Vy jste už v průběhu debaty nakousla téma oblékání žen v médiích. Máte pocit, že jsou z tohoto pohledu ženy diskriminované? Nebo například z pohledu věku?

Diskriminaci vůči věku ani tolik nevnímám. Ale celkově to mají ženy v médiích mnohem těžší. Musejí hrát roli matky, manželky a v mém případě i moderátorky. V jedné chvíli jsem si uvědomila, že všechny tyto role nejdou dohromady, takže jsem odešla ze zpravodajské relace a Událostí komentářů, abych měla čas na děti a na rodinu. Ale myslím si, že by se to mohlo časem zlepšit, protože se genderové vnímání dnes postupně mění. Navíc ve vedení médií jsou většinou muži a já si nemyslím, že je to správně. Pohled mužů a žen na svět a celkově na to, co je v životě důležité, je odlišný a promítá se to i do zpravodajství.

A pokud jde o oblečení, tak ano, ženy to mají náročnější. Je na ně většinou upřená větší pozornost než na muže. U mužů stačí, že si vezmou oblek a vymění kravatu. Ženy ale musejí mít každý den jiné šaty. A potom může nastat ta chvíle, kdy se díváte na televizi a vůbec neposloucháte, co říká moderátorka, ale řešíte: „Ježiš, co to má na hlavě? Co jí to udělali? A co jí to dali na sebe?“ Ale ještě se mi nestalo, abych se zamyslela nad tím, co má na sobě například Martin Řezníček.

Teď z trochu jiného soudku – co byste poradila mladým lidem, kteří vstupují do světa médií a novinařiny?

Radila bych jim, aby se připravili na velmi konkurenční prostředí, které často není úplně spravedlivé. Občas je trošku toxické a velmi náročné na čas a na stres. Uvnitř redakcí, obzvlášť v televizi, je to boj o to, kdo bude na obrazovce. Takže bych všem doporučovala, aby rovnou nechtěli být moderátory, ale začali tím, že budou psát nebo točit reportáže a začnou pěkně od začátku. Takzvaně si projdou celou tu cestu a moderátorské křeslo bude ta třešnička na dortu, ten vrchol kariéry. Neměl by to být cíl, ke kterému se upínají hned na začátku. Vždycky je lepší, když za sebou má moderátor nějaký novinářský background a diváci mu důvěřují.

Je podle Vás pro začínající novináře důležitá vysoká škola? Nebo je možné, aby se zájemci o novinařinu vypracovali? Například mají hotové gymnázium, láká je svět médií, ale nechtějí jít na vysokou školu.

Já bych řekla, že vysoká škola je vždy dobrá pro jakékoliv zaměstnání. U nás v České televizi ji měli skoro všichni kolegové a ti, kteří ji neměli, tak si ji dodělávali při práci. V různých pozicích je vysokoškolské vzdělání dokonce podmínkou. Rozhodně to ale neznamená, že je potřeba mít vzdělání z fakulty sociálních věd. Mám zkušenosti, že i vystudovaní učitelé, ekonomové nebo právníci mohou být dobrými novináři. Vždy, když vystudujete nějaký obor, tak jste pro redakci bonus, protože tomu oboru rozumíte.

Navíc doporučuji všem, kdo by si to chtěli vyzkoušet, aby při škole šli na stáž nebo na brigádu do nějakého média. Tam zjistíte, jestli vás to zajímá nebo ne. Já jsem tak začala pracovat v Mladé frontě v pátém ročníku na právech. A zjistila jsem, že mě to zajímá, tak jsem u toho vydržela. Dostudovala jsem právnickou fakultu, mám diplom, v životě jsem to nedělala, ale vždy jsem byla přínosem pro všechny redakce, ve kterých jsem pracovala.

Když říkáte, že každý člověk může do médií přinést nový pohled, jsou přímo témata nebo lidé, se kterými ráda spolupracujete právě proto, že Vám ten nový pohled přinesou?

Já mám kolem sebe lidi, kteří mají základní předpoklad pro to, aby byli dobrými novináři – jsou zvědaví a zvídaví. Já osobně mám třeba ráda debaty s lidmi. Jezdíme po celé republice, povídáme si s hosty a to, na co se ptají, ve mně vždycky vzbudí nějaký nový zájem nebo nové téma. Takže pro mě je důležité se bavit s úplně běžnými lidmi, abych zůstala v normálním světě a věděla, co je trápí.

Na základě toho jsme postavili i náš nový pořad Spotlight. V něm se s hosty bavíme o takových tématech, abychom to dělali pro lidi. Myslím si, že touhou novináře by mělo být zpracovávat zajímavá témata tak, aby to někoho oslovilo a chtěl si ten rozhovor pustit nebo přečíst.

Vy jste říkala, že novinář má být zvědavý. Po Vaší besedě se bude promítat film Kuciak: Vražda novináře. Právě Ján Kuciak šel do hloubky všech věcí, o kterých psal. A skončilo to jeho vraždou. Nemáte třeba z tohoto pohledu obavy, že se dostanete do tak velké hloubky nějaké věci, že budete mít pocit, že už jeto nebezpečné?

Ona ta denní novinařina nejde úplně do hloubky. Já jsem vždycky dělala věci, které nejsou pod povrchem, ale spíš po povrchu. Investigativní novinařina, kterou se zabýval Ján Kuciak, je nejdražší způsob novinařiny. Takového novináře musíte nechat pracovat, na jednom tématu třeba půl roku nebo rok a on během té doby nic nevyrobí. Ale pořád musí investigovat a pátrat. Takže ono investigativních novinářů, a hlavně těch dobrých, moc není.

Já jsem se nikdy do téhle novinařiny pouštět nechtěla. Už proto, že se obávám, že kdybych se dostala pod povrch a do hloubky něčeho nekalého, nerada bych ohrozila sebe a své děti. Takže to nechávám na těch odvážnějších. A vlastně v souvislosti s Kuciakem mě zaráží, jak se Slovensko, které se před pěti lety probralo, vrací do starých kolejí. A děsí mě, jak krátkou mají lidi paměť.

Zaregistrovali jste už v médiích novou kampaň Ministerstva zdravotnictví České republiky na podporu očkování proti nemoci covid-19? Pokud ano, jaký na ni máte názor?

Veronika Motlová, 23 let, Pedagogická fakulta, Speciální pedagogika –⁠ Logopedie

Zaregistrovala jsem ji. Viděla jsem to nejprve v internetových článcích, pak až na Facebooku. I když jsem rozhodně pro očkování, nemůžu říct, že bych takovou kampaň podporovala. Celkově se mi například mnohem víc líbí, jak se na sociálních sítích vyjadřuje slovenské ministerstvo zdravotnictví než to naše. Takže jsem z toho pokusu spíš zklamaná, nepřijde mi to jako účinná kampaň, není podle mě promyšlená, spíš se jedná o takový zoufalý pokus a navíc přichází opět pozdě.

Josef Vrábel, 20 let, Fakulta tělesné kultury, Tělesná výchova a sport se zaměřením na ochranu obyvatelstva

Nezaregistroval. Nicméně kdyby ano, tak bych ti pravděpodobně řekl, že se mi nelíbí. Že je na můj vkus až moc manipulativní. A že z toho vyznívá, jako by všichni, kdo jsou v nemocnici kvůli covidu, byli neočkovaní. Dále mi přijde, že tato hesla mají jakýsi agresivní nádech.

Dominika Hoffmannová, 23 let, Filozofická fakulta, Psychologie

Ano, zaregistrovala jsem kampaň a osobně si myslím, že je to poměrně zoufalá snaha přimět lidi k očkování. Mám nerada, když jsem motivovaná strachem a působí to na mě tak, že vláda již nemá jiné argumenty, proto musí lidi takto strašit. Co se týče toho, jak to na mě působí, tak naopak mě tato kampaň od očkování odrazuje, protože to nepovažuji za dobrý argument a čestné informace ohledně celé situace v zemi. Možná to může působit na některé lidi tak, jak chtějí, ale dle mého názoru to spíše většinu lidí odradí a naštve.

Marek Varjú, 20 let, Právnická fakulta, Právo a právní věda

Ano, tuto novou kampaň jsem zaregistroval. Myslím si, že pojem „brutální“ k ní sedí. Co se však týká otázky její účinnosti, nejsem si úplně jistý, zda přesvědčí lidi, kteří si tvrdě stojí za tím, že se očkovat nenechají. Hned po startu kampaně se na dezinformačních webech začaly objevovat zprávy, že na fotkách nejsou oběti pandemie, ale například pacient při operaci ledvin. Klíčem k řešení pandemie by mohla být, dle mého názoru, obnova důvěry lidí ve stát a větší řešení dezinformací.

Johanka Kňourková, 19 let, Fakulta zdravotnických věd, Porodní asistence

Sice jsme před pár dny oslavovali pád komunismu a svobodu, ale co tu máme dnes? Na každém rohu zákazy. Věřím, že tahle kampaň lidi spíš naštve a řeknou si, že je to už fakt moc. Je to realita, to ano, ale kampaň by měla být postavená na motivaci, na něčem, co opravdu lidi „naláká“, ať už se bavíme o jakékoli kampani na cokoliv. Takže za mě je to prostě špatně postavené od základu. Mělo by se prosazovat, aby si lidé vytvářeli imunitu a pracovali na svém fyzickém i psychickém zdraví a zamysleli se, co můžou změnit ve své životosprávě, aby byli zdravější a odolnější. Nejen vůči virům, ale i vůči dnešnímu světu.

Jitka Matyášová, 19 let, Fakulta zdravotních věd, Pediatrické ošetřovatelství

Ano, zaregistrovala jsem to na instagramovém účtu zpráv ČT24. A sice je to drsné, ale přijde mi, že by to s některými nerozhodnými lidmi mohlo pohnout. Zdravotnictví je přehlcené covid pozitivními lidmi, kteří se odmítli očkovat.

Karolína Peťovská, 19 let, Pedagogická fakulta a Cyrilometodějská teologická fakulta, Sociální pedagogika – specializace Výchova ve volném čase

Přiznám se, že kampaň jsem úplně nepostřehla. Viděla jsem podobné slogany, které zmiňuješ, ale nenapadlo mě, že by to mohla být kampaň. Každopádně mi to nepřijde příliš manipulativní nebo že by to mohlo někoho natolik ovlivnit, že by se na základě takovýchto sloganů šel ihned očkovat bez jakékoliv jiného uvažování.

Anna Hanzlíková, 19 let, Přírodovědecká fakulta, Experimentální biologie 

Je možné, že jsem to viděla někde na Facebooku, ale nevěnovala jsem tomu popravdě pozornost. Ta hesla zní dost blbě a nemyslím si, že ti co nejsou očkování, by změnili názor. Když se to vezme trochu psychologicky, tak by to mohlo spoustu neočkovaných spíš urážet, že oni jsou ti hloupí a tak. Chtělo by to zvolit nějaká neutrálnější hesla, třeba pořád dokola vysvětlovat, proč se očkovat. Takhle to vypadá spíš jako by se hádaly děti, neočkovaní tvrdí, že ministerstvo lže a ministerstvo tvrdí, jak jsou oni hloupí a jak věří dezinformacím. Fotky z nemocnice jsou ale super. V rádiu slýchám nějaké doktory a virology, jak osvětlují různá fakta okolo covidu, a proč se jít očkovat apod. Udělejme tečku za koronavirem se to jmenuje, myslím. To bude asi taky od MZČR a to je skvělý.

Adéla Malíková, 19 let, Přírodovědecká fakulta, Matematika pro vzdělávání maior, Informatika pro vzdělávání minor

Nezaregistrovala, ale působí to na mě možná až moc agresivně. Na druhou stranu nevím, jak jinak lidi motivovat, aby se šli očkovat, než přes ukázku reálných případů a toho, jak to může dopadnout. Nicméně si myslím, že hodně lidí tu svou pravdu má, a nemyslím si, že ji na základě této kampaně změní.

Kateřina Brůžková, 22 let, Lékařská fakulta, Všeobecné lékařství

Ano, zaregistrovala na sociálních sítích. Nevidím v ní nějaký zásadní problém. Připomíná mi kampaň na cigaretách, oproti které mi nepřijde nijak výrazněji morbidní, spíše naopak. Nejsem si ovšem jistá, zda nebude mít stejnou účinnost, tudíž skoro nulovou. Ale vzhledem k tomu, že už nefungují ani pozitivní kampaně, přijde mi tato negativní jako logický a z mé strany naprosto pochopitelný krok. Celkově mám dojem, že málo lidí má povědomí o tom, jak to reálně vypadá každodenní realita na covid odděleních. Tahle realistická kampaň je jedna z cest, jak jim to ukázat, i když určitě ne ta úplně nejšťastnější. Celá kampaň působí hodně ofenzivně, což samozřejmě vzbuzuje emoce, negativní i pozitivní. Ale spousta lidí by o ní bez těchto emocí a neustálého řešení na sociálních sítí ani nevěděla. Pokud k očkování přiměje alespoň jednoho člověka, tak smysl má.

Na kterých stanicích jste sledovali volební noc a jak jejich vysílání hodnotíte?

Jakub Lepš, amerikanista, politolog a pedagog UNYP, Praha (46 let)

V samotnou volební noc jsem se zúčastnil několika vysílání, a tedy pro mě bylo obtížné sledovat jiná zpravodajství než ta, kterých jsem byl v danou chvíli hostem. Většinu noci jsem strávil na Nově, takže jsem se aktuální informace čerpané z AP dozvídal přímo tam. Vysíláním Novy jsem byl příjemně překvapen, jelikož si i přes masovou pověst pozvala do volebního speciálu namísto celebrit, jak by divák očekával, tři odborníky. Samozřejmě jsme témata neprobírali tak důkladně jako na politických debatách, jichž jsem se dříve zúčastnil, nicméně jsme i tak dostali dostatek prostoru k odbornému vyjádření. Michaela Šmídová i Rey Koranteng si počínali velmi dobře a vysílaní tak mělo vcelku vysokou úroveň. V následujících dnech jsem pak sledoval výsledky převážně na CNN a skvělém webu Politico.

Rostislav Rožnovský, student VŠPP, Ostrava (20 let)

Americká noc je pro mě stejně důležitá jako pro fotbalového fanouška MS ve fotbale, takže jsem si ji ani letos nenechal ujít. Nejprve jsem ke sledování zvolil ČT24, kde mě zaujaly zajímavé vstupy z USA a tamní, i když na můj vkus mnohdy zbytečně vyhrocené a tendenční, rozhovory s lidmi různých volebních preferencí. Co mi na ČT vadilo, bylo zbytečně brzké zahájení vysílání. Měl jsem pocit, že po prodiskutování všech možných scénářů vývoje se stejná témata opakovala pořád dokola jen proto, aby „bylo co vysílat“. Kvůli extrémně dlouhému sčítání hlasů jim to ale nemůžu mít za zlé. Na druhou stranu bych pochválil hlavní moderátorské duo Řezníček – Kubal, které bylo velmi profesionální. V hlavním sčítacím čase jsem svou pozornost upřel na americkou CNN, jelikož měla rychlejší informace než ČT. Bohužel na mě však často působila až moc zaujatě, a tak jsem se vrátil k domácím médiím.

Marta Lyčková, farmaceut, Praha (26 let)

Sledování volební noci jsem jako velký nadšenec zahájila už v 9 hodin večer, a to na slovenské stanici TA3, která poskytla jak důkladné představení kandidátů a způsobu voleb, tak komentář odborníků. Od 23 hodin, kdy vysílání zahájily naše domácí stanice, jsem střídavě sledovala CNN Primu News, ČT24, ale i americkou CNN, která mi svým programem přišla nejlepší. Měla nejen nejrychlejší informace o sečtených hlasech v jednotlivých okrscích, ale také zkušené moderátory, kteří průběžně predikovali další vývoj voleb. Na ČT24 jsem ocenila zejména vydařené vstupy zahraničních zpravodajů. V brzkých ranních hodinách vstoupila na scénu i Nova, jejíž vysílání hodnotím, nejen díky dobře zvoleným hostům, jako vydařené.

Reportáž odvysílaná v pořadu 168 hodin, ve které Maláčová řekla o premiérovi, že je d*bil, obletěla internet ihned následující den. Maláčová se takto vyjádřila, v domnění, že je kamera vypnutá. Kromě několika poznámek na účet samotné ministryně se objevily i otázky, zda postupovala ČT správně. Není takový postup už za hranicí etiky médií? Vyučující etiky v médiích argumentují podobně a veřejný zájem v tomto případě nevidí. Nicméně u pořadu 168 hodin je to nepřekvapilo.

Martin Foret, Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky, Univerzita Palackého:

Obecně je podle mě užití jakkoliv nestandardně pořízeného záznamu, což tento případ nepochybně byl, problematické a diskutabilní. Jednoduše řečeno, měl by pro to být důvod. Klíčový je přitom kontext a záměr.  

Pokud jde o důvod, dramaturgyně pořadu Nora Fridrichová ve svých vystoupeních hájí zařazení segmentu veřejným zájmem, ale ten tam já v daném kontextu prostě nevidím. Co by jím mělo být? Zjištění, že to mezi vládními stranami „skřípe“ a že paní ministryně se s premiérem dvakrát „nemusí“? To přece divák ČT dobře ví.

Pokud jde o kontext, za zcela zásadní považuji, že to byl jediný okamžik, kdy ministryně Maláčová v celé reportáži vystupovala. Nebylo to tedy tak, že by na kameru řekla, že premiér Babiš vše řídí skvěle, a pak mimo kameru utrousila to, co utrousila. Nebo možná i řekla na kameru něco, co mělo podobnou informační hodnotu, ale autoři to nepoužili. Kdo ví. 

Zdá se tedy, že slova ministryně Maláčové byla použita jako jakási „zábavná a skandální tečka“ s potenciálem k šíření formou memu a strháváním pozornosti na daný pořad, což se v rámci pořadu 168 hodin stává poměrně často, to míchání seriózního se zábavním je ostatně v jeho DNA. Dle mého názoru to v současné situaci zbytečně oslabuje nejen ČT, ale i samotnou poměrně důležitou reportáž, kterou tahle zcela marginální „de*ilitka“ zastiňuje. 

Jan Motal, Katedra mediálních studií a žurnalistiky, Masarykova univerzita:

Z mého pohledu je věc poměrně jasná. Každé využití nepoctivých prostředků, což je i skrytá kamera, musí být odůvodněno veřejným zájmem. V podstatě tohle byl případ skryté kamery, tedy kamery zapnuté i tehdy, kdy se zdá, že není. Zde veřejný zájem nebyl, neboť to měla být spíše „humorná“ tečka. Argument, že politik vždy má předjímat, že je natáčen „off-record“ (mimo záznam, pozn. redakce) v tomto neobstojí, protože neznamená, že vše, co je natočeno mimo záznam má hodnotu veřejného zájmu a mělo by být v médiích. Obecně mě ale toto použití materiálu v pořadu 168 hodin nepřekvapuje, protože mám za to, že už delší dobu jde o pořad zaměřený na spíše zábavní, nikoliv informační hodnotu získaných materiálů, a tedy vlastně o jakýsi „soft bulvár“.

To samozřejmě nic nemění na tom, že politik je veřejná osoba a jako taková musí být připraven, že ve vztahu k němu budou používány i nepoctivé praktiky a budou legitimní. Zásah do soukromí médii je zde ospravedlněn z logiky jeho veřejné funkce. Čili nelze zde říci, že paní ministryně je obětí. Na ústa si rozhodně dávat pozor měla. 

Shoduje se na tom tým webu Dobrých zpráv při odpovědi na otázku:

Co je nejtěžší na editorské práci?

Vendula Kadlecová:

Myslím, že nejtěžší je naučit se rozpoznat hranice toho, jak moc ještě může editor do textu zasahovat a jak moc by vůbec zasahovat měl.

Na jedné straně se snaží určitým způsobem udržet nějaký jednotný styl média, ale na té druhé zase nechce úplně potlačit individuální projev každého redaktora, takže je občas obtížné to správně vybalancovat.

Navíc ve chvíli, kdy dostanu nějaký text do ruky a začínám automaticky škrtat a přepisovat, tak musím včas poznat, jestli bych to opravdu měla dělat já, nebo to mám dotyčnému vrátit k předělání, aby se z chyb poučil sám, a ne aby jen odkýval mé připomínky.

A kromě toho bývá samozřejmě čas od času náročné redaktorům vysvětlit, že argument „takhle nás to ale učili ve škole“ není pro editory úplně relevantní, protože každá redakce to má zkrátka trochu jinak.

Karolína Manová:

Pro mě je momentálně asi nejtěžší to, že je to dost časově náročné. Takže nejtěžší je dělat tu práci kvalitně pod poměrně velkým tlakem.

Mockrát člověk dostane ten článek do ruky na poslední chvíli a musí to fakt pořádně projet a odvést tu nejlepší práci, ale třeba zrovna už máte něco domluveného a nechce se vám úplně vzdát svého společenského života, takže je to občas opravdu o nervy v takových chvílích.

Je to hodně těžké také v tom, že lidé neradi berou kritiku nebo ji naopak berou moc osobně a přenáší si to do osobního života. Hodně lidí pak editory nemá v lásce.

Nikola Sedmáková:

Je to docela velká zodpovědnost. Spoléhám se na to, že bude článek bezchybný a jakýkoli nedostatek je na mou zodpovědnost. To osobně vnímám jako nejtěžší věc, to, že se musím umět soustředit a článek dovést do adekvátního stavu.

Současně je ale tenká hranice mezi zásahy editora a chybami, které by si měl redaktor uvědomit a opravit sám. Každý redaktor má osobitý styl vyjadřování, ke kterému se musí přihlížet, aby ve výsledku článek po editaci nebyl článkem samotného editora. Pro tyhle nuance musí mít každý editor cit.

Prostřednictvím své práce pro bulvární deník Nový Čas dokázal vypátrat trojici unesených dětí a uskutečnit jejich návrat do rodné země. Jak zvládl investigativní novinář na vlastní pěst najít únosce, po kterých marně pátraly veškeré mezinárodní policejní orgány v čele s Interpolem? David Púchovský své poznatky a zkušenosti shrnuje ve výpovědi pro Mediator1.

David Púchovský je bývalý bulvární novinář a v současnosti správce sociálních sítí Policie SR. V roce 2014 se mu podařilo pečlivou investigativní prací vypátrat unesené dítě v Maďarsku, o rok později pak ztracené sourozence v Panamě. Celý příběh vylíčil ve své knize Unesené. Je rovněž zakladatelem největšího evropského fanklubu týmu Colorado Avalanche, který nese název Eurolanche.

Jak bys na základě svých zkušeností charakterizoval bulvár? Může nějakým způsobem sloužit vyšším cílům?

Keď sa povie „bulvár”, tak si asi každý predstaví paparazzov, celebrity, večierky alebo smrť princeznej Diany. Lenže to tak nie je. Stačí si otvoriť noviny, v ktorých som pracoval – Nový Čas. Najprv máte dvojstranu rubriky Téma dňa, potom Politika, Slovensko, Regióny a až potom sú „celebrity” a nakoniec šport a správy zo zahraničia.

Pre mňa bulvár znamená štýl písania – ľahký, jednoduchý jazyk, ktorý sa dá aplikovať na všetky spoločenské témy. Samotné celebrity sú len časťou bulváru, nie bulvár samotný. V novinách som sa venoval rubrike Téma dňa – to znamená, že som musel vedieť spracovať do bulvárneho štýlu aktuálnu a akúkoľvek tému – domáce, zahraničné, ale aj ekonomické či športové udalosti daného dňa.

Zdôrazňujem, že hovoriť o bulvári ako o niečom, čo klame alebo zavádza, je mýtus a klamstvo. Pre bulvár platia rovnaké pravidlá, teda aspoň na Slovensku. Ak by som napísal neoverený fakt, skončil by som na súde. Všetko som musel mať overené, nemohol som písať hlúposti. V najhorších prípadoch sme mali na linke firemného právnika, s ktorým som sa mohol poradiť. Bola to obrovská zodpovednosť dať dokopy článok, ktorý si na druhý deň prečíta obrovské množstvo ľudí…

Aby som sa vrátil k Téme dňa, tak som písal naozaj o všetkom. Napríklad aj o druhom pilieri. To bola fuška, ale myslím si, že som vďaka ľahkému a jednoduchému bulvárnemu štýlu tuto ekonomickú tému vysvetlit širokej mase publika a splnil tým účel. To ako príklad, že mnoho čitateľov nemá čas na takzvané mienkotvorné noviny plné extrémne dlhých článkov, a preto si kupujú bulvár, ktorý im daný problém vysvetlí.

Aby som prešiel k vážnejším veciam o bulvári, tak na rovinu poviem tak ako to je – v čase, keď som robil v novinách, nebol na Slovensku lepší investigatívny reportér. Píšem to preto, lebo úspech sa na Slovensku neodpúšťa, a hlavne keď takýto titul získa novinár z bulváru. To takzvaných intelektuálov a ich spriaznených novinárov dodnes pohoršuje a nerozumejú tomu.

Na vlastnú päsť som vypátral tri slovenské deti, ktoré boli unesené do Maďarska a do Strednej Ameriky. Začínal som doslova na Googli. Nemal som žiadne kontakty a špeciálne zdroje. V jednom prípade som rok pátral na internete. V druhom som mal falošný účet a tak som komunikoval s únoscom. Bolo to najťažšie obdobie môjho života a nerád o tom hovorím, lebo mám z toho menšiu traumu… Ďalej, bol som na Kryme len pár dní pred anexiou, robil som rozhovory s doživotne odsúdenými vrahmi, písal som o migračnej kríze, vypátral som utajenú vilu slovenského oligarchu na Bahamách a tak ďalej. Tá práca ma pohltila, robil som 12 a viac hodín každý deň, zničilo ma to. Preto som skončil.

Dnes sú za najväčších investigatívcov považovaní novinári, ktorí majú napríklad kamaráta advokáta, ten reprezentuje poškodenú stranu a teda počas policajného vyšetrovania má právo nazerať do vyšetrovacieho spisu. Takto si zo spisu vynesie informácie, dá ich svojmu kamarátovi v novinách, ten napíše kompilát z dodaných dokumentov a odrazu je považovaný za najväčšieho investigatívca na Slovensku. A to len pre to, lebo nepracuje v bulvári.

Pomyselný boj s ľuďmi, ktorí nadávajú na bulvár, som vzdal. Sú mi ukradnutí. Keď sa pozriem, koľkým rodinám som pomohol vďaka svojim článkom, koľkým rodinám pomohli a pomáhajú moji bývali kolegovia, tak to je to najväčšie zadosťučinenie. Pre to som to robil. Malo to zmysel. Pretože mienkotvorné noviny nenapíšu osobný príbeh nešťastnej rodiny, ktorá potrebuje peniaze. Napíše to bulvár a na základe článku sa ozvú napríklad podnikatelia, ktorí tej rodine pomôžu. Toto je bulvár.

Predsa len pár slov na záver. Tak ako som napísal v jednom statuse, kde som získal obrovskú podporu nielen od svojich blízkych a kamarátov, ale aj cudzích ľudí, tak vždy budem hrdý na to, že som pracoval v bulvárnom a najčítanejšom denníku na Slovensku, v Novom Čase. Sebavedomí mienkotvorní novinári a takzvaná elita ma môže za to haniť a nadávať mi, ako to robia aj po toľkých rokoch, ale aj keď prídem o byt, auto alebo peniaze a budem bezdomovec, ich reči mi v živote nezoberú to, čo som dokázal spoločne so svojimi kolegami. Nikdy.

Máte zkušenost i s jinými médii nebo časopisy?

Od 14 let jsem řešila média ve svém středisku, protože se jim nikdo nevěnoval. V 16 letech už jsem psala první tiskové zprávy od nás a některé z nich jsme dostaly i do našeho místního zpravodaje. Později jsem začala studovat žurnalistiku v Brně a mojí první praxí byla pozice tiskové mluvčí Společně proti leukémii, což je skautská dobročinná sbírka. Přijala jsem stáž v Člověku v tísni a monitorovala jsem zprávy.

Do redakce RK jsem přišla přes inzerát skautského ústředí, ve kterém hledali šéfredaktorku. Po absolvování pohovoru jsem zjistila, že to není tak složité. Mezitím jsem absolvovala tříměsíční stáž v Českém rozhlase.

V RK máte 8 redaktorů, jak si mezi sebou dělí práci?

Redakce je roztříštěná po celé republice, vidíme se maximálně jednou ročně. Redaktoři jsou od 18 do 28 let, někteří píší vlastní témata a seberealizují se, často studují i žurnalistiku a chtějí praxi. Druhou část redaktorů baví psát, ale chybějí jim témata, která jim přidělím a oni je vypracují a posílají.

Jak vzniká zájmový časopis, který je ještě navíc zaměřený na určitou věkovou skupinu?

Výhodou je, že jsem v té cílové skupině, vím, co chtějí slyšet nebo si přečíst. S potencionálními čtenáři jsem v kontaktu téměř neustále – ve svém oddíle, nebo ve Skautském institutu v Brně. Čekala jsem plnění tohoto cíle náročnější, ale daří se mi. Občas se ozve i někdo mimo skauty.

Nemáte rozsahem omezené publikum?

Ano, jsme spolkový časopis – podobně funguje RegioJet s firemním časopisem Žlutý, Junák má svůj interní časopis, pro určitou věkovou kategorii. Snažíme se dělat obsah pro lidi od střední až po vysokou školu, takže máme velké spektrum.

Jaké máte pravidelné rubriky?

Co otřásá (skautským) světem, což je zpravodajství, jak světové, tak skautské, snažíme se nepsat politická témata, protože Junák je apolitický. Téma provází rozhovor s odborníkem na určité téma čísla a anketa mezi skauty. Rovering a Čekatelská jsou ryze skautské rubriky plné metodiky a roverských článků. Cestovatelské reportáže, společenské fenomény zveřejňujeme v rubrice Svět kolem nás. Nejraději čtu články z rubriky Kultura, protože máme skvělou redaktorku a velmi mě obohacují

Na jaká pravidla dbáte při psaní článků?

Dávám přednost aktuálním tématům a pečlivě ověřuji zdroje a citace. Vlastně požaduji klasická novinářská pravidla, jako třeba ve škole. I v tomto formátu můžeme napsat kvalitní články. Neotiskla bych nic, co je proti Listině základních práv a svobod.

S jakými nástroji tvoříte časopis?

Pracujeme s Google diskem a Google prostředím. Redaktoři napíšou v Google Dokumentech článek, který nahrají na disk a grafička potom časopis sestavuje v InDesignu podle formátu a grafického manuálu. Korekturu nám dělají maminky na mateřské a ústředí Junáka dodává placenou inzerci.

Má RK pomyslný vrchol, kterého chcete dosáhnout?

Já chci online verzi, sice ji máme, ale nefunguje podle mých představ. Ráda bych získala větší zpětnou vazbu, než ji mám teď. Myslím, že se nám toho dost podařilo v posledních letech, například kompletně změnit vizuál nebo otevřít větší množství témat než dřív.

Martina Fiebigerová, Základní škola Bedřicha Smetany Lanškroun:

Vyučovat se má práce se zdroji, rozlišování pravdy a nepravdy, ověřování informací a fake news. Na místě je podpora kritického myšlení. U nás máme projektové dny na určité téma, naposledy na válku na Ukrajině, využíváme projekt Jeden svět na školách a zveme zajímavé lidi na besedy.

Petra Šampalíková, Obchodní akademie Plzeň:

Mají se srovnávat média z hlediska jejich možností a charakteristických vlastností, zpracovávání informací médii a novinářské etiky, a také upozorňovat na sociální sítě a jejich nebezpečí. Ideálně pracovat co nejvíc prakticky, analyzovat články a příspěvky z různých hledisek, psát a natáčet zprávy podle zadání.

Jana Konvičná, Střední škola technická a ekonomická Brno:

Mediální výchova se dotýká spousty předmětů. Žáci se mají cíleně seznámit s médii a jejich možnostmi. Také je důležité naučit základní formy publikování a prezentace – ideálně vyzkoušením v praxi, ať vydáváním do školního časopisu, sazbou publikace, tvorbou efektních prezentací, publikováním na web nebo tvorbou videa. Cílem edukace je dojít k závěru, že obsah může vytvářet kdokoliv – já, ale i někdo málo důvěryhodný. Dostupná média přináší problém šíření fake news, je potřeba s žáky řešit orientaci ve zprávách. Podporovat kritické myšlení stylem „důvěřuj, ale prověřuj,“ rozhodně nejpřesvědčivější jsou rozbory případů z praxe, kdy posunutí významu sdělení, mělo velký dopad na skutečné události.

Otázka: Jakou máte zkušenost s televizí Barrandov a berete vážně Jaromíra Soukupa?

Jáchym Dostál (19), Tělesná výchova a Geografie, Fakulta tělesné kultury

„Moje zkušenost s televizí Barrandov je taková, že vím, že tam vysílají pořady jako je Soudkyně Barbara nebo Nebezpečné vztahy. Jsou to pořady, které mi přijdou jako úplná ztráta času, ale třeba ze zkušenosti od babičky a od dědy vím, že důchodci to sledují a úplně nerozeznají, že je to nahrané. Jediný pořad, na který jsem na Barrandově koukal, je Věřte, nevěřte. Nebezpečné vztahy jsem vlastně párkrát viděl, ale vždycky jsem si u toho říkal, že je to strašná pitomost.“

Karel Fišnar (21), Environmentální geologie, Přírodovědecká fakulta

„Nejdříve to byly pohádky, co tam dávali. A o pořadech jako je Soudkyně Barbara, Nebezpečné vztahy jsem slyšel, ale v životě jsem na to nekoukal. A vím, že u nás se televize Barrandov používá k tomu, že jakmile se tam objeví Soukup, tak je to signál, že se má jít spát. Protože je to tak odstrašující, že na to u nás nikdo nechce koukat. A já na Barrandov nekoukám vůbec, protože od té doby, co tam je Soukup, tak to nemá cenu, protože je to vlastně jeho čtyřiadvacetihodinový monolog. A to je strašné.“

Jakub Weisner (20), Geografie a historie, Přírodovědecká fakulta

„Jaromíra Soukupa vážně neberu, podle mě je to lehce psychopat. Názor na tu televizi mám takový, že se na ni převážně koukají starší lidi a nejsou u toho schopni přemýšlet. Já sám ji nesleduji.“

Petra Volfová (24), Učitelství pro první stupeň a speciální pedagogika, Pedagogická fakulta

„Když si náhodou pustím televizi Barrandov, tak jedinou mojí zkušeností jsou romantické filmy od Rosamunde Pilcher a Ingy Lindstöm. A Nebezpečné vztahy. Když to občas přepnu a je to v televizi, tak rychle uteču. Opravdu netuším, kdo je Jaromír Soukup, a s tímto jménem jsem se nikdy nesetkala.“

Barbora Balatá (19), Angličtina se zaměřením na komunitní tlumočení a překlad, Filozofická fakulta

„Viděla jsem pár pořadů z této televize, bohužel i s panem Soukupem. Jeho výstup, a to, jak podává informace se mi moc nelíbí. Ačkoli pořád dává najevo, že ostatní informace jsou podávány špatně v jiných médiích tak to, jak on to prezentuje, je ještě horší verze toho, co on sám nechce podporovat. Musím říct, že jeho moderátorský přístup se zlepšil, protože jsem viděla pár dílů jeho prvních pořadů a absolutně jsem nevěřila, že je moderátorem. V tom se zlepšil, což dává lidem motivaci, že když něco chtějí, tak se to opravdu může trochu povést. Vážně ho moc neberu, vzhledem k tom, že tu televizi vlastní, tak to nepřidává na objektivitě a moc to nepodporuji a nesleduji.“

Tereza Marková (19), Fyzioterapie, Fakulta zdravotnických věd

„S televizí Barrandov zkušenost nemám. Když na ni v televizi přepnu, tak tam někdo někomu radí ve vztazích a problémech. Televizi Barrandov proto nesleduji a její pořady mě nezajímají. Na jeho osobnost názor nemám, jen má kamarádka si z něj vždy dělá srandu, že při vyhlašování cen na televizi Barrandov všechny ceny předá a vyzvedne pan Soukup. Moc vážně jej proto neberu a nezajímám se o něj.“

Johana Šlechtová (21), Všeobecné lékařství, Lékařská fakulta

„Mrzí mě, že musím odpovědět takto, ale žiji teď ve své medicínské bublině starám se o věci, o které se starat musím. Proto netuším, o koho jde. Vím, že se o něm dlouho mluvilo. Mnoho lidí pravděpodobně naštval, ale nevím, s čím si ho mám spojit.“

Tomáš Pokorný (21), Všeobecné lékařství, Lékařská fakulta

„Přijde mi absurdní, že někdo může brát vážně ty jeho relace, Jaromír Soukup na devět různých způsobů. Je to mediální magnát, má v politické scéně konexe, což už párkrát vyplynulo na povrch, ale nikdo to nebere vážně.“

Juraj Bartoš (25), Zubní lékařství, Lékařská fakulta

„Televizi Barrandov znám jen podle toho, že tam běží telenovely a podle mě takové hloupé programy. A toho Jaromíra Soukupa neznám.“

Eva Klementová (21), Rekreologie, Fakulta tělesné kultury

„Na televizi Barrandov se nedívám, vím jen že ji často sledují senioři, kvůli romantickým filmům a seriálům. Vím, že se pan Soukup zajímá o volby a v této televizi mluví o politických kandidátech. Jeho osobu však nijak nesleduji.“

Pavel Tůma (20), Právo, Právnická fakulta

„Televize Barrandov není úplně nejlepší televize, na kterou by mohli lidé koukat. Jsou tam často neověřené informace, mnohokrát i vytržené z kontextu a různě zkreslené. Myslím si, že to není objektivní médium, protože se často přiklání k prezidentu Miloši Zemanovi, a nebo k extremistickým či korupčním stranám jakými jsou SPD nebo ANO. Jaromír Soukup je dle mého dobrý businessman, ale nedůvěřuji mu.“

Hana Maciuchová, herečka a čestná prezidentka festivalu – Program se mi líbí velmi, protože je velmi pestrý a bohatý. Nemůžu říct, co mě nejvíce zaujalo. Každá kategorie je totiž velmi rozmanitá a je na velmi vysoké profesionální úrovni. Dokonce teď, když jsme poslouchali ty mladé kolegy v těch různých inscenacích, tak to je na potlesk! Čtrnáctileté kolegyně na opravdu vysoké profesionální úrovni, které jsou za mikrofonem. Úžasné! I ohlasy jsou vstřícné, protože Olomouc je krásná, a potom letos máme takové štěstí na počasí, že nám všem to slunce dodává energii a úsměvy do tváří. Takže je tu nádherně.

Zuzana Fuksová, moderátorka pořadu Buchty na ČRo Wave – Z programu jsem bohužel nic neviděla, ale je to tady nádherné, super je párty se Šimonem Holým. Jsou tu skvělí tanečníci a hlavně DJ.

Anna, 20 let, studentka FF UPOL – Program je super, hodně se mi líbí. Nejlepší byl zatím kvíz. Těším se na vulgarismy a matematiku zločinu.

Tobiáš, 20 let, student FF UPOL – Program se mi líbí hodně. Jsem z něj docela nadšený. Hned první den jsem navštívil tři poslechy – Má osobní rusofobie, Pro tebe – jak žít s vírou, když tě církev nechce a V mongolské stepi uprostřed léta. Nejvíce mě oslovil první poslech, kde autor popisoval svou fobii z Rusů a ruštiny. Bylo mi to hodně blízké, protože taky cítím ti historickou skepsi vůči Rusům. Taky mě příjemně překvapila mezinárodní účast porotců.

Iveta, 20 let, studentka FF UPOL – Program je fajn, nejvíce se mi líbil pondělní kvíz, který byl v příjemném prostředí atria na Konviktu. Debata o vulgarismech ve vysílání byla také hodně zajímavá.

Ondřej, 19 let, student FF UPOL – Program je super. Bohužel toho kvůli škole moc nestíhám, ale co jsem viděl stálo za to. Nejvíce mě bavila pondělní Silent disco.