V den, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu, dostala práce novinářů a reportérů úplně nový rozměr. Mnozí z nich začali hovořit o něčem, na co nebyli připraveni a co neměli v plánu nikdy dělat. Situace to však vyžadovala a tento konflikt jim přidělil pozici válečného reportéra. S ročním odstupem zavzpomínali na mnohdy velmi silné momenty reportéři České televize ve speciálním půlhodinovém dokumentu.
Koncept snímku byl jednoduchý. Do tmavého studia postupně přicházeli ti, kteří se nějakým způsobem podíleli na zprostředkování zpravodajství. Každý jednotlivě usedl na stoličku a v rukou měl tablet se svými natočenými reportážemi. Následně na ně reagovali a připojili své příběhy a osobní dojmy ze záběrů, které vyvolali v divácích rozporuplné pocity. Natáčeli jak z České republiky, tak i z míst největšího válečného konfliktu na území Evropy od konce druhé světové války.
Například novinář Andreas Papadapulos může připojit své dojmy hned z prvních vteřin vypuknutí samotného konfliktu. Stal se jedním z nejvytěžovanějších reportérů na Ukrajině a dostal se na taková místa, která jsou médiím skoro nepřístupná. Spoustu času strávil s jednou vojenskou brigádou a zachytil atmosféru přímo z bojiště. Na záběrech, které nejsou pro slabší povahy, mohli diváci nahlédnout do zdejší polní nemocnice a jak vůbec probíhá taková péče o raněné.
Moderátor hlavní zpravodajské relace Michal Kubal měl, co se týče role válečného zpravodaje, už jisté zkušenosti. V průběhu milénia přinášel zprávy z Blízkého východu a po letech vyměnil moderně vybavené studio opět za válečné území. Jen pár týdnů po začátku války dostal možnost natočení rozhovoru s prezidentem Ukrajiny Volodymyrem Zelinskyjm. Popisoval kromě samotného interview i těžkosti vůbec se na místo dostat a rozdíly oproti jiné práci v terénu.
Další připravený byl David Borek, zpravodaj a reportér z Izraele. Spolu s kameramanem přiblížili hrůzy v Buči, která zažila v dubnu 2022 masakr velkých rozměrů. Borek svým typickým projevem a detailním popisem doprovázel jak svou pasáž v dokumentu, tak i v odvysílaných reportážích. Dostával se do kontaktu s lidmi, kteří zůstávali uprostřed válečného konfliktu. Pro potřeby dokumentu poskytl svá svědectví a citoval samotné výpovědi lidí.
Zpravodajství o Ukrajině nebylo jen z území zasažené země. Reportéři byli u přílivu uprchlíků i na území našeho státu. Johana Šulcová trávila čas na hlavním nádraží v Praze, kam přijížděli lidé ze zasažených oblastí. Přestože měli to nejhorší za sebou, ani tady je nečekalo nic jednoduchého. Ve výpovědi toho, co viděla, zároveň ocenila práci dobrovolníků a hasičů, a jakým způsobem se postavili čelem k situaci, na kterou se museli rychle připravit.
Richard Samko reagoval na výtvory, které byly zpracované z České republiky. Sledoval příběh muže, který opustil svou rodnou zemi s amputovanou nohou. Dorazil do Prahy o něco později než zbytek jeho rodiny. Samko si při komentování záběrů postupně vybavoval další detaily.
Práce reportéra není jen tak, obzvlášť když je součástí takové události. Kromě práce reportérů byly v dokumentu zahrnuty i příběhy rodin mapované nejen na počátku války. Půlhodinový dokument zapůsobil a chvílemi jsem měl husí kůži, stejně jako samotní reportéři u svých příběhů. Nemám co vytknout a naopak bych vyzdvihl formu, jakou to celé bylo zpracováno. Někomu se 30 minut může zdát málo, sám jsem si před začátkem říkal, jestli to vůbec bude stát za to. A nakonec stálo. Půlhodina byla dostatečně využita a tak mohu hodnotit celý dokument kladně a doporučuji ho ke zhlédnutí.