Pracoval jste v deníku Mladá Fronta Dnes, poté pár let na webu Aktuálně.cz a teď už třináct let působíte v investigativním pořadu Reportéři ČT. Je tudíž investigativní žurnalistika to, co vás baví nejvíce?

Ne že by mě nejvíc bavila investigativa, ale spíše ta televize.

Co je na práci v televizi tak zajímavého?

Pracujete tam s více lidmi než v psané žurnalistice, kde máte k dispozici pouze psaný text a případně nějakou grafickou úpravu textu. Takže možnosti, jak odprezentovat určité téma jsou omezené. Později se to stává rutinou. Oproti tomu v televizi máte ty samé informace, ale navíc k tomu máte možnost pracovat s obrazem, se zvukem, s hudbou. Můžete si pohrát s tím, jak informace předložíte.

To znamená, že v Reportérech jste hlavně kvůli televizi?

Jedním důvodem je televize, a druhým důvodem je, že je to nejsvobodnější redakce z těch všech, které jsem poznal. To neznamená, že jinde by bylo nějaké omezení vůči tématům, ale v Reportérech jsou lepší podmínky pro práci.

Co přesně myslíte těmi lepšími podmínkami?

Tím, že jsou tři reportáže za týden, tak je tam více času udělat to pořádně, anebo si člověk může dopřát ten luxus, že některé věci nemusí dodělat. Když zjistí, že téma není tak silné, aby si zasloužilo vysílání, je tam prostor pro to tu práci odložit nebo nedodělat. To například v denících, kde je spotřeba témat větší, tím že vychází šestkrát týdně, zároveň i s webem, tak tam si redakce nemůže dovolit nedodělat rozdělané téma. Autor v deníku z toho musí udělat alespoň jeden článek. Proto je v Reportérech výhoda, že když by to neobstálo u diváků, tak to prostě odebereme.

Jak těžké bylo pro vás na začátku najít správné a důvěryhodné zdroje?

To jste mě dostali, já nevím. To neděláte vědomě, funguje to podprahově. Základem je, se neustále ptát. Buď tu odpověď najdete v nějakém tištěném textu, v dokumentu nebo v rozhovoru s někým. To je celé. Určitě neplatí, že od slušného zdroje je ta informace věrohodná, někdy dokonce získáte přesné věrohodné informace od někoho, kdo je morálně naprosto záporný.

Klíčem k úspěchu v žurnalistice je tedy neustále klást otázky?

Musíte se ptát, a to, co se dozvíte, vyskládáte na stůl. V první fázi si vyhodnocujete, co navzájem funguje, co se navzájem potvrzuje, od koho a jakým způsobem jste se to dozvěděli a pořád nad tím musí viset otázka, v čí prospěch a proč vám tu informaci ten určitý člověk dává, v jaké podobě a co tím může sledovat. Nejtěžší je překonat ten prvotní ostych a ptát se, někam zavolat a zeptat se.

Stalo se vám někdy, že by váš zdroj neměl pravdu nebo se spletl?

Častokrát a není to manipulace. Je to situace, kdy vám člověk interpretuje svou verzi příběhu nějakého sporu, a vy zjistíte, že si ho on sám interpretuje špatně a neumí si připustit chybu. Ale nesmíte žít v paranoie, že s vámi někdo manipuluje nebo vám podsouvá špatné informace. Čas od času je potřeba udělat si inventuru toho, co jste zjistili a zkontrolovat si to.

Která z reportáží pro vás byla nejtěžší?

Nejtěžší jsou reportáže, u kterých by to lidé vůbec nečekali, například reportáže o privatizaci vodárenství. Všechno se to odehrávalo na případu Zlína, kde se podařilo vše dostat k soudu, jakým způsobem převzala Veolia kontrolu nad vodami a kanalizacemi ve Zlíně. Tohle je pro mě zásadní a moc důležitá věc, a jako téma u mě hodně vysoko, ale zároveň to skoro nikoho nezajímá, protože v tom nejsou emoce, které by lidi chytly. Navenek to působí moc jednoduše, ale na výrobu to bylo hodně náročné.

Čím to?

I přesto že jsme věděli od začátku, že Veolia proti nám půjde žalobami, které nemají problém stavět na vylhaných tvrzeních. Jim vůbec nevadí, že před soudem stejně okamžitě prohrají. Hlavním cílem toho, je vás zaměstnat a přidělávat práci, protože budete muset připravovat podklady pro právníky ČT, ale firma, která vydělává miliardy, nemá problém utratit stovky tisíc za předem prohraný spor.

Jaká reportáž se vás nejvíce dotkla?

Asi nejsilnější reportáž pro mě byl příběh jedné romské rodiny z Mostu. Byla to slušná rodina, která po přestěhování nezaplatila poslední fakturu za plyn. Faktura k nim nedoputovala a i přesto, že se jejich nová adresa dala lehce vyhledat, vznikla z toho nezaplacená pohledávka. V rámci exekuce bylo písařskou chybou stanovené penále desetinásobné, než mělo být. Rodina se tomu od začátku bránila. Nakonec ústavní soud dokázal pravdu o tom, že exekuce nebyla oprávněná. Byla to jedna z nejsilnějších reportáží, ale neměla velkou pozornost.

Která reportáž se podle vás nejvíce řešila mezi diváky?

My to nevíme, mělo by se to rozdělit na období před facebookem a po facebooku, protože před psali lidi na webové stránky ČT. Ale je to nezměřitelné s nástupem sociálních sítí. Jinak je to jako v běžném životě, čím větší blbost, tím větší ohlas.

Dostali jste do Reportérů nějaké negativní ohlasy?

Výhružky i stížnosti dostáváme pořád. Negativních ohlasů chodí hodně, ale nemám strach, že se mi něco stane. Nad tím neuvažujete, protože nevyhodnotíte, jestli je to jen sprostý dopis nebo vážně míněná výhružka. Toto není hrdinství prohlásit, že se nebojím. Ale větší strach máte v baru, kde vám někdo řekne, že vám ublíží.

Žalovali vás někdy osobně?

Vždy je to žaloba proti ČT, tam jde těžko žalovat proti jedné osobě, protože ten člověk vystupuje za ČT. Musel by to být incident při natáčení. Prostě je něco jiného odvysílat natočenou reportáž a zase něco jiného osobní jednání při natáčení v terénu. Zatím nic neprohráváme, je to tak časté, že to ani nepočítáme.

Chcete pokračovat v investigativě nebo se už těšíte do důchodu?

Mně přijde divné zdůrazňování té investigativní žurnalistiky. Může to být samotná část, ale v Reportérech máme i příběhy, informativní nebo klasické reportáže. Já osobně to neumím oddělit. Člověk je samozřejmě za tu dobu unavený, ale v každé reportáži se najde něco, co ho zaujme, jde spíš o to, abychom nepůsobili trapně a nenudili lidi. Pokud to děláte naplno, tak vás to buď chytne, nebo psychicky vyčerpává.

Chtěl byste dělat něco jiného?

Jenom tak tisíc věcí. Kdybych je uměl. Kdybych se uměl starat o kytky a stromy, tak bych dělal zahradníka. Staral bych se o velký sad, každé ráno v pět hodin vyjel s malým traktorem, sesbíral odpadky a podobně. Přes den kontroloval, zda je všechno zalité. Asi bych chtěl klidnější práci, zahradničina by mě bavila, ale neumím to.

Pořad zobrazuje práci fiktivního premiéra na smyšleném Úřadu vlády, kde mu s chodem kanceláře pomáhá starší sekretářka, kterou hraje Šárka Sedláčková.

Podle hodnocení na Česko-Slovenské filmové databáze se po odvysílání třech dílů jedná o nejhorší seriál, který se kdy objevil na televizních obrazovkách.

Televize se tímhle způsobem snaží zvýšit sledovanost, která minulý rok zaujímala jen sedm procent a každoročně klesá. Už na konci srpna začali vysílat Talkshow Jiřího Ovčáčka, uváděnou jako zábavní pořad mluvčího prezidenta v roli moderátora.

Joseph Pulitzer se narodil 8. dubna 1847 v maďarském městě Makó do židovské rodiny. Odtud se přestěhoval do Spojených států a brzy začal pracovat v novinách Westliche Post, kde se zanedlouho stal hlavním editorem.

V roce 1878 zakoupil St. Louis Dispatch a St. Louis Post. Ty následně spojil 12. prosince 1878 do jedněch novin s názvem St. Louis Post-Dispatch, které fungují dodnes.

Poté, co v roce 1883 zakoupil od Jaye Gouldy newyorské noviny New York World za cenu 346 000 amerických dolarů, začaly psát příběhy obyčejných lidí, přibližovali katastrofy, krimi příběhy a skandály ze života smetánky. Tímto krokem zachránil noviny před krachem. A také to byl počátek masové žurnalistiky.

V roce 1895 započal s populárním komiksem Yellow Kid od kreslíře Richarda F. Outcaulta, čímž započal fenomén tzv. yellow press. Komiks vydávali v novém nedělním vydání, díky kterému vzrostly celkové náklady deníku New York World z původních 15 tisíc výtisků na 600 tisíc. Hlavním konkurentem byl Pulitzerovi William Randolph Hearst, který vlastnil noviny New York Journal. Hearst v roce 1896 přeplatil Outcalta a komiks Yellow Kid začal vydávat v jeho novinách.

Pulitzer zemřel 29. října roku 1911 v Charlestonu v Jižní Karolíně. Ve své závěti zanechal peníze na prestižní novinářské ocenění s názvem Pulitzerova cena, kterou již od roku 1917 uděluje Kolumbijská Univerzita v New Yorku.

Smysl takzvaného rychlého rande s rozhlasáky spočívá v tom, že několik rozhlasových tvůrců sedí každý u jednoho stolu a účastníci mají jednotlivě tři minuty ptát se jich na cokoliv, co je zajímá. Návštěvníkům na zvídavé dotazy odpovídal Jiří Malina, ředitel Nových médií Českého rozhlasu (ČRo), který má na starosti Facebook ČRo, režisér Aleš Vrzák, dokumentarista Daniel Kupšovský, který přijímá a vybírá témata a spolupracuje s tvůrci na výrobě dokumentárních pořadů, dokumentarista Jan Hanák, který vystudoval žurnalistiku a teologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a teď učí žurnalistiku v Brně.

Dále se představili slovenský hudební skladatel a zvukový umělec, který spolupracoval společně s dokumentaristkou Brit Jensen a reportérkou Magdalenou Sodomkovou na podcastovém krimi seriálu s názvem Matematika zločinu, dále Hana Lehečková, autorka rozhlasových her a spisovatelka knih pro děti i pro dospělé, Martina Foldýnová absolventka Univerzity Palackého, která pracuje jako reportérka na Radiu Wave, nebo Petra Ševců, publicistka ČRo Olomouc, která má na starosti všechny elévy v olomouckém rozhlase. „Práce s nimi je náročná, ale ze všech pozic na kterých jsem v rozhlase pracovala, mě tahle baví nejvíc,“ okomentovala svoji pozici Ševců.

Nově organizátoři pozvali i dva zahraniční hosty, konkrétně švýcarskou dokumentaristku Mirunu Coca-Cozma a polského dokumentaristu a redaktora Andrzeje Brzosku. „V rozhlase pracuji už třicet let a líbí se mi, že to není stereotypní práce, je to moje vášeň,“ shrnul svoji práci Brzoska.

Poté, co vypršel vymezený čas, dostali účastníci prostor pro dokončení načatých témat a myšlenek. 

Český rozhlas letos plánuje obnovit devět zahraničních zpravodajských pozic. Především se chce po roce vrátit do Polska, jméno tamního zpravodaje však zatím Rozhlas neprozradil. Martina Dorazína vystřídá v Moskvě Ivana Milenkovičová, která dosud působila jako redaktorka Lidových novin.

Česká tisková kancelář plánuje obměnit všechny tři svoje zahraniční zpravodaje. To znamená na Slovensku, v Německu a v Belgii. Jméno nového bruselského zpravodaje už je známé, od září jím bude Petr Kupec, který vystřídá dosavadního reportéra Jakuba Dospivu.

V České televizi dojde k několika personálním změnám 

České televizi se celkem hlásí jedenáct zahraničních zpravodajů, a to z Berlína, Bratislavy, Bruselu, Hong Kongu, Londýna, Moskvy, Paříže, Tel Avivu, Varšavy, Washingtonu a od ledna i z Istanbulu, kde působí Václav Černohorský.

Novinkou je výměna zahraničního zpravodaje Bratislavě, kterého bude dělat Petr Obrovský. Od dubna vystřídá dosavadního reportéra Lukáše Mathého, který se přesunuje do Polska.

Náplň práce:
• tvorba postplánů profilů ČT na sociálních sítích, copywriting k jednotlivým příspěvkům, monitoring komentářů (community management + měsíční reporting)
• publikace příspěvků dle jednotlivých mediálních profilů napříč portfoliem pořadů a projektů ČT
• psaní titulků k video příspěvkům napříč všemi právě aktivními profily
• základní grafická výpomoc týmu a snaha přinášet nápady na jednotlivé příspěvky
• spolupráce s ostatními členy v týmu, shromažďování materiálů k jednorázovým projektům a vedení menších kampaní
• tvorba newsletteru, správa YouTube ČT, projekt iReportér
• správa Business manageru ČT – zakládání profilů, správa přístupů
• pohotovost v případě urgentních změn – oprava chyb, monitoring komentářů, postování, reakce na programové změny

Požadavky:
• zkušenost se správou sociálních sítí min. 3 roky, ideálně také se správou webu
• sledování trendů v online prostředí a schopnost jejich aplikace
• analytické myšlení, organizovanost, pečlivost a odolnost vůči stresu
• znalost práce s Business Managerem a Photoshopem. Další produkty Adobe výhodou
• perfektní znalost českého jazyka, schopnost psát poutavě a bez chyb
• znalost televizního prostředí výhodou

Pokud máte o tuto pozici zájem ozvěte se zde.

Náplň práce:
• sestavování aktuálních zpravodajských relací a jejich bezchybná interpretace v živém vysílání

Požadavky:
• VŠ nebo SŠ vzdělání s maturitou
• sebevědomý a bezchybný mluvený projev
• vynikající znalost českého jazyka
• časová flexibilita (nepravidelná pracovní doba) a vysoký pracovní nasazení
• novinářská praxe minimálně 2 roky (praxe v rozhlasové žurnalistice výhodou)
• dobrá znalost práce s PC a internetem
• schopnost týmové práce
• spolehlivost, samostatnost a kreativita
• organizační a komunikační schopnosti
• všeobecný přehled
• ochota pracovat o víkendech

Nabízíme:
• velké zázemí stabilní a prestižní mediální společnosti
• zajímavou práci a seberealizaci
• variabilní pracovní dobu
• možnost dalšího vzdělávání
• nepravidelnou práci DPČ do cca 100 hodin ročně

• přátelský tým kolegů

• místo výkonu práce: Jihlava
• termín nástupu: 1. května 2019

Nejpozději do 30. března 2019 zašlete motivační dopis se strukturovaným profesním životem přes odpovědní formulář zde.

Kontakt:
Český rozhlas
Jan Moravec
jan.moravec@rozhlas.cz

„Vdovec, zachovalý čtyřicátník, tímto oznámením hledá pannu za druhou manželku. Tato panna musí být křesťankou, musí mít dobré společenské vychování a musí býti v Čechách zřízena. Má býti mezi 20 – 30 léty, musí míti upřímné srdce, prostřední, dobré rostlou postavu, krásně vytvořené tělo, bílou pleť, bez každé tělesné vady, musí býti již po neštovicích, jež nezanechaly příliš mnoho stop po sobě, obeznalá v té domácí práci, jako v domácnosti vyžadují děti i muž, a musí býti zvyklá přiložiti sama všude ruce k dílu, kde by bylo toho potřeba. “ zněl text inzerátu.

Po čase inzeráty v tisku zdomácněly. Do novin psalo více mužů, kteří sháněli mnohem mladší partnerky s velkým věnem, ženy se toužily hlavně dobře provdat.

V letech 1948 až 1963 byla seznamovací inzerce v novinách zakázána. Zákaz přerušil až časopis Vlasta, ve kterém osamělý lesník hledal manželku. Na tento inzerát odepsala více než 200 žen. Tentýž rok vyhlásila Obrana lidu akci „Internát – armáda“. Akce měla seznámit pracující dívky, které žijí na internátech, s vojíny základní služby.

Od roku 1984 se méně používalo slovo sňatek a užívali se termíny muž, žena, kamarád(ka), partner(ka) nebo protějšek. Seznámení nejčastěji hledali muži  mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety a ženy mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti. Ženy měly být hodné a skromné se smyslem pro rodinný život, zatímco muži měli být solidní, zajímat se o kulturu a cestování, měli by milovat děti a svou rodinu. Časem se objevovalo více inzerátů, kde inzerenti byli rozvedení.

Dnes je počet mužů a žen využívajících seznamovací inzeráty v tisku vyrovnán. Především jde o lidi ve středním věku a starší. Občas se objeví inzerát připomínající básně. Dnes se ale mnohem více lidé seznamují na internetu, ať už na seznamkách nebo na sociálních sítích.