jsme se tomu společně, ale je to věc, kterou najednou vidí tolik lidí. Tenhle stres je s tím přirozeně spojen.

A co stres v případě zahraničního zpravodaje?

Když jste zahraniční zpravodaj tak je stres z toho, že ČT není v tom celosvětovém měřítku tak renomovanou institucí jako je třeba BBC, takže když požádá o rozhovor amerického politika konkrétně BBC, tak má vyšší šanci, že ten člověk přijme rozhovor než ČT. Některé věci jsou složitější a souvisí to i s technologií. Musíte tu reportáž do Česka dostat včas. A přestože technologie pokračuje neuvěřitelným tempem, i co se týče přenosů, živých vstupů, tak každá reportáž odeslaná do Prahy z USA byla spojená s jistou mírou stresu, jestli dojde včas, jestli to nebude rozkostičkované, jestli nebude asynchronní, například zvuk a obraz, a tak dále. Takže jsme někdy jezdili v autě, kdy jsme posílali reportáž přes mobil, a hledali nejlepší signál. A když to zrovna na té křižovatce fungovalo, tak jsme tam stáli a posílali, dokud se to do Prahy nedostalo.

Dle vašich slov v knize jste si v USA plnil svůj sen. Nechybí Vám ta práce?

Je pravda, že položit se do útrob české politiky nemusí být vždycky ta nejpříjemnější zkušenost, zvlášť v takové vyhrocené a kritické době, jaká je teď. Na druhou stranu moderátořina je zajímavá práce, člověk přichází do styku se zajímavými lidmi a novináři to samozřejmě tříbí myšlenky. Nicméně se to nedá srovnávat s tím, kdy je člověk v zahraničí. Já jsem považoval za hlavní cíl zprostředkovat příběhy lidí. Ani ne tak tiskové konference politiků, protože to je věc, kterou nabízí jakákoliv agentura, skoro tam nemusíme mít svého zpravodaje. Ale zpravodaj by měl nabídnout chuť té země, nějakou ingredienci, která se do agenturního zpravodajství nedostane.

Jak toho dosáhne?

Mluvit s běžnými lidmi a na jejich příkladu ukazovat, čím ta země žije. Že je to země různorodá, heterogenní. To je ta správná novinařina. A možná to souvisí s tím stresem, protože pokud nezvednete ráno telefon a nezavoláte někomu s žádostí o rozhovor nebo nenapíšete email, tak ho na konci dne nemáte. Jste vlastně do všeho hozený sám. Všechno si tam člověk, v těch menších televizích, jako je třeba ČT, zařizuje sám. Ale zpět k tématu, ty příběhy jsou to nejzajímavějšího, co na té práci je. Mluvit s lidmi, snažit se pochopit záměry jejich jednání nebo jejich životní situaci. Ať už jde o oběť hurikánu, který přišel o střechu nad hlavou, nebo o politika, který se snaží dát dohromady legislativu proti ruské propagandě. Je to jedno v té podstatě pokrývání a toho, jak k tomu přistupujeme, je na úplně stejné úrovni, ale to je to, co je na tom zajímavé.

V USA jste prožil pět let. Potkal jste mnoho lidí. Dokáže podle Vás Joe Biden, nový americký prezident, spojit Rozpojené státy?

Ne a myslím si, že by to nedokázal asi ani jiný prezident, bez ohledu na to, jakou by měl politickou příslušnost a zkušenost s politikou. Možná, že se dokáže pokusit o zahlazení těch největších rozporů, otupení těch největších hrotů. Ale Spojené státy jsou rozdělené tak hluboce, že se mu nemůže podařit po čtyřech letech, pokud by skončil, tu zemi odevzdat v nějakém sjednoceném módu. To se prostě nestane.

Jak to?

Já často uvádím příklad, že Spojené státy jsou de facto rozdělené od svého vzniku. A byly rozdělené ještě před svým vznikem. Právníci jednotlivých kolonií se tehdy hádali, jak mají budoucí Spojené státy před rokem 1776 vypadat. To zásadní rozdělení představuje zejména pohled na to, do čeho všeho může strkat nos federální vláda a co si ty státy mohou dělat samy na vlastní triko. To je jeden ze základů těch obrovských rozporů. Jsou lidi, kteří říkají, že vláda nemá strkat nos do ničeho a jsou lidé, kteří říkají, že bez federální vlády by Amerika nedržela pohromadě. A pak se to projevuje v jednotlivých hodnotách jako je vzdělání, ekonomika, rasové problémy, vztah ke zbraním, ale prapůvod je vlastně v tom pohledu, jak ta země má vůbec vypadat.

V knize Rozpojené státy jste napsal:

„Uvědomuji si, že kandidátům na prezidenta, které sleduji zblízka, přináším neštěstí. V letech 2008 a 2012 jsme se s Michalem Kubalem dohodli, že on bude mít jako stálý zpravodaj právo vybrat si, ze kterého štábu bude o volební noci reportovat. Vybral si Obamu a Obamu. Vítěze. Já jsem si jako stálý zpravodaj v roce 2016 zvolil člověka, u kterého se taktéž úspěch předpokládal. A potřetí v řadě jsem přinášel zpravodajství ze štábu poraženého. Vypisováním kurzů bych se asi neuživil.“  

U posledních voleb jste také působil jako moderátor, tak mě zajímá, jestli jste si tipnul alespoň protentokrát správně?

Já jsem na začátku roku 2020 byl přesvědčen o tom, že Donald Trump zvítězí, protože dokázal tehdy ustát první impeachment, ekonomice se dařilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by byli demokrati schopni postavit takového kandidáta, který by Trumpa ohrozil. Ale pak přišel Covid, obrovská ekonomická krize a spousta dalších věcí, které zpochybňovaly, zda Donald Trump práci odvádí tak, jak mnozí jeho stoupenci doufali. A nějak od poloviny loňska nebylo jasné, kdo všechno se k volbám dostane. Fenoménem těchto posledních voleb bylo hlasování poštou. Tak, jak zpochybňoval Donald Trump korespondenční volbu, nebylo jasné, jestli lidi přijdou, jestli budou volit. Nakonec se ukázalo, že volilo poštou, kvůli obavám z bezpečnosti, kvůli Covidu hrozně moc lidí a ti to dali primárně Joe Bidenovi. Těch nejasných věcí a těch, které nevypovídaly zcela jasně o vítězství jednoho nebo druhého, bylo spoustu a rozhodlo se to až o volební noci.

Můžeme se těšit na Rozpojené státy 2? Nebo na nějaký Váš další knižní počin?

Ne. Já do dneška považuji to, že jsem napsal knihu za obrovskou troufalost, protože nevím, jestli vůbec umím psát, to je jedna věc. A za druhé je ta země tak nepopsatelná a komplikovaná, že vměstnat ji do tří set stránek lze možná právě na základě jejích příběhů. Já si nečiním nárok na to, že té zemi rozumím. To v žádném případě. Ale pokud to někoho přiměje si k tomu něco dohledat dál, tak je to nejlepší, co se může stát. Napsal jsem teď jen novou verzi, trochu obohacenou o třicet, čtyřicet stránek, právě těch posledních voleb, takže v novém vydání, co vyšlo v minulých dnech, je to trochu tlustší knížka. A abych napsal nějakou další knihu, asi bych k tomu musel mít nějaký podnět, který by vznikl na základě dlouhodobějšího pobytu, než jenom z pasivního sledování z dálky. Měl jsem kdysi jeden nápad, ale proto bych v USA musel žít ještě několik měsíců, abych byl schopen to nějak dotáhnout. Takže nic takového zatím nechystám.

Ve funkci zpravodaje ČT v USA vás vystřídal David Miřejovský. Dal jste mu předtím nějakou radu? A jak hodnotíte jeho práci?

David má obrovské zkušenosti ze Slovenska a z Moskvy, kde působil předtím, takže si myslím, že tu práci odvádí dobře. Jeho nevýhoda je v tom, že kvůli Covidu je možnost cestování omezená, takže toho nemůže přinášet tolik z jednotlivých států, jak by asi chtěl. Já jsem se mu snažil vysvětlit spoustu věcí ohledně fungování společnosti, ohledně takových dennodenních záležitostí, jak přepsat auto, kde si zajistit akreditaci, možná jak často jezdit na technickou, prostě ty provozní záležitosti, které jsou odlišné, než jsou u nás.

A co kontakty?

Na první pohled to vypadá, že si tam předáme tu práci tak, že mu dám stovky kontaktů, které pak bude využívat. Takhle to nefunguje. Ty kontakty jsou nepřenosné, s Michalem Kubalem (zahraniční zpravodaj ČT v USA běhe let 2008-2012, pozn. red.) a Davidem Miřejovským jsme zjistili, že si člověk musí kontakty vybudovat sám. Když někdo přijede na ambasádu jako zaměstnanec, diplomat, tak tam jsou už vybudované vazby na ministerstvo zahraničí a tak, ale novinář si je stejně buduje znovu. Je to z velké míry nepřenosné. Já bych mu tam mohl nechat tisíce vizitek, ale ty vizitky by mu byly k ničemu, protože on by si nedokázal daného člověka spojit s konkrétní tématikou, s místem, s podnikem. Do jisté míry je první rok zpravodaje velmi komplikovaný. Trvá vám hodně dlouho, než se domůžete konkrétního kontaktu, než si zařídíte rozhovor. Když jste tam rok, dva, tak je to potom otázka už třeba jednoho telefonátu.

Můžeme se těšit, že byste si roli zahraničního zpravodaje střihl ještě jednou?

Je to komplikovanější. Za prvé by musela chtít ČT, za druhé by musela chtít má rodina, ta třetí neznámá je méně neznámá, to jsem já. A já bych velmi rád, pokud by ta příležitost byla, ještě někdy vyjel. Na druhou stranu si uvědomuji, že to není úplně lehké na čtyři, na pět let vytrhnout rodinu z jejich vazeb, děti ze školy a někam odjet. Proto spoustu zpravodajů, co působí v zahraničí, je bez rodin, ale je to práce natolik zajímává, že mě určitě vzadu v hlavě táhne.

Táhne Vás to do USA?

Nevím, jestli nutně do Spojených Států, ale zároveň je to země, kterou se snažím dlouhodobě sledovat, ke které jsem si vybudoval vztah už před více než dvěma dekádami, možná ještě víc předtím. Byl jsem na brigádě v jedné americké společnosti, tady na začátku devadesátých let, takže tu zemi mám rád, v mnoha věcech jsem k ní kritický, ale fascinuje mě už delší dobu. Spojené státy nebo jiné anglosaské země jsou mi blízké, bydlel jsem nějakou dobu v Londýně, takže i Londýn je pro mě zajímavý, ale zároveň moje francouzština nebo němčina nejsou bohužel na takové úrovni, abych byl schopen do toho jen tak vplout a působit tam bez jakéhokoliv problému. Angličtina je dominantní už jenom proto, že ji člověk používá téměř denně.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedl: „Novinařinu neberu jako práci, ale jako život.“ Od kdy jste věděl, že chcete být novinářem?

To nebylo tak, že bych se narodil a hned si uvědomil, že chci být novinářem, ale vždycky jsem byl člověk zvídavý, vždy jsem se snažil přijít věcem na kloub, proč jsou, jak jsou, číst si o věcech, mluvit s lidmi. Vždycky mě to bavilo a k tomu textu jsem měl vztah tak nějak odjakživa, protože jako malý jsem psal nějaké povídky. Ty byly tak strašné, že tam nějaký talent ani nebyl, ale aspoň mě to bavilo. Když byla na střední škole příležitost rozmýšlet co dál, tak jsem si říkal, že ta novinařina je asi nejblíž tomu, co jsem chtěl dělat.

Proč?

Protože se snaží vždycky věci nějak popsat, interpretovat, tlumočit a s dělá se s nějakým všeobecným zájmem, který neutuchá a nedá se zamknout, když jdete večer z práce a pak odemknout, když do ní přijdete. Tak si myslím, že to je asi nejvhodnější povolání, co se dá dělat.

Novinařinu spíš v terénu nebo ve studiu?

No, nevím, jestli by to zrovna moderátor hlavní televizní zpravodajské relace měl říkat takhle otevřeně, ale já se daleko přirozeněji cítím venku a bez čtecího zařízení, než vevnitř s ním. Je to takové lehce svazující. I to prostředí klíčovaného virtuálního studia, které je celé zelené, není úplně příjemné.

To lze pochopit.

Myslím, že je to fajn, pokud moderátor má zkušenost z reportéřiny venku, nejlépe ještě z nějaké cizí země, kde byl sám za sebe, kde si vše musel zařizovat sám. Myslím, že to potom pomáhá i při tom rozhledu ve studiu. Takže jednoznačně reportéřina je bližší mému srdci než nějaká sterilní prezentace textu. Zároveň chápu, že je moderátořina zajímavé povolání. Je pro mnohé dominantní, tomu rozumím. Jsou lidé, kteří nikdy nebyli reportéři, ale jsou výborní moderátoři. Mně to stále táhne do toho terénu.

Máte nějaký profesní vzor?

Třeba Ed Murrow, Bob Schieffer, to jsou lidé, kterých si velmi vážím. Jsou to lidi, kteří se nespokojili nikdy s jednoduchou odpovědí a vždycky pátrali dál, když jim něco nesedělo, nezdálo se, tak se vždycky snažili hloubat a hloubat, a to je to, co by podle mého měl správný novinář mít.

Co byste vzkázal studentům/studentkám žurnalistiky, kteří by jednou chtěli dělat práci jako vy?

Buďte, neříkám nutně drzí, ale odvážní, stateční v tom se pídit, když vám něco nehraje, nesedí, nespokojte se hned s tím první vysvětlením, protože to nemusí být nutně správné. Dost často vás může někdo tahat za nos, tak se zkuste pídit po původním zdroji. Současná novinařina často klouže po povrchu a lidé od sebe navzájem přebírají zprávy, retweetujou je na sociálních sítích a podobně. Novinařina samotná spočívá v tom, že mluvíte nejlépe s prvotním zdrojem, samozřejmě pokud to jde, s aktérem události, s člověkem, který ji rozumí, je komentátorem v té věci, nikoliv že zprostředkujete to, co už někdo přefiltroval, zpracoval sám. Je to samozřejmě také nutné, já to nezpochybňuji, ale pravá novinařina je nejbližší tomu skutečnému. Takže se dopídit k tomu, co bylo hybatelem události, kdo byl tím hlavním aktérem události a k tomu se dostat nejblíže. A pak mám ještě jednu věc, kterou odpovídám, když se mě studenti žurnalistiky zeptají, co je pro mě objektivita.

A sice?

Nesnažit se spokojit s tím jednoduchým alibistickým postojem, že dáte stranu A a stranu B, protože svět je daleko komplikovanější, než jen dvě strany, které jdou proti sobě. Ono to k tomu na ploše jedné, dvou minut reportáže trochu svádí, ale pro mě objektivita spočívá v nějakém odstupu. Snažím se získat samozřejmě co nejvíc informací, ponořit se do toho, ale pak musím vyplavat, nadechnout se a získat si nějaký odstup a pak teprve být schopen to zpracovat a předat dál. A to je podle mého názoru hlavní relevance objektivity, že máte od dané věci nějaký odstup, jakkoliv se ji snažíte co nejlépe a nejvíce pochopit.

Je až neuvěřitelné, jakým způsobem dokázal první stálý zpravodaj České televize pro Blízký východ představit Izrael a Palestinu v pouhých 300 stranách. Ty jsou plné historického vývoje, mezinárodních vztahů, důležitých smluv i osobností, stejně jako příběhů obyčejných Izraelitů a Palestinců, kteří mají ať už vyznávanými životními hodnotami nebo problémy, se kterými se musí dennodenně potýkat, k obyčejnosti tady u nás vlastně na míle daleko.

Díky osobitému způsobu Szantóva vyprávění není kniha jen výčtem faktů, ale opravdovým příběhem dvou zemí, které ve 20. století pořádně zamávaly celým arabským světem. Ruku na srdce, málokdo z nás má v dění na Blízkém východě zcela jasno, a právě kniha Z Izrastiny s láskou je dalším dílkem do komplikované skládačky informací a poznatků o zmíněném území. Navíc otázka „Proč?“, která se při snaze o co nejdokonalejší pochopení Izraele a Palestiny nabízí nesčetněkrát, je v knize téměř vždy zodpovězena, a čtenář tak může v noci klidně spát.

Emoce i vtip

Szantó se nebojí vyjádřit emoce. Píše o odvaze, napětí i slzách, které s sebou povolání zahraničního zpravodaje přináší. I přes vše, co za 5 let strávených v izraelském Tel Avivu zažil, si zachovává objektivitu a odmítá černobílý pohled na Izraelity jako okupanty a Palestince jako teroristy. Čtenářům dává nahlédnout i do historie vlastní rodiny, která byla kvůli židovskému vyznání zasažena holocaustem. Že tím pádem není na místě humor a vtip? Autor to vidí jinak a tíživé kapitoly prokládá humorným vyprávěním o pašování ostatků dědečka do Svaté země nebo o příkoří, které přináší v Izraeli dlouhé vlasy.

Knihu se nemusí bát vzít do ruky nikdo. Laik, dobrodruh, student, senior, cestovatel… Je to fuk. Nevadí, pokud o Izraeli a Palestině nevíte vůbec nic, a nevadí, jestli máte znalostí na rozdávání. Stejně jako Szantóva prvotina Za oponou války: Zpravodajem na blízkém východě, za níž obdržel roku 2019 ocenění Magnesia Litera, je i Z Izrastiny s láskou zkrátka dílem, které vás nenechá chladným. A to je hlavní.

Z Izrastiny s láskou: Reportérem mezi dvěma zeměmi

autor: Jakub Szantó

nakladatelství: Argo

rok vydání: 2020

počet stran: 306

ISBN: 978-80-257-3281-6

Cynický technolog moci

Debatu odstartovalo promítání poslední vydané videoreportáže, ve které se tým Voxpotu zabýval momentální vypjatou situací v Polsku. V reportáži z úst samotných Poláků několikrát zaznělo, že křesťanská víra je pro ně z velké části daná tradicí a rodinnou výchovou. Nabízí se tedy otázka, na kolik je polská společnost věřící a na kolik pouze zvyklá působit zbožně. “Kaczyński se tváří jako velký katolík, ale je to spíš cynický technolog moci, který ví, že z toho může dost vytěžit,” dotkl se Boháč toho, jak je nebezpečné, když se někdo rozhodne zbožnosti Poláků využít, navíc když ten „někdo“ je předseda strany Právo a spravedlnost (PiS).

Ať Kalousek nebo EU, všechno je to kampaň

Šéfredaktor Voxpotu dále zmínil, že se polská vláda, ovládající většinu veřejnoprávních médií, stále staví do role disidentů, kteří jsou tlačeni Evropskou unií a liberální levicí, takže nemohou říct, co si myslí. “Stejné je to s Andrejem Babišem, akorát po něm nejdou liberálové, ale Kalousek,” uvedl.

A u médií ještě zůstalo. “Zatímco se před pěti lety útočilo na lidi jiné barvy pleti, dnes mají klid, protože to za ně schytávají LGBT,“ řekl Boháč a doplnil, že v obou případech společenskou náladu ovlivnila právě média.

Debatují pořád a o všem

Na dotaz, jak Poláci vnímají Visegrádskou čtyřku, Boháč odpověděl, že to u nich není tak akcentované téma jako u nás, protože se cítí být silnou zemí sami o sobě. „Naproti tomu Česko je malá nesebevědomá země, která když řekne, že má V4, tak se cítí trochu sebevědoměji,” vysvětlil zásadní rozdíl. Nakonec dodal, že jsou Poláci oproti nám mnohem zvyklejší spolu debatovat a projevuje se to například tím, že překládají víc zahraničních autorů.

Ve východní Evropě si všichni myslí, že jsou Češi fajn

Jako poslední otázka k Polsku zazněla ta, jak těžké bylo dostat se k vlivným lidem a vést s nimi rozhovory. “Být českým novinářem ve východní Evropě je obrovskou výhodou, máte otevřený dveře úplně všude. Panuje tam jakási zkreslená představa, že jsou Češi fajn. Poláci k nám chovají nostalgickou lásku jako k mladšímu bráchovi, který mluví vtipnou řečí. V Rusku vám jako Čechovi řeknou úplně všechno a ještě vás vezmou na vojenskou základnu, i když nesmí,” k překvapení celého publika vyjádřil svou zkušenost Boháč. “Oni se vlastně diví, že jsme novináři, spíš by čekali, že budeme všichni básníci nebo spisovatelé,” zakončil svou odpověď i první část debaty. 

Má Voxpot křišťálovou kouli?

Ve druhé části se věnovala pozornost samotnému Voxpotu a zahraničním reportážím jako takovým. “S Voxpotem se snažíme ukázat Česko v kontextu světa. Když se nezajímáme o dění ve světě, tak jen dostáváme facku zleva zprava, protože věci se dějí a my nevíme proč. Proto chceme předcházet vyděšení tím, že děláme reportáže o tom, co se teprve bude dít,” představil Boháč hlavní myšlenku projektu, který sám zakládal. Křišťálovou kouli ale bohužel nemají, informace o tom, co “se teprve bude dít”, získávají prý od odborníků z oboru.

Voxpot už stihl přinést reportáže z Afghánistánu, Izraele, Balkánu a Ukrajiny. “Afghánistán byl mega lehký v tom, že tam není moc novinářů, všichni umí anglicky a jsou aktivní na Twitteru, kam můžete napsat prezidentovi, a on vám pravděpodobně odpoví,” popsal Boháč své zážitky z natáčení v zemi, ve které vládne tzv. loutkový režim. “Na reportáži je nejdůležitější jezdit mezi lidi do menších měst a ptát se jich, co si myslí,” prozradil zásadní strategii a jedním dechem pokračoval, že ČT má sice své lidi v 13 zemích, ale většinou pouze v hlavních městech.

A dál?

„Většina lidí má pocit, že migrace už skončila, my si naopak myslíme, že největší vlna ještě přijde,“ vyjádřil Boháč svůj výhled do budoucna. Na otázku, co mají v plánu dál, odpověděl, že se chystají do Etiopie s neziskovou organizací Adra, aby zmapovali dopady klimatu. Plánují také rozšířit Voxpot o články a podcasty, takže se určitě máme na co těšit.

Když má být něco poprvé, přistupuje k tomu většina z nás s nejistotou, obavami a pořádnou dávkou respektu. To se ale netýká Jakuba Szántó, který své čtenáře bez skrupulí chytne za límec, hodí do rozbouřených vod válečných konfliktů, revolucí a vojenských převratů a poutavě napsaným úvodem je ještě přiměje k tomu, že se na ten výlet budou těšit.

Dalo by se říct, že tematickým přístupem drží Za oponou války krok s díly ostatních zpravodajů, kteří se více či méně zdařile snaží nabídnout čtenáři náhled do zákulisí největších událostí v lidských dějinách. Tímto ale veškerá podobnost končí. Szántó totiž nestaví pouze na kulturně‑historických základech promítnutých do současnosti, ale nabízí spíše osobnější, lidský přístup. Z knihy se tak rázem stává strhující, poutavá, drsná, smutná, emotivní, ale i vtipná a dojemná zpověď žurnalisty vedoucího osobní boj za nezávislost pohledu.

Dějepisně nenáročné čtenáře jistě potěší, že ačkoliv je autor nositelem doktorátu z moderních dějin, nesklouzává k typickému zahlcování historickými fakty. Spíše s nimi pracuje jako šéfkuchař se šafránem – tedy dost k rozšíření vědomostí, ale ne moc k totálnímu unudění. Na své si ovšem rozhodně přijdou i fanoušci vojenských strojů a techniky, kterou jim Szántó nabízí hned v několika kapitolách a jako třešničku na dortu umožní i návštěvu letadlové lodi.

Neméně vydařené jsou pak „prostřihy“ mezi jednotlivými tématy, kapitolami, místy a událostmi. V jednu chvíli se tak čtenář ocitá v bezpečí americké základny, kterou vzápětí střídá husí kůži nahánějící „procházka“ po místech severního Iráku, kde ještě nedávno prováděli bojovníci Islámského státu barbarské série poprav, znásilňování a sexuálního otročení. Pomyslné vyvrcholení plejády hrůzy pak zprostředkovává autorův přítel Alí se svými vzpomínkami na třináct let krutého týrání v nejhorších věznicích Sýrie. O to více je člověk vděčný za klidné, místy až filosofické, pasáže věnované Szántově vztahu k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem, bez kterých, jak sám často přiznává, by to zkrátka nešlo.

Za oponou války tedy nabízí nevšední pohled na život a práci reportéra často riskujícího život jen proto „být u toho a dobrat se toho, co se vlastně děje“. Autor sází na sílu osobního svědectví, které ve čtenáři zanechá hluboký dojem trvající ještě dlouho po přečtení. S nadsázkou lze říct, že napsat román, nebo se o to pokusit, může dnes úplně každý. Ovšem napsat knihu o prožití něčeho tak obsáhlého a neskutečného, navíc způsobem, aby to bylo uvěřitelné a poutavé, je kumšt, kterého se Jakub Szántó zhostil se ctí a lehkostí sobě vlastní.

Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě

autor: Jakub Szántó

nakladatelství: Argo

rok vydání: 2018

počet stran: 260ISBN: 978-80-257-2571-9

Již letos v lednu Česká televize zřídila post zahraničního redaktora v Londýně, kterého se ujal Bohumil Vostal. Václava Černohorského na postu berlínského zpravodaje nahradí Martin Jonáš, který již na tomto postu v minulosti působil.

Vznik dvou zcela nových zpravodajských postů deklaroval i generální ředitel Petr Dvořák ve svém kandidátském projektu. „Pro Velkou Británii jsme se rozhodli mimo jiné i proto, že přichází období praktického brexitu, a s ním i množství změn a událostí, které se významně dotknou Evropy i České republiky. Zásadní je ale i nový post v Turecku, díky němuž budeme mít zase o něco blíže k turbulentnímu dění na Balkáně a Blízkém Východě,“ řekl Petr Dvořák.

„Stejně jako u ostatních stálých zpravodajských postů se ale istanbulské středisko nebude omezovat pouze na zemi, v níž bude přímo působit. Výhodná poloha umožní jednak posílit původní zpravodajství ze zemí Blízkého východu, zároveň ale taky bez problémů pokrývat dění v oblasti Balkánu, tedy regionu, který je z hlediska zahraničně-politických i ekonomických zájmů České republiky jedním z nejdůležitějších,“ doplnil Kubal.

Narodila se v roce 1964 v Českém Brodě. Vystudovala žurnalistiku na Karlově Univerzitě v Praze. Pro svou doktorandskou práci si zvolila téma kreslených seriálů a zaměřila se na vývoj časopisu Čtyřlístek. Ve svých 24 letech se zúčastnila palachiády, za což poté přišla o svou práci v časopise Květy. Jako zahraniční reportérka psala o Osetii, Abcházii, Gruzii, Tádžikistánu, Náhorním Karabachu, Afghánistánu a o uprchlických táborech a vypálených kurdských vesnicích v Kurdistánu.  V Čečensku se v roce 1994 osobně účastnila bombardování.

Po studiu začala pracovat v Lidových novinách. Nejprve v domácí rubrice, poté v zahraniční, konkrétně v Rusku. V Lidových novinách pracovala 27 let, ale letos na podzim z nich odešla. Dle jejích slov ji vedení deníku nedokáže ochránit před vlivem premiéra Andreje Babiše. Do jeho svěřeneckého fondu totiž spadá i vlastník tohoto deníku, tedy mediální skupina MAFRA.

Kromě své novinářské kariéry se věnuje také humanitární práci. Už ve svých začátcích, v roce 1994 spolu s Jaromírem Štětinou založili Epicentrum, což byla soukromá novinářská agentura. V Grozném založila domov pro padesát válečných sirotků. Dále je spoluzakladatelkou sdružení Berkat. Toto občanské sdružení pomáhá dětem, ženám a dalším nejen v Čečensku a Afganistánu, ale i uprchlíkům v České republice. Berkat znamená čečensky štěstí.

Dostala mnohá ocenění a vyznamenání. Mezi hlavní patří Cena Ferdinanda Peroutky, Novinářská křepelka nebo Cena Karla Havlíčka Borovského.

Jste zahraničním redaktorem v Respektu, jak tedy přesně zahraniční oddělení u vás vypadá?

Respekt není tak úplně hierarchický časopis, není tam přesně rozdělená struktura, že by jeden člověk psal vždycky o tom a někdo jiný zase o něčem jiném. Nic není přesně určené, nicméně v zahraniční rubrice jsme tři, ale mimo to v Respektu figurují další čtyři autoři, co píší zahraniční články. Domácí a zahraniční rubrika má porady společně, v pondělí, v neděli večer, každý redaktor napíše návrhy článků, co by se měly psát, a to se ještě během týdne někdy mění, takže moje role je přicházet s tématy a pokoušet se zahraniční texty dostat nejen do rubriky zahraniční, ale i do komentářů.

Podle čeho se rozhodujete ve výběru témat?

Problém je v tom, že jsem samozřejmě limitovaný počtem stránek, celý Respekt nesmí být pouze o zahraničí. Vždycky máme třeba deset textů, který bychom chtěli napsat, ale nakonec se jich napíše vždycky pět. Já se ve výběru těch témat orientuji podle časopisů, který považuji za nejlepší, snažíme se evropské debaty a evropské pohledy na dění ve světě přinášet k nám, takže to někdy padá na úkor toho, že nepíšeme tak moc o místech, které jsou pro mě trochu srdeční záležitostí jako Afrika, pro kolegu Latinská Amerika, ale tohle je ten základní cíl, přinést ty kvalitní mezinárodní diskuze k nám.

Samozřejmě zahraniční reportáže nebo články často vznikají jen od redaktorova stolu, ty jsou založené na telefonátech, které trvají třeba hodinu, hodinu a půl, i když je z nich použitelná nakonec jen jedna citace.

Jak to funguje se zahraničními reportážemi, které nepíšete od stolu, ale opravdu z terénu. Destinace si vybíráte sami?

Když jde o reportážní cesty, není jen jeden způsob jak to funguje, je to kombinace toho, že si každým rokem určíme něco předem, nějaké téma jako prioritu, kde je jasné, že ten autor na to místo pojede, nějaká zásadní událost. Potom je další směr, kdy reagujeme na něco aktuálního a rušíme třeba původní plány, tak to bylo například se situací na Ukrajině, kdy kolega který se v téhle problematice dobře orientoval, začal často jezdit na Ukrajinu a přinášel různé příběhy odtamtud. Stejná situace nastala vloni, kdy nás překvapila uprchlická krize, a já sem jezdil hodně za různými rovinami této krize, v takových případech se jedná o nečekané cesty.

Jak jsou tyto zahraniční cesty za reportážemi financovány?

Financování je různé. Například můj článek z Botswany, vznikl během dovolené, kdy jsem tam strávil tři týdny, takže vznikl náhodně a financován nebyl, protože ani nebyl v plánu. Pak jsou další možnosti, že se třeba objeví nějaká organizovanější novinářská cesta, na kterou se můžete hlásit, a když vás vyberou jednoduše jedete. A samozřejmě některé cesty, jako ty neočekávané, jsou financovány z rozpočtu Respektu, o nich par rozhoduje šéfredaktor.

Vycestoval jste tímto způsobem někdy vy sám?

Využil jsem nabídky a prostřednictvím nevládní organizace Minority Rides, která pořádala online kurz pro novináře z postkomunistických zemí, a kterého jsem se zúčastnil. Na konci podle vašich výsledků vybrali asi sedm nebo osm novinářů z různých zemí, kteří odjeli na pár dní do Keni, kde měli takový organizovaný program, ale šlo domluvit, že na tom místě můžete zůstat déle, a z toho potom taky můžou vzniknou zajímavé reportáže.

Vaše reportáže jsou často z nebezpečných míst, jako je chudá část Afriky nebo i rozbouřené uprchlické tábory. Necítil jste někdy během cest strach?

Vyloženě nebezpečně jsem se snad nikdy necítil. V naprosté většině zemí jsem se setkal s příjemnými lidmi a skoro všude jsem se cítil vítaný a v bezpečí. Nepříjemně jsem se cítil v Demokratické republice Kongu, v hlavním městě Kinshasa byly všudypřítomné nevítající pohledy obyvatel, a na východě Konga, kde probíhá už 20 let občanská válka, což na lidech zanechalo stopy. Pokud jako turista nebo cizinec nejste do setmění zpátky na místě ubytování, tak máte problém. Taxikáři vám i za kilometr jízdy naúčtují vysokou cenu a nemůžete si být jistí, že jde o skutečné taxikáře a nikoli zloděje. Pěšky byste jít neměl, protože po setmění v ulicích bývají gangy, kteří ohrožují i místní lidi. Z jedné restaurace jsem se takto nemohl bezpečně dostat do asi kilometr vzdáleného domu, jeden africký zaměstnanec OSN mě ve služebním autě svezl, ačkoli měl zakázáno vzít do auta kohokoli bez akreditace u OSN. Po 500 metrech nás zastavila hlídka policie a měl z toho problém. Je to tedy místo, kde není zrovna příjemné pobývat a pracovat, musíte se adaptovat na spoustu překážek. Ale to je z mých cest snad jediné.

Jak se na tyto cesty připravujete? Je zapotřebí nějaká speciální příprava?

Každá příprava na zahraniční cestu se liší, záleží na destinaci nebo situaci. Někdy je cesta plánovaná dlouho dopředu, jindy nastanou nečekané situace a novinář musí odjet skoro ze dne na den. Tato situace nastala například v Turecku, kdy probíhaly studentské protesty v parku Gezi na náměstí Taksím, kam jsem musel narychlo odletět, aniž bych se Turecku v minulosti věnoval. Proto byla potřeba si předem vytipovat pár textů od důvěryhodných, prověřených zdrojů, přečíst je v letadle a na místě improvizovat. Jindy máte více času promýšlet, co reportážemi chcete říct, na co se zaměřit. Extrémním případem v tomto smyslu byla v mém případě cesta do Číny, odkud jsem před šesti lety psal desetidílný seriál. Byla naplánovaná půl roku předem, stihl jsem tedy přečíst pár knížek a přesně promyslet, čemu se chci na místě věnovat.

Máte vysněné místo, kde se podívat nebo o kterém napsat reportáž a zatím jste neměl to štěstí?

Vysněné místo, které bych chtěl navštívit, nemám. Každá země a místo jsou vzrušující a rád se nechám cestou do zatím neznámé země překvapit. Spíše mě více lákají návraty do míst, kde jsem už byl – pozorování změn, vývoje situací po pěti, deseti letech a postupného hlubšího poznávání zemí, které nemusím poznávat úplně od nuly. Vrátil bych se do Libye, do Jordánska, do různých afrických států a navštívil stejná místa, potkal stejné lidi a pozoroval, jak se jejich život vyvíjel. To samé s Čínou, udělat seriál po deseti letech, vrátit se na stejná místa a znovu udělat seriál podle toho vývoje. Možná teď ale jedno trochu vysněné nové místo přece jen mám. Jedná se o město Agadez ve státě Niger na jih od Sahary, kde se nachází křižovatka afrických migračních tras mířících do Evropy. Působí tam spoustu převaděčů, které nabízejí své služby migrantům, začínají zde působit evropské státy, které situaci monitorují a pomalu je preventivními kampaněmi odrazují od další cesty.