Když má být něco poprvé, přistupuje k tomu většina z nás s nejistotou, obavami a pořádnou dávkou respektu. To se ale netýká Jakuba Szántó, který své čtenáře bez skrupulí chytne za límec, hodí do rozbouřených vod válečných konfliktů, revolucí a vojenských převratů a poutavě napsaným úvodem je ještě přiměje k tomu, že se na ten výlet budou těšit.

Dalo by se říct, že tematickým přístupem drží Za oponou války krok s díly ostatních zpravodajů, kteří se více či méně zdařile snaží nabídnout čtenáři náhled do zákulisí největších událostí v lidských dějinách. Tímto ale veškerá podobnost končí. Szántó totiž nestaví pouze na kulturně‑historických základech promítnutých do současnosti, ale nabízí spíše osobnější, lidský přístup. Z knihy se tak rázem stává strhující, poutavá, drsná, smutná, emotivní, ale i vtipná a dojemná zpověď žurnalisty vedoucího osobní boj za nezávislost pohledu.

Dějepisně nenáročné čtenáře jistě potěší, že ačkoliv je autor nositelem doktorátu z moderních dějin, nesklouzává k typickému zahlcování historickými fakty. Spíše s nimi pracuje jako šéfkuchař se šafránem – tedy dost k rozšíření vědomostí, ale ne moc k totálnímu unudění. Na své si ovšem rozhodně přijdou i fanoušci vojenských strojů a techniky, kterou jim Szántó nabízí hned v několika kapitolách a jako třešničku na dortu umožní i návštěvu letadlové lodi.

Neméně vydařené jsou pak „prostřihy“ mezi jednotlivými tématy, kapitolami, místy a událostmi. V jednu chvíli se tak čtenář ocitá v bezpečí americké základny, kterou vzápětí střídá husí kůži nahánějící „procházka“ po místech severního Iráku, kde ještě nedávno prováděli bojovníci Islámského státu barbarské série poprav, znásilňování a sexuálního otročení. Pomyslné vyvrcholení plejády hrůzy pak zprostředkovává autorův přítel Alí se svými vzpomínkami na třináct let krutého týrání v nejhorších věznicích Sýrie. O to více je člověk vděčný za klidné, místy až filosofické, pasáže věnované Szántově vztahu k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem, bez kterých, jak sám často přiznává, by to zkrátka nešlo.

Za oponou války tedy nabízí nevšední pohled na život a práci reportéra často riskujícího život jen proto „být u toho a dobrat se toho, co se vlastně děje“. Autor sází na sílu osobního svědectví, které ve čtenáři zanechá hluboký dojem trvající ještě dlouho po přečtení. S nadsázkou lze říct, že napsat román, nebo se o to pokusit, může dnes úplně každý. Ovšem napsat knihu o prožití něčeho tak obsáhlého a neskutečného, navíc způsobem, aby to bylo uvěřitelné a poutavé, je kumšt, kterého se Jakub Szántó zhostil se ctí a lehkostí sobě vlastní.

Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě

autor: Jakub Szántó

nakladatelství: Argo

rok vydání: 2018

počet stran: 260ISBN: 978-80-257-2571-9

Jednoho dne je naše hlavní hrdinka na dovolené se svou matkou a svým bratrem a čirou náhodou zavítá do baru, kde zrovna nasává a líbá na ústa mrtvou rybu chlapík ve špinavé košili jménem Ernest Hemingway. Vzhledem jejímu nepřehlédnutelnému zevnějšku ji nepřehlédne ani Ernest a dá se s Martou do řeči. I po pouhých pár větách je divákovi jasné, že se tyhle dvě osobnosti do budoucna ještě potkají.

Právě tam se zrovna nachází jeden z vojáků na straně komunistů ve španělské občanské válce, který se snaží získat pro „jejich věc“ sponzory a nalákat válečné zpravodaje a romanopisce do Španělska, pro získání větší publicity, a tedy také většího financování. Marta projevuje zájem vydat se na cestu, ovšem okolní společnost je vůči jejím touhám spíše skeptická. Proč? Bavíme se o první polovině dvacátého století, kdy šovinismus byl na denním pořádku, a to i přesto, že Gellhornová za sebou měla již v ten moment kupříkladu článek, pro který žila s bezdomovci. Naštěstí ji nevole zlovolných mužů neodradí a na cestu za dobrodružstvím a permanentním ohrožením na životě se vydá i tak.

Přestože to byla její první zkušenost s válečnou korespondencí, co se týče příprav, vydala se na cestu jako zkušený veterán se slovy „Tlumok a padesát dolarů, to byla moje výbava do Španělskam všechno ostatní mi přišlo zbytečné.“ Ostatně, podobná slova zazněla i od světově uznávaného válečného reportéra Roberta Peltona „S sebou si na tyhle akce beru co nejméně věcí. Vždy počítám s tím, že stejně o většinu přijdu.“

Po příjezdu na místo určení měla Marta menší potíže se vyrovnat s tím, co vidí. Jejím úkolem bylo psát o válce, o vojácích účastnících se konfliktu, o vítězstvích a prohrách, ale jediné, na co mohla myslet, byli civilisté, kteří trpěli, přestože se bojů jakkoli neúčastnili. Pozorování utrpení těchto nevinných lidí a smrt všude kolem ji poznamenaly, a proto začala psát právě o civilních obětech.

S každou další válkou, které se účastnila, pokračovala ve svém zaměření na obyčejné lidi. Ať už to byla Zimní válka mezi Finskem a Sovětským svazem, druhá Čínsko-japonská válka nebo druhá Světová válka, která ji nakonec zlomila. Přestože viděla různé druhy utrpení a pokaždé je dokázala slovy vylíčit na papír, to, co viděla v Dachau, bylo příliš. Nemohla uvěřit svým očím a ztratila víru v lidstvo, ztratila víru v cokoli.

Marta Gellhornová měla pro strach uděláno a dokazovala to v průběhu celého filmu. V momentech, kdy se jiní třásli strachy pod stolem, ona běžela na ulici zjistit, co se děje. Nenesla s sebou fotoaparát, ani si nedělala poznámky, když jí zrovna svištěly kulky nad hlavou. Vše si pamatovala a psávala až v momentech minimálního bezpečí vojenských krytů. Svými činy pravidelně překonávala Ernesta Hemingwaye a celý snímek poukazuje na to, že velikánem nemusí být jen ten, kdo píše romány a umisťuje jejich účastníky do pozic hrdinů, ale taky ten, který je schopen živě popsat zvěrstva, kterých je lidstvo schopné.

Kim Baker v hlavní roli představovaná herečkou Tinou Fey utíká před neměnným New Yorkem do Afghánistánu jako válečná reportérka. Neznalá správného vychování arabské ženy, což si správně měla předem zjistit, a porušovatelka vojenských nařízení i tak dokonale zapadne do prostředí mezi vojáky, kteří ji zde vidí jako potenciální „šestku“, kdežto její okouzlující kolegyně představovaná Margot Robbie se vyhřívá na stupnici „chtivosti“ na patnáctce. Jako správná reportérka je pro svou práci ochotná vrhnout se do předních linií a natočit vybuchující vozidlo z blízkosti. Životu nebezpečné, přesto adrenalin a zapálení pro věc v krvi kolují stále! A to je u válečných reportérů dobře. Jinak by takovou práci nemohli dělat. Nejsem si jistá, jestli by vydržely moje nervy ten nápor, rozhodně mám představivost natolik velkou, že bych se v nějakém menším boji viděla.

Kim je ale ochotná podstoupit i něco navíc pro afghánského generála. Je tohle ale pořád náplní práce žurnalistky? Jako žena má určité přednosti, které jí usnadňují přístup k určitým informacím. Tak daleko bych ale možná zase nezašla. Rozhodně k informacím je to dobrá cesta.

Obě reportérky, Kim i blonďatá kolegyně z Austrálie Tanya, která si o sobě moc (a oprávněně) myslí, podléhají dvěma skutečnostem, které jim ve válečném prostředí islámské země připadají aspoň trochu normální – alkohol a muži. I když srdéčka některých fanynek pukla, když si Kim nevybrala hezounka Nica, na konci si možná říkají, že to přece jenom bylo dobře. Ono i z reportérů, i když se často před obrazovkami zdají být nadlicky vážní, se často vyklube láskyplný tvor plný pochopení. A nemusí jít vždycky po svalech a pěkné tvářičce.

S tím alkoholem bych to ale tak nepřeháněla. Ono být v zemi, která je ve válečném stavu, není legrace. Každou chvíli vám může dveřmi proletět střela nebo auto s teroristy, kteří vás chtějí dostat za každou cenu. Nejde jenom o to dostat parádní záběry pro redakci, ale především zachránit si život. O ty přišlo už několik válečných reportérů. Takže práce nepráce, stavět vždy máme svůj život před kamerou. Ať tak či tak.

V souvislosti se zahraničním zpravodajstvím je často probíraná otázka bezpečnosti. Zejména v nedávné době se otevřela diskuze na toto téma kvůli únosu skupiny českých občanů v Libanonu, mezi nimiž byl i právník Alího Fajáda. Proč se to mohlo stát? Nenašli si vhodného člověka, nebo to nebyla chyba a bylo to úmyslné?

Já si myslím, že to byla obrovská chyba rozvědky. Martin Psík, příslušník vojenského zpravodajství, by měl být v utajení už jenom z povahy své práce a na svém facebookovém profilu zveřejňuje informace o tom, kde a na čem pracuje. To je zásadní chyba. Navíc mi přišlo neuvěřitelné, že když zajmeme člověka, který prokazatelně není „čistý“, tak ho pustíme kvůli takové chybě. To by se nemělo stávat. To je to samé jako když časopis Respekt uveřejnil výši výkupného za dvě unesené Češky, což je podle mě fatální chyba. Měla jsem pocit, že to snad ani nemohl pustit Erik Tabery. Takovou informaci by neměli civilisté vědět, nemyslím si, že je to veřejný zájem. Nejvíce mě naštvalo, že to otiskl Respekt. Kdyby to byl například Blesk, tak bych se za to styděla, ale přešla bych to. Když to ale napíše Respekt, tak je to pro mě obrovská chyba. Ta zpráva se velmi rychle dostala do mnoha médií v zemích, kde se unáší. Dnes už to není problém, existují překladače atd.

Bojíte se kvůli uvedení té částky sama o sebe?

Ne, takhle to určitě nemám. Já se bojím do těch zemí jezdit, protože je tam válka. Kvůli tomu, že to Erik (Tabery, pozn. redaktora) uveřejnil, se nebojím víc. Jen mě to mrzelo, je to ohrožující informace. Vím totiž naprosto přesně, že cizinci v exponovaných zemích naše média sledují.

Máte kvůli tomu problém pracovat v určitých oblastech?

Ano, napsala jsem totiž pravdu, o tom, co se v některých zemích se silnou cenzurou děje. Kvůli tomu mám potíže se do některých míst opět vrátit, protože místní úřady mi nedají povolení. Když jedete do zemí jako jsou Irák, Afghanistán, Pásmo Gazy, musíte projet ozbrojenými checkpointy. Na každém vás prověřuje generál, nemůžete si jen tak na guerillu přijít fotit. Když tam jede někdo nezkušený a udělá tam ostudu, protože nezná danou zemí a poměry v ní, tak to ztěžuje práci ostatním. Pak vám to tam ti lidé vypráví a vy se stydíte. Stává se, že tam jezdí lidé, kteří se vydávají za novináře kvůli adrenalinu, a už i ohrozili vojáky, kteří tam s nimi byli. Začne střelba a ten člověk se zhroutí a začne řvát.

Jak je možné, že se tam ti lidé dostanou? Novináři se snad nemusí prokazovat?

Musí, ale lidi jsou vynalézaví a udělají si falešnou průkazku, i když to se děje málo. Například do Sindžáru je velmi těžké se dostat. Teď jsem vyjednávala měsíc povolení, abych tam mohla jet, a to už jsem tam jednou byla. Je to složité. Musíte jim poslat žádost s ofocenou novinářskou kartou a přesně popsat, co tam chcete dělat. Já jsem pod Syndikátem novinářů, tudíž jsem rychle dohledatelná.

V Iráku a Sýrii jste byla i téměř před rokem s Lenkou Klicperovou, šéfredaktorkou časopisu Země a lidé, kvůli projektu Archa pomoci. Můžete stručně shrnout, o co šlo?

Archa pomoci byl projekt, se kterým za námi přišel místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Společně s Charitou ČR, která tam měla nemocnici, nás požádali, abychom jely do míst postižených válkou. Z těchto oblastí jsme měli napsat reportáže a doplnit je fotografiemi. Navíc se vytvořila sbírka. Peníze z ní pak měly jít na pomoc lidem z těchto míst. Nakonec jsme vybrali přes 700 000 Kč. Tu nabídku jsme s nadšením přivítaly. Jsem nejraději, když spojím novinářskou práci s pomocí. Cítím, že do budoucna budu chtít dělat jen takové projekty, které někomu pomůžou.

Z projektu Archa pomoci vzniklo dvanáct reportáží. Nejvíce mě zasáhl příběh o jezídkách, který je uveřejněn na stránkách Radiožurnálu, mediálního partnera tohoto projektu. Můžete ho shrnout?

V srpnu 2014 Islámský stát (IS) vtrhnul do Sindžáru. Lidé, kteří nestačili utéct, byli pochytáni a zavlečeni před místní radnici. Nejhezčí, mladé ženy byly prodány do otroctví nejvýznamnějším příslušníkům IS. Putovaly třeba do Rakka, což je „hlavní město“ IS v Sýrii. A tyhle dvě mladé sestry, které se objevily v reportážích,  byly vězněné a brutálně znásilňované po osm měsíců. My jsme je poznaly tři dny poté, co utekly. Byl to pro mě hrozný zážitek. Ony už ani neplakaly, jen tam seděly a potichu vyprávěly svůj příběh. Byla tam s námi překladatelka, žena. Jezídové jsou totiž velmi konzervativní. Kdyby jezídka byla znásilněna v době, kdy není válka, tak ji okamžitě zabije někdo z mužské části rodiny. Kvůli válce se tahle krevní msta změnila, ale ty dívky žijí v hanbě. Dokonce řekly, ačkoli jezídové jsou pacifisti, že chtějí jít bojovat proti IS a chtějí pomstít všechny znásilňované ženy.

Myslíte si, že je takhle brutálně znásilnili z toho důvodu, že to jsou jezídky, nebo se to může stát i někomu ze Západu?

Stoprocentně, může se to stát komukoli. Kdyby jakákoli žena padla do zajetí IS, tak by se to stalo. Když příslušníci IS vidí ženu, tak ji berou jako maso a znásilní ji. Ty jezídky nám dokonce vyprávěly různé praktiky. To bylo neuvěřitelné, oni je znásilňovali různými předměty, týrali je. IS je plný frustrovaných, nevzdělaných, krutých mužů. Navíc, když vidíte jednotky bojující proti IS, tak jsou odhodlané, ale jsou v nich jen kluci. Nikdy nestáli na frontě, jen brání svoji zemi. A musí bojovat proti sebevražedným atentátníkům, kteří tam jdou zdrogovaní a opilí. Existuje mnoho fotek, na kterých je zachyceno, že pijí alkohol. Já si neumím představit Kurda, který by šel a vyhodil se do povětří.

I o takovýhle událostech mluvíte velmi otevřeně. Říkáte informace, které běžně nezní v českých médiích. Myslíte si tedy, že čeští novináři zkreslují zprávy, které nám jsou podávány?

Neřekla bych, že by naše média něco záměrně zkreslovala. Problém je podle mě v tom, že většinou převzala zprávu ze zpravodajských agentur. Ty ale neviděly dané situace na vlastní oči, nemohly vyhodnocovat na místě, jestli někdo lže. Z toho důvodu se objevují nepřesné informace. Například když jsme jeli do Sindžáru, veškerá média informovala o tom, že 90 % města je pod dohledem pešmergů. Bylo to přesně naopak. Je tu ale i spoustu zpravodajů, kteří velmi dobře pracují na místě a přinášejí zprávy s vysokou relevancí. Obecně máme dobré novináře. Záleží na člověku. O každém je potřeba si zjistit jeho profesní minulost.

Jak tedy hodnotíte například reportáže Jakuba Szántó z České televize?

My se dobře známe, jsme kamarádi. Myslím si, že je to velmi zkušený „chlap“, který umí v těch oblastech pracovat. Znám jeho práci a jemu bych zrovna věřila. Teď jsme se zrovna potkali na frontě v Iráku, akorát jsme se dostaly na lepší úsek fronty než on, jelikož jsme ženy.

Dále čtete:

Rozhovor o cestě Jarmily Štukové od studia na DAMU k focení ve válečných zónách

Jak jste se od studia na DAMU dostala k fotografování v rizikových oblastech, je to přece jenom výrazný kontrast.

Mám moc ráda kulturu a divadlo především, tak jsem se přihlásila. Myslela jsem si, že mě nevezmou. Byla to zábava, ale už někdy ve druháku jsem si uvědomila, že do divadla chci chodit jako divák a ne ho dělat. Přemýšlela jsem, co budu tedy dělat a jednou jsem potkala „kluky“ z České televize, kteří právě zakládali novou agenturu a ptali se mě u piva, jestli jim nechci dělat produkční nebo spíš takovou „podržtašku“. Byli to hodně zkušení reportéři, jezdili do Afghánistánu, do pásma Gazy, do Iráku, zažili války v Sierra Leone, Libyi a já jsem tam s nim i opravdu šla. Dělala jsem všechno, vařila „kafe“, ale zkusila jsem si i život reportéra. Pro ČT jsme dělali seriál Život v misi, tam jsem si poprvé podržela kameru. Byl to takový krátký cyklus dokumentů s rodinami vojáků, kteří právě odjížděli na mise. K žurnalistice jsem se ale dostala až přes svého tehdejšího přítele, se kterým jsem odjela do Indie natočit reportáž o AIDS a prodeji orgánů. Tam jsem si poprvé kladla otázku, jestli to chci dělat, ale měla jsem pocit, že to má význam a začalo mě to bavit. Psala jsem o tom reportáž do Lidových novin a musela jsem k tomu dodat i fotografie a tehdy jsem se do focení zamilovala. Po vydání mě vzali do magazínu „Lidovek“ jako redaktorku, kde jsem si začala vybírat i vlastní témata. 

Teď jste na „volné noze“. Jak to zvládáte? Dostanete zakázku a vy ji uděláte nebo je to naopak, vy něco nafotíte a poté s tím oslovíte média?

Už žurnalistiku dělám dlouho, dostala jsem několik cen, takže už se nemusím nikam vnucovat. Když přivezu článek, prodám ho bez problémů do médií. Taky jsem začala točit dokumenty. Vyberu si zemi a téma a zpracuji to, ale ne vždycky. To je jen jedna část mé práce. Taky dělám ve sdružení Femisféra, ve kterém se pokoušíme mapovat příběhy žen v rizikových oblastech. Na tenhle projekt jsme dostali grant. Teď jsem právě ve střižně a stříháme dokument o třech ženách z Afghánistánu, Kamerunu a Indie, kde jsme točily popálené ženy kyselinou, což je tam takový brutální, hnusný a velmi rozšířený fenomén. Jednou za čas také vyfotím reklamu, za což jsem ráda, protože si vydělám a je to jiná forma focení, hraji se světlem, můžu zkoušet něco docela jiného. Navíc do toho píšu nějaké texty a sem tam fotím i módu, což jsou ale okrajové věci. Nejvýznamnější je pro mě ten dokument, ať už stojím za kamerou nebo za fotoaparátem. 

Mnoho vašich článků vyšlo v Reflexu. Proč jste si vybrala tento časopis?

Asi nejvíce mých psaných článků vyšlo v Lidovkách, odkud jsem vloni odešla. Je to protože v Reflexu dávají velký prostor fotografiím. Navíc když přivezete zajímavé téma, uvažujete, koho chcete oslovit, kdo je váš čtenář. Myslím si, že kdybych to dala do Respektu, tak většina jejich čtenářů ví, co se děje, a aniž bych chtěla dělat ze čtenářů Reflexu hlupáky, to opravdu ne, domnívám se, že budou daleko více překvapení. Hlavní ale je, že mi v něm dávají ten veliký prostor a také mám Reflex ráda, i když neříkám, že úplně všechno, ale v rámci českých médií mi Reflex rezonuje. Stejně tak český Newsweek, Reportér nebo třeba Echo.

Ráda bych se teď zaměřila na vaši současnou práci v rizikových oblastech. Ještě než do nich odjedete, co musíte udělat?

Vždycky musíte najít prověřeného člověka přímo na místě. To je zcela zásadní věc. Tím, že do těch zemí jezdím dlouho, mám vytvořenou síť kontaktů. Vím, komu mohu zavolat, komu mohu důvěřovat. To je první věc. Také je podstatné mít spojení s elitami zdejších ozbrojených složek. Musíte se snažit minimalizovat rizika. Čím je člověk zkušenější, tak se umí lépe pohybovat na místě, nedělá některé věci zbytečně. Musíte taky prověřit, jak jste schopná reagovat na stres. Nemůže se štítit nebo tam chodit s nalakovanými nehty. Ráda se o sebe starám tady v České republice, ale v momentě, kdy jedu na reportáž, tak jsem schopná spát kdekoliv a sníst cokoli, i syrovou kozu, jde mi pouze o tu práci. Začátky byly o daleko těžší, člověk se musí postupně zorientovat.

Jak jste začínala? Jak jste našla lidi, kterým se dá věřit? To je přece hodně těžké.

To ano, většinou je to tak, že znáte novináře různě po světě a napíšete jim, jestli vám nedají kontakt na člověka, kterého hledáte. Například když jsem teď chtěla jet do Sierra Leone, tak jsem použila Facebook. Našla jsem tam novináře a poprosila je, jestli neznají někoho, kdo by byl ochoten pracovat s někým ze Západu. A oni mi dali kontakt na dalšího reportéra, který v oblasti pracuje a taky číslo na „fixera“, to je člověk, který se o vás stará, přímo ze Sierra Leone. Věděli o něm, že si rád přivydělá, když přijede bílý novinář.

Stalo se někdy, že by se někdo nechtěl nechat vyfotit, nebo že by za to chtěl zaplatit?

Zaplatit nikdy nechtěli. Platíte fixerovi, tomu člověku, který se tam o vás stará. Museli jsme zaplatit, když jsme se chtěli potkat s příslušníky IS, když jsme se chtěli setkat s dítětem, které uneslo IS a pustili ho. Lidé z fronty nebo v uprchlickém táboře za to zaplatit nikdy nechtěli. Stane se vám, že někdo, kdo je hodně konzervativní, se bojí fotoaparátu. Já mám jasnou zásadu, že když někdo nechce být focený, tak ho nefotím. V Iráku se mi to skoro nestalo, v Afganistánu ano, ty ženy se tam velmi bojí a to byl problém.

Je tedy výhoda být žena-novinářka na frontě?

Když tam pracujete, tak určitě ano. Často se stane, že muži se vám chtějí zalíbit a mají radost, že vás zajímá, jak tam pracují, proto vás vezmou na velmi exponovaná místa. Zároveň máte výhodu, že si jako žena můžete dát „cígo“ s muži a poté jít za ženami, které mi i ukazovali spodní prádlo a mluvit o tom, jaké je to být žena v těchto zemích a to i v konzervativních rodinách. Nevýhoda je, že když jsem přijela na frontu, tak muži přestali bojovat a šli si s vámi povídat, to je pro ně nebezpečné.

Kromě fotografování války ukazujete tvář těchto zemí i pozitivně v projektu ONE BLOOD, vysvětlíte, prosím, co to je a jak jste na tenhle nápad přišla?

Napadlo nás to s manželem před šesti lety a dodneška je to pro „naše dítě“ a máme ho velmi rádi. A vzniklo to tak, že jsme začali jezdit do různých oblastí sužovaných poválečným konfliktem, chudobou nebo nemocí. Bylo nám líto, že když si najdete na internetu třeba slovo Afganistán nebo Irák, tak je to spojováno jen s těmito hrůzami. Říkali jsme si, že je to škoda, že bychom chtěli ukazovat i pozitivní stránky těch zemí a najít tam lidi stejné krve, proto ONE BLOOD. Začali jsme tam hledat příslušníky různých subkultur, které vznikly na Západě. Nejdříve jsme našli tanečníky breakdance z pásma Gazy. Jeden kluk tam našel na internetu tenhle tanec a založil si tam skupinu, která trénuje v rozpadlém domě. Jejich motto je „tanec proti násilí“. V Kambodži jsme potom objevili boxerku Tharot, která se věnuje bojovému umění bokator a musela se tam prosadit mezi muži. Nedávno dokonce natočila film s Bradem Pittem a Angelinou Jolie.

Jak ty lidi hledáte?

Je to náročné, většinou si vybereme zemi, do které chceme jet. A pak dlouho hledáme subkulturu, o které bychom chtěli natáčet. Teď nás čeká Alžír s death metalovou kapelu.

Jak jste se k nim dostali?

My jsme se potkali s kamarádem, který žil v Alžíru a jeho sestra nám o nich řekla. Hledali jsme to na Youtube a zjišťovali jsme, jak se k nim dostaneme. A skutečně tam taková minoritní scéna funguje. Mají tam různé malé koncerty.

Na FB stránkách ONE BLOOD byla poměrně nová fotografie a u ní popisek „Jarmila z One Blood týmu odjela spolu s Olgou Šilhovou do západoafrického Kamerunu, kde natáčí dokument o žehlení ňader dospívajících dívek.“ Objasníte, o co jde?

To je fenomén, který je praktikován v Kamerunu. Dělají to matky svým dcerám v mo
mentě, kdy jim začnou rašit ňadra. Velmi často je to v devíti letech. Používají na to nahřátý kámen, který zatlačí na ňadra, poté vezmou tyč, která připomíná baseballovou pálku a „jezdí“ po hrudníku vší silou a těm dívkám do destruuje prsa. Dělají to, protože nechtějí, aby jejich dcery byly znásilněny. Tam se mnohokrát stalo, že dívky byly znásilněny kvůli velkým prsům, muži v Kamerunu totiž nechodí za znásilnění do vězení. Těm ženám to kazí budoucí vztahy, mají problémy s kojením a psychické problémy.

Dále čtěte:

“Bojím se jezdit do zemí zasažených IS, protože je tam válka, ne protože Erik něco zveřejnil,” říká fotoreportérka Jarmila Štuková