Loni v březnu se Česko potýkalo s prvním lockdownem, ten vedle škol nebo obchodů silně zasáhl i do chodu newsroomů. Média se tak musela naučit fungovat v nové krizové situaci. Změnám se nevyhnulo ani studentské Rádio UP AIR, které muselo zavřít studio. O tom, jak se to rádia dotklo, co s sebou nastalá situace přinesla nebo jak se proměnila tvorba pořadů v rozhovoru pro Mediátor1 mluvila šéfredaktorka UP AIRu Johana Šuleková.
Přesně před rokem se kvůli koronavirovým opatřením zavřelo studio UP AIRu. Vzpomínáš si, jaký jsi z toho měla pocit?
Byla jsem docela zoufalá. Na pozici šéfredaktorky jsem přišla s vizí, co se bude realizovat, jaké akce budeme podnikat, jak budeme rozvíjet praxi členů rádia a covid do toho hodil vidle.
Jak na jste ve vedení rádia na novou situaci reagovali?
Začali jsme rychle jednat. Přestěhovali jsme celé studio k našemu technikovi domů a plánovali jsme, že tam budeme chodit vysílat. Celý tenhle systém ale selhával, protože jsme nebyli zvyklí komunikovat čistě na online bázi. Taky jsme si sami nebyli jistí, jak se bude situace vyvíjet a chytali jsme se tak čehokoli, co by nás mohlo udržet nad vodou.
Nakonec jsme si ale stejně uvědomili, že to jen tak neskončí, a že prioritou je zdraví členů rádia. Nechtěli jsme mít na svědomí, že se někdo nakazí jen proto, že jel vysílat. Museli jsme to nakonec zrušit, protože to nebylo bezpečné. Čistě na podcastovou formu vysílání jsme ale v rámci celého rádia přešli skoro až po roce, asi jsme to ale měli udělat mnohem dřív a adaptovat se na novou situaci včas.
Jak aktuálně vypadá nahrávání pořadů?
Už minulý semestr plno našich členů nahrávalo podcasty na základě vlastní iniciativy a svépomocí doma. Dost lidí se s touto možností ale nechtělo smířit, protože žili v představě, že se situace zlepší, a že budou dělat to, s čím do rádia šli; budou mít hosty ve studiu, budou se moci vídat se zajímavými lidmi, a že získají zkušenosti z terénu. Na tuhle představu nebyla spousta lidí ochotna rezignovat.
V letním semestru jsme to ale podali tak, že nikdo ze studia vysílat nebude, a že se s tím nedá nic dělat. Kdo se chce realizovat, tak ale stále může. Nahráváme z domova, tak jak jen to jde; na telefony, diktafony nebo mikrofony, které si někteří z nás pořídili. Rádio ani naše katedra bohužel nejsou technicky vybavené na to, aby poskytlo čtyřiceti členům techniku na domácí nahrávání. Na druhou stranu nás to ale rozvíjí jinak. Učíme se stříhat, pracovat s podkresy, a to všechno doma. Někteří členové se rozhodli realizovat víc skrze sociální sítě. Taková forma práce je i pro nás dost nová a neosahaná, takže to vidíme taky jako další cestu.
Nese s sebou aktuální vývoj i něco pozitivního?
Určitě. Dalo nám to nový přísun zamyšlení nad samotným rádiem a nad smyslem živého vysílání. Uvažujeme nad tím, kam chceme směřovat rádio a jestli nejsou cestou do budoucnosti podcasty. Otázka taky je, jaký smysl mělo živé vysílání pro samotné členy naší redakce. Formát komunitního rádia, jako to naše, je hodně specifický a je na pováženou, jestli je stále funkční a jestli jej není třeba nějak přebudovat.
Došli jste v tomto ohledu k nějakému konkrétnímu závěru?
Pořád se na tom moc nedokážeme shodnout. Jedna strana se přiklání spíše k vysílání podcastů s tím, že je to lépe měřitelné – z dat si můžeme zjistit a analyzovat kdo naše pořady poslouchá nebo kdy podcast vypnul. Z živého vysílání taková data nemáme.
Na druhou stranu živé vysílání pro mnoho lidí v rádiu znamená větší zábavu a větší adrenalin. Naživo taky lépe otestujeme rétorické schopnosti nebo to, jak umíme mluvit spatra aniž bychom měli možnost editace. Hlavní otázka ale je, kdo z naší cílové skupiny poslouchá živé vysílání. Sami si ani nemůžeme vzpomenout na to, kdy jsme živé rádio poslouchali. Všichni dnes posloucháme věci ze záznamu, stahujeme si je, protože je chceme poslouchat odkudkoli bez ohledu na připojení. Rozhlas je navíc nejvíc poslouchaný na cestě v autě nebo v obchodech, což taky hraje proti nám, protože naše rádio nemá frekvenci a funguje jen na webu a tendence chodit na internet pro spuštění streamu je dost mimo aktuální trendy. To nám nabourává diskuzi a přiklání jí to blíže k podcastům. Možná se ale pleteme a je to spíš problém naší sociální bubliny.
Na základě čeho se rozhodujete?
Diskutujeme nad tím, co má naše rádio představovat. Má to být tréninková stanice pro lidi, co pak budou chtít vysílat v Českém rozhlase a u nás si natrénují mluvení spatra? Nebo jsme médium, které má trénovat tvorbu špičkových podcastů? Ta volba opravdu není jednoduchá.
Jaké pořady na UP AIRu jsou lépe přizpůsobené podcastové formě vysílání?
Myslím si, že je snazší říct spíš, kterým pořadům podcastová forma nepřeje. Forma podcastu jde dost proti hudebním pořadům, které byly dominantou našeho rádia a do značné míry utvářely směr, kam směřuje. V době, kdy byl UP AIR založen, byla jeho hlavní image propagace a předávání alternativní hudby a odkrývání směrů mimo mainstream. Dnes ale třeba Spotify svými algoritmy najde přesně tu hudbu, kterou člověk hledá. Už jen to formát našich hudebních pořadů dost bourá. Navíc kvůli právům ani na Spotify hudbu v pořadech dávat nemůžeme. Odsouvá nás to tak na Mixcloud nebo Soundcloud, které sice nejsou vůbec špatné, ale stojí spíš na druhé koleji. Pro autory se tak snižuje šance, že je bude někdo poslouchat a musí tak hledat mnohem složitější cesty pro to, jak pořad realizovat.
Nehudebním pořadům ale podcastová podoba přeje. Ve chvíli, kdy autor ví, jak chce, aby jeho pořad vypadal, tak už pracuje jen na tom, jak se zlepšovat. Autoři pak mají větší prostor upravovat audio a projev, volit obsah, řešit stopáž, sledovat data a pracovat s propagací. Na druhou stranu podcast dnes dělá každý a prosadit se taky není jednoduché.
Co může tahle situace přinést do běžného fungování rádia? Odnesla sis z toho něco ty jako šéfredaktorka?
Hlavní point, který mi situace dala je, že se chci opravdu soustředit na členy týmu, kteří skutečně chtějí pro chod rádia něco dělat. Sama teď vidím, že reakce a zájem některých lidí v redakci opadá. My je ale nemůžeme do ničeho tlačit, proto bude daleko efektivnější motivovat lidi, kteří i v téhle situaci pořád pracují. Ujasnila jsem si tím priority.
Nejvíc mi dochází to, jak důležité je se adaptovat situaci. Jsem taky ráda, že s sebou tato situace přinesla diskuzi ohledně samotného vysílacího formátu a směru, jakým bychom chtěli jít. To, v jaké formě bude rádio pokračovat, až se vrátíme do školy je pro nás zatím otevřené.
Autor článku je člen redakce Rádia UP AIR.