Historicky první Cenu regionální žurnalistiky si odnesla Jana Ustohalová (MF Dnes) za článek s názvem Historik Kovařík: Brněnský pochod byla humanitární katastrofa. Od ostatních se příspěvek odlišuje mimořádným společenským přínosem a přináší nová fakta včetně konkrétních detailů. „Mezi hlavní kritéria v kategorii regionálního zpravodajství patřila “řemeslná” kvalita zpracování, výjimečnost tématu, společenský přínos, ale také stylistika, aktuálnost a investigace,“ vysvětlila porotkyně Šárka Mikulecká a současně šéfredaktorka Orlického deníku.

Do kategorie „solution journalism“ mohli novináři přihlásit články, které nejen popisují problém, ale snaží se najít jeho řešení. „Nadace OSF se snaží v rámci Novinářské ceny reflektovat světové trendy v žurnalistice a přinášet je k nám. Svými projekty přispíváme k aktivní občanské společnosti a solution journalism je efektivním způsobem, jak lidi dál inspirovat. Žurnalistika by neměla jen nastolovat problémy, ale také poukazovat na různá řešení a jejich dopad na svět kolem nás,“ řekl Robert Basch. Zvítězila série textů Uprchlíci 2015 od Tomáše Lindera (Respekt), který se snažil popsat řešení při přijímání a integraci imigrantů. Podle poroty formát i obsah textů posiluje otevřenou veřejnou debatu, kde mají místo nejen hrozby, ale i možné cesty ke zvládání problému.

V rámci Novinářské ceny 2015 byla vyhlášena Česko-slovenská cena veřejnosti, kterou obdržel Martin Veselovský (DVTV) za rozhovor s Martinem Konvičkou: Půjdu do voleb, Sobotka se nám vysmál. O vítězi rozhodla veřejnost v online hlasování, příspěvek získal 5 363  hlasů, celkem z 10 455 hlasujících. Video vyhrálo i cenu za „Nejlepší besedu nebo diskuzi“.

V průběhu května pořadatelé soutěže vydají eBook, v kterém si zájemci budou moct prohlédnout vítězné i nominované práce.

VÍTĚZKY A VÍTĚZOVÉ NOVINÁŘSKÉ CENY 2015

Kategorie psané žurnalistiky „Nejlepší rozhovor“

Magdalena Sodomková: Marnotratní synové (Lidové noviny)

Porota u příspěvku oceňuje profesionální způsob kladení otázek.

Kategorie psané žurnalistiky „Nejlepší reportáž“

Kateřina Šantúrová: No 1. (Newsweek)

Porota oceňuje komplexní zpracování závažného problému, jemuž média v poslední době nevěnují takovou pozornost.

Kategorie psané žurnalistiky „Nejlepší komentář“

Petr Honzejk: Základní lidské právo na nenávist (Hospodářské noviny)

Porota oceňuje velmi dobrou jazykovou a stylistickou úroveň komentářů.

Kategorie psané žurnalistiky „Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek“

Robert Břešťan: Jestli si nás Rusko koupí (Reportér magazín ve spolupráci s webem HlídacíPes.org)

Porota oceňuje poctivou práci při vyhledávání a vytěžování zdrojů, schopnost získané informace vyhodnotit a dát jim nový rozměr.

Kategorie audiovizuální žurnalistiky „Nejlepší rozhovor, beseda nebo diskuse“

Martin Veselovský: Konvička: Půjdu do voleb, Sobotka se nám vysmál (DVTV)

Porota oceňuje profesionální způsob vedení rozhovoru, kterým autor odhalil politické záměry a extremistické názory předsedy Bloku proti Islámu.

Kategorie audiovizuální žurnalistiky „Nejlepší reportáž“

Lukáš Landa: Nebezpečná hra na vojáky (Česká televize)          

Porota oceňuje, že reportáž zobrazuje objevné téma – fenomén, který existuje přímo před našima očima, aniž bychom o něm věděli.

Kategorie audiovizuální žurnalistiky „Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek“

Dalibor Bártek: Ostravský Janoušek; Reklama za stamiliony a Nečistá hra (Česká televize)

Porota ocenila velmi zajímavě zpracované téma prorůstání ekonomiky a politiky, které autor dlouhodobě sledoval.

Kategorie online žurnalistiky „Cena za inovativní online žurnalistiku“

Jan Boček, Marcel Šulek: Rusové proti Rusům: Země v nevyhlášené občanské válce (Český rozhlas)

Zdánlivě okrajové téma demografického vývoje v Rusku je zde ukázáno jako možná klíčové pro další vývoj této země, ale i Evropy.

Zvláštní cena: Cena za regionální žurnalistiku

Jana Ustohalová: Historik Kovařík: Brněnský pochod byla humanitární katastrofa (Mladá fronta DNES)

Zabývá se odsunem samotným i událostmi, které po něm následovaly, a poukazuje na dosud nezodpovězené otázky. Odsun brněnských Němců líčí nejen jako ojedinělý příběh, ale zasazuje ho do širších souvislostí.

Cena Googlu pro mladé talenty datové žurnalistiky

Adam Nedvěd, Tomáš Ducháček: Kontrola veřejných zakázek před ÚOHS

Porota ocenila studenty IES FSV UK za atraktivní projekt, který má potenciál přinést svěží úhel pohledu na agendu veřejných zakázek.

Zvláštní cena: Cena Solution Journalism

Tomáš Lindner: Série textů Uprchlíci 2015: Německá inspirace (RESPEKT)

Autor se v sérii čtyř článků věnoval závažnému a aktuálnímu tématu, které hýbe celým kontinentem. Na rozdíl od České republiky Německo zažívá už více než rok příchod statisíců uprchlíků a před tuto výzvu je postavena celá společnost od vrcholných politiků až po obyvatele malých obcí.

Zvláštní cena: Nejlepší česko-slovenský kreslený vtip, komiks nebo karikatura

Vojtěch „Vhrsti“ Jurík: série kreseb v časopise Rodina a škola

Porota si cení především jednoduchosti jeho kreseb, která odkazuje k americkému stylu (Simpsonovi, Futurama). Vybrané kresby dobře odrážejí problémy každé generace a oživují i úžeji specializované médium, jako je časopis Rodina a škola.

Česko-slovenská cena veřejnosti

Vítěz: Martin Veselovský za rozhovor s Martinem Konvičkou (DVTV)

Sandra je horlivá, mladá, ale naivní studentka žurnalistiky. Pracuje ve školních novinách a snaží se marně prorazit ve světě médií. Teprve když získá echo od uznávaného novináře, povede se ji zaujmout šéfredaktora městských novin a se zápalem se psaní reportáže. Práce investigativce většinou zahrnuje stohy papírů a velké množství špinavých hrnků od kávy. Nicméně režisér Woody Allen se rozhodl povolání žurnalisty představit v hollywoodském stylu. Sandra kvůli článku zažívá sledovačky a dokonce si hraje na bohatou dívku. Díky tomu se sblíží s hlavním podezřelým v případu, Peterem Lymanem. Dopustí se ale profesní chyby, zamiluje se. Z toho samého důvodu nakonec zavrhne i základní pravidlo své práce, být objektivní.

Sólokapr na ČSFD

V souvislosti se zahraničním zpravodajstvím je často probíraná otázka bezpečnosti. Zejména v nedávné době se otevřela diskuze na toto téma kvůli únosu skupiny českých občanů v Libanonu, mezi nimiž byl i právník Alího Fajáda. Proč se to mohlo stát? Nenašli si vhodného člověka, nebo to nebyla chyba a bylo to úmyslné?

Já si myslím, že to byla obrovská chyba rozvědky. Martin Psík, příslušník vojenského zpravodajství, by měl být v utajení už jenom z povahy své práce a na svém facebookovém profilu zveřejňuje informace o tom, kde a na čem pracuje. To je zásadní chyba. Navíc mi přišlo neuvěřitelné, že když zajmeme člověka, který prokazatelně není „čistý“, tak ho pustíme kvůli takové chybě. To by se nemělo stávat. To je to samé jako když časopis Respekt uveřejnil výši výkupného za dvě unesené Češky, což je podle mě fatální chyba. Měla jsem pocit, že to snad ani nemohl pustit Erik Tabery. Takovou informaci by neměli civilisté vědět, nemyslím si, že je to veřejný zájem. Nejvíce mě naštvalo, že to otiskl Respekt. Kdyby to byl například Blesk, tak bych se za to styděla, ale přešla bych to. Když to ale napíše Respekt, tak je to pro mě obrovská chyba. Ta zpráva se velmi rychle dostala do mnoha médií v zemích, kde se unáší. Dnes už to není problém, existují překladače atd.

Bojíte se kvůli uvedení té částky sama o sebe?

Ne, takhle to určitě nemám. Já se bojím do těch zemí jezdit, protože je tam válka. Kvůli tomu, že to Erik (Tabery, pozn. redaktora) uveřejnil, se nebojím víc. Jen mě to mrzelo, je to ohrožující informace. Vím totiž naprosto přesně, že cizinci v exponovaných zemích naše média sledují.

Máte kvůli tomu problém pracovat v určitých oblastech?

Ano, napsala jsem totiž pravdu, o tom, co se v některých zemích se silnou cenzurou děje. Kvůli tomu mám potíže se do některých míst opět vrátit, protože místní úřady mi nedají povolení. Když jedete do zemí jako jsou Irák, Afghanistán, Pásmo Gazy, musíte projet ozbrojenými checkpointy. Na každém vás prověřuje generál, nemůžete si jen tak na guerillu přijít fotit. Když tam jede někdo nezkušený a udělá tam ostudu, protože nezná danou zemí a poměry v ní, tak to ztěžuje práci ostatním. Pak vám to tam ti lidé vypráví a vy se stydíte. Stává se, že tam jezdí lidé, kteří se vydávají za novináře kvůli adrenalinu, a už i ohrozili vojáky, kteří tam s nimi byli. Začne střelba a ten člověk se zhroutí a začne řvát.

Jak je možné, že se tam ti lidé dostanou? Novináři se snad nemusí prokazovat?

Musí, ale lidi jsou vynalézaví a udělají si falešnou průkazku, i když to se děje málo. Například do Sindžáru je velmi těžké se dostat. Teď jsem vyjednávala měsíc povolení, abych tam mohla jet, a to už jsem tam jednou byla. Je to složité. Musíte jim poslat žádost s ofocenou novinářskou kartou a přesně popsat, co tam chcete dělat. Já jsem pod Syndikátem novinářů, tudíž jsem rychle dohledatelná.

V Iráku a Sýrii jste byla i téměř před rokem s Lenkou Klicperovou, šéfredaktorkou časopisu Země a lidé, kvůli projektu Archa pomoci. Můžete stručně shrnout, o co šlo?

Archa pomoci byl projekt, se kterým za námi přišel místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Společně s Charitou ČR, která tam měla nemocnici, nás požádali, abychom jely do míst postižených válkou. Z těchto oblastí jsme měli napsat reportáže a doplnit je fotografiemi. Navíc se vytvořila sbírka. Peníze z ní pak měly jít na pomoc lidem z těchto míst. Nakonec jsme vybrali přes 700 000 Kč. Tu nabídku jsme s nadšením přivítaly. Jsem nejraději, když spojím novinářskou práci s pomocí. Cítím, že do budoucna budu chtít dělat jen takové projekty, které někomu pomůžou.

Z projektu Archa pomoci vzniklo dvanáct reportáží. Nejvíce mě zasáhl příběh o jezídkách, který je uveřejněn na stránkách Radiožurnálu, mediálního partnera tohoto projektu. Můžete ho shrnout?

V srpnu 2014 Islámský stát (IS) vtrhnul do Sindžáru. Lidé, kteří nestačili utéct, byli pochytáni a zavlečeni před místní radnici. Nejhezčí, mladé ženy byly prodány do otroctví nejvýznamnějším příslušníkům IS. Putovaly třeba do Rakka, což je „hlavní město“ IS v Sýrii. A tyhle dvě mladé sestry, které se objevily v reportážích,  byly vězněné a brutálně znásilňované po osm měsíců. My jsme je poznaly tři dny poté, co utekly. Byl to pro mě hrozný zážitek. Ony už ani neplakaly, jen tam seděly a potichu vyprávěly svůj příběh. Byla tam s námi překladatelka, žena. Jezídové jsou totiž velmi konzervativní. Kdyby jezídka byla znásilněna v době, kdy není válka, tak ji okamžitě zabije někdo z mužské části rodiny. Kvůli válce se tahle krevní msta změnila, ale ty dívky žijí v hanbě. Dokonce řekly, ačkoli jezídové jsou pacifisti, že chtějí jít bojovat proti IS a chtějí pomstít všechny znásilňované ženy.

Myslíte si, že je takhle brutálně znásilnili z toho důvodu, že to jsou jezídky, nebo se to může stát i někomu ze Západu?

Stoprocentně, může se to stát komukoli. Kdyby jakákoli žena padla do zajetí IS, tak by se to stalo. Když příslušníci IS vidí ženu, tak ji berou jako maso a znásilní ji. Ty jezídky nám dokonce vyprávěly různé praktiky. To bylo neuvěřitelné, oni je znásilňovali různými předměty, týrali je. IS je plný frustrovaných, nevzdělaných, krutých mužů. Navíc, když vidíte jednotky bojující proti IS, tak jsou odhodlané, ale jsou v nich jen kluci. Nikdy nestáli na frontě, jen brání svoji zemi. A musí bojovat proti sebevražedným atentátníkům, kteří tam jdou zdrogovaní a opilí. Existuje mnoho fotek, na kterých je zachyceno, že pijí alkohol. Já si neumím představit Kurda, který by šel a vyhodil se do povětří.

I o takovýhle událostech mluvíte velmi otevřeně. Říkáte informace, které běžně nezní v českých médiích. Myslíte si tedy, že čeští novináři zkreslují zprávy, které nám jsou podávány?

Neřekla bych, že by naše média něco záměrně zkreslovala. Problém je podle mě v tom, že většinou převzala zprávu ze zpravodajských agentur. Ty ale neviděly dané situace na vlastní oči, nemohly vyhodnocovat na místě, jestli někdo lže. Z toho důvodu se objevují nepřesné informace. Například když jsme jeli do Sindžáru, veškerá média informovala o tom, že 90 % města je pod dohledem pešmergů. Bylo to přesně naopak. Je tu ale i spoustu zpravodajů, kteří velmi dobře pracují na místě a přinášejí zprávy s vysokou relevancí. Obecně máme dobré novináře. Záleží na člověku. O každém je potřeba si zjistit jeho profesní minulost.

Jak tedy hodnotíte například reportáže Jakuba Szántó z České televize?

My se dobře známe, jsme kamarádi. Myslím si, že je to velmi zkušený „chlap“, který umí v těch oblastech pracovat. Znám jeho práci a jemu bych zrovna věřila. Teď jsme se zrovna potkali na frontě v Iráku, akorát jsme se dostaly na lepší úsek fronty než on, jelikož jsme ženy.

Dále čtete:

Rozhovor o cestě Jarmily Štukové od studia na DAMU k focení ve válečných zónách

Jak jste se od studia na DAMU dostala k fotografování v rizikových oblastech, je to přece jenom výrazný kontrast.

Mám moc ráda kulturu a divadlo především, tak jsem se přihlásila. Myslela jsem si, že mě nevezmou. Byla to zábava, ale už někdy ve druháku jsem si uvědomila, že do divadla chci chodit jako divák a ne ho dělat. Přemýšlela jsem, co budu tedy dělat a jednou jsem potkala „kluky“ z České televize, kteří právě zakládali novou agenturu a ptali se mě u piva, jestli jim nechci dělat produkční nebo spíš takovou „podržtašku“. Byli to hodně zkušení reportéři, jezdili do Afghánistánu, do pásma Gazy, do Iráku, zažili války v Sierra Leone, Libyi a já jsem tam s nim i opravdu šla. Dělala jsem všechno, vařila „kafe“, ale zkusila jsem si i život reportéra. Pro ČT jsme dělali seriál Život v misi, tam jsem si poprvé podržela kameru. Byl to takový krátký cyklus dokumentů s rodinami vojáků, kteří právě odjížděli na mise. K žurnalistice jsem se ale dostala až přes svého tehdejšího přítele, se kterým jsem odjela do Indie natočit reportáž o AIDS a prodeji orgánů. Tam jsem si poprvé kladla otázku, jestli to chci dělat, ale měla jsem pocit, že to má význam a začalo mě to bavit. Psala jsem o tom reportáž do Lidových novin a musela jsem k tomu dodat i fotografie a tehdy jsem se do focení zamilovala. Po vydání mě vzali do magazínu „Lidovek“ jako redaktorku, kde jsem si začala vybírat i vlastní témata. 

Teď jste na „volné noze“. Jak to zvládáte? Dostanete zakázku a vy ji uděláte nebo je to naopak, vy něco nafotíte a poté s tím oslovíte média?

Už žurnalistiku dělám dlouho, dostala jsem několik cen, takže už se nemusím nikam vnucovat. Když přivezu článek, prodám ho bez problémů do médií. Taky jsem začala točit dokumenty. Vyberu si zemi a téma a zpracuji to, ale ne vždycky. To je jen jedna část mé práce. Taky dělám ve sdružení Femisféra, ve kterém se pokoušíme mapovat příběhy žen v rizikových oblastech. Na tenhle projekt jsme dostali grant. Teď jsem právě ve střižně a stříháme dokument o třech ženách z Afghánistánu, Kamerunu a Indie, kde jsme točily popálené ženy kyselinou, což je tam takový brutální, hnusný a velmi rozšířený fenomén. Jednou za čas také vyfotím reklamu, za což jsem ráda, protože si vydělám a je to jiná forma focení, hraji se světlem, můžu zkoušet něco docela jiného. Navíc do toho píšu nějaké texty a sem tam fotím i módu, což jsou ale okrajové věci. Nejvýznamnější je pro mě ten dokument, ať už stojím za kamerou nebo za fotoaparátem. 

Mnoho vašich článků vyšlo v Reflexu. Proč jste si vybrala tento časopis?

Asi nejvíce mých psaných článků vyšlo v Lidovkách, odkud jsem vloni odešla. Je to protože v Reflexu dávají velký prostor fotografiím. Navíc když přivezete zajímavé téma, uvažujete, koho chcete oslovit, kdo je váš čtenář. Myslím si, že kdybych to dala do Respektu, tak většina jejich čtenářů ví, co se děje, a aniž bych chtěla dělat ze čtenářů Reflexu hlupáky, to opravdu ne, domnívám se, že budou daleko více překvapení. Hlavní ale je, že mi v něm dávají ten veliký prostor a také mám Reflex ráda, i když neříkám, že úplně všechno, ale v rámci českých médií mi Reflex rezonuje. Stejně tak český Newsweek, Reportér nebo třeba Echo.

Ráda bych se teď zaměřila na vaši současnou práci v rizikových oblastech. Ještě než do nich odjedete, co musíte udělat?

Vždycky musíte najít prověřeného člověka přímo na místě. To je zcela zásadní věc. Tím, že do těch zemí jezdím dlouho, mám vytvořenou síť kontaktů. Vím, komu mohu zavolat, komu mohu důvěřovat. To je první věc. Také je podstatné mít spojení s elitami zdejších ozbrojených složek. Musíte se snažit minimalizovat rizika. Čím je člověk zkušenější, tak se umí lépe pohybovat na místě, nedělá některé věci zbytečně. Musíte taky prověřit, jak jste schopná reagovat na stres. Nemůže se štítit nebo tam chodit s nalakovanými nehty. Ráda se o sebe starám tady v České republice, ale v momentě, kdy jedu na reportáž, tak jsem schopná spát kdekoliv a sníst cokoli, i syrovou kozu, jde mi pouze o tu práci. Začátky byly o daleko těžší, člověk se musí postupně zorientovat.

Jak jste začínala? Jak jste našla lidi, kterým se dá věřit? To je přece hodně těžké.

To ano, většinou je to tak, že znáte novináře různě po světě a napíšete jim, jestli vám nedají kontakt na člověka, kterého hledáte. Například když jsem teď chtěla jet do Sierra Leone, tak jsem použila Facebook. Našla jsem tam novináře a poprosila je, jestli neznají někoho, kdo by byl ochoten pracovat s někým ze Západu. A oni mi dali kontakt na dalšího reportéra, který v oblasti pracuje a taky číslo na „fixera“, to je člověk, který se o vás stará, přímo ze Sierra Leone. Věděli o něm, že si rád přivydělá, když přijede bílý novinář.

Stalo se někdy, že by se někdo nechtěl nechat vyfotit, nebo že by za to chtěl zaplatit?

Zaplatit nikdy nechtěli. Platíte fixerovi, tomu člověku, který se tam o vás stará. Museli jsme zaplatit, když jsme se chtěli potkat s příslušníky IS, když jsme se chtěli setkat s dítětem, které uneslo IS a pustili ho. Lidé z fronty nebo v uprchlickém táboře za to zaplatit nikdy nechtěli. Stane se vám, že někdo, kdo je hodně konzervativní, se bojí fotoaparátu. Já mám jasnou zásadu, že když někdo nechce být focený, tak ho nefotím. V Iráku se mi to skoro nestalo, v Afganistánu ano, ty ženy se tam velmi bojí a to byl problém.

Je tedy výhoda být žena-novinářka na frontě?

Když tam pracujete, tak určitě ano. Často se stane, že muži se vám chtějí zalíbit a mají radost, že vás zajímá, jak tam pracují, proto vás vezmou na velmi exponovaná místa. Zároveň máte výhodu, že si jako žena můžete dát „cígo“ s muži a poté jít za ženami, které mi i ukazovali spodní prádlo a mluvit o tom, jaké je to být žena v těchto zemích a to i v konzervativních rodinách. Nevýhoda je, že když jsem přijela na frontu, tak muži přestali bojovat a šli si s vámi povídat, to je pro ně nebezpečné.

Kromě fotografování války ukazujete tvář těchto zemí i pozitivně v projektu ONE BLOOD, vysvětlíte, prosím, co to je a jak jste na tenhle nápad přišla?

Napadlo nás to s manželem před šesti lety a dodneška je to pro „naše dítě“ a máme ho velmi rádi. A vzniklo to tak, že jsme začali jezdit do různých oblastí sužovaných poválečným konfliktem, chudobou nebo nemocí. Bylo nám líto, že když si najdete na internetu třeba slovo Afganistán nebo Irák, tak je to spojováno jen s těmito hrůzami. Říkali jsme si, že je to škoda, že bychom chtěli ukazovat i pozitivní stránky těch zemí a najít tam lidi stejné krve, proto ONE BLOOD. Začali jsme tam hledat příslušníky různých subkultur, které vznikly na Západě. Nejdříve jsme našli tanečníky breakdance z pásma Gazy. Jeden kluk tam našel na internetu tenhle tanec a založil si tam skupinu, která trénuje v rozpadlém domě. Jejich motto je „tanec proti násilí“. V Kambodži jsme potom objevili boxerku Tharot, která se věnuje bojovému umění bokator a musela se tam prosadit mezi muži. Nedávno dokonce natočila film s Bradem Pittem a Angelinou Jolie.

Jak ty lidi hledáte?

Je to náročné, většinou si vybereme zemi, do které chceme jet. A pak dlouho hledáme subkulturu, o které bychom chtěli natáčet. Teď nás čeká Alžír s death metalovou kapelu.

Jak jste se k nim dostali?

My jsme se potkali s kamarádem, který žil v Alžíru a jeho sestra nám o nich řekla. Hledali jsme to na Youtube a zjišťovali jsme, jak se k nim dostaneme. A skutečně tam taková minoritní scéna funguje. Mají tam různé malé koncerty.

Na FB stránkách ONE BLOOD byla poměrně nová fotografie a u ní popisek „Jarmila z One Blood týmu odjela spolu s Olgou Šilhovou do západoafrického Kamerunu, kde natáčí dokument o žehlení ňader dospívajících dívek.“ Objasníte, o co jde?

To je fenomén, který je praktikován v Kamerunu. Dělají to matky svým dcerám v mo
mentě, kdy jim začnou rašit ňadra. Velmi často je to v devíti letech. Používají na to nahřátý kámen, který zatlačí na ňadra, poté vezmou tyč, která připomíná baseballovou pálku a „jezdí“ po hrudníku vší silou a těm dívkám do destruuje prsa. Dělají to, protože nechtějí, aby jejich dcery byly znásilněny. Tam se mnohokrát stalo, že dívky byly znásilněny kvůli velkým prsům, muži v Kamerunu totiž nechodí za znásilnění do vězení. Těm ženám to kazí budoucí vztahy, mají problémy s kojením a psychické problémy.

Dále čtěte:

“Bojím se jezdit do zemí zasažených IS, protože je tam válka, ne protože Erik něco zveřejnil,” říká fotoreportérka Jarmila Štuková

Den první (23.3.2016): Zkrvavená žena s odhalenými ňadry ve stanici metra

Na rozdíl od pařížského atentátu měla média dost času zjistit informace. To se odrazilo hlavně na propracovanosti jednotlivých článků, fotografií i titulních stran. V podstatě se tedy středeční noviny, které referují o Bruselu, dají srovnat s pondělními výtisky popisujícími Paříž. MF Dnes opět využila celostránkovou fotografii. Na titulku umístila ženu s odhalenými ňadry, která přežila výbuch v metru. Tento snímek otiskl i Blesk, Lidové noviny (LN) a Právo. Hospodářské noviny (HN) a deník E15 se rozhodly jít jinou cestou. HN vytvořili černý list, na kterém byla jména měst a datum připomínající tragické události z minulosti, u deníku E15 se objevil ilustrativní obrázek vojáka.

Den druhý (24.3.2016): Zásadní témata – Brusel, Babiš, Si Ťin-Pching

Další den (čtvrtek) už byl bruselský atentát upozaděný jinými tématy, ale informují o něm téměř všechny celostátní noviny. Jediný deník E15 se rozhodl na Brusel zapomenout a představit čínského prezidenta Si Ťin-Pchinga, alespoň na titulní straně. I HN v jednom z infoboxů, umístěných v dolní části, otevírají stejné téma. MF Dnes a LN se mezitím vrátily ke kauze Čapí hnízdo. Blesk vedle obětí útoku umístil upoutávku na 40 samolepek na velikonoční vajíčka.

Den třetí (26.3.2016): Opakování dne třetího

Den čtvrtý (29.3.2016): Vítání čínského prezidenta

Po velikonočních svátcích útok na Brusel mizí z titulních stran. Jediné HN odkazují na článek s názvem „Vyšetřování odhaluje chyby Belgičanů“. E15 se opět drží vlastního tématu, tím jsou pohonné hmoty. Ostatní deníky, včetně HN, rozebírají příjezd čínského prezidenta a jeho setkání s Milošem Zemanem.

Den pátý (30.3.2016): Kde je Brusel?

Brusel zmizel. Po týdnu už o něm na titulních stranách nenajde čtenář ani zmínku. Částečně se ale opakuje jeden aspekt ze dne prvního. Dva deníky (HN a Právo) otiskly stejnou fotografii Miloše Zemana se Si Ťin-Pchingem ilustrující podepsání smlouvy o spolupráci.

Čtěte dále: Bruselský atentát v médiích: Internet. Weby sází na online reportáže, sociální sítě opět zahlcují hashtagy

Filmový přehled se původně objevil už roku 1939 a stal se tak nejstarším filmovým tištěným periodikem u nás. Po mnoho let vycházel jako měsíčník a postupně se stal uznávaným časopisem s nejúplnějšími informacemi o tehdejší kinodistribuci určeným převážně odborné veřejnosti. Kvůli nástupu internetu a stále se zvyšujícím požadavkům na aktuálnost se nakonec NFA rozhodla časopis stáhnout z tištěného prodeje. Do 1. ledna 2014 Filmový přehled ještě vycházel v elektronické podobě, poté se ale odmlčel úplně.

Nový portál cílí na pestřejší skupinu čtenářů než v minulosti. Pro širokou veřejnost bude přinášet kompletní údaje o filmových premiérách i o starších snímcích a navíc bude informovat o filmových přehlídkách a chystaných akcích. Pro filmové profesionály bude portál uvádět aktuální uzávěrky grantů, přihlášky na festivaly a trhy, adresář firemních kontaktů, profesní biografie aj.

Obsah webu tvoří zejména internetový časopis Revue a databáze. Revue bude podle Jana Valtera pravidelně aktualizovaná, každý den se zde má objevit jeden delší text a několik menších článků. „Budeme přinášet příspěvky o starších filmech. Revue bude sledovat všechny typy tvorby od hraných filmů přes dokumentární až po experimentální. Zabývat se hodláme profesionální, studentskou i amatérskou kinematografií,“ uvedl pro MediaGuru šéfeditor magazínu Jan Křipač. Návštěvníci stránky zde prozatím mohou najít aktuality ze světa kinematografie, informace o filmových premiérách, rozhovory, historické okénko nazvané Filmy, profily osobností české kinematografie a pod záložkou Fokus další komentáře a zprávy. Některé články by později měly být dostupné i v angličtině.

Filmovou databázi tvoří pouze české snímky. U filmů autoři popisu uvádějí kategorii, žánr, rok výroby, zemi původu a obsah, u některých ale v současnosti stále poslední jmenovaný štítek chybí. „Databáze vychází z dat, která Národní filmový archiv po léta zpracovával a která prošla v uplynulých dvou letech podrobnou revizí. Tyto informace budeme postupně rozšiřovat o další údaje,“ řekl pro Mediář Valter. Postupně by se zde kromě zbylých popisů měly objevit i plakáty, fotografie a dochované scénáře z archivu NFA. Tento katalog by v budoucnu měl konkurovat Česko-slovenské filmové databázi Martina Pomothyho, která ovšem nabízí i filmy ze zahraniční produkce a hodnocení samotných uživatelů.