Mohlo by vás napadnout, že tohle by přece nemělo být novináři překážkou. Vždyť psát o fotbale, který se v Anglii pohybuje na nejvyšší úrovni na světě, je u novináře žádoucí. Ovšem fanouškovství, které vykresluje film Hooligans z roku 2005, je šálek trochu jiné kávy. Víc než o fotbal jde o pouliční rvačky a lsti.

Mladý Matt se do klubu dostal po té, co jej vyloučili ze školy, kde studoval žurnalistiku. Na kolejích bydlel s bohatým floutkem z rodiny Van Holdem, který prodával kokain. Když v pokoji omamnou látku našli, svedl vše na svého spolubydlícího, nevinného Matta.

Od rvaček zpět ke psaní

Když Matta z Harwardu vyhodí, zhroutí se mu svět. V hloubi srdce nechce zklamat svého otce, významného světového investigativního novináře. Odletí z Ameriky za sestrou do hlavního města Anglie, kde se seznámí s Petem, který je vedoucí funclubu GSE. Ten jej poprvé přivede na zápas West Ham United s Birminghamem. Společně se dají do rvačky proti největším birminghamským rivalům.

Matt při ilegálních aktivitách pociťuje novou sílu a sebevědomí. To, že studoval žurnalistiku, svým novým přátelům tají. Mohli by to chápat tak, že se s nimi chce sblížit a přitom odhalit jejich nezákonné aktivity.

Věci se zkomplikují, když Matta přistihnou s otcem u vchodu budovy The Times. Nikdy by přátelé nezradil, navíc už nějaký čas přemýšlí, že novinařina pro něj není to pravé.

Nakonec se však kvůli podezření z toho, že je Matt novinář, strhne válka mezi fanoušky z celého Londýna. Mattův přítel Pete při boji přijde o život. To Mattovi znovu otevře oči. Následně vymyslí svůj plán, jak se vrátit na školu, ale fotbal mu zůstane v srdci na vždy.

Jakub Mikel je studentem žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci, spoluzakladatelem webu Houpací osel a elévem ve Zlínském deníku. V rozhovoru se rozpovídal například o tom, že pozice eléva v médiích není taková, jak se mnohdy traduje, ale že je to víceméně plnohodnotný novinářský post.

Jakým způsobem ses vlastně dostal do Zlínského deníku?
Loni v létě jsem si to zařídil sám, protože jsem si chtěl udělat redakční praxi, a tak jsem tam nejdřív psal email, na který mi neodpověděli. Když jsem tedy šel jednou kolem redakce, tak jsem si řekl, že tam zajdu. Šel jsem rovnou za šéfredaktorem, jen tak mimochodem tam tenkrát nabírali lidi z Brna, a ten si mě spletl s jedním z brněnských studentů. Takže se se mnou domluvili. O dva dny později mi přišel email, jestli jsem z Brna, já jsem řekl, že jsem z Olomouce. Nakonec ale byli rádi, že si může vzít více redaktorů dovolenou, takže na redakční praxi vzali i mě. Přes léto se mnou byli spokojení, takže mi pak nabídli poloviční úvazek, a tím pádem tam dělám jako elév externista.

Co vše tvoří náplň tvé práce?
Prakticky vše. Tím, že se jedná o regionální deník, tak to tam není nějak striktně rozdělené, že bych dělal například jen ankety nebo jenom přepisoval svodky. Buď přijdu s vlastním tématem nebo mi něco dohodí. Je pravda, že když je nějaká anketa, i třeba přes víkend, tak většinou pošlou mě, abych to udělal za redaktora. Většinou se dělávají pravidelně rozhovory a další náplní je přepisování tiskovek nebo vlastní téma. Vím, že nás učili, že budeme hodně přepisovat svodky, ale za celou dobu, co tam jsem, tak jsem jí přepisoval jen jednou na víkendové službě. Ale jinak se o to starají editoři.

Je tedy elév člověk pro všechno?
Ano, je to tak. Využívá se hlavně, když si redaktoři chtějí vybrat dovolenou. V regionálním deníku de facto jako elév píšu o všem, ale být elévem třeba v Lidových novinách, tak by mi nedali například téma o Rittigovi. V Deníku je v současné době elév normální redakční pozice. Celorepublikově je v Deníku málo lidí, je zde stálý úbytek lidí a drží se tam jen zdravé jádro. Například redaktorka, která u nás dělá černou kroniku, už má stálé kontakty na policii, takže když se cokoliv stane, tak jí hned posílají SMS. Ta už to tam má zaháčkované. Takoví ti redaktoři pro všechno, kteří prolínají kulturu, politiku, tak ti tam vydrží třeba dva roky a pak odcházejí jinam.

Jak vypadá tvůj den, když jsi přímo v redakci?
Většinou se jde na půl deváté do redakce, aby si ještě všichni stihli uvařit kafe. Na devět je porada, kde bývá hlavní editor a editor dne. Pak redaktoři, kteří řeknou, o čem zrovna píší, co mají nachystané. Případně jim editor rozdá tiskovky, které přišly ráno na mail, aby je přepsali a nějak rozšířili. Navíc se zhodnotí, o čem má cenu psát, a o čem ne. To trvá většinou nějakých deset minut. Potom má už tedy člověk nějaké svoje téma, sedne k telefonu a začne co nejrychleji obvolávat všechny možné instituce. Nejlepší je, když je člověk schopný sehnat nějaké vyjádření do 12 hodin, protože potom už je to problém. Po obědě už málokdo poskytuje nějaká vyjádření. Většinou, když se člověk dovolá později, tak vám řeknou: Napište mi email, já vám to zítra pošlu. Asi je tedy nejdůležitější si co nejrychleji rozmyslet otázky, co po těch dotazujících chcete, do oběda to rozeslat a obvolat. Po obědě se v podstatě už jenom píše, potažmo si člověk může na odpoledne domluvit nějaké rozhovory. Je to tak, že normální redaktor má, tuším, osmihodinovou směnu, kterou by měl naplnit. Editoři mají dvanáctihodinovku.

Nestalo se ti například to, že by si jako nováček v redakci musel dělat kávu pro svého šéfa?
Nene. Nemusel jsem to absolvovat. Šéfredaktor tam skoro nebývá, a tím, že povýšil na divizního pro oblast Moravy, tak toho jsem potkal jenom párkrát. Jinak si tam kafe uvaří každý sám. Jsou to fámy. Zas taková dívka pro všechno nejsem (smích).

Měl jsi od začátku volnou ruku ve výběru témat? Nebo jak moc tě nechali samostatně pracovat?
Rovnou mě do toho hodili. To bylo pro mě divné, protože jsem měl jen nějakou teorii, jak se to má dělat, ale nikdy jsem předtím neměl praxi. Měsíc předem mi dali vědět a řekli mi, ať přijdu na první poradu s tím, že už budu mít svoje téma a návrhy. Takže jsem přišel s nápady na reportáže a na rozhovory. Řekli mi, ať si to domluvím a ještě mi dali článek o nějaký zlínské knihovně. Měl jsem si obvolat koho budu potřebovat a poradili mi na koho se mám obrátit. To znamená jaký mluvčí je ochotný, který není a komu mám psát radši emaily.

A pociťuješ nějaký rozdíl v tom, jak na tebe v redakci bylo pohlíženo na úplném začátku a teď?
Možná, že jsou kritičtější. Když se zpětně podívám, tak jsem dostával hodně prostoru. To znamená, že na mě netlačili tolik s odevzdáváním článků. Byl třeba den, kdy jsem řekl, že nemám vyjádření ode všech, od koho jsem potřeboval, tak jsem nemusel nic odevzdávat a druhý den jsem to nějak nahradil. Ale když jsem tam byl začátkem letního semestru na týden, tak bylo znatelné, že už ví, že jsem se rozkoukal a že bych toho měl odevzdávat víc. Hlavně například kraťáky, které se tam dělají tak, že se obvolávají vesnice – co nového se tam opravilo, která školka si pořídila dvacet nových lavic a tak dále. Takové kraťáky musí mít dva nebo tři, a to jsme dělali, když tam byli i ti Brňáci. To byla hlavní náplň dopoledne, obvolat několik vesnic, abychom to během týdne všichni mohli odevzdávat.

Jak často se jako externista dostaneš do redakce?
Když je ve škole volno, tak chodím přes týden do redakce. A i teď odevzdávám články, které jsem si rozdělal před začátkem letního semestru (rozhovor pořízen na začátku března, pozn. red.). Říká se, že redaktor by měl být v terénu, ale já sám jsem to mockrát nezažil. Většina věcí se obvolávala. Pokud nejdeš dělat anketu nebo jedeš přímo za někým pro rozhovor, tak se do terénu člověk moc nedostane, protože reportáže v Deníku moc nefrčí. Je rozdíl u týdenní a víkendové služby. Přes týden má člověk poměrně volnou ruku a dělá to, co je aktuální. Na víkend dostávám dvě témata. Většinou jsou to nějaké akce, ze které dělám reportáž, nebo zpravodajský text, navíc musím odevzdat storku za víkend a dostávám zadání ankety. Do neděle do pěti hodin odpoledne to musí být všechno odevzdáno bez ohledu na to, jak to já zpracuji. Většinou se to dělá tak, že se akce obcházejí v sobotu a v neděli dopoledne se to všechno sepisuje. Jdu do redakce, tam nahraji fotky do systému a poradím se s editorem, jestli je to všechno v pořádku. V neděli večer pak můžu jet do Olomouce. Už se mi stalo, že jsem jel v neděli večer do Olomouce a měl jsem službu až do půlnoci. V Otrokovicích večer přejel vlak chlapa, takže jsem musel z autobusu obvolávat hasiče, policisty, získat nějaká vyjádření, abych z toho mohl sepsat nějakou tu krátkou svodku.

Když dostaneš víkendovou službu, je to tak, že musíš být pak neustále v pohotovosti?
V zásadě musím být oba dva dny od rána na nohou, protože musím sledovat nějaké zprávy od policistů. Například kdyby nám tam vybouchly ty Vrbětice, a měl bych ten víkend službu, musel bych zahodit psaní o nějakých hodech, které se tenkrát konaly. Jel bych do těch Vrbětic.

Stává se ti jako externistovi to, že můžeš být občas nečekaně povolán do práce?
Teď, když se nám ve Zlíně zřítila budova a zablokovalo to dopravu, tak tam kolem toho jedna redaktorka celou dobu pobíhala celý den, přinášela nejnovější informace. Proto mi psali, že kdybych byl náhodou ve Zlíně, ať se jim ozvu, aby totiž mohl někdo psát i o něčem jiném. Ale bohužel jsem nemohl. Naštěstí berou v potaz, že jsem takový půlúvazkový elév. Na druhou stranu tam může být určitá averze ze strany některých politiků, kteří na váš dotaz reagují slovy: Já se vám k tomu nebudu vyjadřovat. Ale pokud chce člověk psát třeba nějakou reportáž, tak může de facto zadarmo dělat úplně super věci.

Podle vlastních slov se zajímáš hlavně o politiku. Stalo se ti někdy, že by si měl konflikt s některým z politiků?
Akorát když jsem psal na Houpacího osla reportáž, která byla o setkání Bloku proti Islámu v Pivnici u Huberta. Byla tam Wolfová, Hampl a mnoho dalších lidí. Oni si to potom mezi sebou nějak nasdíleli a Konvička mě potom označil za elitářského zmrdíka. Potom zaznělo něco v tom smyslu, že mě pověsí na kandelábr, protože jsme Houpací osel, tak se tam budeme houpat.

Asi musí být dobrý pocit, když médium, které si sám zakládal, je sledované i samotnými politiky…
Ono je to součást nějaké reklamy. I negativní reklama je reklama. My nemáme žádnou inzerci, nepotřebujeme tu v uvozovkách klikovost, aby nám to vydělávalo. Ale spíš pro to vlastní ego, které má podle mě každý novinář. Takže rád vidím, že tam nabíhají lajky, nebo že to lidi čtou.

Co tvoje osobní cíle? Láká tě kromě psané novinařiny třeba i moderování?
Možná bych chtěl zkusit rozhlas. Nepřipadá mi, že bych byl tak krásný na to, abych se mohl postavit před kameru. Chtěl bych ale dělat tu psanou. Myslím si, že píšu docela slušně. Popřípadě ten rozhlas by mohl být zajímavou zkušeností. Asi však nejsem natolik progresivní, jak bych jako mladý měl být, že bych se pídil po nových médiích. Spíš mě baví sledovat sociální sítě. Možná nějaká datová žurnalistika by se také dala. Na druhou stranu když máme v Deníku ty víkendovky, tam se tomu člověk nevyhne. Musí umět v postatě všechno. Většinou si to musím nafotit, a jak je móda těch nových médií, tak se musí odevzdat také alespoň krátké video. Dá se říct, že i když člověk dělá v tištěném médiu, tak svým způsobem stejně pracuje rovněž v on-linu. Protože většina těch nejzajímavějších informací jde stejně na net, aby se to rozšířilo ještě dál. Člověk se tomu tedy nevyhne, primární je ale pro mě psaní, to bych chtěl dělat i nadále.

Během doby, co jsi v Deníku, vypíchl bys nějakou perličku, ke které si se za tu dobu dostal?
Nedávno jsem psal o jedné staré budově JZD u Slušovic, kdy jsem si trochu hrál na investigativního novináře (směje se). Zjistil jsem, že ta budova patří Alexandru Cachovi, což je takový místní mafián. Mimo jiné má u Zlína vilu, kde chová dva ussurijské tygry. Je členem nějaké sekty, nakoupil si několik prestižních titulů, to se o něm všeobecně ví. A já měl zjistit, co s tou starou budovou je, protože vypadá opuštěně. Plížil jsem se tam přes katastry nemovitostí, snažil jsem se zjistit, komu to patří, a pak toho určitého člověka kontaktovat a donutit ho, aby mi k tomu něco řekl. Je to jeho soukromý majetek, takže já oficiálně nemám důvod se ho na něco ohledně té budovy ptát. Takže nejtěžší bylo vymyslet nějakou otázku, říct, proč se o tu budovu vlastně zajímám, aby byl ochotný mi k tomu podat nějaké prohlášení. Dělal jsem na tom celý týden, a nakonec z toho článku stejně moc nebylo. Byl to myslím dvoják nebo troják. Zkrátka to byl jeho soukromý majetek, on se zaštítil tím, že tam údajně jednou do roka dělá nějaké konference pro ty svoje sektáře.

Někdy je to taková nevděčná práce. Člověk si myslí, že z toho bude skvělý článek, řekne si: Jo, natřu to Cachovi, půjdou po mě jeho tygři. Výsledek byl nakonec takový, že je to stará budova ze sedmdesátých let, původně postavená pro výpočetní centrum, což jsem zjistil přes ty katastry. Patří to Cachovi, který řekl, že to možná opraví, ale možná také ne. Je to však jeho soukromý majetek a nám do toho v podstatě nic není.

s přispěním Davida Jahody

Takže jsi měl později další internetové rádio?
Ano. Druhý pokus už vyšel lépe. Vlastně moc dobře. Po tři roky bylo jedním z nejposlouchanějších amatérských rádií na internetu. S kamarády, kteří se na vysílání spolupodíleli, jsme se snažili napodobovat anglické BBC Radio 1 a můžu říct, že se nám to dařilo. I když pak nakonec skončilo, vzpomínám na ty roky jako na ty nejlepší, co jsem zatím prožil.

Jak jsi navázal spolupráci s Českým rozhlasem?
Do Českého rozhlasu jsem se dostal v sedmnácti. V rámci studia na střední škole jsem sháněl dvoutýdenní praxi, a proto jsem oslovil tři regionální studia Českého rozhlasu. Zpětné vazby jsem se dočkal ze studia v Pardubicích, kam jsem nastoupil na pozici eléva. Rozhlas sice jako elévy přijímá obvykle vysokoškoláky, které školí ve speciálním elévském programu v Praze, ale asi jsem se jim zalíbil.

Jakou práci ti jako elévovi svěřili?
Začínal jsem jako každý začátečník. Nejprve jsem natáčel ankety. Ta první měla asi tři minuty. Ptal jsem se v ní lidí na ulici, jak vzpomínají na svoji maturitu. Odevzdanou práci mi editorka pak ještě třikrát vrátila s tím, abych ji doladil. V té době jsem to bral jako neúspěch, ale dneska už vím, že právě tohle mě vyškolilo dělat práci na výbornou.

Co přišlo potom?
Následovala první reportáž. Ta už byla složitější. Musel jsem nejenom shánět respondenty, ale i obvolávat organizátory akcí, případně pořídit fotky na web a hlavně pak všechno sestříhat. Většinou jsem se do redakce vracel s hodinovým materiálem, ze kterého jsem musel vystřihnout jen tři a půl minuty.

Práci v rozhlasu beru jako koníček

Jak vypadal tvůj každodenní program?
Do redakce jsem přicházel kolem osmé hodiny. Zjistil jsem si, co se kde aktuálně děje a vybral si nějaké téma, kterému jsem se chtěl ve své reportáži věnovat. To mi musela ještě schválit editorka. Následoval minimálně jeden telefonát na místo, kde jsem chtěl natáčet, a pak už jsem s přenosným rozhlasovým mikrofonem vyrazil do terénu. Po sestříhání nahrávky jsem reportáž připravoval do vysílání a většinou si ji ve studiu po boku moderátora i sám živě uvedl.

U Rozhlasu jsi zůstal i po maturitě a dnes je z tebe skutečný moderátor.
Přesně tak. Z eléva se po třech letech stal moderátor na celoplošné stanici Český rozhlas Dvojka. Vysílám teď skoro každý den noční vysílání, které začíná v deset. Ohlásím začátek Četby na pokračování, která je už předtočená. Do půlnoci pak dělám práci zvukového technika pořadu Noční mikrofórum, takže pouštím písničky a mikrofony ve studiu. Po půlnoci se ale ze mě stává moderátor a až do pěti odbavuju celé vysílání sám. Sedím přímo v režii, pouštím písničky, mikrofony a do toho i mluvím. Občas taky pomáhám jako mistr zvuku na stanici Plus a jednou se mi poštěstilo zaskočit za moderátora i na Radiožurnálu.

A co platové ohodnocení?
Jako elév jsem samozřejmě nic nedostával. Žádné peníze bych ale ani nechtěl. Přínosem pro mě byly hlavně získané zkušenosti. Jako moderátor už plat dostávám, ale práci v Rozhlasu beru pořád spíš jako koníček než zaměstnání.

Jaké další benefity ti práce v rádiu přináší?
Setkávám se tu s lidmi, kteří mají stejné záliby. Taky jsem pořád v obraze a můžu být přímo u zdroje informací. Kromě toho jsem tu potkal mnoho slavných hostů, například Táňu Fisherovou, Danu Batulkovou nebo Matěje Rupperta. Je mi ctí vídat tu také známé moderátory stanice – Jaroslava Svěceného, Ondřeje Kepku, Zoru Jandovou, Jana Cimického a Romana Šmuclera nebo komentátory Petra Nováčka a Milana Slezáka. To jsou velká jména rozhlasové pavlače.

Smysl rozhlasu jsem pochopil, když mi zavolala nevidomá posluchačka

Jaké je být členem rozhlasové redakce?
Atmosféra v pardubické redakci byla skvělá. Pracují tam samí veselí a nadšení lidé, na kterých je vidět, že mají svou práci rádi. S nimi mi bylo hezky. Zato třeba newsroom Radiožurnálu v Praze je mnohem větší, sedí tu více lidí, každý si hledí své práce a s nikým se moc nevybavuje. Takový kolektiv už tak přátelský není.

Jak se díváš na roli rozhlasu na poli masmédií? Myslíš, že má potenciál i v dnešní době internetu?
Rozhodně ho nevnímám jako podřadné médium. Spousta lidí poslouchá jenom rádio. Důležitost a smysl rozhlasu jsem pochopil, až když mi do vysílání zavolala nevidomá posluchačka. Rádio poslouchá taky hodně řidičů za volantem, takže si myslím, že rozhlas tu byl, je a určitě ještě dlouho bude.

Takže i svou vlastní budoucnost vidíš nadále v éteru?
Určitě. Přemýšlím i nad vlastním rádiem, které by vysílalo program pro mladé, jakási „stanice 21. století“. Taková totiž v Česku podle mě chybí. V Českém rozhlasu bych si chtěl v budoucnu vyzkoušet i ranní vysílání. Vstávat s posluchači je podle mě to nejlepší na celém dni.

Na vysokou už se tedy nechystáš. Myslíš, že studium žurnalistiky je pro práci v rozhlase zbytečné?
Pro práci v médiích obecně je podle mě rozhodující spíš cit a nadání. Na dni otevřených dvěří jedné školy se zaměřením na žurnalistiku se mnou dělala rozhovor jedna její studentka. Neprojevila při tom ale žádnou kreativitu ani spontánnost, kterou bych od novinářky očekával. A pokud chce být někdo novinářem specializovaným třeba na politiku, myslím, že je lepší vystudovat přímo politologii.

Náplň práce:

• psaní redakčních textů
• administrativní podpora

Požadavky:

• min. SŠ vzdělání
• časová flexibilita – 20 h týdně (i v odpoledních hodinách od 16-21 h)
• pravidelná práce i o víkendech
• samostatnost a proaktivita
• pečlivost a zopovědnost

Nabízí:

• možnost získat praxi v atraktivním mediálním prostředí
• být při vzniku a aktivně ovlivňovat nový mediální projekt
• pracoviště v Praze 5

Rádi mezi sebou přivítáme zejména studenty VOŠ nebo VŠ oboru mediální komunikace.
V případě zájmu zašlete svůj aktuální životopis spolu s motivačním dopisem prostřednictvím odpovědního formuláře.