Někomu se může zdát, že týden uteče jako voda. To není daleko od pravdy, ale kdo si chce stěžovat, že za tak krátký čas toho zas tak moc nestihl, ukážeme mu, že toho jde vyvést hodně. Tato voda je totiž divoká a před utopením by vás nezachránily ani rukávky.
Přejeme všechno nejlepší
Už tomu je dlouhých sto let, kdy se na pultech objevil časopis typický svými červenými okraji a portrétem významné osobnosti přes celou titulní stránku. Americký týdeník Time vydal své úplně první číslo 3. března 1923. Na své stoleté cestě dokázal vyvolat spoustu kontroverze. Na titulní stránce se neobával vyobrazit například Adolfa Hitlera či Stalina. Jestli nám novinářům někdo někdy ukázal sílu médií, je to právě časopis Time. My mu přejeme dalších sto let a děkujeme mu za jeho odvahu nebát se dělat si věci po svém, i když se ne vždy musí setkat s uznáním všech.
No time to sleep aneb jednání v Poslanecké sněmovně
No time to sleep. Čas se v Poslanecké sněmovně dostal do smyčky plné zdlouhavých obstrukcí. Důvodem hotové apokalypsy pro poslance, ale i novináře bylo jednání týkající se valorizací důchodů. Novináři trávili na place několik hodin a řada z nich tam dokonce přespávala. Průměrná pracovní doba každého novináře na place byla deset až šestnáct hodin, kromě kamery a mikrofonu si s sebou přinesli také kartáčky na zuby, teplé ponožky a pár pochoutek na doplnění energie. Když chceš přespávat s poslanci v Poslanecké sněmovně, musíš se stát novinářem. Sněmovna se proměnila v dětský tábor. Do role vedoucího se na sedm hodin jmenoval Tomio Okamura, předseda strany SPD, který se nechtěl vzdát svého místa u řečnického pultíku. Jde vidět, že s mikrofonem před ústy se cítí komfortněji než s pár hodinami spánku navíc.
A kvůli čemu tohle všechno? Valorizace důchodů byla v posledním týdnu jedním z nejskloňovanějších témat. Ale zdá se, že ne každý pochopil, co se ve sněmovně děje. Valorizace je povinné každoroční zvyšování důchodů, jejíž výše je stanovená zákonem. Ta měla přijít i letos, ale vláda přišla s návrhem valorizaci snížit. To se opozici nelíbilo, a tak započala zmiňovaná časová smyčka.
Novinářská olympiáda
Nespavost se z Poslanecké sněmovny přesunula i na Pražský hrad, kde byl ve čtvrtek 9. března uveden do prezidentské funkce Petr Pavel. Velká akce si žádá velké přípravy. A že velké opravdu byly. Hrad se na několik dní před samotnou inaugurací zahalil do oblaku chaosu, kdy se každé médium snažilo získat ten největší flek, ze kterého bude inauguraci pokrývat. Novinářů bylo v sídle prezidenta republiky více než členů hradní stráže, jenom Česká televize tam vyslala devět různých moderátorů. Víc už tam bylo snad jenom kabelů, ty obtáhly budovu jako řetězy na vánočním stromečku. Z vysílání inaugurace se pro novináře stala olympiáda o několika disciplínách. Některé z nich měly přesný plán, jiné, jako například rozmístění kamer, probíhaly operativně za pochodu. Komentátoři si museli do hlav obtisknout až stostránkové scénáře a na spánek ani chyby nebyl prostor. Ani zahraniční štáby si nenechaly novinářskou olympiádu ujít, zejména ze Slovenska se na Pražský hrad upřela největší pozornost. U něj koneckonců ještě chvíli zůstaneme.
Prezidentská návštěva u sousedů
Prezident Petr Pavel neusnul na vavřínech před ani po jmenováním do funkce. Po své inauguraci si domluvil návštěvu Slovenského národního dovadla v Bratislavě na zítřek. Nepojede se tam ovšem podívat na žádné představení, nýbrž za účelem debaty se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou. Co to znamená pro novináře? Konkrétně pro šéfredaktory Pavla Tomáška a Matúša Kostolného z Českého a Slovenského Den(n)íku N to znamená obléct kvádro, zapnout mikrofony a připravit scénář. Oba totiž debatu českého prezidenta a slovenské prezidenty odmoderují. Vstupenky pro veřejnost už jsou sice vyprodané, věšet hlavu nikdo z nás ale nemusí. Deníky slíbily čtenářům záznam.
Babiš proti mediokracii
Čau lidi, víte, co si dal Andrej Babiš k obědu? Média. Znovu. Tentokrát se ale rozhodl přitvrdit. V Poslanecké sněmovně se totiž mimo sedmihodinového proslovu Okamury nechal slyšel také Babiš, konkrétně při projednávání zákona o České televizi a o Českém rozhlase. Jeho negativní postoj k médiím (vyjma těch jeho) není nic nového, tentokrát je ale shrnul v celku silným slovem. Zapomeňte na polistopadová kartel, máme tu novinku. Označit totiž pořady veřejnoprávní televize a jejího ředitele zpravodajství a sportu Zdeňka Šámala za Talibán, může totiž jenom člověk Babišova rázu. Tak vážení, a máme to tu také. Ovládají nás Tálibánská média, ohýbají naše názory, utiskují naši svobodu a naše práva. Zajímalo by mě, co by s tím Babiš udělal? Že by… skoupil ten zbytek, který MAFRA ještě nevlastní? A osvobodil Českou republiku od, jak sám říká, mediokracie?