Naegele se svou prací pro vysílání Hlasu Ameriky, jehož účelem bylo šíření informací v cenzurou zasaženém Československu, podílel na obnovení demokratického režimu na našem území. Prahu navštívil poprvé v roce 1973, kde se dokonce naučil i česky.

Evropa jej zaujala natolik, že se v roce 1980 přestěhoval do Vídně. Coby zpravodaj Hlasu Ameriky hovořil s hlavní osobností takzvaného pražského jara Alexandrem Dubčekem nebo s prvním českým prezidentem Václavem Havlem. I proto mu zástupci časopisu Listy Cenu Pelikán symbolicky předali v posluchárně Václava Havla na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Rodák z New Yorku se zaobíral rovněž děním na Balkánu. Čtrnáct let strávil v kosovské Prištině, kde vedl Úřad pro politické záležitosti.

V minulosti se ceny dočkala dvojice novinářů

Dvouměsíčník Listy uděluje Cenu Pelikán od roku 2004, a to zpravidla osobnostem, které otevírají demokratický dialog a vystupují proti společenskému zlu. Svůj název cena získala po zakladateli Listů Jiřím Pelikánovi, olomouckém rodákovi a československém politikovi.

Prvním novinářem, který tuto cenu obdržel, byl v roce 2007 polský politický komentátor a šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik.

O pět let později jej následovala Barbara Coudenhove-Kalergiová, česko-rakouská novinářka na volné noze. Ta v minulosti z rukou Václava Havla převzala také Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Redakci internetového webu Seznam Zprávy rozšiřují Jan Novák a Ondřej Koutník. Prvně jmenovaný se stane členem nově se formujícího investigativního týmu, o jehož vzniku jsme v minulosti informovali.

„Zkušený novinář Jan Novák posílí tým Janka Kroupy od ledna příštího roku,” uvedla v tiskové zprávě PR specialistka Seznamu Hana Holubová.

V minulosti Novák pracoval pro komerční televizní stanici Prima, kde plnil roli zahraničního zpravodaje. Do roku 2015 působil třeba v Sýrii, v Afghánistánu, v Egyptě nebo na Ukrajině. Už v té době se velmi intenzivně věnoval investigativně zaměřené žurnalistice. Natáčel mimo jiné o případu Radovana Krejčíře v Jižní Africe.

Následně se Novák přesunul do České televize, kde se podílel na tvorbě pořadu 168 hodin. Jednou ze svých reportáží se letos v dubnu do značné míry zasloužil o rezignaci ministryně průmyslu a obchodu Marty Novákové, která ve veřejném vyjádření uvedla, že nedokázala unést mediální tlak.

Přestože Seznam Zprávy představily čerstvou akvizici již během včerejšího dne, na stránkách České televize Novák nadále figuruje coby člen stálého týmu pořadu 168 hodin. Sám se k situaci doposud nevyjádřil.

Koutník již začal publikovat

Zato Ondřej Koutník informaci o přesídlení k Seznamu sdílel už včera na svém Twitteru. Dnes se dokonce poprvé aktivně zapojil do chodu domácí rubriky Seznam Zpráv. Na otázky redakce Mediator1 do uzávěrky článku neodpověděl.

Ještě na konci listopadu přitom Koutník publikoval v Lidových novinách, kde nastoupil v roce 2013. Předtím působil v řadách internetového serveru Česká pozice.

„Baví mě rozhovory s respektovanými duchovními, politickými šíbry a lobbisty z šedého polosvěta,” uvedl před časem na webu Lidovky.cz.

Změna se nedotkne vlastníků tarifů O2 TV Stříbrná a O2 TV Zlatá. Kanál zaměřující se na nejvyšší anglickou fotbalovou soutěž mohou sledovat také majitelé balíčku O2 TV Sport Pack. Jak už ale název napovídá, tento tarif cílí pouze na sportovní kanály. Jde například o O2 TV Sport, O2 TV Fotbal, O2 TV Tenis nebo ČT Sport.

O2 TV přináší změnu v počtu zařízení, na kterých lze jednotlivé tarify spustit. Zatímco v minulosti mohl jeden uživatel sledovat u největšího poskytovatele televizního vysílání přes internetový protokol u nás pořady až na čtyřech zařízeních současně, nově to lze pouze na dvou.

Vysílání majitelé Premier Sport spustili letos v srpnu. Stanice se zaměřuje hlavně na přímé přenosy a záznamy fotbalových utkání z anglické Premier League, práva má také na zápasy skotské Premiership či druhé anglické ligy Sky Bet Championship. Kromě O2 TV nabízí kanál Premier Sport poskytovatelé Digi TV a T-Mobile TV.

Minulou neděli ČT odvysílala premiéru svého dokumentu Vítkovice 1981. Ten představil cestu za momentálně posledním titulem extraligového klubu HC Vítkovice Ridera.

„Chtěli jsme zejména připomenout zapomenuté příběhy mimořádné sezony v historii československého hokeje. A samozřejmě také klub, který v roce 1981 dosáhl historického úspěchu,” říká šéfkomentátor Redakce sportu ČT Robert Záruba, který připravil scénář dokumentu.

Příběh neobyčejného ročníku 1980/81 vypráví několik legendárních hokejistů, například Miroslav Fryčer, Ladislav Svozil, František Černík nebo současný reprezentační trenér Miloš Říha. Poprvé mohli diváci dokument vidět přesně v den 90. výročí přesunu ostravského klubu do městské části Vítkovice.

Tvorbu komplikovala neúplnost archivu

Záruba neskrývá spokojenost s výsledkem své práce. „Považuji Vítkovice 1981 za jeden ze tří nejlepších z celkového počtu asi šedesáti televizních dokumentů, které jsem pomohl vytvořit. Z hlediska dramatické stavby je zcela nejlepší.”

V dokumentu se kromě záběrů z filmů Město mé naděje a Dva světy objevil také doposud nezveřejněný materiál z archivu Československé televize. „S ohledem na absolutní nezájem našich předchůdců o archivaci záběrů z 60. až 80. let bylo však mimořádně těžké najít pro dokument toto obrazové ztvárnění,” přiznává Záruba.

Celý dokument najdete na stránkách ČT.

Psal se 8. listopad roku 1999, když si čtenáři prohlíželi ve většině vlivných amerických deníků celostránkové inzerce varující před investicemi v Česku. Kontroverzní kampaň měl na svědomí dnes pětasedmdesátiletý podnikatel Ronald Steven Lauder a jeho společnost Central European Media Enterprises (CME), která stála u založení televizní stanice Nova.

Později však svůj vliv na vysílání tohoto kanálu ztratila a hlavní roli při fungování Novy zastal jeden z jejich zakladatelů Vladimír Železný. Tomu se totiž podařilo od Novy úplně odstřihnout jejího provozovatele Českou nezávislou televizní společnost (ČNTS), a to tak, že zřídil alternativu v podobě České produkční 2000 a ČNTS vypověděl na jaře 1999 smlouvu. Zároveň tím utnul podnikatelské zájmy CME, která v ČNTS vlastnila většinový podíl.

To se Lauderovi pochopitelně nelíbilo. Zahraničním investorům proto nedoporučoval v České republice zakládat firmy. V otištěné inzerci stálo, že by jim Češi za pasivního přihlížení českých úřadů mohli jejich nově vybudovaný podnik ukradnout. Konflikt mezi CME a Vladimírem Železným nakonec přerostl v takzvanou válku o Novu a stal se předmětem několika soudních řízení.

Proti reklamě se ohradil tehdejší premiér Miloš Zeman, který Lauderovi poslal vzkaz, že mu Železného česká vláda coby obchodního partnera nevybrala. Nakonec však Česká republika na sporu obou podnikatelů finančně tratila. Po rozhodnutí mezinárodní arbitráže musela CME platit odškodné ve výši 10 miliard korun.

Spor o Novu se definitivně uklidnil v květnu 2003, kdy Železný skončil v pozici generálního ředitele a nahradil jej Petr Dvořák ze společnosti PPF Group. Její podíl na vlastnictví Novy záhy opět zakoupila CME, kterou však v tomto roce znovu pod svůj patronát převzala PPF Petra Kellnera. CME do té doby patřilo dalších 12 televizních stanic v šesti evropských zemích, mimo jiné třeba slovenská TV Markíza, které všechny taktéž přešly pod PPF.

Prostřednictvím své práce pro bulvární deník Nový Čas dokázal vypátrat trojici unesených dětí a uskutečnit jejich návrat do rodné země. Jak zvládl investigativní novinář na vlastní pěst najít únosce, po kterých marně pátraly veškeré mezinárodní policejní orgány v čele s Interpolem? David Púchovský své poznatky a zkušenosti shrnuje ve výpovědi pro Mediator1.

David Púchovský je bývalý bulvární novinář a v současnosti správce sociálních sítí Policie SR. V roce 2014 se mu podařilo pečlivou investigativní prací vypátrat unesené dítě v Maďarsku, o rok později pak ztracené sourozence v Panamě. Celý příběh vylíčil ve své knize Unesené. Je rovněž zakladatelem největšího evropského fanklubu týmu Colorado Avalanche, který nese název Eurolanche.

Jak bys na základě svých zkušeností charakterizoval bulvár? Může nějakým způsobem sloužit vyšším cílům?

Keď sa povie „bulvár”, tak si asi každý predstaví paparazzov, celebrity, večierky alebo smrť princeznej Diany. Lenže to tak nie je. Stačí si otvoriť noviny, v ktorých som pracoval – Nový Čas. Najprv máte dvojstranu rubriky Téma dňa, potom Politika, Slovensko, Regióny a až potom sú „celebrity” a nakoniec šport a správy zo zahraničia.

Pre mňa bulvár znamená štýl písania – ľahký, jednoduchý jazyk, ktorý sa dá aplikovať na všetky spoločenské témy. Samotné celebrity sú len časťou bulváru, nie bulvár samotný. V novinách som sa venoval rubrike Téma dňa – to znamená, že som musel vedieť spracovať do bulvárneho štýlu aktuálnu a akúkoľvek tému – domáce, zahraničné, ale aj ekonomické či športové udalosti daného dňa.

Zdôrazňujem, že hovoriť o bulvári ako o niečom, čo klame alebo zavádza, je mýtus a klamstvo. Pre bulvár platia rovnaké pravidlá, teda aspoň na Slovensku. Ak by som napísal neoverený fakt, skončil by som na súde. Všetko som musel mať overené, nemohol som písať hlúposti. V najhorších prípadoch sme mali na linke firemného právnika, s ktorým som sa mohol poradiť. Bola to obrovská zodpovednosť dať dokopy článok, ktorý si na druhý deň prečíta obrovské množstvo ľudí…

Aby som sa vrátil k Téme dňa, tak som písal naozaj o všetkom. Napríklad aj o druhom pilieri. To bola fuška, ale myslím si, že som vďaka ľahkému a jednoduchému bulvárnemu štýlu tuto ekonomickú tému vysvetlit širokej mase publika a splnil tým účel. To ako príklad, že mnoho čitateľov nemá čas na takzvané mienkotvorné noviny plné extrémne dlhých článkov, a preto si kupujú bulvár, ktorý im daný problém vysvetlí.

Aby som prešiel k vážnejším veciam o bulvári, tak na rovinu poviem tak ako to je – v čase, keď som robil v novinách, nebol na Slovensku lepší investigatívny reportér. Píšem to preto, lebo úspech sa na Slovensku neodpúšťa, a hlavne keď takýto titul získa novinár z bulváru. To takzvaných intelektuálov a ich spriaznených novinárov dodnes pohoršuje a nerozumejú tomu.

Na vlastnú päsť som vypátral tri slovenské deti, ktoré boli unesené do Maďarska a do Strednej Ameriky. Začínal som doslova na Googli. Nemal som žiadne kontakty a špeciálne zdroje. V jednom prípade som rok pátral na internete. V druhom som mal falošný účet a tak som komunikoval s únoscom. Bolo to najťažšie obdobie môjho života a nerád o tom hovorím, lebo mám z toho menšiu traumu… Ďalej, bol som na Kryme len pár dní pred anexiou, robil som rozhovory s doživotne odsúdenými vrahmi, písal som o migračnej kríze, vypátral som utajenú vilu slovenského oligarchu na Bahamách a tak ďalej. Tá práca ma pohltila, robil som 12 a viac hodín každý deň, zničilo ma to. Preto som skončil.

Dnes sú za najväčších investigatívcov považovaní novinári, ktorí majú napríklad kamaráta advokáta, ten reprezentuje poškodenú stranu a teda počas policajného vyšetrovania má právo nazerať do vyšetrovacieho spisu. Takto si zo spisu vynesie informácie, dá ich svojmu kamarátovi v novinách, ten napíše kompilát z dodaných dokumentov a odrazu je považovaný za najväčšieho investigatívca na Slovensku. A to len pre to, lebo nepracuje v bulvári.

Pomyselný boj s ľuďmi, ktorí nadávajú na bulvár, som vzdal. Sú mi ukradnutí. Keď sa pozriem, koľkým rodinám som pomohol vďaka svojim článkom, koľkým rodinám pomohli a pomáhajú moji bývali kolegovia, tak to je to najväčšie zadosťučinenie. Pre to som to robil. Malo to zmysel. Pretože mienkotvorné noviny nenapíšu osobný príbeh nešťastnej rodiny, ktorá potrebuje peniaze. Napíše to bulvár a na základe článku sa ozvú napríklad podnikatelia, ktorí tej rodine pomôžu. Toto je bulvár.

Predsa len pár slov na záver. Tak ako som napísal v jednom statuse, kde som získal obrovskú podporu nielen od svojich blízkych a kamarátov, ale aj cudzích ľudí, tak vždy budem hrdý na to, že som pracoval v bulvárnom a najčítanejšom denníku na Slovensku, v Novom Čase. Sebavedomí mienkotvorní novinári a takzvaná elita ma môže za to haniť a nadávať mi, ako to robia aj po toľkých rokoch, ale aj keď prídem o byt, auto alebo peniaze a budem bezdomovec, ich reči mi v živote nezoberú to, čo som dokázal spoločne so svojimi kolegami. Nikdy.

Novináři agentury Reuters Wa Lone a Kyaw Soe Oo neuspěli se svým posledním odvoláním u nejvyššího myanmarského soudu a stráví sedm let ve vězení. Policie zatkla oba novináře už předloni, kdy zveřejnili informace týkající se brutálního zásahu armády proti rohingským muslimům. Soud je následně obvinil z nelegálního držení tajných dokumentů, ve vazbě pak zůstali přes 16 měsíců.

„Byli odsouzeni na 7 let a trest platí,” stroze okomentoval dnešní jednání soudce Soe Naing, aniž by uvedl důvody, proč rozhodl tímto způsobem. Odsouzení novináři navíc nedostali možnost vyslechnout si verdikt soudu, který se nachází v hlavním městě Neipyijtu.

„Wa Lone a Kyaw Soe Oo se žádného trestného činu nedopustili, dokonce se nenašel žádný důkaz. Naopak se stali oběťmi, jejichž pravdivé zpravodajství chtěla policie umlčet. Budeme nadále dělat všechno pro to, abychom je osvobodili,” prohlásil hlavní právní zástupce agentury Reuters Gail Gove.

Zadržení redaktoři se zpravodajsky vyznamenali zejména v roce 2017, kdy popsali zabíjení, žhářství a rabování, které prováděly právě bezpečnostní složky Myanmaru proti rohingské menšině. Jejich informace doplnili a o rok později publikovali kolegové z agentury Reuters, za což minulý týden společně dostali Pulitzerovu cenu za mezinárodní zpravodajství.

S odsouzením reportérů nesouhlasí ani Nicholas Bequelin, regionální ředitel Amnesty International pro východní a jihovýchodní Asii. Podle jeho slov není zadržení Lonea a Ooa ojedinělou ukázkou politicky motivovaného zatčení v Myanmaru. Bequelin prosí mezinárodní špičky, aby na tamější vládu vytvářely větší tlak a dosáhly osvobození nevinných obětí.

Problém politických vězňů kritizují i lokální média. Zatím jediný smířlivý krok tímto směrem provedl prezident Win Myint, když v polovině dubna osvobodil více než 9000 odsouzených. Pomocné sdružení pro politické vězně nicméně uvedlo, že v rámci prezidentovy amnestie se na svobodu dostali pouze dva vězni odsouzení z politických důvodů. Za mřížemi jich přitom zůstává mnohem více.

Redaktoři měsíčníku Lidé a Země se zaměřují převážně na cestopisná témata. Hlavní rubrika nese název Destinace měsíce a zkušení cestovatelé v ní pojednávají o vybraném státu. V posledním dubnovém čísle to například byl Írán. Mezi další významné rubriky patří třeba Toulky Evropou, Světové chutě nebo Domovinou.

Posledních výraznějších grafických změn se časopis dočkal v roce 2011, kdy z úvodní strany zmizel do té doby typický žlutý pruh pod názvem. Designéři naopak přebarvili do žluté samotný nápis Lidé a Země. Zásahy v rámci titulní strany si do jisté míry vynutilo věhlasnější periodikum s obdobným zaměřením, National Geographic, jelikož si jeho grafici minimálně do roku 2007 všímali značné podobnosti mezi obálkami obou cestopisných časopisů.

„Od dubna roku 2006 už totiž v této podobě vychází časopis Lidé a Země na Slovensku – tedy Ľudia a Zem, abych byla přesná. A nová grafická podoba obálky se tak osvědčila, že jsme se rozhodli inovovat stejně i českou verzi časopisu,“ komentovala tehdejší změny pro web radiotv.cz šéfredaktorka Lenka Klicperová. Ta vede měsíčník Lidé a Země dodnes.

Náplň práce:

• samostatné zpracování témat o české vědě, aktuálních výzkumech a průmyslových inovacích
• psaní reportáží z vědeckých a výzkumných pracovišť v Praze a Středočeském kraji, rovněž z veletrhů konaných v České republice
• pořizování fotografií
• atraktivní zpracování témat určených pro mladé lidi, zejména středoškoláky

Požadavky:

• novinářská praxe
• účast na redakčních poradách v Praze
• časová flexibilita z důvodu nutnosti navštěvovat vědecko-výzkumná pracoviště nebo jiné odborné instituce zejména v Praze a okolí

Podrobnější informace získáte zde.

Slavný hlasatel televizních zpráv Howard Beale je na na sklonku své kariéry. Zástupci společnosti UBS cítí, jak sledovanost jeho zpravodajské relace prudce klesá, zejména kvůli Bealova pokročilému věku. Senilního moderátora zkrátka Američané odmítají poslouchat a Beale to moc dobře ví. Někdejší hvězda vysílání se tak rozhodne situaci vyřešit spácháním sebevraždy, kterou oznámí před svým posledním přímým přenosem. Jeho nadřízený Max Schumacher však nehodlá nic podobného dopustit a s okamžitou platností ukončuje s Howardem spolupráci.

Do hry se však vloží cílevědomá viceprezidentka pro programovou náplň Diana Christensenová. Jakmile cítí nárůst sledovanosti spojenou se sebevraždou moderátora, chce ho za každou cenu ve společnosti udržet. Max s tímto postojem absolutně nesouhlasí, ovšem protože jeho zpravodajská relace vykazuje největší ztrátu, musí společnost opustit. Beale se naopak vrací, a i když se v dalším vysílání nezastřelí, prezentuje místo zpráv otevřeně své názory.

Lepší čísla i za cenu vraždy

Co je však pro společnost UBS důležitější, Beala coby bláznivého proroka si oblíbí diváci, o jeho výstupech píší na úvodních stranách největší celostátní deníky a televize generuje zisk. Kariéristka Diana, kterou zajímá pouze popularita a hodnoty sledovanosti, je vlastníky nadřazené firmy CCA oslavována jako spasitelka. Sama se nikdy necítila šťastnější. Aby získala ještě lepší čísla, naváže spolupráci s teroristickou skupinou a vytvoří několikadílný seriál zobrazující jejich ohavné činy.

Beale mezitím ve své show čím dál tím víc napadá vlastnické struktury společnosti CCA, pod kterou UBS spadá, a tak si ho na pohovor přivolá hlavní ředitel Jensen. Pod jeho nátlakem začne Beale ve vysílání prezentovat nepovzbudivé názory o tom, že člověk nemá vliv na fungování celého světa a je snadno nahraditelný. Tento negativní postoj nemá u diváků odezvu, Diana poprvé o Bealovi jako hlavní hvězdě stanice UBS pochybuje a společně se svým týmem se rozhodne provést poslední zoufalý čin. Když zjistí, že Beale není odvolatelný, najme dva zástupce teroristické armády, kteří v další show Howarda Beala zabíjejí. Vražda v přímém přenosu přitom pro ni osobně neznamená nic víc než skvělý nástroj pro zvýšení zájmu diváků.

Senzace na prvním místě

Snímek z roku 1976 do detailu zobrazuje zejména zákulisí televizního vysílání a směr, kterým se žurnalistika i v současné době vydává. Beale se od seriózního zpravodajství přesouvá k poblouzněným názorům a snaží se svou filozofií ovlivnit každého obyvatele země. To samé se dá říct o celé programové náplni stanice UBS. Dianu a další členy představenstva společnosti nezajímají pravdivé informace, ve všech zprávách chtějí hledat příběhy. Co nemá u diváků odezvu, jakoby pro ně neexistovalo.

Jejich nekonečný závod o skvělá čísla nemá hranice a vražda Beala v přímém přenosu toho nemůže být lepším důkazem. Z normálu se vymyká také seriál o ekumenické osvobozenecké armádě nebo jasnovidecká show.

Film na ČSFD.