Býváte před vysíláním nervózní? Znají tento pocit i zkušení moderátoři, jako vy?

Byl jsem nervózní před prvním dílem Hyde Park Civilizace. A poté, když jsem vysílal díl o češtině, protože jsem gramatický ignorant. [smích] Jsem schopný „v Izraeli“ napsat tvrdé y a vůbec mi to nepřijde divné. Takže z toho jsem nervózní byl. Jinak ale nebývám. Mít strach je podle mě špatně, dobře je mít respekt. Respekt k tomu, co dělám a k lidem se kterými pracuji. Respekt z toho, že vím, že mám limity a hranice. Když jdu do vysílání, musím mít respekt k tomu, co dělám. Ale já se těším. Mě to baví a mám z toho radost.

Je to něco, co vás naučil sport?

Určitě. Mě sport strašně dobře připravil na to, co dělám. Kdybych nedělal vodní slalom, tak dnes nedělám televizního moderátora. Co mě sport naučil, se mi hodí v práci. Vodní slalom nutí rychle se rozhodovat, neustále analyzovat a věřit svému podvědomí. Učí být připravený na změnu plánů. Sport mi také dal můj rituál, který dělám před každým vysíláním. Kdysi jsem ho dělával před startem každého závodu.

Můžete mi ho popsat?

Ono to vypadá tak, že protočím panenky a přesunu se na jedno konkrétní místo. V té chvíli mám místo očí jenom bělmo. Nevypadá to hezky. Kolegové z toho na začátku byli hodně nervózní. Vypadá to, že kolabuji. Už si na to zvykli a dělají si ze mě jen legraci. Díky rituálu se mohu během pár sekund zkoncentrovat, přepnout do vysílacího módu a lépe fungovat.

Pamatujete si na svůj první rozhovor? Byla to katastrofa, jako u většiny novinářů, nebo ne?

Katastrofa to snad nebyla, trauma z toho nemám. Přemýšlím, který byl ten úplně první, protože jde o to, jak bych to vzal. Co si ale perfektně pamatuji, a co se mi moc nepovedlo, byl můj první živý vstup v televizi. Ten se mi moc nepovedl, pamatuji si ho do dneška.

Jak sám sebe vnímáte, když se zpětně vidíte a slyšíte v TV? Díváte se na sebe vůbec?

Ano, musím. Snažím se většinu z věcí, které dělám, vidět. Zároveň se snažím své rozhovory jenom poslouchat. Přestože se jedná o pořad v televizi, platí, že diváci dělají něco jiného. Žádný můj divák, když se dívá na Hyde Park Civilizaci, nesedí u televize s blokem, aby si psal poznámky. Pravděpodobně si s někým povídá, dělá si večeři, drbe kočku, v horším případně psa, a u toho poslouchá televizi. Dobrá zpětná vazba je, když jdu běhat a pustím si Hyde Park Civilizaci jako podcast. Pokud tomu příběhu při běhu nerozumím, podal jsem to špatně.

Dáváte tedy větší důraz na svá slova a neverbální komunikaci moc neřešíte?

Neverbální komunikaci naopak řeším hodně. Potřebuji se dostat do stavu, kdy nebude rušivá, ale pomůže a stane se přirozenou. Když jsem začínal moderovat, gestikuloval jsem moc. Měl jsem výraznou neverbální komunikaci. To diváka u televize vyrušuje. Bylo toho příliš, musel jsem se naučit ovládat. Když komentuji venku, pořád mluvím rukama, chodím a dynamicky se pohybuji. Vyhovuje mi to, ale v televizi je to rušivý element.

Jakým způsobem zvládáte střídat pozici seriózního moderátora ČT a energetického až skoro dětsky nadšeného komentátora sportovních akcí? Je pro vás těžké obě polohy perfektně zvládnout?

Ne, je to pro mě přirozená věc. Každá práce vyžaduje trochu něco jiného. Co mají společného je, že člověk musí být připravený a musí umět reagovat na aktuální dění. Ve zpravodajství není tolik prostoru pro emoce. Zatímco u divoké vody, horských kol a u běhu, tam s těmi emocemi cíleně pracuji. Diváci na tyto akce přicházejí pro emoce, pro to, aby je to vtáhlo a bavilo. Chci, aby se tam ode mě něco dozvěděli, ale zároveň, aby je to pohltilo. Aby byly součástí dění. Tam se musím přepnout. Nemůžu komentovat a moderovat stejně. To nejde. Jsou to dva odlišné světy. Ale jsem na to zvyklý. Zároveň něco z jednoho světa se mi vždycky v tom druhém hodí.

Jak konkrétně se připravujete na své hosty a složitá vědecká témata?

Velmi si cením, že mám Pavlínu Sedlářovou, která dělá rešerše. Je skvělá a díky ní nemusím číst všechno sám. To znamená nějakých 600 až 800 stran materiálů týdně. Nyní to dělá ona a je to velká pomoc. Dohledávám si další věci. Dívám se na rozhovory a chci vědět, jak daný člověk mluví. Jak reaguje na otevřené a uzavřené otázky. Jak a o jakých tématech ještě chce a nechce mluvit. Zvláště, když jde o rozhovor, který vedu v angličtině. Potřebuji si hosta naposlouchat. Připravuji se na odborné termíny, které používá. Musím jim rozumět a dokázat je divákům přeložit a vysvětlit.
Je to hodně práce dopředu, nejdříve rešerše, naposlouchání hosta a potom příprava struktury. Dávám velký důraz na promyšlenou strukturu rozhovoru. Odkud kam rozhovor bude směřovat. Jak na sebe jednotlivé části budou navazovat. To chci mít vždy připravené. Otázky si nepřipravuji. Když jdu na Hyde Park Civilizaci, mám na padesát pět minut vysílání připravených pět až šest otázek. Píšu si velmi precizně strukturu, kde mám faktické informace k jednotlivým tématům. Otázky, které pokládám, vznikají během živého vysílání.

Takže je vaše práce zejména improvizace v živém přenosu?

Ano – postavená na základě podrobné přípravy. Jdu na Hyde Park Civilizaci a mám dokument, který má většinou dvanáct stránek. Obsahuje citace, čísla a data. Mám tam rozdělené jednotlivé tematické bloky, o které se chci opírat.

Je Hyde Park Civilizace největší částí vaší práce?

Ano, časově je to největší část mé práce, zejména z hlediska přípravy, ale jak kdy. Někdy ano, někdy ne. Hyde Park Civilizace je pro mě určitě to, co mě nejvíc baví a naplňuje.

Jak vypadaly vaše začátky novinářské kariéry v médiích?

Moje novinářské začátky byly dost atypické. Přes Facebook jsem se přihlásil na exkurzi do televize a zapojil se do natáčení. Na základě toho, jak jsem reagoval, mi nabídli práci. Tak jsem v televizi zůstal. Už to bude 15 let. Začínal jsem úvodními reportážemi do Hyde Parku ČT24. To bylo skvělé, protože jsem dělal každý den jiné téma. Musel jsem připravit reportáž během odpoledne. V pondělí jsem dělal politické téma, v úterý ekonomické, ve středu zahraniční, ve čtvrtek přišel nějaký sportovec a v pátek tam byl kuchař. Na každé téma jsem připravoval unikátní reportáž. Potom jsem postupoval dál, začal jsem dělat vstupy reportéra z terénu a začal jsem moderovat Hyde Park Civilizaci. Později jsem přidal moderování ranního vysílání Studia 6 a v roce 2016 jsem dostal za úkol postavit vědeckou redakci ČT.

Když vám bylo poprvé nabídnuto moderování Hyde Park Civilizace práci jste chtěl odmítnout. Bylo to z důvodu studu či pocitů, že na to nemáte?

Já jsem to dokonce odmítl. [smích] Odmítl jsem to s tím, že jsem na to příliš mladý. Bylo mi dvacet čtyři a tohle byl pořad, který řešil největší otázky společnosti. S nabídkou mě oslovila Gáby Cihlářová. Řekl jsem jí, že na to, aby pořadu lidé věřili, potřebuje mít někoho, kdo má životní zkušenosti, aby k němu měli diváci důvěru. Myslel jsem si, že ve čtyřiadvacetiletého kluka takovou důvěru mít nebudou. A ona říkala: „Já si myslím, že to bude dobrý, pojď tomu dát prostě šanci.“ Tak jsme udělali několik pilotních vysílání a na základě nich jsme si řekli, že by to mohlo fungovat a že by to mohlo být dobrý. To bylo v roce 2012 a od té doby vysíláme v prime time pořád. Takže snad to dobrý je.

Považujete se za dobrého moderátora?

V něčem objektivně ano. V něčem si myslím, že mám co zlepšovat. Ale vím, že dělám věci, které nikdo jiný nedělá. Hyde Park Civilizace je světový unikát. Nikde jinde na světě není. Když řeknu lidem z Cambridge nebo z Oxfordu, že máme v Hyde Park Civilizaci vědeckou redakci, nechtějí mi to věřit. Vím, že věci, které dělám, se jinde nedělají. Mám z toho o to větší radost, když to diváky baví. Lidé nám hodně píšou, dávají vědět, že se jim pořad líbí. Zároveň vidíme pozitivní zpětnou vazbu i ve sledovanosti. Takže to snad nedělám úplně blbě. Ale vidím tam hodně věcí, na kterých potřebuji pracovat a potřebuji je zlepšit.

Na čem konkrétně chcete zapracovat?

Určitě na angličtině. Nemám tak dobrou výslovnost angličtiny, jak bych si představoval. Mohl bych zlepšit moderování s více hosty. S tím nemám tolik zkušeností. V okamžiku, kdy má člověk větší počet hostů, je to trošku o něčem jiném. Tam je určitě co zlepšovat. Také bych se mohl lépe naučit práci svých kolegů. Protože v okamžiku, kdy člověk chápe, co dělají ostatní, dělá i svoji práci daleko lépe.

Jak vypadá váš klasický pracovní den?

Můj pracovní den se hodně liší den ode dne, týden od týdne. Je to hodně netradiční a nestandardní. Moje role je trošku specifická. Například tento týden jsem měl několik přednášek, příští týden je moje šéfová pryč, takže si převezmu vedení redakce a ten další se naopak chystám do terénu. Neplatí, že bych pracoval pondělí až pátek. Jediný den, který mám volný je neděle. To se opravdu snažím mít volno.

Je toho na vás někdy trochu moc? Jak se vám daří skloubit náročný profesní život s osobním životem?

Někdy je toho opravdu dost, to nezastírám. Nejvíc toho bylo, když jsem dělal reportéra v terénu a když jsme rozjížděli vědeckou redakci. Spočítali jsme, že jsme byli v práci šest dní v týdnu v průměru jedenáct hodin denně. Potřebovali jsme to rozběhnout a rozjet. Ale nelituji toho. Byla to cenná zkušenost, ze které žiji dodnes. A jak odpočívám? Mám dvě malé děti, takže ty se o to postarají. Musím hodně plánovat. Abych mohl komentovat sportovní akce nebo moderovat konference, musím opravdu hodně plánovat. V tuto chvíli mám rozplánovanou velkou část listopadu 2025. Hlídám si, abych měl čas sportovat a spát. Když člověk nespí, je jenom otázka času, kdy se zničí. Ne vždy se mi podaří odhadnout, že už je toho na mě moc.

Bylo pro vás plánování vždy důležité?

Dříve jsem neuměl hospodařit s časem a neuměl jsem nad tím přemýšlet. Postupně jsem se to učil. Byla doba, kdy jsem dělal takzvaného denního zpravodaje. Pokrýval jsem mimo jiné i dění v parlamentu. Přišel jsem v půl deváté ráno do poslanecké sněmovny a skončil jsem, až tam skončilo jednání, což bylo třeba v jednu v noci. Druhý den v půl deváté jsem tam byl zpět. To byla doba, kdy jsem moc plánovat nemohl. Nedokázal jsem odhadnout, kdy skončím. To je cena, kterou za tu práci člověk platí.

Tvrdíte o sobě, že jste divný. Kdy poprvé jste uvědomil, že nejste úplně „normální“?

Že jsem normální mi někdo naposledy řekl, když mi bylo dvanáct let. Naučil jsem se s tím žít. Nejsem škatulkový typ. Ani dnes. Můj styl komentování není pro každého. Můj pohled na svět není běžný. Takže ano, jsem si vědomý, že objektivně jsem v řadě věcí jiný. Ale jsem na to zvyklý a nepřijde mi to divné. Jaký jsem mi připadá normální.

Jak jste spokojena s prací v Newsroomu? Je to pro vás ten pravý pořad? Nebo máte zálusk ještě na jiné pořady?

Newsroom mě velmi baví, protože obsahuje témata se týkají médií, mediálního dění, ale i dezinformací a konspiračních teorií. Jsou to moje téma, psala jsem na ně i diplomovou práci, kde jsem dělala rozhovory s lidmi, kteří propadli konspiračním teoriím a zkoumala jsem, jak to změnilo například jejich politické postoje, jejich pohled na svět a velmi mě to bavilo. Takže Newsroom je přesně taková relace, která se věnuje těmto cílovým tématům. Navíc mě velmi mě baví zpravodajství a publicistika, v ČT jsou široké možnosti, co byste mohli dělat, takže já mám oči otevřené a vždy, když z nějaké redakce, nebo někde jinde, potřebují pomoct, tak se ráda zapojím a pomáhám, kde se dá. Pomáhám především se slovenskými tématy, protože tam mámo oproti českým redaktorům výhodu. Takže například nedávno, když byl atentát na premiéra Roberta Fica, tak jsme mimořádně vysílali s Lukášem Mathém, byli jsme ve studiu a komentovali jsme společně veškeré dění, pomáhali jsme si a přinášeli divákům čerstvé informace, které průběžně přicházely, takže cokoli takového se vyskytne, tak vždy ráda ve vysílaní pomůžu jakékoli redakci.

Máte pracovní kalendář máte hodně nabitý vzhledem k tomu, co se děje Slovensku i v Polsku?

Myslím si, že tato sezóna pro nás v Newsroomu, která začala loni v září, je mimořádně náročná právě kvůli dění na Slovensku, protože se tam konaly parlamentní volby, poté se konaly volby zase v Polsku, což je vlastně taky moje téma. Po parlamentních volbách na Slovensku přišel divoký vývoj, práce slovenským novinářům se velmi ztížila. Po prezidentských volbách přišla vzpoura v komerčních médiích a nastalo bouřlivé dění kolem veřejnoprávní televize na Slovensku. Zároveň bylo také bouřlivé dění kolem veřejnoprávní televize v Polsku, takže je to mimořádně náročná sezóna a musím říct, že poslední měsíce jsem moc volna neměla, takže už se trochu i těším na letní pauzu.

Myslíte si, že je kritická televizní žurnalistika a žurnalistika obecně na Slovensku v ohrožení už tím, jak se poslední rok situace na Slovensku vyvíjí?

Domnívám se, že kritická žurnalistika na Slovensku je jednoznačně ve velkém ohrožení. Vidíme to ze všech možných směrů. Vidíme tady útoky politiků na novináře, slovní útoky, politiky, kteří si na ulici novináře natáčejí. Je na scéně nový zákon, který zrušil a vytvořil novou instituci veřejnoprávní televize a rozhlasu. Je tu hodně věcí, u kterých odborníci bijí na poplach. Zároveň je teď bouřlivé dění v komerční televizi Markíza, kde se bouřila redakce proti vedení, popisují údajné zásahy do jejich práce ze strany jejich šéfa zpravodajství a publicistiky. Takže si myslím, že slovenská žurnalistika je v ohrožení, ale byla v ohrožení i v minulosti a slovenští novináři proti tomu uměli vždy bojovat. Dělají kvalitní práci a věřím, že to na Slovensku není ještě úplně ztracené.

Máte teď tendence, více než kdykoli jindy, se na mediální scénu na Slovensko vrátit?

Často myslím na to, že bych ráda byla doma na Slovensku a že bych tam možná uměla, novinářsky přispět, že by to možná nebylo na škodu. Zároveň si myslím, že ta pozice Slovenky v ČT má také tu výhodu, že mnoho Slováků se obrací na ČT, a hodně Slováků věří tomuto veřejnoprávnímu médiu, je to pro ně důvěryhodná televize. Díky tomu, že jsem tady, mám možnost témata zpracovat s jistým nadhledem a odstupem zpoza hranic. Takže si mám za to, že i z této pozice z Česka umím na ta témata poukázat a možná je to hodnotnější, protože v tom nejsem tak angažovaná a umím si ten odstup zachovat, i když je to těžké.

Do jaké míry máte volnou ruku při tvorbě vašich reportáží? A jak dlouho reportáž připravujete?

V naší redakci máme volnou ruku na témata, přinášíme na porady své návrhy, někdy téma přijde od editora, který potřebuje něco zpracovat. Vždy o tématech diskutujeme a já se snažím, aby má práce byla opravdu pečlivá a všechny fakta důkladně ověřuji. Navíc je tu vždy ještě kontrola od editora, což je skvělé, protože když jste unavení a musíte dokončit nějaké věci, je dobré mít ještě jednoho člověka, který se na to podívá. Máme také dramaturga a šéfku publicistiky, kteří naše reportáže kontrolují. Tato vícefázová kontrola je něco, co na České televizi velmi obdivuji a zažívám to poprvé v takové míře. Pokud jde o časový rámec, většinou pracujeme na týdenní bázi. Děláme jednu nebo dvě velké reportáže týdně, různé vstupy a podcast. Někdy připravujeme nadčasová témata dopředu, ale většinou pracujeme na týdenní bázi, abychom vše stihli v nedělat odvysílat.

 Využíváte hodně při tvorbě vašich reportáží zahraniční zpravodaje?

Záleží na tématu. Někdy zavolám Janu Šilhanovi na Slovensko, aby mi něco natočil a on mi to pošle, pokud není nutné tam jezdit. Když jde o velké téma, které potřebuji pokrýt sama, odjedu do Bratislavy, letos jsem tam byla nesčetněkrát. Musím říct, že Honza Šilhan a také Andreas Papadopulos z Polska jsou skvělí a velmi nám pomáhají. Mohu se na ně s čímkoli obrátit, jsou to velmi šikovní novináři a jsem ráda, že s nimi mohu spolupracovat.

 Bylo to takhle i na Markíze nebo má ČT výhodu?

Ano, určitě. To je jedna z velkých výhod ČT. Když jsem pracovala v televizi Markíza, v komerčním médiu, zahraniční zpravodajové neexistovali. Tím, že jsem v zahraničí studovala, vždy se ráda koukám i za hranice, protože si myslím, že když vylezeme z té naší ulity, která je v rámci našich hranic, tak dokážeme získat úplně jiný nadhled. Na České televizi mám ráda právě to, že má širokou síť zahraničních zpravodajů. Pokud něco potřebuji, mohu jednoduše zvednout telefon a zařídit to jedním hovorem.

 Nelákala vás někdy práce zahraničního zpravodaje?

Ano, určitě mě to lákalo. V České televizi se vlastně cítím jako na zahraničním postu, což je pro mě velmi zajímavé a přínosné, ale už se tu začínám cítit jako doma. Česká témata jsou mi blízká, hlavně politika, kterou velmi intenzívně sleduji. Ale být zahraničním zpravodajem je krásná práce a všem našim zahraničním zpravodajům fandím.

 Co vás motivuje k novinářské práci?

Mě motivuje to, že si myslím, že v prostoru, ve kterém žijeme, bychom měli být vnímaví k tomu, co se děje kolem nás. Mělo by nás to zajímat a domnívám se, že novinařina má obrovskou sílu otevírat témata, poukazovat na dění, které je špatné nebo je neférové. Tím pádem můžu měnit svět k lepšímu, a to je to, co mě na tom motivuje.

Bylo pro mě velmi důležité zkusit si práci v České televizi, abych se naučila postupy a standardy veřejnoprávního média, protože inklinuji k odpovědné žurnalistice, která se v ČT nejvíce cení 

Než jste pracovala v České televizi, pracovala jste právě v televizi Markíza. Máte také zkušenost se dvěma slovenskými rádii – pracovala jste v Rádiu Viva, stážovala v Rádiu Expres. Nemáte tendence se k rozhlasové žurnalistice vracet? Nebo vás baví více ta televizní?

Já jsem začala v televizi Markíza pracovat na zpravodajském webu Tvnoviny.sk. Tam jsem byla na stáži a poté jsem si přidala ještě jednu stáž v nejposlouchanějším rádiu na Slovensku, Rádiu Expres, kde jsem se toho hodně naučila a bylo to vynikající. Následně jsem odjela do Austrálie a když jsem se vrátila, přemýšlela jsem, jestli se mám do Markízy vrátit a jak. Pozvali mě na konkurz do ranní show Teleráno, kde jsem začala následující roky pracovat a u toho jsem pracovala v regionálním Rádiu Viva. K rádiu mě to samozřejmě tahá, ale jeho omezení je to, že se tam nepracuje obrazem, což mě začalo hodně bavit. Já jsem si původně myslela, že budu dělat rozhlasovou žurnalistiku. Lákalo mě to spíše tím rozhlasovým směrem než tím televizním, jelikož rozhlas vám nabízí jistou intimitu, říkám jí veřejná intimita, protože interagujete s lidmi, ale zároveň nejste vidět, můžete být za mikrofonem klidně v teplákách, uvolněný, což se v televizi úplně nedá, protože reprezentujete i obrazem. Ale rozhodně se nebráním v následujících letech ani práci v rádiu. 

Bylo pro vás těžké z týmu Telerána odejít? Chybí vám slovenská televize a je to v České televizi lepší než na Markíze?

Bylo to mimořádně těžké odejít, protože jsem pracovala v týmu plném úžasných lidí a milovala jsem ty rána v Teleránu, protože každé to vysílání bylo jiné. Bylo dynamické, voněla tam káva, byla dobrá snídaně. Velmi jsme se nasmáli během reklamních pauz a shledávám to pěkným obdobím mého života. Samozřejmě na ranní vstávání se nikdy nedá úplně zvyknout, je to velká dřina ráno vstávat ve tři nebo ve čtyři ráno a být svěží před televizní obrazovkou. Bylo to období, které mě naučilo najít v sobě sílu. Každopádně já jsem vždy jistým způsobem vzhlížela k veřejnoprávním médiím, líbí se mi myšlenka veřejné služby, líbí se mi, že veřejnoprávní média mají vysoké etické standardy. Česká televize byla vždy mým vzorem, protože je to opravdu, a jsem o tom přesvědčená, nejsilnější a nejkvalitnější televizní médium v našem regionu. Toužila jsem vidět, jak to tu funguje, jak to chodí, chtěla jsem se něco naučit, vidět více do zákulisí. Takže jsem do ČT šla nejdříve na pracovní stáž, ještě když jsem pracovala na Markíze. Bylo pro mě velmi důležité zkusit si práci v České televizi, abych se naučila postupy a standardy veřejnoprávního média, protože inklinuji k odpovědné žurnalistice, která se v ČT nejvíce cení. Cítila jsem, že byl prostor, kam jsem se mohla posunout. Po stáži si mě tam už nechali a já jsem za to mimořádně vděčná, protože ČT je výjimečná tím, že jsou tu vysoké nároky na práci a tím pádem ta práce doopravdy nabírá na kvalitě, na etických standardech. Je to úžasné prostředí pro intelektuální rozvoj, protože je velmi důležité se vzdělávat a vědomostně se posouvat. Velmi důležitý je obsah, samozřejmě forma, ale velký důraz je kladen na ten obsah, který se divákovi nabízí, a to se mi velmi líbí.

Neuvažovala jste někdy nad tím, že byste šla z Markízy do TV Nova, která je vlastně sesterskou televizí televize Markíza? Neláká vás vrátit se někdy zpět do komerčních médií?

Nebráním se vůbec návratu do komerčních médií. Myslím si, že cokoli budoucnost přinese, tak je třeba mít oči otevřené a není třeba se zavírat někde v ulitě a odmítat nějaké kariérní příležitosti. ČT byla pro mě takovou zárukou žurnalistické kvality, ale rozhodně se do budoucna nechci uzavřít před možností vrátit se do komerční televize třeba i na Slovensko.

Neuvažovala jste nad prací ve veřejnoprávní televizi RTVS, i když je to tam teď velmi problematické?

RTVS mě lákala, přemýšlela jsem nad tím, ale problémem na Slovensku bylo, že generálního ředitele volil parlament, takže ta televize měla a má období nestability, je kořistí politiků a s plánovanými změnami ji čeká turbulentní období. ČT se oproti RTVS dokázala těmto tlakům úspěšně bránit. Přesto držím RTVS palce a doufám, že se situace zlepší. Myslím si, že tam pracují skvělí novináři, a velmi bych si přála, aby Slovensko mělo jednou tak kvalitní veřejnoprávní televizi jako Česká republika. 

Na Slovensku byla sledovanost vždy nakloněna Markíze, že ano?

Na Slovensku měla vždy větší sledovanost Markíza, která historicky suplovala roli veřejnoprávní televize, zejména v dobách, kdy byla RTVS pod silným politickým tlakem. Markíza vznikla v 90. letech jako první komerční stanice, v době, kdy byl u moci Vladimír Mečiar a Slovenská televize vysílala propagandistické zpravodajství. Markíza byla tehdy protipólem této televize a fungovala jako ostrov kritické žurnalistiky. A vlastně si tu pozici roky udržela.

V zahraniční jsem načerpala hodně inspirace

Chtěla jste být vždy novinářkou?

Já jsem měla vždy ráda psaní. Když jsem byla na základní škole, psala jsem do školního časopisu. Ale během střední školy jsem se velmi začala věnovat divadlu, takže jsem se novinařině trochu vzdálila a věnovala jsem se ochotnickému divadlu. Poté jsem odešla studovat do Spojených států a začala zase hodně psát, hlavně o mojí zkušenosti za oceánem. Odstartovala jsem amatérský blog a občas mi kratší texty vyšly ve slovenských Hospodářských novinách. Poté jsem se hlásila na žurnalistiku, protože jsem byla vždy velmi zvědavá, zajímalo mě společenské dění, cítila jsem společenskou zodpovědnost a cítila jsem, že chci něco společnosti vrátit, takže novinařina byla ta cesta, kterou jsem se chtěla vydat.

Máte vystudovanou žurnalistiku a politologii. Na střední škole jste byla rok v Americe, následně na vysoké škole na Erasmu v Austrálii, poté jste ještě absolvovala letní školu na Oxfordu v Anglii v rámci magisterského studia politologie. Která ze zmíněných zemí vám nejvíce přirostla k srdci?

Já si myslím, že Austrálie byla absolutně úžasná, protože to byla skvělá zkušenost a velmi mě bavilo univerzitní prostředí. Vždy jsem si užívala akademickou půdu a vždy mě to tahalo za hranice. A přesně tam jsem si mohla vyzkoušet akademický život na vysoké úrovni. Tím myslím, že to byla vysoká akademická kvalita, byly tam velmi vysoké nároky na studenty – jak psát jednotlivé eseje, jak formulovat myšlenky a jak pracovat se zdroji. A proto jsem si velmi univerzitní prostředí v Austrálii užila.

Ale co se mého života týče, tak mi nejvíce dala asi Amerika, protože jsem byla na škole El Capitan High School v maturitním ročníku, bylo mi 18 let, bylo to hodně utvářející období a Amerika mě velmi ovlivnila. Otevřela mi dveře do světa, najednou jsem zjistila, že se nemusím bát, že ty možnosti jsou, jen je třeba vyhledávat je a mít oči otevřené. A že je úžasné, být v obklopení jiných kultur a lidí z různých koutů světa, takže toto multikulturní prostředí mi přirostlo k srdci. Amerika byla také obrovský výstup z komfortní zóny, protože když jsem tam přišla, neuměla jsem moc anglicky. Musela jsem se naučit v tomto diskomfortu pracovat. 

Co jste si odnesla z Oxfordu?

Ta letní škola byla postavená na tom, že se tam hlásili novináři z různých koutů světa. Účastnili jsme se přednášek různých šéfredaktorů významných světových médií a lidí z jednotlivých mediálních domů. Řešili jsme tam mediální témata, bavili jsme se o tom, kam žurnalistika směruje, jaké jsou problémy ve světě, navzájem jsme o nich diskutovali. Bylo to mimořádně přínosné, protože nám to všem otevřelo oči a poskytlo jiný pohled na žurnalistiku mimo hranice naší země.

Určitě jste si tam získala i kontakty ze žurnalistického světa.

Na to byla právě ta škola zaměřená, abychom mezi sebou interagovali, abychom potom zůstali v kontaktu a když někdo bude něco potřebovat, napíše tomu druhému. Já jsem tam měla jednu novinářku, která pocházela z Ruska, takže když jsme s Newsroomem točili téma, které se týkalo Ruska a potřebovala jsem získat kontakt na studentku žurnalistiky na ruské univerzitě, tak ona mi pomohla.

Poté tam byla například jedna spolužačka, která pracovala jako moderátorka pro Russia Today. Bylo to ještě před ruskou invazí. Ptala jsem se jí, jaká tam byla atmosféra, jak probíhala propaganda v zákulisí. Ona z té televize potom odešla, takže byla otevřená tomu povídat si o tom. Bylo to období, kdy jsem nabrala spoustu inspirace.

Co byste poradila mladým novinářům a novinářkám?

Aby se připravili na to, že budou muset být pracovití, ale aby se nevzdali a nenechali se tím odradit. Aby vytrvali i ve chvílích, kdy to bude těžké a bude se zdát, že jen nosí někomu z moderátorů kávu, protože tak začínal každý z nás. Aby věřili ve svůj talent, aby se nikdy nevzdali svojí empatie a citlivosti, protože novinářský svět má tendenci tyto vlastnosti trochu potlačit a překrýt je jistým cynismem. Je velmi důležité, aby novináři byli empatičtí a citliví. A aby se neustále vzdělávali, protože novinařina potřebuje v první řadě inteligentní novináře.

Na konci září skončí současnému řediteli veřejnoprávní televize šestiletý mandát. O tom, zda se dočká druhého obhájení funkce, budou členové Rady ČT rozhodovat 7. června. Právě v ten den adepti na post vystoupí se svými projekty. Kandidát pro zvolení potřebuje deset zvednutých rukou z patnáctičlenného týmu radních.

Co se týče samotné kandidatury na pozici generálního ředitele, radní očekávali větší konkurenci. V tendru před šesti lety se hlásilo dvanáct uchazečů. V tom předchozím po rezignaci Jiřího Janečka figurovalo až 36 jmen. “Nemyslím si, že by Rada ČT měla dostatek vůle ke změně, obzvlášť, když doposud byla se stávajícím vedením – zdá se – spokojena. Na druhou stranu si myslím, že dvanáctiletá štace je dostatečně dlouhá na obměnu.,” vyjádřil se exkluzivně pro Mediator1 k aktuální volbě sám Janeček.

Na posledním zasedáním členové Rady ČT zúžili počet uchazečů z celkových osmi na pět. Volilo se ve dvou kolech. V tom prvním největší počet hlasů získali hned dva – Martin Konrád a Jan Souček se čtrnácti hlasy. Z prvního kola postoupil rovněž obhájce ředitelského postu Petr Dvořák s počtem dvanácti hlasů. Ve druhém kole na doplnění kompletní pětice finalistů už zbyly pouze dvě místa. Nakonec je obsadili se shodným počtem devíti hlasů Pavel Hřídel a Jan Štern.

Medailonky uchazečů, kteří postoupili do finálového souboje:

Petr Dvořák

Současný ředitel České televize už druhým funkčním obdobím. To z něj dělá nejdéle sloužícího ředitele po roce 1989. V letech před vykonáváním této funkce působil jako jednatel a posléze jako generální ředitel TV Nova. Zkušenosti posbíral i ve firmách, kde vykonával klíčové pozice.

Pavel Hřídel

Nynější manažer ve firmě, která vyrábí roušky a nanoroušky. Kdysi bývalý předseda a následně ředitel strakonické teplárny. Zkušenosti má i z dřívějších manažerských pozic. Vystudoval Vysokou vojenskou leteckou školu v Košicích.

Martin Konrád

Někdejší obchodní ředitel a následně i generální ředitel televize Prima. Momentálně účinkuje ve vedení mediální agentury MMB. Působil jako generální ředitel Asociace krajských televizí. Kandidoval už před šesti lety, kde společně se současně vykonávajícím funkci Dvořákem postoupil do druhého kola, které ovšem prohrál.

Jan Souček

Už devátým rokem působící ředitel brněnského studia ČT. Dříve vykonával funkce jako: editor zpravodajství Českého rozhlasu, moderátor Dobré ráno, šéfdramaturg zábavy v ČT Brno či redaktor v TV Nova. Zastával i manažerské pozice v PR agenturách. Vystudoval práva na MU.

Jan Štern

Poslední a zároveň nejstarší uchazeč o post generálního ředitele ČT. Dlouhodobě působil jako producent televizních pořadů a stál u zrodu mnoha z nich. Z jeho sbírky: Taxi, prosím!, Všechnopárty, Největší Čech, Uvolněte se, prosím, Dvaadvacítka a mnoho dalších. Před revolucí vydával samizdatový časopis Prostor. V období federace působil jako poslanec Federálního shromáždění za Občanské fórum. Celkově třikrát už na tuto pozici kandidoval, naposledy to bylo v roce 2003.

Podle podmínek výběru má uchazeč mimo jiné mít vysokoškolské vzdělání, manažerské a osobnostní předpoklady, znát aktivně jeden světový jazyk a mít negativní lustrační osvědčení.

DOD ČT probíhal ve třech městech v republice a nabídl mnoho zajímavého. Ve studiu na Kavčích horách byly připraveny čtyři prohlídkové trasy. Návštěvníci se mohli podívat do zákulisí seriálů Devadesátky nebo Případy 1. oddělení. Na své si přišli i děti, pro ně byly připravené prostory, kde se natáčí Kouzelná školka, Studio kamarád nebo Planeta YÓ. Studio v Brně představilo maskérny, kostymérny nebo prohlídku natáčecích prostor AZ kvízu a Dobré ráno Brno!. Ostravské studio nabídlo pro návštěvníky komentované prohlídky. Přes 17 000 návštěvníků se přijelo podívat na DOD do Prahy.

V rámci oslav se diváci mohou zapojit do soutěže o ceny z Edice ČT a  také o hlavní výhru, kterou jsou vstupenky na letošní StarDance. Soutěžící odpovídají na různý počet otázek pomocí SMS. Soutěž probíhá od prvního až do posledního května. Dále diváci mohou navštívit interaktivní výstavu v Galerii ČT na Kavčích horách. Expozice obsahuje to nejzajímavější za 70 let televizní tvorby. Pro návštěvníky jsou připraveny scény z filmů Marie Poledňákové, soutěž ve stylu Zázraků přírody nebo Videostopu.

V iVysílání je k dispozici výběr těch nejznámějších seriálů Československé televize. Fanoušci si tak mohou připomenout klasiky jako Pan Tau, Nemocnice na kraji města nebo legendární Návštěvníky. K dispozici jsou také výběry archivní publicistiky z historie a zapomenuté filmy ze 60. let.

Historicky první veřejné vysílání Československé televize se uskutečnilo před 70 lety ve 20 hodin. Jednalo se o krátké vystoupení uvedené Jaroslavem Marvanem, kde vystoupil František Filipovský s inscenací Molièrova Lakomce. Samostatná ČT pak vznikla 1. ledna 1992.

Uživatelé Twitteru mohli v posledních týdnech zaznamenat nezvyklou aktivitu samotné aplikace. Známé logo modré ikony s bílým ptáčkem se totiž na chvíli změnilo. Ikonu měl nahradit obrázek psa plemene shiba-inu. Zřejmě šlo o narážku na kryptonu dogecoin, z jejího ovlivňování obvinili Muska v roce 2021.

The Doge Meme has mysteriously replaced the Twitter logo on the profile and timeline of all users on Twitter Web. pic.twitter.com/ck4udLNDDP

— Pop Base (@PopBase) April 3, 2023

Majitel Twitteru se rozhodl zavtipkovat i se samotným jménem společnosti. Z Twitter, vytvořil Titter, který má odrážet dvojsmysl. Slovo tit v angličtině označuje nejen sýkorku, která znázorňuje již zmíněné logo, ale také se používá jako hovorové označení prsou. Stejně tak uvedl server Seznam Zprávy ve svém článku odkazujícím na Muskovy vtípky.

They tried to muffle our titter

— Elon Musk (@elonmusk) April 10, 2023

Na hlavní budově společnosti v San Franciscu nechal Musk zabělit písmeno ,,w“. V návaznosti na to Muska upozornil vlastník hlavní budovy na dodržování zákona a povinnost zachovat původní nápis Twitter. Musk vyřešil problém tím, že „w“ přetřel průhlednou bílou barvou, přes kterou je písmeno i nadále viditelné. Ve vlákně pod příspěvkem pak komentuje: „Zkusili umlčet náš titter“.

Ani jedna ze změn neměla dlouhého trvání a šlo tak pouze o vtip. Skutečná změna názvu Twitteru ale přišla, a to ve formě nové společnosti X Corp. – aplikace, která má dělat vše. ,,Nákup Twitteru je způsob, jak urychlit nástup mé původní vize pro společnost X.com,“ uvedl Musk v říjnu 2022. Inspiraci čerpá z čínské aplikace WeChat, jeho přání ale je, aby X Corp. používalo víc lidí.

Or maybe just X https://t.co/5nCtYbrPfN

— Elon Musk (@elonmusk) April 24, 2023

Elon Musk vs. média

V minulém roce došlo k výrazné regulaci zaměstnanců společnosti. Škrty se týkaly i oddělení pro vnější vztahy. Tímto krokem znemožnil seriózní komunikaci s novináři. Na každý e-mail, který zašlete na tiskové oddělení, neboli oddělení pro média, automaticky odpoví emotikonem, který symbolizuje exkrement.

Musk si vystřelil i z veřejnoprávních médií. Některým přidal štítek s označením vládou financované médium. Označil tak vybraná média po celém světě – americké National Public Radio, ale i veřejnoprávní médium v Kanadě Canadian Broadcasting Corporation. Mimo jiné zamířil svým útokem i do Austrálie, Švédska, Katalánska a Velké Británie.

Britskému BBC se jako jedinému médiu omluvil. Uznal, že na jejich stránce není označení nutné a má rád jejich obsah. Opravil štítek na veřejně financované médium. Vše vysvětlil v rozhovoru, který BBC poskytnul. Jiná média, kterým poškozující štítek ponechal, to vnímají jako narušení jejich důvěryhodnosti. Některá se v rámci nesouhlasu stáhla z virtuálního prostoru Twitteru.

Elon Musk speaks to BBC journalist James Clayton, about the BBC being labelled "government funded". pic.twitter.com/xbDVnPVM0y

— Sk Boz Phd (@ProfessorBoz) April 12, 2023

Ovšem i štítky Musk ze sítě stáhnul. Česká televize obdržela svůj štítek také, naštěstí ten správný – a to veřejnoprávní médium. Podobné štítky byly pro média aplikované už v minulosti. Používané byly výhradně pro ruská a čínská propagandistická média.

Twitter je podle jeho majitele na hraně bankrotu, i proto zkouší zavést zpoplatněné prémiové účty Twitter Blue. Ověřené účty modrou fajfkou tak může mít kdokoliv, kdo si ji zaplatí. Doteď sloužila ikonka pro veřejně známé osobnosti nebo společnosti pro odlišení od falešných účtů.

Podle Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR se přechylování používá k tomu, aby se rozlišilo mužské a ženské pohlaví. Přechylování se u nás využívá už po staletí, v poslední době se však navyšuje počet žen, které si chtějí příjmení ponechat v původní podobě, která není přechýlená.

Hlavním problémem užívání nepřechýlené podoby jména je jazyková stránka věci. Problém může například nastat při skloňování jmen nebo při užití cizích příjmení, kdy nemusí být jasné, jestli se jedná o muže či ženu. Skrze tyto problémy se česká média spíše přiklání k užívání přechylování, najdou se však i výjimky.

Česká televize má jasná pravidla

Česká televize (ČT) má jako jedna z mála pevně stanovená pravidla. Vychází z doporučení Ústavu pro jazyk český a užívá přechylování jmen tak, aby bylo zřetelné, zda jde o osobu mužského či ženského pohlaví. V jejich článcích a reportážích tak můžeme velmi snadno rozpoznat, o kom se píše nebo mluví.

Projev komentátorů je speciálně upraven Kodexem ČT, ve kterém je stanoveno, že komentátor vždy musí upřednostnit přechylování ženského jména před formou nepřechýlenou. Toto pravidlo se však netýká expertů, kteří si mohou vybrat, jakou podobu využijí. Z pravidla existují i odchylky, kterých je ale velmi málo a používají se především u známých osobností (např. Marylin Monroe).

TV Nova ani TV Prima svá pravidla nemají, drží se ale přechylování

U dvou největších českých soukromých televizních stanic nejsou pravidla daná kodexem, jak je tomu u ČT. Přesto obě televize využívají přechýlené formy ženského příjmení, a to ze stejného důvodu, jako už zmíněná ČT.

TV Nova i TV Prima se tématu přechylování dotýkají v některých svých článcích, přímé prohlášení o jejím užívání ale nemají.

Tisk postupuje stejně jako televize, najdou se ale výjimky

Většina tištěných médií v České republice využívá přechylování stejně, jako ta televizní. I tak se ale najdou jedinci, kteří daná pravidla příliš neřeší.

Blesk je jedním z médií, který si s přechylováním jmen vůbec neláme hlavu. Když se podíváme například na články ohledně známé americké zpěvačky Britney Spears, v pravidlech ohledně přechylování se značně rozchází. Zatímco v článku z listopadu roku 2022, který píše o jejím zmizení ji Blesk zmiňuje jako Britney Spears, v novějším článku vydaném o dva měsíce později využili přechýlenou formu a v titulku mají její jméno jako Britney Spearsová.

V konečném hledisku v České republice k přechylování dochází. Otázkou však zůstává, jestli by se neměla stanovit pravidla, která by určovala jednotnou směrnici všem novinám a televizím, aby pak nedocházelo k situacím, které mohou čtenáře a diváky mást.

Po dlouhé době se vyskytl válečný konflikt na evropském území a média začala informovat o prvních vojenských střetech. Válka na Ukrajině patřila mezi nejdéle prezentované mediální dění v Událostech (90 hodin). Koronavirus (23 hodin), byl zmiňován v souvislosti s očkováním. Kauze Dozimetr, ve které se jedná o vyšetřování korupce na Magistrátu hlavního města Prahy spojené zejména s hospodařením Dopravního podniku hlavního města Prahy, se věnovaly 2 hodiny.

Témata společenských jevů patřila mezi druhé nejčastěji prezentované 

Ve srovnání se zaměříme na tři hlavní zpravodajské relace, a to na Události České televize (ČT), Televizní noviny (TV Nova) a Hlavní zprávy FTV Prima. Mezi nejčastěji prezentované tematické kategorie můžeme zařadit mezinárodní události. Válce na Ukrajině, která vypukla v únoru minulého roku, ČT věnovala třetinu stopáže svého vysílání. Televizní noviny a Hlavní zprávy na Primě neprojevily takový zájem o mezinárodní dění, proto zabralo zhruba 20 % vysílání.

Druhé místo obsadily společenské jevy, které se pohybovaly okolo 17 %. Mezi ně můžeme zařadit například svátky a výročí, životní úroveň domácnosti nebo cestovní ruch. Pozornost hlavních pořadů se od třetího místa odlišuje – Události se věnovaly energetice, Televizní noviny státní správě a FTV Prima kriminálním činům.

Události v regionech poukazovaly na pomoc cizincům 

Co se týká hlavního zpravodajského času (tzv. zpravodajská hodina neboli hlavní večerní zprávy, pozn. red.), odlišuje se zaměření komerčních televizí od Událostí. Tento rozdíl je zejména viditelný u zpravodajské hodiny Hlavních zpráv FTV Prima. Ty nejvíce prostoru věnovaly tématu celebrit a jejich životům oproti ozbrojeným konfliktům, jako zbylé dvě televize. Dále je více zajímala hudba nebo kriminální činy řidičů než mezinárodní vztahy.

Hlavním tématem relací zaměřujících se na regiony – v tomto případě Brno a Ostrava – byl pobyt cizinců na našem území v důsledku Ruskem vyvolané války na Ukrajině. Jednotlivé kraje pomáhaly Ukrajincům například s vyřizováním potřebných dokumentů, ubytováním, finančními prostředky a také zřizovaly asistenční centra. Redakce v Praze se nejvíce věnovala tématu stavby silnic a dálnic.

Alena Schillerová jako nejčastěji zmiňovaná žena v relacích

Bývalá ministryně financí Alena Schillerová se stala nejčastěji zmiňovanou ženou v Událostech (267 reportáží) a v Hlavních zprávách na Primě (191 reportáží). Hovořila především o finanční pomoci pro firmy a domácnosti zasažené zdražováním energií a také o hospodaření vlády.

V Televizních novinách na Nově nejvíce zmiňovali britskou královnu Alžbětu II., která zemřela v září minulého roku a vládla 70 let (158 reportáží). Prezentovali ji především v souvislosti s pracovními činnostmi, následně jejím úmrtím a převzetím vlády jejím synem, králem Karlem III. Mezi další ženy, kterým se během vysílání věnovala pozornost, patřila například Markéta Pekarová Adamová, předsedkyně Poslanecké sněmovny; Danuše Nerudová, neúspěšná kandidátka na prezidentku ČR a předsedkyně Evropské komise, Ursula von der Leyenová.

Pořad Horizont ČT24 se nejvíce věnoval postavení žen ve společnosti, a to celkově 49 minut. Zabýval se tématy jako je situace žen v Afghánistánu, potratovými zákony v USA a protesty v Íránu po smrti mladé dívky, která porušila příkaz nosit hidžáb.

Už dříve byly Události v regionech, jak zní oficiální název relace, zaměřeny na tři regiony: jižní Moravu (zkratka JM), severní Moravu (zkratka SM) a střední Čechy. Nyní se k nim přidaly dvě nové oblasti: severovýchod Čech a jihozápad Čech.

Oblast severovýchodu Čech (zkratka SVC) se zaměřuje na zpravodajství z Pardubického, Královehradeckého, Libereckého a Ústeckého kraje. Vysílá se ze dvou studií, která sloužila pro potřeby televize už v minulosti: Ústí nad Labem a Hradec Králové. Obě místa se po týdnu střídají v přenosu Událostí. Oblast jihozápadu Čech (zkratka JZC) zasahuje do dění v kraji Plzeňském, Jihočeském a v kraji Vysočina. I zde se střídá vysílání po týdnu a to ze studií v Plzni a Českých Budějovicích.

„Díky rozšíření pořadu Události v regionech o dvě nové verze můžeme naše diváky informovat o politickém, sportovním a kulturním dění v jejich bezprostředním okolí ještě ve větším detailu než doposud tak, jako žádná jiná televize v zemi,“ říká generální ředitel ČT Petr Dvořák.

O pořadu

Události v regionech se vysílají každý všední den od 18:00 po dobu 25 minut. Pro sledování divákova vybraného regionálního vysílání je potřeba zvolit správnou zkratku (výše uvedené), aby mohl zhlédnout ty zprávy, které ho zajímají. Na hlavním kanále ČT bez zkratky se vysílá z Prahy a ze středních Čech.

„Rozšíření zpravodajství pro nás znamená mnohem více času na regionální témata. Redaktoři budou víc rozebírat to, co je pro život ve městech a na vesnicích důležité,“ podotkl Antonín Bruštík, vedoucí redaktor pro střední a západní Čechy.

Historie regionálního vysílání ČT

Regionální pořady se na obrazovkách ČT objevily ještě za dob Československé televize pod názvem Aktuality. Na ty už ČT navázala relacemi Večerník a Report. Současná podoba Událostí v regionech se poprvé objevila na obrazovkách roku 2007 a našla si mezi diváky oblibu už od svého počátku. Postupně se prodlužovala délka pořadu, kdy z původní čtvrthodiny mají regionální události dnešních 25 minut. Kromě samostatných pořadů se stanice věnuje regionům i ve studiu ČT24, zejména v dopoledních hodinách. Zde probíhá vysílání ze studií, která v podvečerních hodinách přináší samotné Události v regionech.

Lepší dostupnost regionálního vysílání přispívají i studia ve spádových lokalitách. Krom už zavedených studií v Brně a Ostravě vysílá od roku 2016 Hradec Králové a České Budějovice, od roku 2019 přibyla také Plzeň a Ústí nad Labem.

I Události v regionech byly těmi, které v minulosti informovaly o velkých kauzách. Člen zlínské redakce Josef Kvasnička přinášel divákům velmi sledované novinky z metanolové aféry (série otrav metanolem v roce 2012, pozn. red.). Kvůli ní dokonce překročil hranice Zlínského kraje, kde celá kauza odstartovala, a pravidelně přinášel nový vývoj i do celostátních Událostí. Vrcholem byla jeho přítomnost při odhalení opavského skladu, kde pachatelé míchali methanol s lihem. „Z Opavy jsem odjížděl s mimořádným pocitem, protože snem každého novináře je být u odhalení nějaké kauzy,“ vzpomíná Kvasnička.

Po každém Babišově útoku na ČT se zdá, že už jsme slyšeli vše. Zakladatel hnutí ANO se ale vždy vrátí a přesvědčí nás o opaku. Že se hněvá oprávněně, dokazuje i na svých oblíbených obrázcích. Na jednání o novele zákona o Radách ČT a Českého rozhlasu (ČRo) si Babiš připravil grafy Media Tenoru, celosvětově uznávanou asociací zabývající se obsahovou analýzou mediálních sdělení. Jak pravil sám řečník, analýzu zadává samotná ČT a schvaluje ji Rada ČT, proto „to snad nikdo nemůže popřít“ (stalo se 8. března 2023).

Babiš a analýza předvolebního vysílání 2021

Pro dosti svérázný rozbor zvolil Babiš data ze září a října roku 2021. Ještě více než před těmi prezidentskými mu totiž „Tálibán“ ČT, podle jeho mínění, ublížil před volbami parlamentními. Ty proběhly v říjnu toho roku. Za sledované období, tedy poslední měsíc před otevřením volebních místností, odvysílala ČT dvaašedesát negativních zpráv o hnutí ANO. Oproti tomu na konto koalice Piráti a Starostové (Pir.-STAN) zazněly z obrazovek veřejné služby jen čtyři informace vyhodnocené jako záporné. V případě SPOLU se Media Tenor dopočítal pouze dvou takových.

„Tento nekritický nepoměr je zarážející,“ odcitoval na závěr výkladu prvního grafu poslanec. Tuto větu ale, bohužel, analýza vůbec neobsahuje. Naopak obsahuje, co Babiš opomněl, že celkově zaznělo o ANO (v té době vládnoucí straně) 496 zpráv, o SPOLU 211 a o Pir.-STANu jen 137 a především, že kritické výroky na adresu ANO zapříčinila zejména covidová pandemie a kauzy Pandora Papers nebo Čapí hnízdo. 

Podobně neotřelý pohled na naprosto nezarážející čísla předvedl ještě na grafu Politické strany v Událostech: intenzita. Babiše, stojícího před soudem častěji než u pultíku ve Sněmovně, překvapilo, že o ANO se Události zmínily častěji negativně než pozitivně. Naopak jeho političtí oponenti se dočkali převážně kladného hodnocení.

Babiš nemluvil o tom, že vše koresponduje s výsledky ostatních hlavních relací a že pozitivní hodnocení SPOLU a Pir-STANu odráželo vzestup voličských preferencí v předvolebních průzkumech. Jako poslední uvedl miliardář snímek s názvem Politické strany – citované zdroje v Událostech. Třeba říci, že se jedná o nejzdařilejší ze tří pokusů o vyhodnocení.

Skutečně, 15 % ze dříve zmiňovaných 62 negativních výroků o hnutí ANO zaznělo z úst redaktorů ČT. Směrem ke koalicím se nedopustili novináři ani jediného a naopak, pro uskupení SPOLU našli devětkrát za poslední měsíc „slova chvály“. I pro tyto statistiky ovšem platí dříve zmíněný kontext.

Babiš vs Babiš

Není nutné detailně analyzovat každý Babišův mediální výstup ani pročítat dlouhodobé statistiky. K zjištění, že si sám zbytečně vytváří nepřátele, kudy chodí, stačí vyslechnout několik vět. Že si vybral za úhlavního protivníka právě ČT, lze nakonec poměrně jednoduše vysvětlit a samotnému médiu to vlastně lichotí.

Dříve zmíněný vymyšlený citát dokonale zapadá do Babišova stylu mediální komunikace. Web demagog.cz ověřuje výroky politiků. Expremiérova slova vyhodnocoval celkem 1048krát. Přitom k závěru, že lze sdělení označit za pravdivé, došel v 554 případech. Ze zbylé téměř poloviny šlo 179krát o prokazatelnou lež. Ostatní výroky byly zavádějící nebo neověřitelné.

V České republice sice zákon stanovuje svobodu projevu, ale kvalitní média by měla dbát, aby se jejich prostřednictvím nešířily lži. Každý nerad slyší, že nemluví pravdu, natož pak vrcholný politik. Proto není příliš překvapující, že se lhář vrací do prostředí, kde bývá konfrontován s pravdou jen s velkou neochotou.

Analýza zpravodajských relací 2022

ČT vystupuje nezávisle dlouhodobě, a nejen před volbami. To dokazují výroční analýzy Media tenoru. Ani dokument věnovaný zpravodajskému vysílání českých televizí a ČRo za rok 2022 nedává Babišovi za pravdu.

Z hlavních zpravodajských relací vycházejí Události jako nejnestrannější. Hodnocení „neutrální“ si zasloužilo 94 % výpovědí. Televizní noviny, hlavní zpravodajský pořad TV Nova, dosáhly na 88 % neutrálních zpráv a Hlavní zprávy FTV Prima na 86 %. ČRo zapsal výsledek 93 % a obsadil, stejně jako na žebříčku Babišových neoblíbenců, se svými Hlavními zprávami druhé místo.

Důvod ke stížnostem nedopřává zástupcům největší opoziční strany ani tón medializace v Událostech. Každá z politických stran, zastoupená ve Sněmovně, se dočkala častěji negativního než pozitivního hodnocení. To neplatí jen pro Události, ale i pro hlavní zpravodajské relace Novy, Primy a ČRo.

Negativní výroky na adresu ANO vedou v případě Událostí jen o dvě procenta. Přitom u konkurenčních pořadů se převaha záporných sdělení pohybuje mezi pěti a devíti procentními body.

Ani v porovnání s jinými stranami nevychází obraz Babišova hnutí v programu ČT nijak výjimečně špatně. Lepší výsledek než ANO si odnesly všechny tři složky SPOLU. Převaha kritických zpráv o těchto stranách činila jedno procento. Piráti dopadli se dvěma procenty stejně jako ANO, SPD o procento hůře a STAN si vysloužil svými přešlapy v kauze Dozimetr dokonce pětiprocentní rozdíl.

Na začátku roku 2023 se dostal do programu České televize (ČT) osmidílný komediální seriál Jana Prušinovského Dobré ráno, Brno! Režisér, stojící za nejúspěšnějšími českými sériemi jako Okresní přebor, Trpaslík nebo MOST! a držitel čtyř Zlatých lvů, spolupracoval na scénáři s Tomášem Holečkem, podepsaným pod Comebackem či filmy Rafťáci a 2Bobule. Kamery se ujal, tak jako při předchozích úspěších Prušinovského, Petr Koblovský. Co se hereckého obsazení týče, autoři sáhli po nepříliš okoukaných, avšak ověřených tvářích Jana Kolaříka, Zuzany Zlatohlávkové, Simony Lewandowské nebo Terezy Volánkové a doplnili je osobnostmi hrajícími sami sebe. Z hostů brněnského studia to jsou například Jiří Pavlica nebo Halina Pawlowská, v šestém díle se na natáčení StarDance mihnou i Marek Eben s Terezou Kostkovou.

Většina děje se odehrává v prostorách brněnského studia ČT. V časných hodinách se snaží skromná redakce v čele s režisérem Mirkem naladit diváky na nový den. Kromě vytvoření dobré nálady má ale pořad ještě jeden úkol, zvýšit sledovanost. Ačkoli pracují ve veřejnoprávní televizi, mají kvůli těmto číslům moderátoři nůž na krku. Více lidí totiž sleduje i ranní program z Ostravy, a to v Brně nelze trpět.

Prušinovský nemá ve zvyku pohádkové rozdělování charakterů na kladné a záporné. V tomto případě ale tak trochu chybí i kategorie postav, se kterými se může divák ztotožnit. Během 224 minut se sice dozvíme, jak vypadá soukromí jednotlivých protagonistů, ale nezdá se, že by si k nim autoři vytvořili nějaký vztah. Nelítostně je vystavují nejtrapnějším momentům trvajícím často déle, než by bylo divákovi příjemné.

Hrdinové řeší nastalé situace způsoby, které můžeme jen těžko považovat za realistické. Pro příklad uveďme problém rosničky Andrey. Ta v první epizodě sebere na popud uvědomělého spoluobčana psí exkrement a vloží ho do kabelky. Když po příchodu do studia potřebuje vytáhnout ovladač na greenscreen, celý obsah kabelky je dohněda. Několik minut před živým vstupem Andrea hystericky obíhá všechny kolegy a chce, aby jí ovladač vyndali. Nejenže jí nikdo nepomůže ovladač vytáhnout a musí tedy nakonec sáhnout do jámy lvové sama, ale v osudný moment do místnosti vstoupí umělec Pavlica. Ten si pamatuje blonďatou moderátorku jako malou holčičku, a „žabička“ prokáže své ignorantství, když netrefí hudebníkovo jméno, kapelu ani dílo.

Tento moment není zdaleka jediný, kde můžeme vidět absolutní neochotu, kariérismus a sobectví (skoro) všech členů redakce. Těmto charakterovým rysům se vymykají snad jen dvě postavy. Jednou z nich je režisér Mirek, který sice také dlouhou dobu nedává najevo zájem o ostatní, ale u něj jediného se dočkáme vývoje od vyhořelé, lhostejné osobnosti, k lidské bytosti s obrovským množstvím chyb, ale i citem a smyslem pro odpovědnost za svou práci a své lidi. Mužem schopným empatie je moderátor se smyslem pro humor tříletého dítěte Cyril. Ten sice nepatří mezi elitu svého oboru, ale má moc rád lidi a život.

Samotný scénář je nápadně absurdní, herecké výkony působí ve většině případů spíše divadelně. Moderátorka Radka je neustále povzbuzená kokainem, pro přehnané jednání ostatních postav ale neexistuje žádné racionální vysvětlení. I hudba je hlasitější a výraznější, než bývá zvykem. O nic méně naléhavě nepůsobí ani kamera. Jako vzorový příklad poslouží scéna z osmé epizody, kdy se při dronovém záběru na černá auta ČT blížící se Brnu najednou nálada překlopí do žánru detektivky.

Neustále zvýrazňovaná nadsázka v seriálu bezesporu funguje a nabízí mnoho komických momentů. Zároveň ale působí jako obhajoba velmi tvrdé kritiky. Může se zdát, jakoby autor divákovi říkal, že je to vymyšlené, že se tu dějí holé nesmysly. Ve skutečnosti ale mluví jinak. „Člověk něco zažije, něco někde zaslechne, něco ho zaujme, pochytá nějaké věty – a pak to transformuje do uměleckého tvaru. Takže ano, je to fikce, která se zakládá na naprosto reálných věcech,“ odmítl v Interview ČT24 odtržení od reality režisér. Po takových slovech může diváka zamrzet, že se tvůrci nevyhnuli absurditám, jako je například záměna Hradišťanu za Fleret téměř všemi členy redakce. Pokud je scénář založený na „reálných věcech“, není důvod, proč neudělat reálnější i celý seriál.

Dílo není nijak náročné na konzumaci. Divák se nedozví nic, co by mu mělo změnit svět. Co se zábavy týče, nejeden fanoušek Prušinovského, očekávající další MOST! nebo Okresní přebor, může být nakonec zklamaný. Dobré ráno, Brno! ale vyniká v konstruktivní (sebe)kritice. Daří se zde s humorem zachytit spoustu českých neduhů. Ať už jde o alkohol a drogy na pracovišti, nevraživost mezi některými kolegy, nedodržování kompetencí a jiné, jsou to problémy, které se objeví ve většině pracovních kolektivů, ale jen zřídka se řeší.